Máti mi znovu psala. Říkala, že bych měla raději odjet z Kyjeva a jet do Žitomiru. Nesmysl. Já samozřejmě vím, že to se mnou myslí dobře, ale pryč zkrátka nemohu. Ano, zuří válka, ano, bolševici se blíží, ano, není to ani měsíc, kdy se u nás v Kyjevě střílelo, ale odjet po tolika letech… Ne. Navíc nikdo neví, zdali vůbec postoupí dál. Ani to jejich povstání nemělo dlouhého trvání. A když odejdu, kdo zůstane s nemocnými? Jestliže mám věřit tomu, co o bolševicích říká teta Teťana, tím spíše nebude mít nikdo s těmi nebohými lidmi slitování. Nikam nepojedu. A hotovo. Ani kdyby bolševici došli až sem.
A dojdou sem vůbec?
V časopise Rada se objevují příznivé zprávy o Volném kozáctvu. Organizuje se také studentská jednotka. Vypadá to, že město povstává, probouzí v sobě svou ukrajinskou duši. Na druhou stranu, kdybych poslouchala Viru a její přátele, kteří čtou ty jejich noviny, jakousi Proletářskou ideu, získala bych úplně opačný dojem. Samozřejmě že Rada je důvěryhodnější. Doufám, z celého srdce doufám, že do Kyjeva nedojdou.
Ale dost už o tom, povyprávím raději o dnešním dnu. Měla jsem odpracovat směnu v nemocnici a nastudovat si kapitoly tři až šest z učebnice chemie. To první se podařilo, i když s komplikacemi, s tím druhým jsem se nedostala dále než do čtvrté kapitoly. Nechávám si to na zítřek.
Co se týče hlavních událostí (čísluji v chronologickém pořadí):
1.
Ráno jsem měla před směnou v Kyrylivce trochu času. Zašla jsem do kavárny Markýz, která je na rohu Volodymyrské a Prorizné, a dala si šálek silného čaje. Nebylo tam moc lidí, což by bylo jindy zvláštní, jenže lidé prostě v posledních týdnech do kaváren moc nechodí. Vypadá to, že napětí a blízkost bojů za městem odrazují obvyklé návštěvníky: lehké ženy a prchlivé kluky z burzy. Jakmile jsem si sedla a vzala do ruky vařící hrnek, přišel ke mně jistý mladý pán. Vysoký, lehce shrbený, ale s velmi jemnými, ostře řezanými rysy. Tmavé vlasy měl učesané po vzoru manekýnů z předválečných módních časopisů, tenké rty semknuté do tenké linie, jen oči… Byly tak trochu bledé, hluboko posazené a neobyčejně pronikavé. Mohl by být špionem z románů, nemít ten unavený výraz ve tváři, jaký teď mívají úředníci a bankéři. Stejně jako já držel kouřící hrnek. Ruce měl velmi krásné, připomínaly mi dlaně vojenských chirurgů, kteří sem v poslední době přijížděli. „Nevadilo by vám, kdybych si přisedl?” zeptal se.
Svolila jsem, ostatně proč ne. Ukázalo se, že pán byl překvapivě hovorný, řekl, že se jmenuje Anatol (francouzské jméno?) Petrovyč, a zeptal se, jak se jmenuji já, jestli tu bývám často a jestli náhodou nejsem zdravotní sestra (pravděpodobně si všiml mého oblečení). Přikývla jsem. A tu zničehonic prohlásil: „Takže, Natálie Fedorivno, přijímáte k léčení jenom ukrajinské střelce a kozáky, nebo má Hippokrates navrch před Michnovským?” čímž poukázal na časopis Samostatná Ukrajina, který vykukoval z mé tašky. Nestihla jsem se ani oklepat a odpovědět něco výmluvného, když jsem náhle zpovzdálí uslyšela povědomý křik.
Ukázalo se, že to byl můj pacient Oleksandr Vladyslavovyč. Akutní pacient, dementia praecox, která se projevila abnormálně pozdě, dalo by se říct – contraire samotné definici. Unikátní případ. Utekl. Ale jak, to mi hlava nebrala. A jak se vůbec dostal do Markýze? Samozřejmě že si tyto otázky kladu až nyní, když o tom píši, v ten moment mě zkrátka polilo horko. Okamžitě mi došlo, že následky budou hrozné. V tu chvíli už na tom ale nezáleželo, Oleksandr Vladyslavovyč měl psychózu, nebylo na co čekat. Díkybohu jsem s sebou měla taštičku s léky, a i přes to, že pacienta obestoupila málem celá kavárna, jsem se k němu nějak dokázala protlačit. Chytila jsem jeho smýkající se tělo a pokusila se směrem k němu vyslovit jeho jméno. Bezvýsledně. Jen se na mě díval tím svým divokým pohledem, jak to u lidí s psychózou bývá. Velmi se podobal staroslovanským vousatým mužům z učebnic slavistiky. Píchla jsem mu obvyklou dávku bromidu a Oleksandr Vladyslavovyč se okamžitě uklidnil. Netřásl se, díval se na mě klidně, pokorně a trochu otupěle. Dav jako by v tu chvíli někam zmizel.
Najednou jsem za sebou uslyšela klidný hlas. „Je hrozné vidět, co se s Oleksandrem Vladyslavovyčem stalo, opravdu hrozné,” promluvil Anatol Petrovyč už bez čaje a s elegantní vycházkovou holí, kterou odněkud vytáhl. Pomohl mi. Vzal Oleksandra Vladyslavovyče za ruku a společně jsme ho vyvedli z místnosti. Samozřejmě jsem se ho zeptala, zda pacienta zná. „Trochu, ze služby,” odpověděl Anatol Petrovyč. Následně zavolal drožku a jakmile přijela, prohlásil: „Doba je teď nebezpečná, Natálie Fedorivno, nerad bych ztratil příjemné známosti. Nebyla byste proti, kdybych vás pozval zítra na oběd do restaurace Praha?” Byl to dost nečekaný návrh, nejdřív jsem nevěděla, jak na to zareagovat, ale pak jsem si řekla proč ne, a odpověděla jsem, že nejsem proti.
Drožka jela rychle, silnice byly skoro prázdné a bez sněhu, což bylo v zimě podivné. V myšlenkách jsem se k onomu setkání stále vracela. Proč by neznámé dívce navrhoval společný oběd? Byl to on, kdo rozehnal dav? Jak dokázal Oleksandr Vladyslavovyč uprchnout?
2.
Jak dokázal uprchnout, to jsem pochopila hned, jakmile jsme přijeli do nemocnice: vládl tam hrozný mumraj, zrovna přerozdělovali nové raněné, určitě se znovu bojovalo. Možná s rudoarmějci? Nejdřív jsem si nebyla jistá, koho přivezli, zdali naše, nebo bělogvardějce. Na tom přeci hodně záleží! Když jsem uslyšela ukrajinštinu, oddechla jsem si. Byli to naši. Vlastně by bylo dobré jít pomoci ostatním sestřičkám, ale měla jsem zrovna naléhavější případ. Vedla jsem Oleksandra Vladyslavovyče do pavilonu duševně nemocných. Ještě se nevzpamatoval z bromidu a těžce se brodil sněhem, který ještě zůstal na trávníku. Bez pomoci Anatola Petrovyče by bylo mnohem těžší ho vést. Vlekli jsme se do pavilonu akutních pacientů.
Když nyní píši, přemýšlím, že je zajímavé, jak Oleksandr Vladyslavovyč dopadl. Kdysi dávno byl Alexandrem Vladislavovičem Suchobrusem, váženým mužem, předsedou jedné z komor Kyjevské guberniální správy. Lidé se mu klaněli, zvali ho na plesy a slavnostní večeře. Měl rodinu; manželku a dvě dcery, zdá se, že společně jezdili v létě na daču nebo k moři. Kdekdo by dal cokoliv za to, aby se s ním mohl taky takhle projít za ruku, jako jsem ho vedla já do pavilonu. Ale pak se cosi stalo. Z podvědomí se vyplížila nemoc, postupně pokročila, lidé se začínali Alexandru Vladislavoviči vyhýbat a za nějakou dobu jsme dostali žádost o hospitalizaci. A tak se z velikého domu kdesi na Lypkách poblíž panství generálního gubernátora přesouvá Oleksandr na samostatné lůžko v nemocničním pokoji. Už jako obyčejný postarší nemocný. Blížili jsme se k pavilonu. Obvykle jsem si oddělení prohlížela, když jsem k němu přicházela. Byla to velmi krásná stavba, taková světlá, se špičatými střechami, podobná venkovskému sídlu z cihel a dřeva, kde žil nějaký zámožný statkář, který si mohl dovolit dobrého řezbáře. Krásně splynula s masou holých, propletených stromů v okolí. U dveří si Oleksandra Vladyslavovyče převzali naši pracovníci. S úlevou jsem si oddychla a vydala se hledat doktora Nečaje.
Doktor Nečaj vedl naše přednášky, byl jedním ze dvou profesorů, již pracovali s duševně nemocnými. Právě on mi před dvěma lety nabídl, abych si vyzkoušela práci v Kyrylivské guberniální nemocnici, kterou řídil, a právě na jeho doporučení jsem se ujala případu Oleksandra Vladyslavovyče. Práce v nemocnici, vlastní výzkum... Byla jsem si dobře vědoma toho, jaké jsem měla štěstí. Většina profesorů v nás, posluchačkách, žádnou budoucnost neviděla. Psychiatrie nebyl ženský obor. Ano, existovaly výjimky, ale to byly opravdu pouhé výjimky. Proč bych zrovna já měla být mezi nimi? Právě proto mi bylo nadmíru jasné, že nemám žádné právo pochybit. Ne, nesměla jsem udělat chybu. Začala jsem přerovnávat lahvičky s léky, stále dokola jsem je třídila. To mě uklidňovalo, teprve tehdy jsem si plně uvědomila vážnost situace, teprve tehdy vše doputovalo do mého vědomí. Ne, o práci jako takovou jsem v nemocnici samozřejmě přijít nemohla. Zdravotních sester bylo málo, raněných hodně, a ani studentky, jež se volontairement účastnily kurzů první pomoci a braly pohotovostní služby, nemohly situaci zachránit. Ale o praxi, přístup k duševně nemocným, a především k Oleksandru Vladyslavovyči, jsem mohla přijít mnohem snáz. Na druhou stranu, pacient nezmizel při mé službě. Ale to nic nemění na tom, že jsem za něj byla zodpovědná. Možná byla právě práce s ním moje jediná skutečná role. Ovšem na přemýšlení nebyl čas. Zavolal si mě doktor Nečaj. Tak hlasitě, jak to uměl jedině on.
„Natálie Fedorivno!”
Myslela jsem na to, že co se má stát, stane se.
„Doufám, že vás informovali o stavu vašeho pacienta.”
Ztuhla mi krev v žilách. Už to věděl. Samozřejmě že to musel vědět. Měl na sobě svůj obvyklý šedivý, pečlivě nažehlený oblek, v ruce kufřík se stříbrnými sponami a v matném světle zamračeného nebe vypadal celkově mimořádně šedivě: šedé ruce, šedá pleš, která prodlužovala vysoké čelo, šedé vrásky, jen jeho vousy byly černé, sčesané dolů. Celé to vypadalo, jako bych se dívala na nějaký film nebo filmový týdeník. Moc jsem si přála z toho kina odejít.
Řekla jsem mu: „Našla jsem ho, Pavle Ivanovyči, už je ve svém pokoji, bez následků. Jen se u něj projevila psychóza, musela jsem mu píchnout dávku bromidu.”
„Velmi dobře, Natálie, skvěle. Takže tím je ta otázka zodpovězená, že ano?” řekl svým obvyklým tónem. Onen tón znali všichni praktikanti. Znamenal, že už není vhodné odpovídat.
Doktor Nečaj pokračoval: „Jste chytré děvče, Natálie, a dobře si doufám uvědomujete vážnost problému.”
Jeho odmlky byly nesnesitelné, měl neskutečnou schopnost zírat na člověka těma svýma temnýma očima, jako by vstřebával vše, co by člověk sám od sebe neřekl. Vážnost situace jsem si samozřejmě uvědomovala, možná i hlouběji než on, neboť to nebyl doktor Nečaj, koho mohli každou chvíli zbavit jediné šance vybudovat si kariéru v psychiatrii. Snažila jsem se odpovídat jasně a sebejistě, jak by měla dobře studovaná zdravotní sestra odpovídat. Uvědomuji si, že pacient je už na bromidu a hyoscinu, promluvím si se sestrou, která měla směnu, už se to nikdy nestane. Pavlo Ivanovyč mě pozorně poslouchal, ale jasně jsem viděla, že mě vlastně neslyšel. Měl vědět, už dávno měl přeci vědět, jak moc zodpovědná jsem byla! Na rozdíl od jiných sester jsem nikdy neodešla ze směny, neměla jsem žádné schůzky, v pracovní době za mnou nechodily žádné kamarádky. Dokonce jsem měla čas pomáhat jiným doktorům s jejich pacienty. Pavlo Ivanovyč si to nejspíše musel uvědomovat, protože, ach ano, dovolil mi zůstat!
Řekl mi: „Dobře, Natálie, vidím, že máme společnou vizi. Za úplně jiných okolností byste mohla zapomenout na moje další doporučení nebo na další praxe a poslal bych vás pracovat s doktorem Brunem a jeho porodními asistentkami, nebo, kdybych byl hodný, s Hruňou Juchymivnou a jejími dětmi.” V tu chvíli mi to začalo připadat opravdu směšné a viděla jsem, jak se zachvěl i knír samotného doktora, protože navzdory nesporné důležitosti porodnictví i dětské psychiatrie Hruni Juchymivny (byl to ostatně její vlastní příklad, který mě povzbuzoval u všech těch přetěžkých zkoušek), našemu výzkumu to bylo přece jen vzdálené. A upřímně řečeno, nebylo to ani tolik zajímavé. Takže mi doktor řekl: „V našich podmínkách, Natálie, jste neuvěřitelně cenným pokladem. Váš intelekt, ba co víc, vaše náruživost a smysl pro detail jak mezi studenty, tak mezi posluchačkami, je vzácnost hodná Diogena.” Ano, to řekl! A proto, mínil, jsem prý dostala ještě jednu šanci. Jen jsem měla najít způsob, jak předejít jakékoliv další situaci, kdy by mohl Oleksandr Vladyslavovyč utéct. Rodina nyní platí za jeho pobyt třikrát vyšší částku, než je běžné u ostatních lidí. Nesmíme jeho přítomností obtěžovat ani jeho manželku, ani jeho dcery.
Jak to jen zařídit? Myslela jsem na to celou dobu, když jsem končila směnu a převazovala vojáky. Je válka, nemáme dostatek bromidu, abychom ho tady udrželi, léku je žalostně málo i pro ty, kteří jsou na něm životně závislí a nejde jen o jejich rozmar. Kromě toho, když byl pod vlivem bromidu, bylo skoro nemožné studovat jeho stav. Jak bych se dozvěděla, na co asi myslí a jestli u něj přetrvávají ony „ďábelské hlasy”, kdyby pořád jenom spal nebo podřimoval? Nakonec jsem přišla na jednoduché a logické řešení: Promluvit si s Oleksandrem Vladyslavovyčem a pokusit se zjistit, co ho tak rozrušilo. Možná by se mi podařilo nějak ho přemluvit. Vím, že hovory s nemocnými dementií praecox jsou vždycky tápáním ve tmě. Pokud dotyčný není v akutním stavu, není to však vyloučené. Nicméně ani tehdy není jisté, jestli bude rozhovor úspěšný. Pacienti mohou být roztěkaní, odbíhat k jiným tématům, začínat si hrát se slovy, nebo také upadnout do katatonického stavu. Jsou jakoby ztracení sami v sobě a zároveň se snaží z toho zmatku vymanit. Proto najít téma, kde by člověk mohl rozvinout nit hovoru, za kterou by se mohl chytit, bylo nemožné, někdy i pro ně samotné. Právě proto jsem za celou dobu práce s ním neměla víc než dvacet plodných rozhovorů. Zjistila jsem následující: Klíč k úspěšné spolupráci s pacientem spočívá ve schopnosti vymyslet způsob, jak mu pomoci zachovat si kontakt s realitou. Takže, zkusím právě to. Kromě rozhovoru mi totiž jiná možnost ani nezbývá.
Řekla jsem si, že se za ním zítra stůj co stůj vypravím a promluvím si s ním. Možná se mi podaří odhalit, co ho poprvé za tři roky zničehonic vyhnalo do kyjevského mrazu.
3.
Poslední dnešní důležitá událost: Potkala jsem Viru a dostala pozvání přijít na „jisté setkání, kterého by se měl zúčastnit každý inteligentní člověk, obzvlášť ten, který sdílí naše postoje”. Viru jsem potkala na Modrém náměstí cestou domů. Vypadala trochu zaneprázdněně, ale velmi vesele. Nadšeně mluvila o vyhlídkách a plánech do budoucna. Vira však mluvila nadšeně vždycky. Bylo to velmi čilé děvče s krátkými černými vlasy střiženými podle poslední módy a s hnědýma očima, v nichž se zračila zvědavost pro cokoliv nového. Kamarádila jsem se s ní už od prvního ročníku a jako krajanky se stejnými vlasteneckými názory jsme vždy držely pevně při sobě. Dokonce i přes neshody v jiných věcech. Zeptala jsem se, zda Vira neslyšela nějaké novinky o vyhlášení nové ukrajinské republiky a jestli byla na studentském setkání, na něž včera zvali v časopise Rada, ale z jejího tónu, který nasadila, když zavedla řeč na setkání, jsem pochopila, že bylo tajné. Takže s komunisty? Vira byla samozřejmě socialistka, ale až do té míry, že by se stýkala s moskevskými agitátory? Mohla by, ale doufala jsem, že ne. Doufala jsem, že to bylo studentské setkání v socialistickém duchu, na které občas chodily. A tak jsem souhlasila. V těchto časech se velmi vyplatilo být politicky informovaná. Takže jsem se měla s Virou dalšího večera setkat a jít společně s ní.
Po setkání s Virou jsem se vrátila domů, chvíli jsem studovala skripta z organické chemie a nyní píšu toto. Uvidíme, jak se to zítra vyvrbí.
