KAPITOLA 1
Nechci moc prozrazovat, ale podle mě se to s Tomem Kellerem pokazilo už tehdy, když ho jeho dva strýcové vzali v noci do lesa a nechali ho dělat věci, které by devítiletý chlapec ještě dlouho dělat neměl. Ani jeho otec Frank s tím nemohl souhlasit. Vlastně si myslím, že o tom neměl ani tušení, i když v té době ještě nebyl ve vězení.
Brzy se o tom však dozví. Brzy se dozví, co jsme se dozvěděli všichni: O nejdelší zimní noci vzali Johan a Charles toho nebohého chlapce do svého polorozpadlého smradlavého volva, mezi jehož kola natáhli železný drát a s nímž se řítili po zamrzlých lesních cestách, a pak to dítě, vlastní krev, svého malého synovce, nechali vrátit se na konec cesty, aby ze země seškrábal králíky bez hlavy.
Ti dva se ani neohlédli. Měli pěkně špatnou náladu, zvířata byla neklidná, blížila se bouřka.
Teplý vzduch ve volvu musel být cítit po tabáku, potu, několika mrtvých králících, tchořích a bažantech, kteří už – stažení z kůže – leželi na zadním platu auta. Ve tmě to připomínalo spíš ulepenou hroudu masa ze zvířete s šesti končetinami a třemi ocasy. Obvykle je vždycky řádně schovali do uzavřených polštářových povlaků, ale této noci nebylo v pořádku nic.
Jak zvíře stáhnout naučili Toma už během dne. Že musí nechat srst pod tlapkami, aby zákazníci z vesnice věděli, že se jedná o králíka nebo tchoře, a ne o ztracenou kočku sousedů odnaproti. Že musí naříznout kůži kolem hlezna, aby ji mohl palcem a ukazováčkem uvolnit a stáhnout od tlapek nahoru. Že zbytek se uvolní, jakmile řízne podél ocasní kosti, aniž by se dotknul masa – jako naruby obrácený kabát.
Za denního světla to Tom zvládal levou zadní, pod popelavě šedým měsícem však brzy nadělal paseku.
Ti dva nehnuli ani prstem. Zůstali uvnitř a jen zírali na zamlžené čelní sklo. Zarytě mlčeli. Někdy Johan a Charles dokázali projezdit celou noc bez toho, aniž by řekli něco jiného než zatraceně. Když jeden klopýtnul v hluboké louži, ozvalo se zatraceně. Když zvíře uteklo dřív, než ho mohli zastřelit puškou Lee-Enfield, kterou Frank po válce koupil od jednoho Kanaďana: zatraceně. I teď zaznělo zatraceně, když se Tom s bezhlavými králíky ani po čtvrthodině nevracel.
Charles, ten mladší, sebral z motocyklu pušku a světlomet, z kterého udělali reflektor, vyskočil z auta a práskl dveřmi. Jeho starší bratr Johan kývnul a vydal se svým obvyklým šnečím tempem za ním.
Nebyli si nikterak podobní. Johan měl už v pětadvaceti obličej chlapa, který po celoživotní těžké práci dokázal jen tiše a zahořkle zírat před sebe. Tvář měl plnou vrásek, otlaků, odřenin a drsného nerovnoměrného strniště. Charles byl šlachovitější a o pět let mladší. Měl jen nepoddajný knír, aby působil dospěleji, jako by byl svým vlastním pánem, a ne jenom hrubiánským mladším bráškou svého největšího idola a mentora. Ve vesnici mu říkali Karel a říkal si tak i on sám, jako by žádný Keller nemohl nosit okázalé francouzské jméno, jako je Charles, a ještě k tomu ho beze studu okázale francouzsky vyslovovat. Byl to mizera s dlouhými slepenými vlasy, které se zezadu podobaly korálkovým závěsům do dveří a kontrastovaly s Johanovým vyholeným zátylkem připomínajícím hamburger. Člověk přesto poznal, že k sobě patří: stejné špinavé montérky nasoukané hluboko do gumáků, tmavomodré čepice, neustálé polohlasné klení. Přesně tak se vraceli lesní cestou.
Už skoro svítalo. A se světlem přichází i myslivec, s myslivcem pak taky policie, jakmile by vzniklo sebemenší podezření, že už zase blbnou s volvem. Hrouda bláta, kterou měli nalepenou na holínkách, se s každým krokem zvětšovala a těžkla. Frank by je zabil, kdyby se vrátili bez Toma. Kdyby jim tak raději zakroutil krkem, bývalo by to tím skončilo a alespoň by si všichni ušetřili to pozdější drama. Jenže oni ho našli. Světlomet v mdlé bělobě jasně ozařoval kraj cesty, kde se mezi bodláky a kopřivami Tom třásl a plakal, jak se dalo od devítiletého chlapce v podobné situaci čekat.
Johan zahlédl chvějící se chlapecké nohy, které čouhaly z plevele, a po několika dlouhých krocích už shlížel na Toma. Chlapec ležel na břiše, ruka mu i s králíkem vězela v pasti. Středně velké zvíře se špinavě bílou srstí mlelo z posledního. Ještě se trochu cukalo, levou zadní tlapku mělo z velké části rozříznutou železným drátem.
Nikdo neví, zda ho chtěl Tom vysvobodit nebo zbavit utrpení. On o tom nikdy nemluvil, ne tehdy, když za sebou nechal celou rodinu. A už vůbec ne tehdy, když ho nehoda donutila, aby se jako pes se staženým ocasem vrátil a zase se k nim nastěhoval. Aby ho stejně jako psa třikrát denně nakrmili a obstarali. Aby stejně jako pes seděl připoutaný na dvorku, dokud ho někdo nepřijde vyvenčit. Jenže na tom polomrtvém králíkovi v pasti bylo něco jinak než na ostatních úplně mrtvých králících, které do té doby viděl, něco, kvůli čemu s nimi už po této noci nikdy nešel, ač pro něj uznání těch dvou bylo důležité.
čím víc taháš, tím víc se to stahuje, poznamenal Charles.
Chlapec ležel na studené zemi několik vteřin bez hnutí a jen se chvěl.
Johan vytáhl z montérek kleště a drát rozstřihl. Tomova ruka vystřelila zpátky. Strčil si ji do podpaží, otočil se na záda a podíval se na ty dva surovce nad sebou. Vzlyky se mu povedlo pomalu zmírnit na tlumené kňučení. Králík přebelhal lesní cestu, volně visící nohu vlekl za sebou po zamrzlé tůňce.
Johan chytil Toma za volnou ruku a vytáhl ho na nohy. Vtom Charles vrazil synovci do břicha pažbu pušky a dlouze se na něj zadíval bojovnýma, krví podlitýma očima. Síla toho pohledu na Toma dopadla zdánlivě tvrději než zbraň na jeho vnitřnosti. Znovu se rozplakal.
doraz ho. Charles se mimoděk podíval do hlavně pušky, což ho na moment zdánlivě vyvedlo z míry, jako by zahlédl vlastní smrt. To ho však rozzuřilo ještě víc. Znovu vrazil pažbu synovci do břicha.
Tom přepadl dozadu do bodláčí, rychle se však postavil zpátky na nohy. Pláč ustal. Vzal pušku a zvedl ji. Namířil hlaveň na králíka a snažil se třást co nejméně. Zvíře se doplazilo překvapivě daleko, malý bojovník. Tom tiše zakňučel.
zatraceně, doraz ho už. Charles vypnul světlomet. Holými větvemi stromů prosvítaly první ranní paprsky.
Slunce vše zbarvilo do šeda – bodláčí, tenký led na kalužích, dlouhou lesní cestu, nekonečné pastviny za stromy, vzdálené olšové aleje i křovím zarostlé meze, vše zoufale a beznadějně zešedlo. Především však belhající se králík a ti tři, kteří tam zoufale a beznadějně stáli, zatímco na sebe v této patové situaci zírali: nejstarší z nich spíš netrpělivě, prostřední bojovně jako chrt a ten nejmladší jen k smrti vyděšeně.
Byl to zkrátka tento okamžik. Jsem si tím jistý, stejně jako každý, komu Johan ten příběh ten týden na motokrosu odvyprávěl. Byl to tento okamžik, který chlapce proklel. Tom se na Charlese ještě jednou podíval smutnýma modrýma očima, pak upřel zrak na belhajícího se králíka a nakonec, když se to stalo, oči zavřel.
Tom Keller poprvé v životě něco zastřelil velkou zbraní.
KAPITOLA 3
Nenarodil se na motorce. Lidé takové věci rádi tvrdí, kvůli novinovým titulkům, oceněním a velkým příslibům, které by se bývaly mohly stát skutečností, kdyby se tenhle zdravý mladík ve čtyřiadvaceti nevřítil do neštěstí. Narozený na motorce. Jenže tak to nebylo. O Tomově narození se mezi Kellerovými mlčelo a my ostatní jsme si o něm jen šeptali.
Celá vesnice si o události šuškala. Dům od domu, na ulici, v obchodě, tak opatrně, až se zdálo, že to vítr a ševelící listí získaly hlas, aby šířily zvěsti. O tom nešťastném večeru, který měl být šťastný. O tom tmavém nevytopeném pokoji s šesti živými bytostmi, jejichž počet se měl zvýšit na sedm.
Zůstalo jich šest. Čtyři z nich měli nezaměnitelnou tvář s pitbullíma očima, které byly od sebe o trošku dál, než by měly. Byla to neústupná tvář, jíž jsme tady všichni začali přezdívat Kellerovic ksicht, i když kdysi býval Banninkovic. Bratři Frank, Johan a Charles ho při narození zdědili po své matce Nettě Banninkové, která se však stejně jako ten obličej stala majetkem Kellerových v den, kdy se k nim přivdala. Toho nešťastného dne pohltil rod Kellerových celou její identitu včetně tváře. V pokoji byl její obličej na čtyřech různých hlavách a se čtyřmi semknutými rty přihlížel u postele plné železných ohřívacích lahví, jak se pastor Lubbelink snaží ženu křičící na lůžku udržet naživu, zatímco ona život tvořila.
Netta při porodu zpočátku asistovala sama. Musela si to tak vyžádat. Jako Netta Banninková se jednou provizorně ujala role porodní asistentky, a to jí jako Nettě Kellerové navzdory chybějícímu diplomu a nedostatku znalostí přišlo dost na to, aby rituál zrození jejího vlastního vnoučete zůstal v rodině. Když se to vymklo z rukou, nevěděla, koho jiného požádat o pomoc než pastora.
Kostel svatého Martina už léta nezažil bohoslužbu bez Nettiny přítomnosti. Sedávala vpravo vzadu, pod nánosem make-upu, pitbullí oči nevzrušeně upírala na kněžiště a charismatického muže, který tam kázal. Její drobné tělo strnule a nehnutě spočívalo na tvrdé dřevěné lavici bez ohledu na to, jestli zbytek kostela poslušně stál, klečel nebo se vydal dopředu k svatému přijímání. Celou mši si mumlala, od žalmu 56 až po povinné Zdrávas, Maria, zůstala však po celý obřad sedět, každý týden sama v lavici, jež jinak zela prázdnotou.
Její lavice zůstávala prázdná, i když byl kostel k prasknutí plný.
Její lavice zůstávala prázdná, i když museli lidé stát v uličce.
Člověk obvykle zavolá záchranku, když se zdá, že mu snacha každou chvíli vykrvácí – Netta zavolala jedinou osobu, které se v celém kostele odvážila důvěřovat.
O snaše (Frankově manželce, Tomově mámě, která se jeho matkou nikdy nestane) jsme věděli, že byla Němka – z Pruska, řekla by moje máma, kdyby ještě byla s námi. Byla starší než Frank, i to jsme věděli. Nikdo však netušil, jak k ní přišel, nikdo ji nikdy neviděl, až na pastora, a i ten ji viděl jenom dvakrát. Poprvé, když je jednoho pondělního večera oddal. Bylo tam tehdy tak prázdno, že se ani nepokusil obstarat víc světla než pár svíček na mramorovém oltáři, aby v šesti (znovu těch šest: sám pastor Lubbelink, Netta, Charles, tehdy ještě desetiletý rarach, Johan a Frank, sotva dospělý, a ta Němka) uprostřed propastné tmy uctili to svatě nesvaté spojení, nejistě se slepou vírou v budoucnost, která nikdy nepřesáhne dosah mihotajícího svitu svíček.
Podruhé ji pastor viděl o půl roku později, té noci, kdy Tom Keller přišel v nevytopeném pokoji na svět, zatímco jeho matka ten samý svět opustila. Lubbelink nezmohl nic. Stalo se to ráz naráz, jedna ze železných ohřívacích lahví spadla na dřevěnou podlahu, oči Franka Kellera chvilku sledovaly, jak se kutálí po prknech. Když obrátil zrak zpátky k posteli, bylo už po všem. Ráz naráz, jak se tak stává. Tom se narodil, ale v místnosti stále nebylo víc než šest živých duší.
