0

Kdyby se mě zeptali, kdy všechno začalo, odpověděla bych: v den Poliho pohřbu.

Poli byl zelený papoušek z rodu papoušíků se žlutou rozcuchanou hlavičkou a dvěma dlouhými špičatými křídly, která mu ledabyle splývala podél boků. Papoušíci se běžně kupují v páru, vysvětlil mi chlapík ze zverimexu, a milují se tak moc, že pokud se je pokusíte rozdělit, zemřou žalem. Já jsem ovšem Poliho koupila samotného, což znamená, že ho prodavač musel oddělit od jeho partnerky, ale on z toho nepošel, naopak, byl úplně v pohodě, dokud neumřel na úplně jiný druh neduhu, ne kvůli lásce, i když co za neduh to vlastně bylo, bych nedokázala říct ani teď. Bylo mi osm nebo devět let, Poliho klec jsem měla na balkóně svého pokojíčku, ale on se budil brzy ráno, třeba ve čtyři, v pět, když ještě slunce ostrými paprsky ani nezačalo propichovat mraky, a navzdory zimě, tmě a zuřivě foukajícímu větru nebyl Poli nikdy ospalý ani neměl strach, začínal skřehotat za svítání a všechny nás budil, zatvrzelý a zaslepený svou dotěrností, a tak tehdy moje máma prohlásila: dejme ho na parapet v obýváku, změna prostředí mu prospěje, a já jsem nebyla proti, protože jsem, přiznávám, byla z brzkého vstávání otrávená. Poli na parapetu vydržel tři dny a potom umřel. 

Když jsem mu šla ven nasypat ptačí zob, našla jsem ho ležet na dně klece. Hlavičku měl skloněnou pod křídlem, jako by se snažil schovat, a velký šrám na levém boku ve výšce srdce. Přišel o spoustu peří. Vypadal jako klas kukuřice, ze kterého vrána vyklovala polovinu zrn. Zavolala jsem maminku, abych ze sebe setřásla ten strach, ale neplakala jsem, nikdy nepláču. To bude asi tím, že mi máma vysvětlila, že slzy jsou rozmar zlobivých dětí. Cítila jsem se, jako bych měla v hrudi zabodnutý obrovský trn, a přesně jsem věděla, jak je ostrý a jak hluboko se mi zarývá do masa, do svalových vláken, ale nedokázala jsem to vysvětlit. To není známka zlobivosti, to už dneska vím. Tomu se říká prostě bolest. 

Máma se podívala na klec a vyhodnotila, že za tím musí stát nějaká kočka.

„Ta klec je ale zavřená,“ podotkla jsem.

„Tak to byl nějaký pták. Nějaký, co chtěl ukrást ptačí zob. Ptačí zobák je úzký, ne? Musel ho strčit mezi mříže a… klov!“

„Miska je prázdná. Neměl co ukrást.“

„Tak nevím, kdo to udělal. Mrzí mě to.“

Máma vzala Poliho tělo a zabalila ho do několika vrstev papírových utěrek.

„Chceš kousek dortu?“

„Ne.“ 

„Když si dáš dort, bude ti líp.“

„Nechci dort, mami.“

„Podrž to,“ řekla a podala mi utěrkovou mumii. „Uspořádej mu pohřeb. Jsem si jistá, že by se to Polimu líbilo.“

Táta mě vzal na pár kilometrů vzdálenou paseku, travnatý kruh, který byl zelený a vypelichaný jako Poliho levé křídlo. Stála tam malá osamělá budova s okny osvětlenými chladným elektrickým světlem. Vykopali jsme díru a položili do ní Poliho, to malé, kostnaté, a ještě teplé tělíčko, které působilo, jako by se mělo každou chvíli vznést do vzduchu, začít skřehotat se svou obvyklou vytrvalostí, dělat všechny ty věci, které mě tak rozčilovaly a které jsem si přála, aby se vrátily do chvíle, než se všechno změnilo.

Táta začal díru zahrabávat hlínou. S každou hrstí Poliho tělo mizelo víc a víc: nejdřív jsem ho viděla celé, potom jen hlavu, křídla a pařátky, pak zmizela i křídla, za chvíli se ztratily i linie nožek, pak celé nohy, pak přišel na řadu hrudník potřísněný sraženinou zaschlé krve připomínající asfalt, a nakonec zůstala jen hlava, malinký žlutý oříšek a dvě černé oči, kulaté jako lékořicové bonbony od Hariba. Poliho hlava zmizela pod poslední hrstí hlíny. Táta sebral dvě větvičky, svázal je stéblem trávy do křížku, zabodl kříž před hrob a poklekl k modlitbě. Řekl, že to můžu udělat taky, pokud chci. Začal recitovat Otčenáš a já se k němu přidala, jak to dělají lidé v kostele, protože stejně nevíš, co říct a zůstat potichu ti připadá jako hřích. 

Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Amen.

Další den jsem se zeptala: je možné umřít žalem? Byla jsem totiž přesvědčená, že to nebyl žádný pták nebo kočka, kdo zabil Poliho. Možná jsem udělala chybu, když jsem ho koupila bez partnerky. Možná, že příliš hodně nebo příliš málo lásky zabíjí, a právě na to jsem se maminky zeptala a očekávala jsem, že odpoví podle mých představ, že ano; ale odpověď samozřejmě zněla, že ne.

„Víš, co znamená umřít?“

„Vím,“ odpověděla jsem, ale vlastně jsem to nevěděla. 

Připadala jsem si ztracená v prázdném městě.

Procházela jsem místem, kde neexistovala ani země, ani nebe.

Začínala jsem to chápat, ale nepotřebovala jsem to. Slzy jsou rozmar; bolest s nimi nic neznamená. Život a smrt jsou jen sled událostí; o moc víc na tom není. Láska, myslela jsem si. Začala jsem si to myslet, když jsem dovršila dvanáct let, s první zamilovaností, pobláznění jedním klukem, který napsal moje jméno obřím písmem na fasádu školy Meucci; po chvíli jsem ale i toho měla plné zuby: není tam žádný pohyb, směr, cíl, touha, zázrak; žádný klam; žádná spása; ani žádné prachobyčejné vykoupení. Je možné umřít žalem? Ptám se dál sama sebe každý den a každý den vstávám s nadějí, že „ne“ byla špatná odpověď, doufám ve větší a vášnivější lásku, než byly ty předchozí, požíravý pocit, který mi způsobí krvácení z nosu, očí, hlavy, nohou, plic, úst, všeho! Chtěla bych krvácet tak dlouho a tak silně, abych musela bezpodmínečně konstatovat, že jsem mrtvá; chci zakusit bolest tak ostrou, aby mě srazila k zemi; a pak by i všichni ostatní bez výjimky museli potvrdit, že jsem mrtvá, v tu chvíli by se odpověď pro všechny změnila, stala by se pro všechno a všechny na světě jedním obrovitánským, neodvolatelným, nemilosrdným „ano“. 

1

První tělo se objevilo v listopadu 2023: Amanda Ferrero, řečená Mandie, třicet pět let, trvalým bydlištěm v Turíně, žijící v Římě; zemřela během návštěvy matky v poklidné obci jménem Baldissero Torinese. Mandiina matka, paní Ferrero rozená Leonetti, sice za pomoci dvojice narcistních tučňáků šňupajících kokain dokázala zabránit tomu, aby byla tisku odhalena příčina smrti, ale vrchní inspektorka De Feo věděla (a ví to stále), že se jednalo o smrtící kombinaci rumu XO Solera Gran Reserva Especial Zacapa v ceně přibližně devadesát euro za lahev a běžných benzodiazepinů (Vittoria si pamatuje hlavní etikety nazpaměť), která ubohou Mandie odsoudila k udušení se vlastními zvratky, jako každou uznávanou rockovou hvězdu. V bytě Mandie, která bydlela v židovském ghettu, jednom ze skrytých pokladů hlavního města, bylo kromě dalších věcí objeveno množství prázdných lahví, přesně dvacet sedm – stejná značka jako lahev, kterou Mandie vylemtala, aby si pod matčinou střechou vzala život, stejná (přemrštěná) cena. „Jaké povolání měla vaše dcera?“ zeptala se zaražená Vittoria De Feo paní Ferrero, zaujatá množstvím, a především cenou ne úplně zanedbatelného počtu zmíněných lahví. Navzdory tomu, že se paní Ferrero nejen toho dne, ale i následující dny, týdny, měsíce a roky prohlašovala za příliš otřesenou na to, aby byla schopná uvažovat nebo odpovídat, vzbudilo Amandino zaměstnání nedlouho poté pozornost médií a zabralo pro sebe webové časopisy / sociální sítě / televizní programy / kdejaké další hromadné sdělovací prostředky, a to navzdory protestům paní Ferrero; aby té ožehavé otázce přišla policie na kloub, stačilo zapátrat na Googlu – digitální šetření vedené radami stejně rozpačitého jako podezřele úsečného zástupce inspektorky Martinelliho.

„Vím, že toho v poslední době nemáme moc na práci, ale nemusíme to hned svést na porno,“ komentovala opovržlivě Vittoria a vydala se po stopě, která kličkovala mezi morálními soudy (a předsudky), aby nasměrovala vyšetřování alespoň zdánlivě správným směrem.

„Šéfová… já to nedělám v kanclu, jestli víte, co tím myslím.“

„Proboha, Martinelli! Některé věci si fakt představovat nechci.“

„Pořád se jedná o kulturu.“

„Viva la kunda? Girls just wanna have dicks?“ 

„O filmovou tvorbu, abych byl přesný.“

„Trainspotting? Výstřik nad kukaččím hnízdem?“

„O to ale nejde.“

„Tak povídej.“

„Mandie byla publikem hodně oblíbená a pochybuju, že by ji někdo nenáviděl natolik, aby ji zavraždil.“

Vittoria rozhází fotografie těla po stole svého zástupce. Detailní záběr na Amandu: červenofialová opuchlá tvář pokrytá drobnými zarudlými tečkami, petechiemi, špinavá od slin a řasenky; detail rohovek (tělo bylo nalezeno s vytřeštěnýma očima a výrazem plným hrůzy, který podle Vittoriina názoru mohl stejně dobře svědčit o strachu ze smrti, a to jak v případě, že byla zaviněna vlastním přičiněním, tak v případě nějakého neznámého trýznitele převlečeného za Smrtku): černé slzy sražené kolem řas, tvář bez jediné výrazové vrásky, popraskané cévky; detail úst: rty nadměrně vyplněné botoxem (při pozorném zkoumání bylo možné nalézt přesná místa, kudy byla pár dní před smrtí se vší pravděpodobností vpíchnuta jehla), rty zkřivené otiskem výkřiku potlačeného pláčem – poslední zoufalý pokus zachránit si život poté, co pochopila, že zničit ho by nic nevyřešilo (co Amanda potřebovala vyřešit? Ekonomické problémy? Rodinné problémy? Depresi? Soupeřku v lásce? Nějaké skličující temné vydírání? Vittoria nevěděla, leželo před nimi mnoho možností, ale cítila v kostech, že něco, nějaký malinkatý dílek skládačky nezapadal do svého místa a narušoval harmonii celého obrazu). Fotka celého těla: Amanda byla schoulená v pozici plodu, ruce přitisknuté k břichu, nohy pokroucené v posledním křečovitém pohybu, aby nespadla do propasti. Zvratky. Pár fleků na podlaze, v nichž bylo několik pilulek, které přežily leptavou sílu žaludečních šťáv. Zástupce odvrátí zrak, vrchní inspektorka v úctě k Mandie rozjímá nad bezútěšností konce, nad marností toho uměle přetvořeného zuboženého a zneuctěného těla, jako by ani nikdy nebylo lidské. 

„Něco tu nesedí,“ řekne v naději, že ji Martinelli bude následovat po hrbolaté cestě pochybností. Martinelli se nenechá prosit. Odpovídá na šéfčinu neodbytnou záplavu otázek, aniž jí dopřeje úlevu v podobě ujištění, že je na její straně. Nesouhlasí s Vittorií a nebojí se to říct, i když odporovat jí se rovnalo podpisu vlastního rozsudku smrti.

„Mluvil jsem s matkou oběti, s kolegyněmi, s agentem.“

„A…?“ 

„Nic významného.“

„Zkontroloval jsi lékařský předpis na léky? Její bankovní konto?“

„Jistě.“

„Předpis byl v pořádku?“

„Ano.“

„Zaznamenal jsi podezřelé pohyby peněz ve dnech předcházejících smrti?“

„Ne.“

„A co mi můžeš říct o tom, kde se pohybovala?“

„Běžná rutina: chodila na natáčení a z něj a občas si dopřála nějaký noční večírek se svými kolegyněmi, než se vrátila k matce do Piemonte.“

„Zřejmě jsi něco přehlédl.“

„Žádní žárliví expartneři, žádní posedlí fanoušci, žádné vydírání nebo vymáhání peněz.“

„Ty vždycky něco přehlédneš.“

„Prohlédl jsem její byt odshora dolů, obrátil jsem vzhůru nohama i dům paní Ferrero, a dokonce i poslední filmový plac, kde Amanda natáčela. Chápete, co chci říct, když říkám nic, šéfová?“

„Můžeš se mnou přestat mluvit tím podrážděným tónem? Nemůžu to vystát. Díky.“

Vittoria sesbírá fotografie z Martinelliho stolu a založí je do plastových desek; to samé udělá i s kopií lékařské zprávy od koronera a výpověďmi osob, s nimiž Martinelli považoval za vhodné promluvit; na sobě má velký kabát barvy velbloudí srsti, který vypadá, jako by ho ulovila na bleším trhu Gran Balon v Porta Palazzo; rozčileně na svého zástupce gestikuluje, jako by ho chtěla popohnat.

„Šéfová… můžu si dovolit jednu poznámku?“ 

„Ne. Jdeme.“

„Nechápu důvod vašeho… ach-ehm… zapálení.“

„Vezmi si věci a odcházíme. Hned. Máme schůzku s lidmi z forenzního, zapomněl jsi?“ 

Forenzní oddělení v Piemontu (RIS Turín) se zrovna nedá srovnávat s tím v C.S.I. Miami: nemají tam vybavení za miliony dolarů, ani se nedá spolehnout na kompetentní a přeplacené zaměstnance; Vittoria De Feo na druhou stranu vypadala až děsivě, jako Horatio Caine: rozcuchané zrzavé vlasy, sluneční brýle věčně naražené na očích, i když nesvítí slunce; žádní přátelé, žádné spřízněné duše, na které by se mohla obrátit, aby zmírnili její existenciální bolest (Vittoria si střihla pár vedlejších epizodek, aby zaplnila mezery v ději; jakmile se ale ty flirty začaly stávat nepohodlnými, postarala se o to, aby spálila všechny mosty a odvážně zmizela beze stopy); děti? Ani omylem. Životní filozofie: „nejdřív střílet, až potom se ptát na vysvětlení“ (jediná replika, kterou si Vittoria pamatovala z jednoho výstředního černobílého filmu, na který ji zástupce inspektora Martinelli pozval, když si myslel, že u ní má šanci – výsledek: Vittoria chrápala na gauči, zatímco Martinelli o samotě dokončil své samolibé rozbory celovečerního filmu).