A translation by Adéla Mikešová of Гемінґвей нічого не знає by Artur Dron

Říká se, že cesta domů je vždy příjemná, obzvláště když vás doma někdo čeká. A v mé vesnici se také říká: „Tohle musíte vidět.” Musím tu cestu prostě vidět. Šestého ledna musím chytit večerní maršrutku a odjet z města. A strach musím mít taky, protože když naše maršrutka šestého ledna odněkud jede, pak vůbec neznamená, že taky někam dojede. Nakonec někam určitě přijede, ale nemusí to nutně být naše vesnice. Vše je totiž v rukou řidiče Bohdana. Záleží na jeho vytrvalosti a cílevědomosti. Na jeho zkušenosti a dlouholeté praxi. Protože pokud slaví první den nového roku, a potom i pět následujících dní, pokud se skoro nepozorovaně před cestou napije, a pak i na zastávkách a mezi nimi, pokud je unavený všemi těmi novoročními starostmi a vánočními přípravami své ženy, zkrátka, pokud jezdí ne úplně střízlivý, tak je zkušenost a praxe to jediné, na co se řidič Bohdan může spolehnout, když odněkud vyráží a někam si to šine. A to je taky to jediné, na co se můžeme spolehnout my, jeho pasažéři.

Ano, je to hrozné a nebezpečné. Ale vidět a zažít to musím. Pro mudrce z východu taky nebylo snadné jít do Betléma, zatímco důvěřovali daleké vánoční hvězdě. Ale jít se tam muselo. A protože v naší maršrutce funguje jenom jedno světlo, tak se řidič do značné míry taky orientuje podle hvězd. Kéž na té cestě dojde k moudrosti.

Když do vesnice dojedu, musím poděkovat. Nechat se prostoupit hlubokým vděkem a přijít s ním domů. Obejmout mámu, obdarovat ji bonbony, které na rozdíl ode mě dorazily nepoškozené. Vzpomenout si na to, že ona vlastně sladké nejí. Neumýt si ruce po příchodu. Vyslechnout si, že po cestě je mytí rukou nezbytně nutné. Umýt si je. Vyslechnout si všechno ještě jednou. Obejmout mámu. Sníst bonbony. 

Musím vyjít na dvůr, abych strávil trochu času s vánoční hvězdou. Abych se na ni díval a vzpomínal na všechny, které tento večer spojuje. Na co asi myslí babička a děda, kteří se na ni dívají ve vedlejší vesnici? A otec, který se na ni určitě nepodívá, ať už je kdekoliv? A řidič Bohdan, který je hvězdě vděčný stejně jako příbuzní všech jeho pasažérů?

„Blahoslavena buď, vánoční hvězdo,” musím říct. „A všichni, kdo tě obklopují.”

U stolu je třeba zapálit svíčku a jakožto jediný muž v rodině pronést: „Dej, Bože, dobrý večer.” A potom sníst máminu kuťu a za žádných okolností, vědomě nebo nevědomě, dobrovolně nebo nedobrovolně, ji nesrovnávat s tou, kterou vaří babička. A potom nalít trochu vína a poslouchat, jak máma pronáší svůj oblíbený přípitek.

„Inu,” řekne, „aby nebylo hůř!”

Co musím dělat dalšího rána v kostele, je zřejmé. Musím zaujmout své místo, abych náhodou nezasedl místo někoho jiného. Je třeba modlit se a hodně přemýšlet. O tom, že je kostel značně menší, než si člověk pamatuje. A lidí v něm je taky mnohem míň. A i ti jsou nějak menší. Všechno se mění, když sem přijedu. Měním se i já, ačkoliv si to uvědomuji jen tehdy, když přijedu sem. Ovšem kněz, který ve svém rouchu vypadá jako vrána se svěšenými bílými křídly, jehož vrásky připomínají Abraháma z dětské ilustrované Bible, vypadá jako kněz, kterého znám z dětství, je jen starší, avšak čte úplně ty samé modlitby, které se čtou v tomto kostele posledních tři sta osmnáct let. 

„S plavcem plav, s pocestným cestuj.” Kolik lidí v tomto okamžiku myslí na řidiče Bohdana? A ještě je potřeba poslechnout si kázání. Kdesi na střední Ukrajině, východní Ukrajině, jižní nebo severní, zkrátka kdekoliv jinde kromě západní Ukrajiny čtou kněží homilie. Ale v Haliči jen stěží potkáte kněze, jenž by po evangeliu četl homilie. V Haliči evangelium existuje proto, aby po něm kněží pronášeli kázání spatra. A otec Vsevolod potřebuje zakončit předčítání, aby mohl začít mluvit. Pak čtení zakončuje. A začíná mluvit spatra. A pokračuje přibližně takto:

„Co je dnes, bratři a sestry v Kristu, nejdůležitější? Co je, mí synovci a vnuci v Kristu, dnes nejdůležitější? Sousedé moji, žáci mí a učitelé, mí vzdálení příbuzní a přátelé z dětství v Kristu. Co je, ve jménu Krista, dnes nejdůležitější?”

A my, jeho spoluvesničané v Kristu, se ani nestíháme zamyslet, a otec Vsevolod už sám sobě odpovídá:

„Dnes je nejdůležitější, moji milovaní, to, že se Kristus rodí. A nevěřte nikomu, kdo říká, že se narodil. Zázrak tohoto svátku spočívá v tom, že se Kristus rodí neustále. Dnes se rodí stejně jako před dvěma tisíci lety. Stejně jako v minulém roce. A stejně jako ve všech následujících letech. Bůh, který existuje mimo čas, nyní stírá čas i pro lidi. Nyní se rodí v každém z nás. Je veliká radost být jemu Betlémem. Je radostné existovat právě dnes, kdy čas neexistuje. Nestýská se nám po těch, kdo s námi nyní nejsou, neboť dnes s námi jsou. Nestrachujeme se o ty, kdo ještě přijdou, protože dnes již přicházejí. Neboť dnešní Vánoce jsou jako každé Vánoce. Kristus se rodí! Až vyjdete z chrámu, nezapomeňte to všem povědět. My všichni vyjdeme ven. A nezapomeneme.”

A stane se následující. Opustím kostel jako předposlední a na dvorku potkám Martu a kněze. Uslyším, jak otec Vsevolod říká: Marto, Marto, trápíš se a staráš o mnohé, ale jednoho je zapotřebí.

Dokonce vím, koho z evangelistů citoval. Víc už se toho ale nedozvím, protože projdu kolem a mířím k bráně. A tam se shluklo všech šest a půl muže z mé ulice. Protože přišel čas koledovat. A stane se následující. Mně dají modrou složku s Tryzubem, arch papíru a tužku. Svěří mi správu seznamu darů a říkají: „Tohoto roku, maličký, staneš se člověkem.” A kromě toho povídají: „Jestli zapsaná suma nebude sedět se skutečnou, bude to muset někdo dorovnat.” Je nabíledni, že to budu muset dorovnat já. Je nabíledni, že suma nebude sedět. Ale předtím se stane následující. Přijdeme koledovat ke staré Palamaryčce a já se dozvím, že má skutečné jméno a příjmení. Zprvu se cítím podvedeně, ale potom si ji zapíšu do své složky, a tu se znovu stane Palamaryčkou. Potom přijdeme k dědovi Josyfovi, ale tentokrát se nenechám obalamutit. Přesně tak to tam napíšu – děda Josyf. A pak zajdeme ke strejdovi Olehovi, pozval nás ke stolu. Strejda Oleh je v kostele velmi vážený. Strejda Oleh organizuje koledování. Jak by s ním člověk mohl nezasednout k jednomu stolu? V domě strejdy Oleha panuje svérázná náboženská atmosféra. Jako bychom se najednou přiblížili Bohu. Začneme se podobat vyvolenému národu. Provede nás svými prostornými pokoji a dlouhými chodbami jako Mojžíš Izraelity. A když vyleze na půdu a dlouho se odtud nevrací, někdo dokonce řekne: „Asi si šel popovídat s Bohem.” Už se nedozvíme, s kým si šel popovídat, ale ani tentokrát se nevrací s prázdnýma rukama.

A stane se přibližně následující. Odejdeme od strejdy Oleha ještě nadšenější a rozezpívanější. A dojdeme k Martě a Ivanovi. Marta, jelikož jsem to zapomněl vysvětlit hned, je moje nejstarší sestřenice. A Ivan je její přítel. Vlastně už skoro ženich, na jaře bude svatba. Přijdeme tedy k nim a po koledě strejda Oleh řekne: „Marto, Marto, pusť Ivana s námi, měli bychom společně nést slovo boží.“

A Marta odpovídá: „No, ostatně, proč ne.” 

A my ho s sebou bereme. A on nese slovo boží s námi. Najednou se nám nese mnohem snáz.

Stane se nejspíš následující. Projdeme celou ulici až nahoru a zajdeme do každého domu po levé straně. Potom projdeme celou ulici až dolů a zajdeme do každého domu po pravici. A pak zahneme do ulice starého Konyka, protože tam nemá kdo koledovat. Uvidíme, jak kolem nás proběhne Genyk a zmizí v domě Pohončuka.

„Ajéje, kluku,” řekne strejda Oleh. „Genyk šel k Pohončukovi a zamknul chalupu, nepouští koledníky dovnitř. Ale my neseme slovo boží. Dovnitř se probojujeme.”

„Tak snad abychom tam nechodili?”

„Vždyť neseme slovo boží. Copak je můžeme nechat o Vánocích bez slova božího? Dobře, že máme tak horlivého zasloužilého bratra, jako je strejda Oleh. Dobře, že o těchto Vánocích nikdo, dokonce ani Genyk, ani Pohončuk nezůstanou bez slova božího. A dveře, copak je to to hlavní? Může si klidně zatáhnout závěsy a vyměnit zámek. Budeme tady stát do příštího roku.”

V posledním domě se stane následující. Strejda Stefko řekne, že zpíváme hrozně falešně a navíc, takhle se slovo boží nenosí. Řekne, že naposledy na naší ulici slovo boží nosili před šesti lety, když ještě strejdovi Stefkovi netrnuly v mrazu ruce a mohl koledovat.

„Co s váma mám dělat?” zeptá se strejda Stefko. „No, tak se posaďte.”

Posadíme se tedy u něj? Jak bychom se neposadili?  

„Aby se vám dobře koledovalo,” řekne hospodář, zatímco otevírá flašku, „musíte si pořádně smočit hrdlo, to je nejdůležitější.”

„Ale my už jsme, strejdo, s koledováním skončili.”

„To je hezké, ale teď je potřeba, aby se vám krk ještě posílil. Abyste se na další rok už nemuseli rozezpívávat.”

Máme mu věřit? A co bychom nevěřili? Smočíme všechno, co nám přikáže. A nejednou se ještě posilníme. Neboť nyní se veškerenstvo raduje. Neboť nyní se veškerý čas stírá.

Samozřejmě, že se stane následující. Přijdu domů. 

„Kolik jsi toho u Stefka vypil?” zeptá se máma.

„Dost na to,” odpovím, „abych se stal řidičem maršrutky.”

…

A potom nastal druhý den svátků. Byl to největší svátek naší rodiny. Probudil mě mámin hlas – mluvila do telefonu: „Marto, Marto, proč se tak strachuješ? Naopak, musíš se radovat. Teď je nejkrásnější den!“

A nyní nastal skutečně nejkrásnější den. Protože dneska bylo Marie. Jmenuje se tak moje babi. Naše rodina nezná většího svátku. A když říkám naše rodina, musíte pochopit, že mám na mysli celou naši rodinu. Devět babiččiných dětí a patnáct vnoučat. Čtyřiadvacet lidí, které babi Marie přivedla na svět. „Veliké boží požehnání,” řekla by babi. „Půlka naší vesnice,” řekl by děda. Oba by měli pravdu.

První se narodila moje máma. Babičce bylo tehdy osmnáct a děda byl na vojně. Pak se vrátil a po jistém počtu měsíců se narodila druhá dcera. Pak už děda na vojně nebyl, takže se další děti rodily celkem pravidelně. Dva synové, jedna dcera, ještě dva synové a ještě jedna dcera.

Po několika letech začala na svět přicházet vnoučata. První byla holčička, Marta. Druhý byl chlapeček. Třetí znovu chlapeček, jediný syn nejstarší dcery. A potom ještě jeden chlapeček. A pak ještě jeden. A další a další. Až dokud se nenastřádalo dvanáct vnuků a tři vnučky, aby letos o Vánocích přišlo k Marii přesně čtyřiadvacet jejích potomků. O narození některých z nás věděla babi už dopředu. Minimálně to tvrdí. Když jí moje máma řekla, že je těhotná, babi odpověděla, že už to ví.

„Jo, jo, už se mi o tom zdálo,” řekla. „V rybníce plavala spousta ryb a největší vyskočila na břeh. Potom už jsem si jenom říkala, jak se bude malý jmenovat.”

Dodnes nikdo neví, jestli to tak opravdu bylo. Dneska už není pochyb, že tomu bylo skutečně právě tak.

Inu, byl druhý den svátků. I stalo se, že děda společně se syny a vnuky vynesli postele a nábytek z domu, aby bylo místo na stoly. Stalo se, že babiččini potomci postupně přicházeli a vítali se s babi, ta se s nimi taky vítala, přijímala blahopřání, líbala je na tvář, znovu je vítala, pomáhala sundávat svrchní oděv, vítala je, vybízela, aby si sedli, líbala je na tváře, a zase je vítala. Stalo se, že jsme všichni usedli ke stolu. A pak se zvedli. První přípitek připadl na nejstarší dceru.

„Mami,” řekla moje máma své matce, „je pěkné, že se setkala celá rodina. Přejeme ti, aby to bylo každý rok jedině tak. Aby za tebou chodily všechny tvoje děti a tvá vnoučata. No, a někdy brzy už taky pravnoučata.“ Když si všichni zase znovu sedli, moje máma samozřejmě pokračovala:

„Já už bych tak chtěla vnoučata. Pořád mu říkám, že už mám dávno věk na to, abych byla babička.”

„Ale vždyť je na ženění ještě mladý,” zastal se mě jeden z matčiných bratrů.

„Však ho do ženění nikdo nenutí. Já mluvím o vnoučatech.”

Vedli jsme takové řeči a bylo nám dobře. Poslechli jsme si gratulaci od každé Mariiny dcery a od každého jejího syna. Mluvili jsme všichni společně, nebo ve dvou či ve třech. Anebo jsme nemluvili vůbec, protože někdo z nejmladších usínal. Nebo jenom nejmladší mluvili a starší je poslouchali a smáli se. Nebo si někdo ze starších až moc přihnul a všechno se dělo naopak.

Stalo se, že jsem si šel zapálit s některým ze svých strýců. Vyptávali se na věci, na které se většinou synovců vyptávají. Nevyhodili mě náhodou z práce? No, vlastně vyhodili, ale už jsem si našel jinou. Nevyhodili mě náhodou i z té nové? No, vlastně mě zrovna nedávno vyhodili. A táta? Ne, ne, nevím, kde je letos na Vánoce. Ostatní potom zašli dovnitř a moje úzkost zůstala venku a společně jsme si zakouřili. Díval jsem se na dům. Když mi bylo pět, žil jsem tu s babi a dědou, zatímco byla máma v zahraničí. Marta už chodila do školy a já jsem se trápil ve školce. „Marto, Marto,” říkával jsem jí, „jak to v té škole jen vydržíš?” Já sám jsem totiž utíkal ze školky a běhal za babi, pracovala ve školní kotelně. Vychovatelky mě odtud netahaly, takže jsem tam do večera seděl a domů se vracel spolu s babi. A doma jsem nemohl spát sám. Jenom s dědou. Myslím, že ještě někde bude fotografie, kde děda leží na posteli a já sedím vedle něj, zamotaný do babiččina šátku a mám v ruce zmrzlinu. To je zvláštní, ten večer si pamatuji. Ne celý, ale pamatuji si, jak sedím vedle dědy v tom šátku a se zmrzlinou a jak nás babi fotí. Děda dělal, že je hrozně vážný, a pokusil se mi zmrzlinu vzít. Myslel si, že mě vyleká. A já mu ji dal.

Stalo se následující. Když jsem kouřil před domem, děda zrovna zaháněl slepice do kurníku. A potom ho zavřel a zamířil přes dvůr do stavení. Díval jsem se, jak jde, a bylo mi dobře. Stalo se, že jsem si pomyslel: Ať je to tak navždycky. Ať z té shrbené postavy vždycky sálá takový klid. Ať se mi pokaždé, když spatřím, že někam anebo odněkud jde, zachce jít také. Za ním. Jemu naproti. Vedle něj. A ať ten shrbený muž nemá nikdy klidné Vánoce. Ať vždycky musí vynést z domu postele a do domu nanosit stoly. Protože dům má malý, ale rodinu velikou. A ať se taky nikdy nedozví, na co myslím, protože by tomu taky nemusel rozumět. Ať se nikdy nedozví, že se na něj někdy dívám a myslím na to, zda je ve mně skutečně krev tohoto shrbeného muže. A když se přesvědčím, že tomu tak je, tak se tou krví chlubím. Ať se nedozví, že pokaždé, když svým vnoučatům ukazoval, jak začíná plešatět, a všichni se jeho úhledné plešce uprostřed hlavy smáli, mně do smíchu popravdě nikdy nebylo. Ve skutečnosti jsem se na tu pleš nikdy nedíval. Díval jsem se na vlasy, které mu ještě zůstaly a přemýšlel, jestli mám opravdu na hlavě vlasy stejné barvy. A když jsem se přesvědčil, že tomu tak je, tak jsem se těmi vlasy pyšnil. Ale ať se o tom nikdy nedozví. Ať se vrátí z kurníku, nechá svoji nádobu s pšenicí u letité kuchyně a přijde za mnou. Přesně tohle dělá. Položí svou nádobu s pšenicí. Přijde ke mně a s předstíranou vážností mě pleskne přes ruku s cigaretou. Potom se usměje. A potom beze mě do domu nevejde, jako by snad něco vycítil. Čeká, než dokouřím. Abychom do domu vešli přesně v ten okamžik, kdy se tam vejít má. Abych mu otevřel dveře a zavřel je za sebou. Abychom spolu vešli do pokoje, kde se potkaly všechny jeho děti a všechna vnoučata. Aby ve chvíli, kdy přišla v přípitcích řada na starší vnučku, Marie upřela se všemi svými dětmi zrak na Martu. Aby Marta řekla: „Babi, čekám dítě.“ A aby Marie odpověděla: „Marto, Marto, už od Štědrého večera přemýšlím nad tím, jak dceru pojmenujete.“