Vezmu to stručně. Věk: čtyřiadvacet. Napůl Maďar, napůl Ital. Narozenej v Neapoli. Dětství strávený v Udine. Pro neitaly dodávám: nedaleko Benátek. Možná i pro nějaký Italy. Abych řekl pravdu, o trochu výš, v regionu Friuli-Venezia Giulia, na severovýchodě. Víno, to nejlepší klení a stereotypy. Rozčiluje mě říkat, že jsem napůl Ital a napůl Maďar. Spíš bych měl říct, že jsem skrz naskrz Neapolec a Maďar. Ignoruju skrytý významy. Možnou motivaci stojící za mojí snahou vyhnout se vyslovení slov „Ital“ a „půl napůl“ přehlížím. Soustředím tady pár osobních informací, abych je nahodile nerozptyloval. Na schodech bude vejce, ale ještě předtím komedie o osamělosti. Dětinská a zoufalá tragédie. Příběh o lásce. Očekávání, měšťácký myšlenky, ztráty kontroly, bezplatný pokusy o revoluci a touha dotknout se každý věci, která se mě tak držela v dětství, kdy jsem prsty rozbil videopřehrávač. Beru to zdlouhavě. Na schodech bude vejce. Normální dětství. Nikoho jsem nešikanoval a nikdo nešikanoval mě. Jsem vysoký. V létě olivová pleť. V zimě bledá. Běloch, muž, cis, hetero, s tou odpornou bagáží, kterou to obnáší. Položil jsem si otázku, jestli je důležitý to zdůraznit, ale neodpověděl jsem si. Snažím se napsat upřímnej úvod.

Pořád nad tím dumám. V tom nejhorším případě jednoduše rád dávám najevo, že jsem si vědom svých privilegií a fetišizuju svou inteligenci. V tom nejlepším se jedná o obrannej a bídnej postoj, kterej zaujímám vůči svejm vlastním rozporům. Připouštím privilegia a držím se jich. Pokračuju. Chvíli. Pak už začnu, přísahám. Na schodech bude vejce, ale nejdřív: Bologna. Chodím na Akademii krásných umění a v průběhu celýho akademickýho roku nezvednu prdel z postele. Je to symptom deprese, kterou jsem svědomitě podědil po všech členech svý rodiny. Začnu se cítit míň sám, když si uvědomím, že osoby, který mě obklopují, existujou a mají mě rády. Absolvoval jsem a nemám na programu žádný konkrétní životní projekty. Chtěl bych být režisérem. Moje matka pochází z Budapešti (jak už jsem říkal: maďaro-neapolitán). V létě tam obvykle jezdím na tři týdny. Teď už jsou za mnou. Srpen končí. Babička žije v domově důchodců, její byt je prázdný. Nakonec mi samotnýmu zas tak špatně není. Po čtyřech letech v pokoji pro dva, neustále okupovaným hosty a spolubydlícíma, jsem byl nadšenej z představy zorganizovat si svůj každodenní život podle sebe a basta, sdílet ideál zářivě vyrovnanýho, klidnýho života jen se svým vlastním egem. Nevím, jestli je to zdravý. Chci to zkusit. Rozhodnu se tam zůstat. Začínám. 

SWAJPOVACÍ HRA A KOUZELNÁ FLÉTNA

Venku nemám kamarády a uvnitř nemám internet. Mám k využití deset gigabajtů mobilních dat. Socialistická pevná linka zvoní každý ráno v osm, přesně. Babička ví, že bydlím v jejím bytě. Volá mi, aby se zeptala, jestli jsem vzhůru. Je to služba, kterou ochotně využívám, abych si osvojil určitý tón a rytmus. Vždycky odpovím, že ano, a potlačuju nutkání upozornit na zjevnou stránku věci. Socialistický parkety pod socialistickým kobercem vržou pod mýma nohama, zatímco se plahočím do úzký socialistický kuchyně. Připravím si kafe od Lavazzy. Máma mi ho pro každý případ nechala ve spíži. Je to taková její životní doména. Zapálím socialistickou plotýnku sirkama, který působí socialisticky, ale jsou ze Sparu. Je zvláštní, že se grafika krabiček od sirek nikdy nevyvinula. Usrknu kafe bez mlíka a bez cukru. Posadím se na stoličku na balkóně, kde kouřím první cigaretu dne, zatímco na mobilu luštím sudoku. Típnu nedopalek v popelníku a slíbím sám sobě, že už ho příště vynesu. Vykadim se v miniaturní socialistický koupelně, kde je jen hajzl. Zatáhnu za splachovadlo a s kalhotama u kotníků projdu chodbou do druhý koupelny, tý bez záchodu. Pečlivě a obřadně se umyju ve vaně. Vyjdu z bytu. Nastoupím do socialistickýho výtahu a sjedu dolů. Rozrazím vchodový dveře činžáku a obdivuju Ferenc tér, náměstí ve čtvrti Ferencváros, devátý obvod, můj obvod (a mojí babičky a matky). Sednu si na svojí oblíbenou lavičku, abych se připojil k veřejný wifi. Rozesílám e-maily jakýmukoliv studiu, produkci nebo fyzický osobě, která má cokoliv společnýho s maďarskou kinematografií. Nedělám rozdíly a podstata je téměř vždycky stejná.

Zdravím, omlouvám se za vyrušení. Jsem bla bla a studoval jsem bla a dělal jsem bla a tohle je moje situace. Chci se stát režisérem. Pomoz mi, jestli můžeš. Ocením i pouhou radu. Děkuji mnohokrát, opravdu. Bla bla ještě jednou děkuji. 

 V týhle pečlivý a vyčerpávající kopírovací práci pokračuju asi hodinu a půl. Podle toho, jak dobře znám člověka, kterýmu je moje zoufalá prosba o pomoc určená, náležitě upravím pár vět. Po náměstí v tuhle hodinu prochází chodci, psi a děti doprovázený těmi psi nebo těmi chodci. Je tu jeden už nepoužívanej novinovej stánek, dřevěný stoly na piknik, prolejzačky na dětskym hřišti a fontána. Jsem tu já, posílající e-maily, a telefonující žena, která sedí několik laviček ode mě. Bojím se, že si mě vyhlídla. Už týden na mě naléhavě zírá. Dělám, jakože nic. Znovu v sobě objevuju ztracenou plachost, tu trapnou radost z toho, že prostě jen fantazíruju, v hlavě píchám s kýmkoliv a vyloženě si libuju v tom, že odmítám jakoukoliv sociální interakci. Dneska mám hotovo, mám unavený bříška prstů. Dvakrát se plácnu do stehen a vyrazím do Mester Gyorsétterem, fastfoodu s maďarským jídlem. Utratím tam v průměru tisíc sedm set forintů za misku rýže a polívku dne. Obden si dopřávám aspoň kousek rántott trappista sajt, smaženýho sýra, a misku uborkasaláta, okurkovýho salátu. Objednám si maďarsky u čínskýho majitele restaurace. Uspokojení, který cítím, když se celá transakce obejde bez opakování, váhání nebo nedorozumění, je k nezaplacení. Moje lavička je otočená přímo proti vchodu do mýho činžáku. Před ním se tyčí malá, nakloněná bysta Józsefa Attily, maďarskýho básníka. Znovu si na ni na chvíli sednu, jen na tak dlouho, dokud nestáhnu jeden díl náhodnýho televizního seriálu, abych měl nějakou společnost k jídlu. Je to jediný druh zábavy, který se mi může podařit narychlo stáhnout díky záhadnýmu připojení, který náměstí nabízí. Jídlo zůstane v igelitový tašce beztak teplý. Když je stahování dokončený, vstanu a zadám kód od brány. Klíče tu nejsou potřeba. Sjíždím výtahem, ale nahoru vycházím pěšky. Možná by dávalo větší smysl dělat to naopak.

Ta sudoku způsobují závislost. Stanovil jsem rekord na tři minuty a dvacet sedm sekund v úrovni Složité. Existují taky úrovně Expert a Gigant, ale já jsem Skromný a Rituální. Po obědě se natáhnu na socialistickou pohovku, není to nic víc než tvrdá postel v obýváku pokrytá silnou vlněnou dekou, která mě kouše. Otevřu Bumble. Prohlížím si fotky holek na dovolený a maďarskejch vysokoškolskejch studentek. První skupina navrhuje extravagantní a přehnaný turistický plány, což mi leze na nervy a nemám na to peníze. Ty z druhý skupiny mi nikdy neodpoví. Chlapi na Bumblu nemůžou začít konverzaci, a je to tak lepší, protože kdybych měl nad úvodní zprávou přemýšlet dýl než deset vteřin, demoralizovaně bych vzdal iniciativu. Nemám sex už dva a půl roku. Od doby, co jsem žil v Bologni. Ještě před tím rokem stráveným v posteli. Od doby, kdy jsem chodil s Elenou, která je teď moje nejlepší kamarádka. Dokonce se mi povedlo hodně se skamarádit s Dariem, jejím novým klukem. Věc se má tak, že jsem ztratil i tu zbylou špetku sebevědomí, který je potřeba k navázání fyzickejch vztahů. Ačkoliv je tohle myslím jen pitomá fráze, abych nemusel napsat, že jsem to v záchvatu beznaděje párkrát zkusil, ale moje erekce mi to nedovolila. Bohužel je pravda, že jsem ztratil veškerej zájem o seznamování se s novýma lidma. Myslím, že ve výsledku stojím akorát o to mít sex. Uvědomuju si určitej blok, ale potlačuju jakejkoliv pocit naléhavosti ho vyřešit. Do bodu, kdy bych se před někým svlíkl, se nedostanu ani náhodou. Při každym náznaku příležitosti spouštím promyšlenej plán sebesabotáže. Blokuju cesty dřív, než se stihnou vyasfaltovat. Bumble používám jen s malým odhodláním, zabíjím čas jako alternativu k fantaziím, je to vyčerpávající hra, která mě naplňuje melancholií až do morku kostí. Maďarštině docela rozumím, když ji slyším. Mluvit jakž takž zvládám. Učím se ji číst. Je složitá, abeceda má čtyřicet dva písmen. Když mi někdo napíše maďarsky, odpovím anglicky. A tím to většinou končí. Pak Bumble zavřu. 

Pít sám je únavný. Procházím podél Dunaje k mostu Petőfi. Nejlevnější pivo je Kőbányai, pivo stavebních dělníků. Má takovej divnej ocas připomínající hlínu a dokonale se snoubí s hořkýma tónama oxidu železa. Dneska se ale rozmazluju, piju Soproni Ipa. Tři sta devadesát forintů. Jedno euro za půl litru v plechovce. Navzdory svý chabý tělesný ohebnosti se rozhodnu sednout si do trávy. Zaujímám zkroucený pozice. V nepohodlí pozoruju řeku proudící pod světly a secesními paláci Budy. Piju, dokud nezačnu rozpoznávat pachy města. Dokud nedosáhnu správnýho podráždění chuťovejch buněk, abych si mohl vychutnávat vzduch, kterej dýchám, a tabák, kterej kouřím. Až do chvíle, kdy se cítím tak zdrcenej, že mi to nenávratně vžene slzy do očí. Až do chvíle, kdy mám pocit, že jsem tak vzdálenej ostatním, že začínám mít vážný pochybnosti o svý závislosti na alkoholu a obecně o tom, jestli jsem vůbec zdravá živá bytost. Až dokud nepadne tma. Než začnu vzlykat. Do chvíle, kdy mě přepadne touha napsat matce. Od doby, co žiju tady, cítím blízkost jen k ní. Přesto jí nikdy nenapíšu. V mobilu mi pípne upozornění z Bumblu. Matchnul jsem s Vanessou, bio: filmařka. Žádná zpráva. Roni Abc je řetězec malejch obchodů v celym Maďarsku otevřenejch nonstop. Vejdu a za poslední forinty v kapse si dopřeju poslední plechovku. Rozloučím se s Dunajem mávnutím, jako když jsem byl dítě a vracel se do Neapole. Teď se vracím do Ferenc tér. 

Na mou lavičku se tiše usadí jakási silueta. József Attila ji nedokázal ohlídat, jak měl. Už mě má dost. Žárlím, přiblížím se, abych zjistil, s kým mě podvádí. Je to ta žena, která si mě už týden každý ráno prohlíží. Vysokánský černý kozačky. Dlouhatánský kaštanový vlasy. Unavenejch šedesát let na mě hledí s jasným úmyslem mě lapit. Problém je v tom, že jsem se vydal po vybetonovaný cestě, která vede přímo kolem ní, nemůžu ani prchnout přes záhon, protože se právě spustilo zavlažování. Zavřu oči ve snaze vypnout svý sluchový ústrojí. Ne, nefunguje to, nemá to smysl. Mohl bych se jen vrátit a předstírat, že jsem trochu roztržitej a něco jsem zapomněl, možná za doprovodu teatrálního gesta, třeba se lehce plácnout do čela. Je příliš pozdě. Procházím kolem ní a modlím se, aby mě ignorovala. 

„Promiň, nemáš zapalovač?“ spustí sebejistě maďarsky. Zastavím se, usměju se na ni a podám jí ho. Zapálí si cigaretu.

„Tohle je tvoje lavička.“

Ano, je to moje lavička. 

„Ano, je to moje lavička,“ odpovím sebejistě maďarsky.

„Sedáváš tu vždycky.“

Nevrací mi zapalovač.

„Bydlím tady vzadu.“ 

Řekl jsem to anglicky a bezmyšlenkovitě pohnul rukama.

„Odkud jsi?“

„Z Itálie, ale moje matka pochází z Budapešti.“

Ve skutečnosti jsem maďaro-neapolitán.

„I já bydlím tady vzadu. Jsem u kamaráda.“

„Je to tu fajn.“

„Jo, ale dnes v noci nechci spát u něj. Je trochu dotěrný.“

Dokážu i z ticha udělat úplně zbytečný a otravný napětí. Ona pokračuje: „Nedělej si starosti.“

Mlčím.

„Není to žádná tragédie.“ 

Zopakuje mi to i anglicky, potom se usměje, zklamaně, a já její výraz napodobím. Nechce mi vrátit zapalovač. 

„S kým bydlíš ty?“ 

„S babičkou.“ 

Nervózně šmátrám po kapsách kalhot.

„Vlastně na mě už čeká, půjdu.“

Navedu ji špatným směrem. Věnuju jí falešně srdečnej úsměv. Opětuje ho se sklíčeným výrazem, kterej ve mně vyvolá pocit naprostý nepatřičnosti. Naprosto zahanbenej se pár metrů vzdálím, když vtom na mě znovu zavolá.

„Počkej, zapalovač.“

Otočím se, aniž bych zvedl pohled, aniž bych se jí podíval do tváře. Ta interakce mě natolik vyvedla z míry, že jí silou vytrhnu zapalovač z ruky a jen odvětím: „Díky, promiň.“

Za co se ale omlouvám? Zatnu zuby a dám se do kroku. Zatímco jdu, představím si ji nahou. A zatímco si ji představuju nahou, přemýšlím, že nemohlo jít o žádost o pomoc. Zopakuju si to ještě třikrát, abych sám sebe ujistil. Jedna: nebyla to žádost o pomoc. Chtěla se se mnou vyspat. Dva: nebyla to žádost o pomoc. Copak nemůže přespat jinde? Tři: nebyla to žádost o pomoc. Zkusím si sednout na jinou lavičku: není to ono.

Doma přemýšlím nad tím, že maďarskej přízvuk je v angličtině opravdu vtipnej. Připomíná mi přízvuk mojí mámy. Svlíknu se a skočím do prázdný vany v socialistický koupelně. Zapnu bojler a počkám, než bude voda vařící, abych místnost zaplnil párou a opařil se. Pečlivě si namydlím celý tělo. Sjedu k rozkroku. Násilím vyženu myšlenku na svoji matku a soustředím se jen na ženu, která mě po ránu sleduje. Ty vysokánský kozačky. Ty dlouhatánský vlasy. Její unavená tvář. Potím se a masturbuju.