[úryvek z kapitoly Rekonstrukce]
III. SISYFOS NACHÁZÍ VŠEOBJÍMAJÍCÍ HLAS
Volí si jinotaj.
Volí si kaleidoskopický úhel pohledu.
Mnohovrstevnatost, i když by se tomu dalo říkat také útržkovitost.
Z každého útržku vyleští kus sebe sama.
IV. SISYFOS SE UČÍ HNED TŘI DŮLEŽITÉ VĚCI O MATEŘSTVÍ
Po poslední kontrakci jí položí miminko na prsa. Kratičkou chvíli cítí, jako by to bylo něco, na co má právo. Ocenění, úspěch. Prohlíží si hlavičku pokrytou sraženou krví a dojde jí, že od této chvíle 1) má celá lidská existence větší váhu, 2) její dcera existuje jen díky ní, 3) nic už nebude důležitější.
V. SISYFOS ZKOUMÁ, CO JE TO NADĚJE
Její teprve pár týdnů stará dcera leží bezpečně na pletené hrací dečce a nespouští oči ze stínů tancujících po stropě.
Někde četla, že veškeré lidské utrpení pramení z naděje.
Někde jinde zase četla, že „hope is dope“.
VI. SISYFOS VZPOMÍNÁ NA SVÉ POPRVÉ OD PORODU
Louis si ji vezme zezadu.
Ona ho nechává konat. Tlačí ji vpřed, zatímco ona stojí a skládá prádlo. Obskočí ji jako zvíře a po pár rychlých trhaných pohybech se udělá. Poté se utře látkovou plenou.
Vidíš, řekne Louis, skoro nic se nezměnilo.
Sisyfos si tu plenu pamatuje. Ví, která to byla, když s ní dceři otírá koutky úst. Jsou na ní malé žirafky.
XI. SISYFOS NAVŠTĚVUJE
Neurology.
Psychiatry.
Logopedy.
Audiology.
Ortoptisty.
Všichni se ptají na to samé. Jedná se o následek nehody, zranění nebo něčeho jiného? Už kvůli tomu vaše dítě operovali? Už na to vaše dítě dostalo nějaké léky? Trápí vaše dítě ještě něco jiného? Léčí se vaše dítě ještě s něčím? Trpí vaše dítě neustálou bolestí, která se nezmírní ani tehdy, když je v klidu nebo změní polohu? Sužují vaše dítě horečky? Ubylo vaše dítě v poslední době na váze? Mívá vaše dítě noční bolesti nebo záchvaty? Je vašemu dítěti celkově zle? Objevují se u vašeho dítěte problémy s kostmi a klouby? Trpí závratěmi? Ztrácí někdy rovnováhu? Nebo vědomí? Vyskytují se ve vaší rodině vážné nemoci? Rakovina? Psychická onemocnění? Má vaše dítě vysoký tlak? Tlak na hrudníku? Cukrovku?
Pokud ano, co, jak dlouho, kolik a jaké?
Sisyfos kalibruje slovem „vaše“.
XIV. SISYFOS SE POTÝKÁ S PARADOXEM
Že se cítí bezvýznamná, přestože nikdy nebyla potřebná víc.
XV. SISYFOS SE MUSÍ ROZHODNOUT
Operovat teď, nebo později.
Cvičit víc, nebo méně.
Pokračovat s léčbou, nebo ji ukončit.
Otázkou zůstává, zda z toho má vaše dítě užitek. Je to o zkoušení a učení se, říká fyzioterapeutka. Odfoukne si z obličeje pramínek vlasů, tváře má rudé námahou.
Sisyfos odpovídá: Nemáme srovnání, netušíme, jak rychle se to může zlepšit, nebo zhoršit.
V rohu úhledně naskládané terapeutické kužely. Terč na šipky se suchým zipem. Plakáty svalových skupin s jejich latinskými názvy: orbicularis oris, deltoideus, trapezius, pectoralis major, latissimus dorsi.
Sisyfos se dívá na síť plnou barevných balónků. Snaží se uchopit myšlenku schovávající se za slovy, které stále ještě visí ve vzduchu jako kroužky dýmu.
A pak si to konečně uvědomí, riziko, že její dcera těch pár dovedností, které si s obrovskou námahou osvojila, zase ztratí.
Naděje je nyní vyfukující se balón, který bezcílně skáče po místnosti.
XVII. SISYFOS (ZASE) PŘESTANE KOUŘIT
Takhle to dál nejde, pomyslí si, když vyfoukne posledního šluka. Naděje je teď konkrétní předsevzetí, něco, čeho se musí držet.
Její dcera sedí s plnou plenkou na podlaze v obýváku a nedělá si nic z ocelově modrého říjnového chladu.
Sisyfos zavře okno.
Pojď, řekne, přebalíme tě.
Vytáhne z balení několik vlhčených ubrousků, zatímco si pobrukuje melodii, kterou kdysi tak krásně zpívala jedna německá herečka, a zatouží po cigaretě.
[Úryvek z kapitoly Výzvědy]
Stojí před vchodem a balí si cigáro. Kolem něj se vznáší kyselý odér. Ještěřím jazykem olizuje papírek. V očích pekelný žár.
Už je to doba, co jsem na někoho narazila, pomyslí si Sisyfos.
Zdravím, zdravím, dobrý večer.
Dobrý večer, pozdraví zdvořile i ona.
Už jsem tě tady dlouho neviděl. Mělas na práci něco lepšího?
Sisyfos zavrtí hlavou a zeptá se: Jste ze zákulisí?
Evidentně, odtuší. Ale neměj mi to za zlé. Já jen plním rozkazy.
Mohla bych vám jednu ukrást?
Hmm…posluž si. Vytáhne tabatěrku, odpudivou věc, kterou pravděpodobně vyrobili z dětských plic, močového měchýře někoho nemocného nebo tak něco.
Nekoukej na mě tak naštvaně, utrousí. Mě to taky nijak zvlášť netěší, nemysli si. Mám ti ji ubalit?
To bych byla ráda, odpoví. Zní to vděčněji, než zamýšlela.
O chvilku později už potahuje a vyfukuje kouř.
Bez těch následků to tak nechutná, co?
Někoho hledám, pronese Sisyfos. Víte něco o tom, kdo je tam uvnitř?
To záleží, odvětí a pokrčí rameny.
Hlavou jí prolétne známý verš: Tolik záleží na červeném trakaři.
Jedno vím jistě, prohlásí, tento rozhovor nevedeme poprvé.
Ach, zarazí se Sisyfos, omlouvám se, to jsem asi zapomněla.
Nevadí, odtuší on.
Teď cigaretu típnout a zmizet. Sisyfos se chystá k odchodu, když v tom se otočí a položí palčivou otázku: Neznáte náhodou Miu?
Tss, tak teď jsi mě dostala. Jméno, to je novinka, a přiznávám, mění to situaci. Poškrábe se na šupinaté lebce. Prsty má nažloutlé od nikotinu, nehty černé a špičaté. Jsi si tím jménem jistá?
Řekla bych, že ano, opáčí Sisyfos.
Mia, jo, jo, to by mohlo být, to by mohlo. Jak vypadá?
Na to se snažím přijít. Není to úplně jednoduché. Je ještě daleko, chápete?
Chápu.
Možná na ni v chodbách narazíte.
Jestli tu tvoji Miu uvidím, tak jí vyřídím, že je po ní sháňka.
To by bylo fajn, řekne Sisyfos. Děkuju vám.
Hlavně to nevzdávej, prohodí, než posuvnými dveřmi vklouzne dovnitř. Jméno je lepší než nic.
Smrt je všude, přichází zčistajasna jako útok těžkého dělostřelectva, každého, koho jsi měl kdy rád, pohřbí pod sutinami, pod troskami života, který jsi ještě donedávna žil. Smrt tě nechá klopýtnout o obrubník a roztříštit si lebku, když jdeš ještě rychle vyvenčit psa. Smrt je škrábanec na nepřilnavém povrchu. Smrt má cit pro drama. Někdy dokonce i smysl pro humor. Smrt se ti neslyšně vkrade do ložnice. Smrt je trhlina v břišní tepně i krvácení do mozku. Smrt je zkrat, požár, utopení i opožděná reakce během řízení. Smrt je náhlá. Je to hádka, která se vymkne z rukou. Smrt je nedorozumění. Smrt je útok. Smrt je neuchopitelná zákulisní politika. Smrt je graf. Smrt je masový hrob. Smrt je jedovatý pavouk i hladový predátor. Smrt je datum a čas. Najde si tě v posteli i na kuchyňské podlaze. Zbarví vodu ve vaně do ruda. Závratně urychlí dělení buněk. Smrt je nakažlivá, vetře se dovnitř jako chřipka či bakterie a usadí se ti v srdci, aby tam dokončila práci. Smrt je myšlenka, které se nemůžeš zbavit. Smrt je lékařské pochybení. Smrt je pití příliš horké kávy. Nedělá rozdíly, ale rozděluje. Smrt je lavina. Smrt je syntetické křestní roucho v kostele plném svíček. Smrt je pandemie. Smrt je pocit úzkosti na prsou. Smrt je poprava. Smrt je schodiště. Smrt je šťouchnutí do zad. Smrt je zahájené přistání. Smrt je špatně dotažený šroubek. Smrt je vlna veder. Smrt je alergie na ořechy. Smrt je vodní stěna. Smrt je pomalý plíživý proces. Smrt leží zabalená do bílého plátna. Smrt vyplavuje na pláž. Smrt je injekce. Čeká na chvilku nepozornosti těsně před tím, než si zapneš bezpečnostní pás, když jsi příliš unavený, abys vypnul sušičku, když se uvolníš a jen na malý okamžik zavřeš oči. Smrt je kalašnikov ve školní třídě. Smrt je přestat pít a jíst. Smrt je vypadnutí z okna. Smrt je únava materiálu. Smrt je hlad. Smrt je sucho. Smrt je nedostatečná hygiena. Smrt je propadlina, díra v ledu, tekutý písek. Smrt je víra: v boha, homeopatii, konspirační teorie, propagandu. Smrt je rozhodnutí, příliš ostře bráněná hranice. Smrt je oznamování špatných zpráv. Smrt je schod o něco užší, než jsi odhadoval. Smrt je tvrdá žulová podlaha. Smrt ti zaskočí v krku. Smrt je neúplné spalování v kotli. Smrt je únik plynu. Smrt je krevní sraženina. Smrt je šibeniční smyčka. Smrt je tvrdý předmět. Smrt je cirkulárka. Smrt je špatný odhad. Smrt je předávkování. Smrt nikdy neváhá.
[Úryvek z kapitoly Objevy]
Jsou ti skoro dva roky, a ještě jsi neřekla ani slovo. Louis i já prohlašujeme, že jsi klidné miminko, pohodové dítě. Tichá voda, tvrdíme každému, kdo se zeptá. Nezneklidňuje nás to. Dokonce ani ve chvíli, kdy dostáváme žádanku.
*
Sedíme spolu u večeře, když se Louis zeptá: Myslíš, že je něco v nepořádku? Jeho tón mi nažene husí kůži. Jen myšlenka toho, že se na tebe dívá jinýma očima. Setřu ti mrkev ze rtíků, odložím plastovou lžičku a ochranitelsky tě obejmu kolem ramen.
To zjistíme, odpovím. Tak či tak s ní ale nic špatně není.
*
První opatrné diagnózy. Série úvodních rozhovorů. Je to mnohočetné a limitující. Louis chce vědět, co je to za syndrom, onemocnění, postižení. Může se to projevovat různými způsoby, říkají doktoři.
Budeme to muset sledovat. Nic není jisté.
Kromě toho, že vaše dcera bude do konce života odkázaná na pomoc ostatních.
*
Někde jsem četla, že světlo se zdá být tvořeno částicemi, pokud se zaměříme na částice, a vlnami, pokud se zaměříme na vlny.
Naděje je nyní hypotéza.
*
Louis tě chce nechat pokřtít, nejdřív se tomu nápadu směju.
Ale pak říká: Musíme se ujistit, že má duši.
Ještě dodá: Musíme upřednostnit nejistotu před jistotou.
A slovem „my“ chce říct „já“. Ale to nám je oběma jasné.
*
Někde jsem četla, že duše váží 21 gramů.
Není o nic těžší než hrst hrozinek.
*
Někde jsem četla, že naděje je rozpor mezi přáním, aby se něco stalo, a pravděpodobností, že se to stane.
*
Někde jsem četla, že na počátku létal Bůh nad chaosem v podobě ptáka.
*
Existuje teda Bůh, když se ptáme, zda existuje?
*
Zkoušíme kraniální remodelační ortézu. Speciální lžíci. Chodítko.
*
Nedívejte se na ni jako na dítě s problémy, říkají ošetřovatelky. Berte ji jako dítě s potenciálem.
*
Chodíme na kurzy, nasloucháme radám, učíme se nová slova, abychom mohli popsat tvé potřeby a změny nálad.
Nestačí to.
*
Vidím se jako kartografka, ty se točíš jako Země. Přejíždím prsty po souostroví tvých obratlů, pokládám na tebe mřížku a kreslím vektory, pomyslné tečkované čáry, mapuju, co zmapovat lze.
*
Je ti skoro pět a já tě přirovnávám k mýtickému stvoření. Vidíš krásu tam, kde ji my nerozpoznáváme. Hraješ si se sluncem, které proklouzne oknem dovnitř.
Světlo, které ti protéká mezi prsty, tě radostí roztřese.
Vykřikuješ nadšením.
Jsi má lovkyně paprsků.
*
Jakmile však slunce zmizí, ztratí se i tvůj široký úsměv a tvé tělo opustí síla.
Jako když zhasneš.
*
Pojmenovávám, co vidím, dělám si poznámky, abych si zvědomovala tvé chování i emoce, které k tomu patří.
Moje mapování.
Neotravuj to dítě pořád, říká Louis.
Zapisuju si, pevně rozhodnutá lépe porozumět tomu, co potřebuješ.
*
Potřebujeme za sluncem, oznamuju. Musíme jet na dovolenou.
*
Co nám brání?
Louis, který to nevidí úplně reálně.
Záněty, pálení žáhy, inkontinence, zácpa, retence moči, dávení, zalknutí, nebezpečí udušení, svalová ochablost, vykloubení kyčle, skolióza, deformity rukou i nohou, proměnlivá epilepsie, svalové křeče, přecitlivělost na podněty.
Jo, dobře, to taky.
Ale chtěla bys, ptám se tě, chtěla bys za sluncem?
Za lilkově fialovýma očima se zableskne odpověď.
*
Od chvíle, kdy je možné podívat se pomocí letadel a satelitů na Zemi s větším odstupem, jsou naše mapy čím dál přehlednější.
*
Kartografie je ve své podstatě způsob komunikace. Jde o vzkaz, který člověk posílá tomu, kdo mapu používá.
Hledám způsob, jakým se na tebe můžu dívat, jak z tebe udělat místo, pocit, pach, síť chodeb, kterou mohu bloudit.
