Prolog

Když uvidím žáby, ze všeho nejdřív mě překvapí skutečnost, kolik odstínů jediné barvy v přírodě existuje. Zelená na žabím bříšku, zelená na žabí nožce, zelená na žabích zádech. Všechno to jsou odstíny zelené, jaké jsem nikdy dřív neviděla. Vzápětí přijde úleva, protože si uvědomím, že se v iglú mých zamrzlých dětských vzpomínek vždycky ukrýval strach, že žáby vyhynuly.

Před pár lety mě Ruben jednou doprovázel domů a já jsem uprostřed pěšiny najednou vyskočila vpřed, abych chytila žábu. Celá pyšná jsem mu trofej ukázala.

„Podívej, jak je krásná!“

On se zhrozil, chytil mě za paži a začal s ní třást, dokud to malé tělíčko nespadlo na zem a okamžitě neodpajdalo pryč.

Od té doby se na mé příchodové cestě už žádné žáby neobjevily. Navzájem si vykvákaly, že se mají od toho domu, té obce držet dál a nakonec se úplně stáhnout ze světa. V té ubohé zahradě před činžákem jsou skoro všichni obyvatelé domu, sklánějí se nad těmi malými rosolovitými mrtvolkami. Z bytů vyšli i ti z protějšího paneláku a natahují krky, aby žáby viděli. 

V rohu, kousek od živého plotu, je vyštosovaná hromada mrtvol. Domovník vzal hrábě a začal je shrabávat. 

„Co se stalo?“ zeptám se.

„Zahrada je plná mrtvých žab.“

„To vidím, ale kde se vzaly?“

„Nevím, ale nelíbí se mi to. V noci sem přišly chcípnout. Potvory.“

Prokličkuju přes dvůr mezi mrtvými žábami a sousedy. Snažím se do nikoho nešťouchnout a napadne mě: když se někoho dotknu, prohraju, uhořím, umřu. Bavovi ze čtvrtého patra mě pozorují, jako bych snad byla členkou asociace fanatických ochránců přírody, která v noci vyklopila do jejich zahrady kamion plný mrtvých žab jako poselství proti plýtvání vodou, hliníkem a plastovými lahvemi.

Kdyby to byla pravda, zasloužili by si to: ona každý den zalévá na balkoně kytky, které jsou podle mě skoro určitě umělé, a přebytečná voda pak stéká jako vodopád na terasu naší kuchyně. Pozoruju sousedy, kteří se sem slétli jako holubi a stejně chaoticky se pohybují. Dnes nebudou mluvit o ničem jiném, a přesto nepochopí vůbec nic.

Nikdo nedokáže plně ocenit jistotu, kterou přináší přítomnost ducha. Znamená to vědět, jak se věci skutečně mají, namísto pouhých domněnek. Je to jako víra v Ježíše Krista, která věřícím brání tápat ve tmě, protože po smrti přichází Ráj plný vychlazeného piva a krvavých steaků, nebo o čem se to ve Svatém Písmu vlastně píše. Je to záblesk intuice, a jako každá intuice vzbuzuje v člověku prokletou víru, vlákno, které strhává mysl. 

Obrátím pohled k neurčitému bodu na obloze: vím, že jsi to ty, ale nikomu to neřeknu.

I.

Ty: Zdálo se mi o tobě

Ruben: Nenávidím tě

Když jsem stála před Rubenovým bezvládným tělem napůl ponořeným ve vaně zasaženým vadným elektrickým kabelem, myslela jsem si, že už mě nikdy nemůže nic rozhodit. Voda byla lehce namodralá od barvy na vlasy a už stihla vystydnout. Vlhkost v místnosti byla neurčitě elektrizující, jako být v akváriu s neonovými světly, tropickým prostředím a sifonem na čištění vody. Jeho bledé, hubené tělo vypadalo jako mořská panna s dlouhými blankytnými vlasy připomínajícími sasanky blednoucí v zeleném močále. Zrcadla přestala zrcadlit a já ucítila potřebu z nich setřít páru, která je zamlžila, protože ve mně vyvolávala klaustrofobii. Na chvíli jsem měla pocit, že na jeho kůži ještě vidím tančit elektrické jiskry jako kubické zirkonie, ale šlo pouze o záblesky světla odrážející se od mokrého těla.

Když jsem pomohla zdravotníkům přendat ho na lůžko, jeho pohyby předvídaly ty mé, protože jeho svaly ještě úplně nepřestaly fungovat. Vzala jsem jeho paži, abych mu ji položila podél boku, a on pohyb sám poslušně dokončil. Nikdy nebyl takhle povolný, hýbal se, jako kdyby nebyl nadobro mrtvý, což byla první chvíle, kdy jsem se bála, že by se ještě mohl rozzlobit, že by se mohl zamračit a říct mi, že jsem všechno zničila.  

A svým způsobem k tomu skutečně došlo, už mě jen tak něco nerozhodí. Už se mi nehnusí přejetí dikobrazi na silnici, hnis, zažloutlé a nateklé pupínky nebo odběry krve. Ráno jsem viděla dvě děti hrát si s pistolí, kterou našly v otcově šuplíku, bylo nevyhnutelné, že dřív nebo později jeden z dětských prstíků stiskne spoušť. Přistihla jsem se, jak si kladu otázku, na co asi bude hlaveň v tu chvíli mířit? Vsadila jsem se sama se sebou, které z dětí zemře jako první. Enyky benyky kliky bum. 

Řekla jsem o tom Dennisovi a ten mi odpověděl, že si zrovna střihnul dvě dekapitace, jednu pomalou a druhou čistou.

Posranej Dennis. S ním se musí všechno změnit v soutěž.

Pak jsem viděla nějakého thajského psychopata, jak vytahuje pitbuly z ohrady a zabíjí je kladivem, jednoho po druhém. Pak jim řeznickým nožem rozřízl břicha, důkladně je scedil do misky, dokud z pitbulů nezbyly jen zcuchané cáry s očima, a s šíleným výrazem ve tváři a rudě zbarvenými vyceněnými zuby pil před kamerou jejich krev. 

Dennis to neřekl přímo, ale vím, že jsem vyhrála já, a to díky bonusovým bodům za náhodnost, protože ten můj Thajec se jednou ráno probudil a dostal chuť na pět litrů psí krve. 

Já a Dennis jsme kolegové; podepsali jsme současně smlouvu, začínali jsme spolu. Plivli jsme si do dlaní a potřásli si rukama. Chodili jsme spolu na školení. Náš první den v kanclu jsme si udělali selfie, které nás potom donutili smazat. Dohoda o mlčenlivosti se prostě jevila jako dobrý důvod snažit se nevyčuhovat a neodpovídat na otázky. Dennis teď říká, že být správcem obsahu je trochu jako anální sex: ze začátku to prostě nejde; časem ale pochopíš, že je to jediný rozumný způsob, jak fungovat na sociálních sítích.

Dneska jsou to čtyři měsíce, co jsme začali. Po obědě na střeše budovy, v níž sídlí firma, slavíme sdílením brka a výměnou psychofarmak. Dennis si je začal vybírat podle vedlejších účinků:

„Podívej, tady píšou ‚duhové vidění‘. Fantastický. Anebo, anebo, Ropinirol, ‚sklony k hazardním hrám‘.“

„K čemu máš Ropinirol?“

„Mam syndrom neklidnejch nohou, celý se mi ve spánku cukaj, sem z toho nervní jak blázen.“

Několikrát potáhnu z jointa, pokaždé jen trošičku, protože z opiátů se mi chce brečet. V podstatě to jen vyfukuju do vzduchu, ale Dennisovi záleželo na tom, abych mu dělala společnost.

Když se Dennise ptají, kde pracuje, říká, že je hrobník. Vlastně je to taková polopravda: občas otci pomáhá v pohřebním ústavu. A takhle jsme se potkali: na Rubenově pohřbu.

Měla jsem na sobě černé krajkové šaty, které jsem koupila v jednou gotickém butiku jménem INFERNO. Naštěstí se mě nikdo nezeptal, kde jsem je objevila, protože pravda by moji situaci ještě zhoršila, a navíc mám sklon vymýšlet si přehnaně propracované lži, které se vlastní absurditou samy vyvracejí. Pravděpodobně bych odpověděla, že jsme je vyrobili s Rubenem, společně, třeba že on je v noci páral a já je přes den zase dávala dohromady, anebo naopak, podle nálady. Při každé sloce jsem si v malé koupelně fary za doprovodu ponuré ozvěny písně Služebník z lásky upravovala černou rtěnku.

Přála bych si, aby Ruben umřel dřív, než jsme se rozešli, protože role femme fatale mi sedí až moc dobře na to, abych přesvědčila jeho rodiče a přátele, že jsem to nebyla já, že jsem ho nezabila. Byla to nehoda.

Mezi přítelkyní a expřítelkyní zesnulého je propastný rozdíl, hlavně ve chvíli, kdy k rozchodu dojde jen týden před smrtí. Cítila jsem se zastíněná, jako bych nosila smůlu, žádné poplácání po zádech, žádné malátné pohledy věnované jen mně; na misce se svěcenou vodou seděla velká oškubaná černá vrána. Když jsem své matce řekla, že jsme se s Rubenem rozešli, zeptala se mě, co jsem provedla. Nepřišla na pohřeb, má zrzavé vlasy a bledou pleť a horko ji přivádí k šílenství.

V márnici jsem viděla Dennise prohrabávat Rubenovy vlasy poničené nesčetným množstvím barvení. I Dennis měl peroxidem odpálené blond vlasy s tmavě hnědými odrosty. Vypadal jako tchoř. Když mě uviděl, považoval za samozřejmé, že jsem nebožtíkova přítelkyně a mám zlomené srdce, a zeptal se mě, jakou chci, aby měly vlasy barvu. Ptala jsem se sama sebe, proč tam není jeho rodina, aby o takových zatraceně důležitých věcech rozhodla. Odpověděla jsem, že růžovou, a on řekl oukej, pak jsem navrhla, aby mu udělal tyrkysové obočí a on se na mě zadíval s pramenem Rubenových vlasů stále omotaným kolem prstu. Přeháněla jsem, ale Dennis to vzal jako výzvu. Oukej, řekl, já jsem strašně dobrej, bejby. A díky němu jsem našla tuhle práci.

Kněz se v jednu chvíli během obřadu málem zadusil posvátnou hostií, a jsem si téměř jistá, že nejméně deset přítomných si mě měřilo pohledem, jako by i tohle byla moje chyba. Macecha sedící vedle mě rozhořčeně zakabonila vrásčitou tvář a pokusila se svraštit obočí, aniž by se jí to doopravdy podařilo, protože si je celé roky tak pečlivě upravovala, dokreslovala, a nakonec nechala vytetovat, až zůstala zcela nehybná. 

Nejdřív nebožtík, potom kněz, koho dalšího mám zlikvidovat? 

„Myslím, že mě Ruben pronásleduje, je to možný? Víš, jako duch.“

Dennis se podívá na povislé brko, které držím, a prokřupe si prsty na rukou, ten zvuk zní, jako by někdo najednou rozlouskal celou hrst ořechů.

„Je to možný, můj bratránek říká, že když se učil na řidičák, slýchával svýho dědu, jak mu šeptá, že na to má, prej opravdu slyšel jeho hlas jako závan větru v uších. Tak jestli to byla neho…“

„Dennisi, do prdele.“

„Promiň. Jelikož to byla nehoda, je pravděpodobný, že jeho duch ještě není připravenej odejít, něco potřebuje.“

„Co ještě chce?“

„To nevim, Mio. Možná je naštvanej. Možná se pletu. Chceš ten Xanax? Musíme se vrátit.“

„Dneska ráno se v mojí zahradě válela stovka mrtvejch žab.“

„Cože? Proč?“

„Nevím, asi znečištění?“

„To je možný. V Číně pršej housenky.“ 

„Máš rád žáby?“

„Preferuju motýly, ale obojživelníci jsou úžasný: anfibius znamená v řečtině „z dvojího života“. Jsou to zvířata, který jsou schopný žít ve velkym stylu ve dvou různejch prostředích. Proč?“

„Ruben neměl žáby vůbec rád.“

Típnu naoko vykouřené brko a naposledy se podívám z výšky na město. Malí červení pavoučci šplhají po kamenných schodech. Dají se odfouknout, ale většinou je rozmáčkneš, aniž bys chtěl, celé rodiny i jednotlivé mučedníky rozplácnuté bříškem prstu už rudě zbarveným krví jiných pavouků, krví tak zářivou, že skoro ani nevypadá jako krev, a možná to ani krev není, jen kaše z těl tak křehkých, že na tom vlastně vůbec nezáleží.

Scházíme ze střechy po požárním schodišti. Níž, níž, níž, scházíme spolu s přeživšími červenými pavoučky a díváme se do oken. Ta horní berou všechno denní světlo až do západu slunce, patří kancelářím Vedoucích, špičkám pyramidy. Jejich prostory jsou často prosklené, tak zranitelné, a přesto tak poklidné, tam nahoře je sledují jen vlaštovky. Mít peníze znamená co nejvíc se vzdálit od ostatních.

Nakouknu dovnitř, ale snažím se, aby mě nikdo neviděl. My správci obsahu máme oddělený vchod, abychom se nemíchali s ostatními zaměstnanci společnosti. Nesmí vědět, že existujeme, nebo si na to alespoň nemusí vzpomenout každý den. Nikdo nás nevidí, proto nosím černou mikinu s kapucí i v práci.

Pořád scházím po požárním schodišti a teď míjím menzu, nebo líp, „Mens Sana et Břichus Plnus“, sál pro Mindfulness a firemní tělocvičnu, z níž se line pach potu, je obložená bílými žíněnkami a všichni v ní křičí jako v izolačních celách starých blázinců. Když dojdu na parkoviště, projdu vchodovými dveřmi určenými správcům obsahu a pak znovu dolů, do suterénu. Ostatní tady tomu říkají Skleník.

První věc, kterou dnes vidím na obrazovce, jsou černozelená těla, která se nadouvají pod vodou jako taková ta nafukovací ryba čtverzubec, lhostejně unášená oceánem, k nimž se občas přiblíží nějaká ryba, jejíž zvědavost ovšem rychle vyprchá. Jsou hnusná na pohled, ale také extrémně ubohá, protože na rozdíl od zmíněných ryb, naboptnalá kůže našeho živočišného druhu není považována za hrozbu. Klik, zrušeno.