Začátek románu “Medúzy žijí věčně, dokud je nechytí” 

I ČÁST

Soused je dobrý, dokud nespustí řev,

Běhání je snadné, dokud ti nedojde dech,

Kosti jsou silné, dokud se nezlomí,

Nemocnice jsou jen domy, dokud v nich neskončíš,

Tělo je dobré, dokud nevypoví službu,

Medúzy žijí věčně, dokud je nechytí.

Stojím před prodejnou barev, kouřím cigaretu a přemýšlím, jestli je tohle ten rok, kdy umřu. Pozoruju tržnici na druhé straně ulice. Prodejci už začali ze stánků sklízet zboží. Na okraji tržnice stojí rybárna. Velká nádrž s rybami, které plavou sem a tam, čekají, až si je někdo vybere. Až si je někdo vybere, odnese domů, dá do vany a rozbije jim hlavu kladivem. Alespoň tak to dělával můj otec a matka při tom křičela. Byla jsem přesvědčená, že jedna ryba se na mě dívá a otevírá tlamu, jako by chtěla říct: om – om – om.

Sleduji muže, jak se blíží k prodejně ryb a přes sklo si je prohlíží. Jsou všechny stejné. Náhodně na jednu ukáže. Ruka zpoza skla se ponoří do hejna a vytáhne rybu, která se zmítá a lapá po dechu. Rybář se muže zeptá: „Je to tahle?“ Muž se na ni ani nepodívá, jen přikývne a vytáhne peníze. A tak je rozhodnuto: právě téhle rybě dnes rozbijí hlavu.

Když jsem sledovala, jak si muž bere tašku s vybranou rybou, napadlo mě: proč zrovna tahle?

Možná byla v nesprávné chvíli příliš blízko skla, nebo vyslovila své tiché om jinak než ostatní ryby, anebo udělala příliš prudký pohyb a tím na sebe upozornila, možná se na muže podívala nesprávným způsobem, nebo naopak správným, nebo byla lepší než ostatní ryby, anebo za nimi zaostávala, nebo možná kolem ní bylo prázdné místo zrovna ve chvíli, když ji zahlédl, anebo by zítra přišel někdo, kdo by ji špatně praštil do hlavy, a ona by ke všemu musela v agónii snášet ještě smažení zaživa. Možná. A možná zkrátka neexistuje žádný důvod, proč právě ona skončila v igelitce. Proč byla vybrána mezi všemi. Možná je to prostě tak. Náhoda. 

To by bylo nejhloupější. 

Zprudka jsem típla cigaretu o zeď obchodu s barvami. Právě z něj vyšel majitel, muž středního věku, břicho jako před porodem, nohy jako kostlivec, úsměv jako hyena. Sympatický týpek.

„No tak, děvče, no tak, jak dlouho to kouříš jednu cigaretu! Mladé plíce, šlo by to i rychleji!“ vycenil zuby a štípl mě do tváře. Pořád byl nervózní a ve spěchu. A přitom jsem za ty tři dny, co tu pracuju, nezaznamenala nikoho pomalejšího, než je on. Vytáhl z kapsy cigarety a já vešla do prodejny. Stísněný krámek, přecpaný kbelíky s barvou, na stěnách nalepené panely s různými barevnými vzorníky. Vedle stolu s pokladnou rozličné malířské nástroje. Pořád jsem si nepamatovala, jak se který jmenuje. Odešla jsem do „dílny“. Tak mi řekli, že se ta místnost jmenuje. Malá místnost, jeden stolek, dvě židle, jedno křeslo. Na zdech několik fotografií klášterů, ikon a snímek nahé ženy vedle ferrari. V rohu místnosti počítač, na kterém se neustále přehrávala videa lidí, kteří padají „legračním způsobem“. Tak to bylo pod těmi záběry napsáno. Podívala jsem na kbelík s barvou, který stál na stole. První barva, kterou jsem sama namíchala. Byla hnědá jako hovno.

Do devíti zbývalo ještě dost času. Tehdy mi končila směna. Sedla jsem si k počítači a dívala se, jak lidé padají legračním způsobem. Muž skočí z prkna do bazénu, netrefí se a dopadne přímo na páteř. Chlapec jde po trámu, uklouzne a narazí si rozkrok. Žena se rozběhne po pokoji, vyskočí, udeří se hlavou do zárubně a sesune se na podlahu. Nic z toho mi nepřišlo směšné. Několikrát jsem video přetočila a sledovala ho znovu. Pořád mi to nepřišlo směšné. Podívala jsem se, kolik má to video shlédnutí. Osmdesát tři tisíc. Nevím. Možná jsem hloupá já. Majitel vešel do dílny a když si všiml, že se dívám na video, usmál se na mě.

„Vidělas toho tlusťocha u bazénu? No ty vole, málem jsem se pochcal smíchy, jací jsou na světě idioti, to mě poser.“

Usmála jsem se na něho. Vážně mi byl sympatický. Jako by v něm bylo něco sexuálního, když klel. Byl sprostý jakýmsi agresivním a nonšalantním způsobem. Vyspala bych se s ním? Tu otázku jsem si v té době kladla u spousty lidí, a pak se za to styděla. Podíval se na hodinky. 

„Tak už mazej, holka! O půl deváté večer už stejně nikdo barvy kupovat nebude.“

Sundala jsem si zástěru, kterou jsem si přinesla z domova. Pro šéfa to bylo při pracovním pohovoru nesmírně důležité. Mít vlastní zástěru, on přece nemůže zajišťovat úplně všechno. Plat i zástěru. Podíval se na ni a spokojeně na mě zamrkal.

„Skvělá zástěra… mohla bys mi taky takovou sehnat.“

Byla růžová, s kvítky. Napadlo mě, že by to byl jediný kus oblečení, který by dokázal zakrýt jeho břicho.

Když jsem vyšla na ulici, jako by mě něco praštilo. Zalila mě vlna léta. Devět večer a teprve se smráká. Zvuky vzdálených hlasů, křiku, smíchu. Mám krátké rukávy a je mi horko. V každém jiném roce bych cítila opojení a vykročila ulicí. Říkala bych si, jak miluju život, vítr by mě postrčil do zad, tričko by se mi přilepilo na zpocená záda a vítr by mě zase osušil, pozorovala bych kolemjdoucí a promítala bych si do nich svoje štěstí bez ohledu na to, jak by se tvářili. Letos se tak cítit nedokážu, protože jsem před pár dny oslavila devatenácté narozeniny.

To je mimo jiné důvod, proč od rána myslím na škrábanec, ke kterému jsem přišla cestou do práce. Přeskočila jsem zrezivělý plot, abych si zkrátila cestu. Teď celý den přemýšlím, jestli mi nebudou muset nohu amputovat. Mám po práci, je léto, a mě rozčiluje, že se mi horkem potí dlaně, protože kvůli tomu nemůžu pořádně napnout kůži na stehně, abych znovu zkontrolovala, jestli je škrábanec jen povrchový, nebo šel až do krve. Šero moji teď už rutinní prohlídku ještě ztěžuje. Přistoupím k výloze s botami a neonové světlo mi stehno ozáří. Stisknu škrábanec, stále žádná krev. Váhám, jestli se k tomu plotu nevrátit, i když je to úplně opačným směrem. Neblázni, říkám si. Pokračuju v chůzi, ale strach mě nahlodává a nedokážu myslet na nic jiného. Nakonec se rozhodnu, že se tam přece jen vrátím.

Po pár kilometrech chůze dorazím k plotu. Zadívám se na drát, o který jsem se poškrábala. Vážně nevypadá zrezivělý, jen uprostřed je trošička rzi, jakoby v tečkách. Velice soustředěná rez. Dojde mi, že nakonec jsem přece jen tetanus nedostala, a odejdu si do trafiky koupit pivo.

Teď jsem klidná a užívám si, že je léto. Chovám se až příliš vlídně k nevrlé ženské, která na mě při markování piva hloupě čumí. I ji mám ráda. Ženo z trafiky, mám tě ráda, protože je léto, a protože si u tebe v trafice kupuju svoje první letní pivo.

Posadím se na lavičku s výhledem na řeku. Někdy, když jsem tu sedávala, mívala jsem v sobě tolik přání, až jsem cítila, jak se mi chvěje tělo. V tuto chvíli jen sleduju auta, jak projíždějí a mizí. Napadne mě, že jediným vysvobozením by pro mě bylo odjet v těch autech pryč. Stojím stranou a jen je pozoruju, ale tuším, že vysvobozením by pro mě bylo jet v jednom z nich. 

Přede mnou by byla osvětlená silnice, pouliční světla by se rozlévala do šmouh a skvrn a já bych cítila, jak mě v žaludku svírá očekávání. V tom autě bych věděla, kam mířím, a že všechno bude dobré, dobré, dobré...

Bylo teprve deset. Celý den jsem nic nejedla a pivo už na mě začínalo působit. Snad z opilosti nebo z nudy, volám Viktorovi. Hned to zvedne a řekne, ať k němu přijdu. Zvláštní, ale fajn.

Nastoupila jsem do tramvaje. Na sedadlech zase rez; rozhodnu se raději stát. Dojela jsem až na předposlední zastávku a vystoupala nahoru na kopec. Viktor byl malý a myslel si o sobě, že je ošklivý. Jednou, když jsme se líbali, praskl mu pupínek a vytekl z něj hnis; oči se mu zalily slzami, a já se teprve tehdy skutečně zamilovala. Viktorova matka byla bohatá. Vlastnila řetězec lékáren. Viktor říkal, že jí přeje to nejhorší, ale ve skutečnosti si jen přál, aby byla častěji doma. Jeho otce jsem nikdy nepoznala, a ani nemusím. Vím, že ho bil. Chytil Viktora za vlasy a táhl ho po podlaze, a když se Viktor rozplakal, bylo to jen horší.

Ta scéna mě dlouho pronásledovala. Představovala jsem si jeho otce takového, jak ho znám jen z rodinné fotografie, kterou jsem kdysi viděla ve starém albu: Viktorova matka byla tehdy ještě mladá a Viktor miminko. Ve svých představách jsem s jeho otcem smýkala po pokoji s drsnými zdmi a dřela jeho hlavu po sádrových výstupcích, dokud se na nich nezachytávaly kousíčky jeho lebky.

Když mi o tom jeho matka vyprávěla, byla opilá. Často bývala opilá, a Viktor čím dál častěji taky. Když se hádají, mají stejně purpurové tváře, stejně se jim chvěje hlas, stejným tónem říkají tytéž věci, a přesto se spolu nedokážou domluvit.

Když jsem dorazila, vstupní dveře byly odemčené. Sotva jsem vešla dovnitř, přivítala mě Viktorova kočka. Nesnášel, že mě jeho kočka tolik miluje, zlobil se na ni pokaždé, když jsme se hádali a ona ke mně přišla. Nesnášel, že mě má jeho matka tak ráda a jak něžně mě oslovuje, když mi nabízí kávu. Viktor nesnášel, když mě měl rád kdokoli jiný, protože se bál, že pak pochopím, že ho vlastně nepotřebuju.

S Viktorem jsme se rozešli před rokem. Od té doby spolu občas spíme, pokaždé to vypadá, že bychom se k sobě zase mohli vrátit, ale pak si Viktor vzpomene, jak moc mu dokážu ublížit, a rázem jsme zase na začátku. 

Do předsíně doléhal hlasitý zvuk televize. Jeho matka byla doma. Rozhodla jsem se, že ji nepozdravím a půjdu rovnou k Viktorovi do pokoje.

Přede dveřmi jsem se zhluboka nadechla. Při pomyšlení, že ho uvidím, se mi vždycky sevřel žaludek. Představuju si, že přesně tak bych se cítila v tom autě. Rozrušeně jsem otevřela dveře, ale pokoj byl prázdný. Zaplavilo mě horečnaté zklamání. V tu chvíli jsem to věděla – on vůbec není doma.

Chvíli sem zůstala stát nehybně ve dveřích, pak jsem vešla dovnitř, svalila se na postel, opřela se o zeď a rozhlížela se po pokoji. Přejížděla jsem očima po stěnách polepených plakáty a přála si vědět, jak dlouho se mi ještě hodlá mstít. Pohled mi ulpěl na jedné vstupence na koncert připíchnuté ke zdi. Na tom koncertě jsme byli spolu. Vzala jsem do ruky jeho harmoniku, která ležela vedle postele, a zlehka do ní foukla. Ozval se smutný tón, který mě rozzuřil. Otevřela jsem okno a vyhodila harmoniku hluboko do dvora. Doufám, že zrezaví dřív, než ji Viktor najde.

Lehla jsem si na jeho postel a zadívala se do stropu. Povlečení vonělo aviváží, kterou vždycky používala Viktorova matka. Ta vůně mi připomínala něžný růžový květ poté, co se jeho okvětní lístky roztrhají na kousíčky. Přetáhla jsem si peřinu přes obličej. Skrz ztenčenou látku prosvítalo světlo lustru, který mi připomínal vosí hnízdo. Co bych mu řekla, kdyby teď vešel do pokoje? Jak bych se chovala?

Slyším, jak se tiše otevírají dveře, a zvuk sešlapaných podrážek. Do pokoje vchází Viktor, drobnými dírkami v látce vidím jeho rozcuchané vlasy. Stáhnu si peřinu z obličeje. Není překvapený, že jsem tady.

– Přednáška se protáhla – řekne mi.

– No jo – řeknu mu.

Viktor se usměje. Sedá vedle mě na postel. Sotva milimetr nás dělí od toho, aby se naše pohledy střetly, když dveře pootevře kočka. Přede a ocasem se otírá Viktorovi o nohu. Viktor se na mě podívá, aby zjistil, jestli žárlím. Sevřu rty a otočím se na bok, abych skryla svou reakci. Bylo mi to trapné, samozřejmě že jsem žárlila. Kdyby to byl kocour, možná by to tak nebylo, ale takhle ano. Žárlím na ni a závidím jí. Nechtěně jsem se na něj koutkem oka podívala, a tím mu dala najevo, že vyhrál. Jakmile ucítil mou slabost, jeho přítomnost náhle narostla, zaplnila celý pokoj a začala mě dusit. Místnost se stala lepkavou, dotkla jsem se zdi a ruka mi zůstala přilepená ke žluté pryskyřičné tekutině, která po ní stékala. Podívala jsem se k lustru připomínajícímu vosí hnízdo a žluté světlo v něm začalo náhle blikat. Vyděšeně jsem se do něj zadívala, zatímco se mi ruka nořila hlouběji do lepkavé stěny. Pak jsem pohlédla na Viktora, který s potutelným úšklebkem hladil kočku. Teď už mu seděla na kraťasech a packy mu zatínala a roztahovala na kůži nad koleny. Už nežárlím, ale je pozdě, cokoli udělám, bude vyloženo jako známka slabosti. Snažím se vyrvat ruku z lepkavé hmoty a Viktor se cítí stále větší a mocnější. Najednou se ozve děsivý pronikavý zvuk, podobný dvěma tlumeným bubnům. Podívám se směrem k lustru. Roj vos bleskovou rychlostí protrhne tenkou blánu stínidla a vyrazí ke mně. Už je vidím, jak mi pokrývají celé tělo, zalézají do uší, nosu, úst. Jak mě požírají, je mi nesnesitelné horko, jsem stále ulepenější a dusím se v chaotickém zvuku bzučení a hladkých vosích zadečků. Zavřu oči, připravená na jejich útok, ale ony v poslední chvíli změní směr. Přimhouřím oči. Vosy pokrývají všechny stěny a začínají nás zazdívat. Budují po zdech žluté lepkavé vrstvy. Všechny vstupenky na koncerty i plakáty pomalu mizí, místo nich vznikají drobné otvory a brzy celá stěna připomíná plástve, které mi matka dávala po ránu cucat ještě v posteli. Už mám ruku zabořenou do stěny až po loket. Dívám se na Viktora a jeho kočku a dochází mi, že jsme vlastně odjakživa byli uvnitř vosího hnízda.

Chci mu něco říct, abych to všechno zarazila, říct mu, že už nebudu žárlivá a že chci, abychom tu zatracenou kočku hladili společně, ale vosa mě píchne do jazyka a já si uvědomím, že je možná lepší, že se neukázal, vstávám z postele a vycházím z pokoje.