Život v kartelu ve čtyřech útržcích

Jednoho časného rána seděli Aurora, Alexito a Nena u stolu, a zatímco zašívali oblečení, procvičovali si francouzštinu. Nena mlčela. V poslední době se nezdála příliš motivovaná. Sedávala ve svém pokoji, a kromě Alexita a rodičů nechtěla nikoho vidět. Když se vyučující Alexita ustaraně ptali na sestřinu náhlou nepřítomnost, mlčel.

  Z ničeho nic někdo zabušil na dveře. Nena vytřeštila oči. Momentálně ji děsilo všechno. Matka na ni konejšivě kývla a otevřela dveře. Dovnitř vešli muži, každý z nich měl ruku položenou na vyboulenině na boku kalhot.

  „Přišli jsme pro Alejandra,“ oznámil muž s vlasy sčesanými dozadu.

  Aurora se zahleděla na Nenu a Alexita a usmála se. „To bude v pořádku,“ pronesla. Pak kývla směrem k policistům. 

„Rychle, ksakru!“ křikl další policista.

  Aurora se lekla a vyběhla nahoru, aby Alejandra probudila. „Jsou tady,“ špitla. Přikývl a setřel jí z tváře slzu.

  „Neplakej, jsem už starý,“ řekl jemně. Aurora mu podala košili a čisté boty. Alejandro si do džínů schoval pistoli. „Mě jen tak nedostanou,“ zamumlal.

  Nahoře na schodech se na ni ještě otočil. „Omlouvám se za všechno,“ hlesl.

Jeho žena potřásla hlavou, přistoupila k němu a políbila ho na čelo. „Dělal jsi, co jsi mohl,“ odvětila.

   Vtiskl ji polibek na rty. Pak se otočil. Pomalu před ní sestupoval po schodech. Tam zahlédl záda malé Neny sedící u stolu.

„Čekají venku?“ zeptal se.

  Nena se otočila.

„Jsou pryč,“ odvětila tiše. „Šel Alexito.“

*

„Proč ses rozhodl zrovna pro tuhle práci?“ zeptal se Alexito jiného rekruta, který seděl na studené podlaze vedle něj. Byl to drobný chlapec s důlkem na bradě a hranatými brýlemi, za nimiž se ukrývaly velké oči. Alexito a ten kluk vedle sebe seděli mlčky už hodinu.

  „Una vez que tocaste al diablo, el vendra por ti,“ pronesl chlapec. Bylo to známé rčení: dotkneš-li se ďábla, přijde si pro tebe. „Nemohli jsme si dovolit operaci sestřina slepého střeva. Jednou jsem pro kartel hlídal. Vydělal jsem si dvakrát tolik, co otec za měsíc,“ dodal. „A když už jsem jednou začal – nemohl – nesměl jsem skončit.“

  Ušklíbl se, v očích však měl nadále smutek. „Pro kluky jako jsme my je rodina a čest víc než samotný život.“

  Alexito poklepal chlapce po zádech a pokusil se taky o úsměv. „Jakou má vůbec cenu zestárnout?“ zamumlal.

  Kluk přikývl a odhodil klacík, který předtím okusoval. „Přesně.“

  „Návštěvy zubaře budou čím dál bolestivější,“ prohodil Alexito s úsměvem. „Chodit to bude pořád pomaleji.“

  Chlapec se zakřenil a dodal: „I sex bude horší.“ Alexito se zahleděl na chlapce, který stejně jako on pravděpodobně s nikým ještě nikdy nespal.

  Pak se najednou odsunuly posuvné dveře. Klidným krokem se k nim blížila malá postava. Ten muž měl na sobě černou košili, černé kalhoty a vysoké boty. Chlapci se spolu se všemi okolo rázem postavili.

  „Vítejte kluci, já jsem García, váš nový šéf,“ oznámil jim muž, kterého znali z novin. Kývl směrem k Alexitovi.

  „Všechno za tebe vyřeším,“ řekl. Alexito přemýšlel, co to „všechno“ vlastně znamená, ale neřekl nic.

  Mluvení bylo na doma.

  García se na něj zadíval a jako kdyby uhodl jeho myšlenky, dodal: „Tady mluví činy.“ Pak kývl na všechny chlapce. „I ty dobré,“ řekl García. „Pomáhám chudým.“ Zadíval se ven. „Ale nesmíš nás zradit.“

  Natáhl ruku k Alexitově hlavě. „Hezký kudrny,“ řekl tiše. Sklonil se k němu, až byla jeho ústa těsně u těch Alexitových. Byl cítit po cigaretách, potu a česneku. „Budeš tu žít dlouho? Postaráš se o to, abychom tvé blízké nechali na pokoji – vyděláš pro ně dost peněz?“

  Alexito přikývl a podíval se na Garcíu: „Ano.“

  García o krok ustoupil a s hraným překvapením se na něj zadíval. „A jak?“

  Alexito se napřímil a snažil se nemrkat. „Ovládám čtyři jazyky.“

García se ušklíbl. Pak se vydal pryč. „Pojď za mnou,“ řekl, když už byl skoro ze dveří. 

*

„Je to jen projev neoliberalismu,“ prohodil García první den Alexitovy „stáže“ – jak tomu García říkával. „Nejsme horší než Evropani a Amíci. Všechno je na prodej. Takhle svět dneska funguje.“

Společně verbovali migranty a děti z chudých rodin. Děti většinou chodily samy. García jim výměnou za prácičku nabízel jídlo na celý týden. Někdy rodiče, ti nejchudší a psychicky slabí, přivedli své potomky sami. Ti musely držet hlídky a dávat pozor na policii, FBI nebo členy jiných kartelů. Děti, které chtěly pryč, ale nesměly odejít. „Jednou v kartelu, navždycky v kartelu – to je základní pravidlo. A život v kartelu kvete krátce stejně jako ty nejkrásnější květy,“ poznamenal García. Dětem, které vyvolaly poplach ve špatný okamžik, prohnal vlastnoručně kulku krční páteří. Alexito to ještě nikdy neviděl, ale věděl o tom, všichni o tom věděli. Snažil se děti varovat. Když k němu někdo svého potomka přivedl, poslal ho zase domů. Dvakrát dokonce dítě vysadil v jiné vesnici a zavolal matce. Měl i jedno méně odvážné řešení: vyhýbat se Garcíovi.

  Snažil se zabývat jen vyjednáváními, v nichž nebyli zapojení žádní civilisté. Uplynuly tak dva týdny, během nichž soustavně pracoval s armádou, guvernéry a policisty – správná částka je dokázala přesvědčit všechny. Pomáhali „vyvíjet nátlak“ (co přesně dělali, netušil, mohl jen hádat: v každém případě to vždy zajistilo správné produkty za správnou cenu) a často fungovali jako oído: pozorné uši nastražené tam, kde se předávají důležité informace.

Jednoho dne García oznámil: „Tento týden vyjednávání nebudou. Na pár dní pohlídáš našeho smradlavého hosta. Sám.“

  „Koho?“

  „To teprve uvidíš.“

Alexito musel sám sedět před improvizovanou celou v jednom ze skladů. Vězněm byla asi osmnáctiletá dívka – v jeho věku – v roztrhaných džínách a starém tričku, která se ani nepokoušela o útěk. Seděla v místnosti, kde kromě nočníku a deky nebylo nic. On seděl ve dveřích.

  Každou půlhodinu k ní vzhlédl. Jinak se snažil soustředit na studium francouzštiny, to mu García povolil. Bylo to dokonce potřeba, protože následující týden musel volat s Pobřežím slonoviny a Mali a k tomu byla nutná plynulá francouzština. Takže Alexito četl a četl. Odcházel jenom tehdy, aby pro sebe i dívku vyzvedl jídlo, to dveře na chvíli zamkl. Dál spolu nemluvili, každý seděl ve svém rohu. Když se na ni podíval, dívka pokaždé odvrátila zrak. Netušil, jak její oči vypadají. Nejspíš šíleně. Měla shrbená záda a celá místnost páchla močí, i když v rohu stál nočník a velké umyvadlo, kde ho mohla vyprázdnit.

  Během prvního dne několikrát zakašlal, ona na to však nijak nereagovala.

  Poté, co se probudil uprostřed noci, nahlédl do místnosti. Tohle je teď jeho život: budit se a věznit nějakou dívku.

  Byla k němu otočená zády, skrčená. Dřepěla a do misky z dlaní chytala moč. Zíral. Viděl dobře? Ano, je to tak. Dlaně zvedla a polila si močí paže. Pak si zase trochu učůrla, moč zachytila a potřela si jí nohy. Najednou k němu vzhlédla. Ve vteřině se zase polekaně jako kočka zadívala jinam, vstala a přesedla si do jiného rohu, hlavu položila na založené paže. Alexito potřásl hlavou, znovu se posadil na židli hlídače a na chvíli zavřel oči. Bolela ho záda.

  Ve snu, jež se mu stále vracel, viděl dítě, kterému García držel pistoli u hlavy. Dítě křičelo. Leknutím se probudil a utřel si slzy. Najednou hleděl vězenkyni do očí. Seděla u něj. Klidně se na něj dívala a podávala mu svůj pohár vody.

  „Byl to jen zlý sen,“ prohodila. Měla hluboký a přátelský hlas. „Napij se.“ Zaváhal, utřel si další slzu, uchopil hrnek a loknul si.

S hrnkem před obličejem chvíli zíral před sebe. Pak na ni pohlédl.

  „Nechceš, abych ti zašel pro vodu a mýdlo?“ zašeptal po chvilce. „Mám nějaké peníze navíc. A doteď nás nikdo nekontroloval.“

Vrhla na něj překvapený pohled. Zadíval se na ni, pak na své ruce. „Ten zápach, viděl jsem tě, jak…“ zamumlal. „Proč to děláš?“

Dívka potřásla hlavou.

  „Pak na mě míň šahají,“ odvětila tiše.

Alexito si položil hlavu do dlaní. Notnou chvíli se díval do země. Potom se znovu narovnal. „Já takový nejsem,“ zašeptal.

  Přikývla. Rozhlédl se kolem sebe, na prázdnou místnost a chladnou halu za ním, temné nic. A pak jí vyprávěl o své matce, otci a sestře, které chránil tím, že se ke kartelu přidal. A k nimž se zase vrátí, jednou – jakmile se odtud vykoupí. Kdysi se to jednomu členovi kartelu podařilo. A vtom začala mluvit i ona. Zprvu pomalu, pak čím dál víc. Vyprávěla o své rodné vesnici na jihozápadě Mexika, kde jídlo padalo z nebe, stromy hrály všemi barvami a lidé byli vřelí. Člověk mohl chodit od domu k domu, aniž by něco měl, a žít tak celé roky. Místní všechno rozdali. A pak ty oslavy. A hudba.

Po hodině rozhovoru oba usnuli. On na židli, ona hned vedle něj na dece jako pes. Když se probudil, do místnosti svítilo malými okny slunce. Ona ještě spala. Zamknul dveře. Z peněz, co měl v kapse, jí koupil salát, vitamíny, čaj, sendvič, ručník, mýdlo a bledě modré šaty. Hrdě to přinesl.

  „Na potom, až se odsud dostaneš,“ zašeptal a ona se usmála.

  „Děkuju,“ odvětila.

Pak mu zavolali.

„Ramírez tě vystřídá,“ ozval se Garcíův hlas na druhé straně linky. „Musíš s námi. Potřebujeme tlumočníka z francouzštiny pro první rozhovor s Mali. Hned. Přišli dřív.  Pospěš si.“

  Vstal a kývl na ni. „Přijde Ramírez, musím jít.“ Taky přikývla a s úsměvem řekla: „Děkuju ti. Za všechno.“

Venku mu slunce zahřívalo tvář a v autě si broukal písničku. Možná život v kartelu není až tak zlý. Člověk může ukázat sílu. Byl tu prostor. Člověk mohl být užitečný.

  Toho večera se dozvěděl, že se dívka ve vězení oběsila, na pásku světle modrých šatů.

*

Alexito se vrátil domů s prvními slunečními paprsky. Matka seděla oblečená u stolu a čekala na něj. Došlo mu, že na něj bez přestání čekala celou noc stejně jako všechny noci předtím.

  „To nic,“ řekl a posadil se, chytil ji za ruku a políbil ji. „Nic se mi nestane. Umím jazyky. Mám pro ně cenu.“ Vstal. „Vezmu si nějaké oblečení a pak musím jít, čekají venku.“ Co možná nejnormálněji se podíval matce do očí. Zalily se slzami. „Udělali z tebe jednoho z nich,“ zamumlala a položila mu jemnou dlaň na tvář. „Svého otroka.“

  Vzal její ruku do svých. „Je to jediná možnost. Jinak nás všechny zabijí. Tebe zabijí.“ Chtěl to říct ledabyle, ale zadrhl se mu hlas.

  Aurora přikývla. „Každý den ti schovám sendvič,“ zašeptala. „Kdyby ses v noci zastavil.“ Na dvě vteřiny se na něj zadívala. „Zůstaň naživu,“ pronesla pak. „Nauč se jazyk, který tě udrží naživu.“

  Když odcházel z domu, ještě jednou se ohlédl. Táta byl v pyžamu na schodech a pohled upíral do země. Máma se sestrou se na něj dívali. Nena Auroru podpírala. Od té doby, co Nenu viděl naposledy, vyrostla určitě alespoň o dva centimetry a trochu se hrbila. Slzy v jejich očích a jejich láskyplné pohledy byly nesnesitelné.

  „Alexito, nedělej to,“ hlesla máma, „ukryjeme tě.“ Jenže už nějakou dobu nešlo o to, jestli něco dělat, nebo nedělat. Měl jen jednu volbu a jediná volba volbou vůbec není.