Až do následujícího léta Luke překypoval štěstím, že udělal tak významnou věc. Zachránil život rostlině, která by byla jinak bezpochyby odsouzena k tomu, aby v zasněžené zimě zahřívala starou pleš strýce Toma. Strom rostl, košatěl a Luke doufal, že by si z něj brzy mohl utrhnout nějakou tu třešeň. Kdesi se dočetl, že třešně začínají plodit až ve čtvrtém roce, což mu připadalo nesnesitelně dlouho. Jenže roky mu míjely před očima, jako by je sledoval z rychlíku.
Nikdo jeho utajený strom neobjevil. Nedařilo se mu ale tak dobře, jak se Luke dočetl, že by se mu dařit mělo. Byl drobný, kmen tenčí, než by odpovídalo jeho věku a koruna nebyla tak bohatá jako na obrázcích v knížkách. Myslel si, že za to může jeho těžký začátek. Svět ten strom odvrhl, vyplivl ho jako jalovou pecku do příkopu u cesty — zapomenutou a zbytečnou. Toho jara si po odkvětu mezi listy všiml stydlivě ukrytých zelenkavých, světlých plodů. Den za dnem červenaly, až v létě ztmavly. Po dlouhé době se nemohl dočkat, až ochutná svůj – zjevně nějaký zvláštní – druh třešně, který se nepodobal těm v časopisech ani těm ve vinohradu strýce Toma.
Flo byla s ním, když ze stromu utrhl první plod. Koruna už sahala téměř po střechu nevelkého kurníku. Vše nasvědčovalo tomu, že by své tajemství mohl již brzy hrdě odhalit. Zbavil tmavě červenou kuličku stopky a vložil si ji do úst. Chutnala sladce a nakysle zároveň. V životě už snědl celé bedny třešní, ale takovou ještě nikdy neochutnal. Něco mu hlodalo v mysli. Najednou mu kdoví proč v hlavě zazněla věta strýce Toma z doby před několika lety: „Vlastně tam bylo i pár višní.“
„Mami, mami, mami!”, rozléhal se Lukeův hlas prostranným dvorem statku. Utíkal, zatímco Flo před ním poskakovala sem a tam a přerývaně štěkala hlubokým hlasem. Teplý letní den všechno kolem nich zaléval plným jasem.
Vběhl přes předsíň do domu a vykřikl: „Mami, prosím tě, řekni, co to je?” Zastavil se a hluboce a vzrušeně dýchal. V ruce držel několik červených plodů. Ještě jednou vyslal stejnou otázku do prázdného domu. Vběhl do kuchyně, ale tam nikdo. Flo odběhla nahoru po schodech, aby prohlédla poschodí, ovšem brzy pochopili, že v domě nikdo není. Lednice, blesklo mu hlavou. Na ní však visely jen starší vzkazy; jedním pohybem je všechny shrnul a vyhodil do koše. „Kde jsou všichni?” zeptal se Flo, ale ta na něj jen zírala s nakloněnou hlavou. Nejspíš si kladla stejnou otázku.
Vyrazil z domu, ale nevěděl, kudy se vydat. Měli by tady být všichni, snad kromě otce, který mohl mít práci na poli. Dnes je neoficiálně první den koupání v kanálech, ale stávalo se jen zřídka, že by tam lidé vyrazili hned v prvních dnech; obvykle vyčkávají, až se ještě trochu oteplí. Podle dobře známého příběhu jeden muž v tom brzkém létě – a toho roku slunce pálilo už koncem května – při návratu z pole už nemohl snést vedro a skočil do kanálu. O dva dny později našli lidé vedle kanálu jeho traktor, opuštěný a s dveřmi dokořán, a nedlouho poté rybáři vyšťourali jeho tělo zaklíněné v rákosí. Voda ho spolu se srdcem, které se zastavilo v okamžiku, kdy se jí dotklo, odnesla po proudu až k jezeru. Prý ten den na jeho počest nazvali prvním dnem koupání, i když Luke nikdy neviděl, že by v té době do vody někdo vlezl.
Škola pro tento rok skončila, takže neměl tušení, kde by bratr a sestra mohli vězet. Vždycky bloudil pěšinkami svého vlastního světa, ale byl si vědom jejich přítomnosti v domě i na statku. Neustále se potulovali někde kolem, sami nebo se svými kamarády a kamarádkami.
Máma, pokud zrovna nebyla ve svém krejčovském salonu ve vesnici, se pořád nějak činila po domě a volný čas ráda trávila mezi květinami na své zahrádce. Luke se najednou cítil nesvůj, zmatený. Jako by mu prázdnota velikého statku náhle dosedla na ramena.
„Flo, nemám ponětí, kam se všichni poděli,“ řekl, zadíval se do dálky a očima hledal nějakou lidskou postavu. Pes zaskučel z hloubi hrdla a posadil se vedle něj.
Nějakou dobu čekali na dvoře. Luke se pokoušel hrát si s Flo, házel jí klacek a její hadrový míček, ale dlouho jim to nevydrželo; oba znervózňovalo, že nikde nikdo není. Luke v otcově dílně krátce zkoumal svůj nejlepší dřevěný meč a snažil se přijít na to, co by se na něm dalo vylepšit, protože dokonalost vždycky vyžaduje práci navíc, a ještě trochu, a tak donekonečna. Pořád přitom pokukoval přes rameno směrem k bráně a naslouchal, jestli se z dálky někdo neblíží. Začínal být příliš netrpělivý. Uplynulo několik hodin a po nikom ani památky. Jít se podívat na některý ze sousedních statků by nebylo rozumné. Už se začínalo stmívat a jedno z hlavních pravidel všech rodin v okolí hlásalo, že děti nesmějí po setmění nikam samy.
Blížila se noc, snášela se nepozorovaně a z oblohy pomalu odebírala světlo. Luke s Flo vešel do domu. Měl hlad, a tak snědl trochu šunky s chlebem, zatímco Flo dostala zbytky ze včerejška. Večeři zapil studeným mlékem a na podlaze obývacího pokoje listoval otcovým časopisem, který tam našel ležet. Flo vedle něj podřimovala. V jednu chvíli je oba přikryl dekou a tvrdě usnuli. Spánek byl přerušovaný a tísnivý, škubal sebou a budil se. V jednu chvíli vyskočil na nohy, protože měl pocit, že něco zaslechl. Flo se na něj jen klidně podívala, jako by říkala: „Bez obav, prcku, držím stráž.“ Pohladil ji po hlavě a za ušima, přesunul se na pohovku a znovu usnul, zatímco ona se mu stočila k nohám a usnula s ním.
Zdálo se mu, že stojí na břehu kanálu. Netušil, jak se tam ocitl. Jen tam stál a díval se do světla lehce mlhavého rána. Vodní hladina byla dokonale klidná, jako jakési temné zrcadlo. Viděl svůj obrys a cosi u svých nohou. Pomalu, jako by čas plynul několikanásobně pomaleji, se rozhlédl kolem a na zemi spatřil proutěný koš plný višní. Byly rudé, tak tmavé a zralé, jako by měly každou chvíli puknout a vlít krev do vody kanálu. Zvedl koš za ucha, ale ta jako by nebyla spletená z proutí, nýbrž z něčích hnědých vlasů. Bylo v něm tolik višní, že když ho zvedal, začaly z vršku hromady padat. Kutálely se dolů, jedna po druhé, a s plesknutím dopadaly na hladinu. Luke náhle pocítil, jak ho svírá obrovský strach, a přitom si tak přál ty šťavnaté višně ochutnat. Pravděpodobně by byly tím nejlepším, co v životě okusil. Prudce koš převrátil a kalná voda pohlcovala každou višeň, která se dotkla jejího povrchu. Mizely kdesi v hlubině.
Všechno začalo bělat. Světlé ráno zahánělo slabou mlhu a zalévalo celý prostor bílým světlem. Bylo tak ostré, že už nedokázal udržet oči otevřené. Prudce a bolestivě je zavřel a v dálce uslyšel štěkat Flo. Poplach, pomyslel si. Někde je poplach. Flo je nejlepší hlídač, jakého kdy viděl, a když ona řekne, že je poplach, je lepší reagovat! Otevřel oči a uviděl ji, jak stojí na zadních nohách. Dívala se oknem obývacího pokoje do přední části dvora a k bráně. Celá místnost byla zalitá silným bílým světlem; jako by svítalo nějaké umělé ráno pod lampami, které nahradily slunce. Vyskočil na nohy a v tom okamžiku někdo hlasitě strčil klíč do zámku a vpadl dovnitř vstupními dveřmi. Otec stál na prahu mezi předsíní a zbytkem domu. Temná postava ve špinavém pracovním oděvu, jako by právě přišel z pole. Obličej měl mokrý a oči červené.
„Luku, jsi v pořádku, synu? Přijeli jsme pro tebe, všichni už jsou dávno v nemocnici…“ Nestihl větu dokončit, zavzlykal a vší silou se snažil uklidnit.
Luke zmateně hleděl na otce. „Celé odpoledne tu nikdo nebyl. Kde jste kdo? Kdo je v nemocnici?“
„Tvoje sestra,“ odmlčel se. Zhluboka se nadechl, aby se trochu zklidnil, a pokračoval. „Šla ke kanálu. Už není, Luku. Myslím, že už není.“ Když ta slova říkal, viděl Luke poprvé v životě, jak se mu otec rozpadá před očima. Plakal. Flo štěkla a přiběhla k němu. Nikdy předtím otce plakat neviděl, nevěděl, jak to vypadá.
Otcův přítel je odvezl do nemocnice. Luke chtěl vzít i Flo, ale stejně by ji tam nepustili, a tak zůstala doma. Než odešel, nalil jí do misky vodu. Když uháněli polními cestami ponořenými do noci, bylo ticho v autě až příliš tíživé. Hrozilo, že je všechny zadusí a zanechá někde v příkopu u kraje cesty. Ozývalo se jen hučení motoru a občasný otcův pokus zahlušit v sobě vzlyk.
Jeho přítel je zachránil před hustým, hrozivým tichem a Lukeovi vysvětlil, co se stalo: sestra odešla ke kanálu s několika kamarádkami a kamarády. Jak skrze pláč vysvětlila jedna z dívek, chtěli prolomit kletbu a zahájit koupací sezónu. Plavali a všechno bylo v pořádku, ale najednou sestru nikdo neviděl. Volali a hledali ji. V jednu chvíli jeden z chlapců spatřil uprostřed kanálu bubliny a skočil do vody. Když k ní doplaval, vznášela se ve vodě s klidnou tváří, s jednou nohou zapletenou do vodní trávy, jako by spolu s ní a se dnem kanálu tančila vyrovnaný a nerozlučný tanec. Na pomoc přispěchali ještě jeden chlapec a dívka a ve třech ji jen stěží odpoutali ode dna. Umělé dýchání ani oživování nepomohlo a jeden z nich odjel na kole pro pomoc. Odvezli ji do nemocnice, ale tam už jí nebylo pomoci.
Studené nemocniční chodby plné dlaždic a bílých zdí byly převážně klidné. Proudilo jimi jakési podivné ticho. Tu a tam je přerušily vzdálené kroky dřeváků. Luke hleděl do podlahy pokryté světlezelenými dlaždicemi. Matka seděla vedle něj, bratr spal na lavičce s hlavou v jejím klíně a otec seděl naproti nim. Nedokázal se jim podívat do tváře. Občas mu pohled sklouzl k bratrovi, jehož ospalá a alespoň na chvíli bezstarostná tvář ho uklidňovala. Čekali, až si budou moci převzít tělo sestry, tak to Luke slyšel od lékařů. Lékař, který jako by přišel odněkud ze sklepa, s bledou tváří a vypoulenýma očima pod nazelenalou nylonovou čepicí, řekl, ať ještě chvíli počkají, že brzy bude všechno připravené. Co bude připravené, ptal se v duchu. Lékařova tvář napovídala, že tuto či podobnou větu vyslovil už nesčetněkrát. Jako když posloucháte kněze, jak po tisící za den pronáší slovo amen nebo nějakou modlitbu, a vy si nemůžete nepoložit otázku, zda těm slovům skutečně věří, když z něj vycházejí tak bledá a slabá, uspěchaná a ošoupaná.
Vír událostí se točil příliš rychle. Všechno se dělo tak spontánně a organizovaně, jako by byli lidé denně obklopeni smrtí a přesně věděli, co se má dělat. V přijímací hale nemocnice už čekali pracovníci pohřební služby, přitom je ještě nikdo nevolal. Lukeovi připomínali supy z kresleného filmu, ale nemohl si vzpomenout ze kterého. Sestřini přátelé se rozešli domů, zdrcení mizeli jeden po druhém z nemocničního světla daleko do noci. Otce s matkou zatím ani nevyzvali, aby sestru identifikovali a dosvědčili lékaři ze suterénu, že je to ona. Všechno se kolem nich točilo a se odvíjelo s ohromující rychlostí, a přitom ještě stále nikdo nepotvrdil, že tam dole skutečně leží jeho sestra.
Luke v kapse nahmatal nějaké kuličky a nevědomky je přetáčel mezi prsty, zatímco zíral na prasklinu v podlaze hned vedle svého chodidla. „Vlastně tam bylo i pár višní,“ problesklo mu znovu hlavou. Podíval se na matku, která byla ztracená někde v prázdnotě: „Mami, prosím tě, řekni mi, co to je?“ Z kapsy vytáhl jednu tmavě červenou kuličku a podal jí ji.
Bez přemýšlení vzala od Lukea ovoce a vložila si ho do úst. Kousla a pomalu zavřela oči. „To je višeň, synku,“ řekla tiše, hlas unavený pláčem. „Kde jsi vzal višně?“
„Za kurníkem máme višeň. Zasadil jsem ji před pár lety a tajně se o ni staral. Byla mrtvá, ale znovu ožila,“ vysvětloval a všiml si, že se matce při slovech mrtvá a ožila svírá obličej bolestí, a tak rychle pokračoval dál: „Myslel jsem, že je to třešeň. Dnes jsem ji poprvé ochutnal a vůbec mi nepřipadala jako třešeň.“
„Slyšel jsi to?“ zeptala se matka otce a zvedla k němu oči. „Za kurníkem máme višeň, která poprvé plodí.“
Otec zvedl hlavu, podíval se na ni, pak na Lukea, a potom na bratrovu klidnou, spící tvář. „Máš jednu i pro mě?“ zeptal se a po tváři mu znovu sklouzly slzy.
