Můj kluk Stefke

Stála jsem v šeru obývacího pokoje a rozhodla se udělat obchůzku. Obchůzka znamená prověřit, jestli jsou zavřená okna, vypnuté oba bojlery v kuchyni i v koupelně, zhasnutá všechna světla, jestli něco nesvítí na varné desce a jestli jsou nabíječky vytažené ze zásuvek, protože jsem slyšela příběh o dívce, které při spánku nabíječka vybouchla do obličeje. Nechtěla bych, aby můj obličej jednou skončil rozmetaný po tomhle stísněném pronajatém bytě, mezi nábytkem, který vypadal, že ho majitel pořizoval po jarmarcích a bleších trzích.

Znovu jsem zapálila uhašený joint odložený v popelníku a rozhlédla se kolem. Ve tmě věci nabývaly přízračných tvarů a naháněly mi strach. Lampa se proměnila v podlouhlý, pokřivený stín s jediným okem a jako by na mě pomrkávala. Ze škvíry ve skříni, která nešla dovřít, vykukoval černý rukáv košile s velkým knoflíkem. Čím déle jsem ho sledovala, tím víc se měnil v přerostlého brouka. Po podlaze lezli mravenci, ale ti byli skuteční a já nedokázala přijít na to, odkud se berou.

Vzala jsem telefon a ještě jednou zkontrolovala jeho profil. Z fotek si nedokážu udělat obrázek o tom, jak vlastně vypadá. Já jsem nahrála jen jednu, nejlepší, jakou jsem našla, a napsala, že mám dvacet sedm let.

A tak jsem se v jediném dni stala nejen někým, kdo má Tinder, ale taky někým, kdo na něm dokáže znamenitě lhát. Máme se sejít v Centrále, a protože už jsem dávno připravená, můžu ještě chvíli sedět ve tmě, poslouchat Bowieho a přemýšlet. Obecně, o životě a o tom, jaké by bylo nemyslet na smrt hned, jakmile se probudím. Hlavně jsem zalhala, že bydlím v samém centru, na Dorćolu, a že mám tu kavárnu blízko, takže teď budu muset jít pěšky osmdesát jedna minut od nás z Konjarniku, což vyjde právě tak akorát, abych vystřízlivěla, a pak mohla začít znovu pít. 

Podívala jsem se na svůj odraz ve velkém zrcadle opřeném o zažloutlou zeď. Pokusila jsem se odhadnout, jak působím na někoho, kdo mě vidí poprvé. Nešlo to. Myšlenky se mi točily kolem toho, proč mám vlasy rovné a ne kudrnaté, proč už nejsou světlé jako v dětství a jak je možné, že vlastně nevím, jakou mám barvu očí, jestli modrou, nebo zelenou.

Vstala jsem a podívala se na své tělo. Nechtěla jsem ho rozebírat do detailů, ale zamrzelo mě, že se o něj už nestarám. Možná jsem si v pubertě nemusela típat cigarety o ruku a propíchnout si obočí, po čemž mi zůstaly dvě dírky, které jsou úplně k ničemu. Zadívala jsem se i na drobné tetování růžového plameňáka na levé paži. U toho jsem si byla jistá, že jsem si ho neměla nechat udělat.

Myšlenky na vlastní tělo mi nebyly příjemné, a tak jsem si obula tenisky a rozšlapala zástup mravenců, který mířil do kuchyně. Cítila jsem se provinile. Neměla jsem je tak bezcitně rozdrtit. Představila jsem si, že i můj život možná skončí v nějakém stejně bezvýznamném okamžiku cestou do kuchyně, když si půjdu dát vařit vodu na kávu.

Předchozí noc jsem měla spánkovou paralýzu; zmocnil se mě pocit, že se v bytě něco skrývá a čeká to, až usnu, aby mi to znovu sedlo na hruď. Dřív jsem to něco nedokázala pojmenovat, dokud jsem na internetu nenarazila na Füssliho obraz Noční můra, na kterém dívka v bílém spí s podivně zakloněnou hlavou a na ní sedí šklebící se černý démon podobný opici. A pokaždé, ty paralýzy jsou totiž pokaždé stejné, otevřu oči a probudím se, ale nemůžu se pohnout, jako by mi tělo přestalo patřit. Představuju si, jak na mně ten démon z obrazu sedí a nedovolí mi se nadechnout. Proměňuje se v mé rodiče, v bratra, v podivné neznámé lidi, kterým chybějí části těla, anebo ve mě samotnou, takovou, jaká jsem bývala, nebo jaká teprve budu. Nevím, jak dlouho to celé trvá. Když se konečně dokážu pohnout, přeju si, abych už nikdy nemusela spát.

Představa, že neovládám vlastní tělo, byla stále neodbytnější, a tak jsem se rozhodla vyrazit. Musela jsem ještě dvakrát zamknout a pro jistotu zkontrolovat, jestli se dveře opravdu nedají otevřít.

Dřív jsem tak obsesivní nebývala, ale když člověk žije dost dlouho sám, prostě k tomu dojde. Často jsem si představovala, jak se vracím domů a před domem stojí všichni sousedé, policie i hasiči, protože jsem zapomněla vypnout žehličku a vyhořelo kvůli tomu celé patro. A pak se objeví i můj brunátný, obtloustlý domácí, kterému kalhoty pokaždé sjíždějí tak, že mu kouká zadek, a chce mě zabít.

Najednou se ozval zvonek u dveří a přerušil mi proud myšlenek. Tráva ve mně rozjela úzkost, takže jsem znervózněla ještě víc. Nahlédla jsem kukátkem, abych zvážila, zda je nutné otevřít, a první, co jsem uviděla, byla malá hlava, velké světlé oči, sliny stékající z pusy a mokré prsty, které se kolem ní neobratně motaly. Mimino se posunulo dozadu a v té chvíli jsem zahlédla ženské ruce, které ho držely, a ještě jednu hlavu, dospělou a větší. Vypadala jako Světlanina.

Vlasy jí splývaly dozadu pod ramena, kromě jednoho utrápeného pramene, který si nervózně obtáčela kolem prstů. Na obočí měla viditelnou bílou jizvu, kterou si nesla z dětství po pádu u bazénu, a její kulaté oříškové oči hleděly skrz kukátko přímo na mě. V tu chvíli jsem si byla jistá. Ano, to je Světlanina hlava. Ano, u mých dveří stojí Světlana s nějakým dítětem. 

Když jsme se seznámily, studovala filmovou režii a já dramaturgii. Nikdy jsem se ženou nebyla, Světlana lhala, že ona už ano. Oslovila mě ve druhém ročníku, do té doby jsme se znaly jen od vidění a já ji potají pozorovala, protože jsem měla pocit, že ví všechno to, co já nevím. Já toho nevěděla mnoho, takže to vlastně nebylo nijak těžké, přesněji řečeno Světlana nebyla zase až tak chytrá.

Možná bychom se ani nesblížily, kdyby nedostala úkol z hlavního předmětu. Měli zrežírovat scénu, která zobrazuje zoufalství, a proto za mnou přišla a řekla:

„Máš chvilku? Potřebuju dramaturgyni.“

„Ano,“ vyhrkla jsem příliš rychle, takže mě ještě několik dní potom trápilo, že jsem nedokázala pár vteřin počkat.

„Máme napsat scénu, která zachycuje zoufalství.“

Přikyvovala jsem, jako bych měla tiky. Nemohla jsem se dočkat, až přijdu domů a zalezu si do postele.

„Ty vypadáš, že to umíš.“

„Jak to myslíš?“

„Máme to ke zkoušce.“

„Jak to myslíš, že tak vypadám?“

Snažila se mi vysvětlit, že je to něco ve způsobu, jakým se dívám na lidi. Moc jsem jí nerozuměla.

„Kdy je termín?“

„Byl včera.“

Podařilo se mi napsat dvě strany o holčičce, která čeká na návštěvu táty ve vězení a loupe mandarinky a slupky hází na zem. Světlana spěchala a vypadalo to, že by přistoupila na cokoli. Když jsem jí scénu přinesla, schumlala papíry do batohu a poděkovala. U zkoušky dostala za dé.

Potom mě začala zdravit na chodbě, a tak to zůstalo až do jednoho večera, kdy jsme se potkaly v klubu Drugstore na rave party. Byla jsem tehdy hodně opilá, protože jsem se rozhodla, že od zítřka už pít nebudu. Ona byla prostě jen opilá a toho večera neučinila žádné velké rozhodnutí. Roztančily jsme se a rozdělily si červené éčko s logem Supermana. Nikdy předtím jsem s dívkou nic neměla, ale toho večera jsem chtěla rozšířit své portfolio zkušeností, tak jsem ji políbila.

Nebyla z toho nijak zvlášť nadšená, ale ani mě neodmítla. Vzpomínám si, že jsme odešly do prázdné místnosti se sedacími vaky. Ze stropu visela malá disko koule a rozhazovala po stěnách světelné vločky. Měla jsem pocit, že padá sníh. Pevně jsme se chytily za ruce a točily se dokola. Nejdřív pomalu a opatrně, pak čím dál rychleji. Světlana křičela smíchy, s otevřenými ústy a rozpuštěnými vlasy, a já zavřela oči a ucítila chlad skutečného sněhu tajícího na rozpálené tváři. Vzpomněla jsem si, jak jednou táta s bratrem uřízli v parku vedle domu jedličku a přinesli ji domů, abychom ji nazdobili.

Rozvalily jsme se na vaky a já jí vyprávěla o tom ukradeném stromku a jak se máma zlobila, že to provedli, a jak jsem byla šťastná, že máme stromek, a jak jsme se nakonec všichni smáli, jedli vepřovou pečeni a zapalovali prskavky, které jsem držela tak, že mi jiskry dopadaly na ruce a štípaly mě. Byly to nejkrásnější Vánoce, jaké pamatuju. Světlana pozorně poslouchala, dokázala si zapamatovat drobnosti, které pak v rozhovoru jen tak mimochodem zmiňovala, a já se pokaždé cítila hezky, když to udělala.

Strávily jsme spolu několik nocí. Byla měkká, teplá a temná, nerada mluvila o povaze našeho vztahu. Zamilovala jsem se a zdálo se mi, že se díky ní stávám člověkem, který působí, jako by věděl to, co ostatní nevědí. Nevěděla jsem nic. Po čtyřech měsících jsem rodině oznámila, že spolu chodíme. Matčiny nadávky byly šťavnaté, bratr jen zvláštně mávl rukou, jako by nechápal, proč to má vůbec vědět. Jedině otec řekl, že je to v pořádku. Otec ale brzy nato zemřel, což tedy nijak nesouviselo s mým lesbickým dobrodružstvím. Smrt je něco, co se prostě stane.

Ať tak či onak, po šesti měsících mě Světlana opustila, provdala se za svého nejlepšího kamaráda a nechala školy. Máma s bratrem se tiše radovali. Otec netušil, že zemře.

A teď je tady. Stojí na chodbě domu a v náručí drží nějaké dítě. Svoje, nebo cizí. A zvoní. Zvoní vytrvale, takže nakonec stisknu kliku a otevřu dveře. Obejme mě i s dítětem, které s neobvyklým klidem snáší, že ho mezi sebou mačkáme, a protáhne se dovnitř. Zavírám dveře, stojíme v předsíni a ona se dívá do šera obýváku.

„Co je… Vypadl proud?! Umírám hlady.“

Mazala jsem na chleba smetanový sýr a rozhlížela se po lednici, co ještě bych jí mohla přidat do sendviče. Našla jsem dva plátky šunky, které tam ležely už dlouho. Nebyla jsem si jistá, jestli se ještě dají jíst, ale ona na mě taky nemyslela, když mě opustila.

Scéna, kterou jsem zahlédla kuchyňskými dveřmi, mě ujistila, že to dítě je její. Držela ho jednou rukou a snažila se ho nakojit, ale dítě se ne a ne přisát na její velkou tmavou bradavku. Položila ho a zapálila si cigaretu, chvíli se přehrabovala v tašce, až nakonec našla láhev s mlékem. Bylo slyšet spokojené mlaskání a já jsem na sendvič vytlačila majonézu, aby přebila pach šunky.

Ještě chvíli jsem nenápadně vykukovala z kuchyně a předstírala, že něco dělám. Všimla jsem si, že Světlana zhubla, klíční kosti jí vystouply, na rukou se jí vyrýsovaly žíly a obličej nabyl temných, ostrých rysů. Pořád byla přitažlivá, oblékala se do černé a měla v sobě jakousi narkomanskou, pouliční krásu. Pocítila jsem zvláštní vztek a neklid. Nebyla jsem si jistá, co k ní cítím, a co cítím k sobě.

Světlana si prsty otřela sýr ze rtů a dál spokojeně ukusovala sendvič. Pak se sklonila, přičichla miminu k zadečku, a pokračovala v jídle. Otočila jsem pohled k nástěnným hodinám s římskými číslicemi a vzpomněla si, že bych se jí mohla zeptat:

„Jak jsi věděla, kde bydlím?“

„Zeptala jsem se Alexe“

„Nic neříkal.“

„Poprosila jsem ho, ať ti to neříká.“

Alex byl náš společný kamarád, ale často jsem zapomínala, že se spolu pořád vídají. Nikdy jsme o ní nemluvili. Já sama jsem dělala, že je mrtvá.

„Promiň, že jsem ti sem tak vpadla.“

„To nic.“

Světlana si mě přeměřila pohledem.

„Proč jsi tak vyfiknutá?“

Slova ze mě najednou vypadla, poskládaná do věty.

„Jdu za svým klukem“

„Jak se jmenuje?“

Protahovala jsem ticho tím, že jsem hledala zapalovač, abych si mezitím vzpomněla, jak se ten kluk z Tinderu vlastně jmenuje.

„Stefke.“

Potěšilo mě to drobné vylepšení, nejenže mám přítele, ale má dokonce i přezdívku. Světlana se zeptala:

„Co dělá?“

Krátce jsem odpověděla, že je masér, a pak jsme mlčely, zatímco vytahovala plenku, aby přebalila Daru. Ukázalo se, že tak se mimino jmenuje. Nevěděla jsem, jak se jí zeptat, co u mě ty dvě sakra pohledávají.

„Můžu ji odnést tamhle a uspat? Je hrozně umrčená. Copak je, maličká, proč tak kňouráš?“

Vzala vzpouzející se dítě a odnesla ho do ložnice, kde stála postel. Zůstala jsem sama s posranou plínou a sebevražednými myšlenkami. Po chvíli znovu vykoukla. S látkovou plenkou na hlavě vypadala jako lední medvěd, který na mě zírá z jeskyně. Snažila se tak Daru rozesmát, ale ta vytrvale plakala.

„Vanjo, klidně běž, jestli potřebuješ. Teda jestli ti nevadí, že bychom tu zůstaly.“

Ó BELINDA!

Samozřejmě jsem mohla být upřímná a říct, že mi zlomila srdce, a proto nechci, aby parazitovala v mém ubohém pronajatém bytě. Jasně že jsem to neudělala. Jasně že jsem řekla: „To víš, že můžeš.“

Na chodbě domu jsem překročila kluka, který spal schoulený na schodech, opřený o studenou, odřenou zeď. Už nějakou dobu tam trávil každou noc, ale á o něm nic nevěděla. Nevypadal jako bezdomovec, byl slušně oblečený, ale pořád vycukaný, měl malý retro telefon, vyčerpaný obličej a ospalé oči. 

Trhl sebou při každém náhlém otevření dveří nebo zvonění telefonu a vždy, když někdo prošel kolem, ostražitě zvedal hlavu. Někdy byl tak vyčerpaný, že usnul v rohu, zkroucený v jakémsi nepřirozeném podřepu. Vypadalo to, jako by před někým utíkal. Často jsem si představovala, jak ho zvu k sobě do bytu, večeříme spolu, pijeme pivo, on mi vypráví svůj životní příběh a děkuje mi za to, že jsem na něj hodná. Nikdy se nestalo nic, co by se tomu byť jen vzdáleně podobalo.

Před domem jsem sešla po asfaltové cestičce vedoucí ke kontejnerům. Za nimi bylo dětské hřiště, kde se rozvalení na lavičce muchlovali nějaký týpek s buchtou. Líbali se a ona se na něj obkročmo posadila a třela se mu o stehna, zpod oblečení jí vykukovaly černé kalhotky s bílými srdíčky, do kterých se on snažil vsunout ruce, a ona mu je se smíchem vracela zpátky na svá záda. Mezi dvěma stromy byla natažená šňůra a sousedka, kterou jsem neznala, na ni věšela prádlo. V koutku úst měla dlouhou cigaretu. Popel jí padal na povlečení.

Mrskla jsem sáčkem s plenkou, ten se při dopadu roztrhl a plína vypadla na kousky chleba ležící vedle kontejneru. Na okamžik jsem se zarazila a měla pocit, že mě někdo pozoruje.

Zvedla jsem hlavu a střetla se s pohledem hubeného kluka v tričku, na kterém bylo barevnými fixami načmáráno IV.B. Stál na parkovišti s rukama opřenýma o černé SUV a dva policajti ho šacovali. Jeden se mu přehraboval po kapsách, druhý se smíchem telefonoval. Když jsem odcházela, viděla jsem, jak mě ten hubeňour sleduje pohledem.

Minula jsem své špinavé bílé punto a sklopila stěrače, které mi někdo zvedl, protože jsem zaparkovala nakřivo. Musela jsem, v asfaltu byla díra. Nedokázala jsem odhadnout, jak tam vznikla. Zčásti už byla zaplněná drobnými odpadky a plastovými lahvemi. Představovala jsem si, jak se ta díra pomalu zvětšuje, pohlcuje parkoviště, pak naši čtvrť Konjarnik, celý Bělehrad a nakonec celé Srbsko, a jak zahraniční média informují o zemi, která jednoho dne zmizela, a strachují se, že ta díra pohltí i zbytek světa. A to se taky nakonec stane.