ukázka 1

Černoušek, tak mi říkaly sestry ve škole. Byly to rázné tety s tmavě šedými čepci, které nás bez námahy držely v lati. Vyučování bez výjimky začínalo modlitbou sestry ředitelky, kterou jsme strojově odříkávali, aniž bychom čemukoliv z ní rozuměli. Poslušně jsem se podřizovala, přesvědčená, že nás sestra ředitelka špehuje kamerou ukrytou v křížku na zdi.

Přestávky jsme trávili na dvoře, šedé ploše lemované po obou stranách zastřešeným sloupovím a budovou toalet, která páchla jako kanál. Nikde ani stéblo zeleně; každou osamělou pampelišku ve spárách mezi betonovými dlaždicemi sestry okamžitě vytrhly. Těšila jsem se hlavně na pátek. Tehdy se z reproduktorů linula popová hudba a přestávku jsme měli ve velké školní zahradě. Tu tvořily vysoké stromy, klikaté cestičky a sytě zelený trávník, po kterém jsme nesměli chodit. Dozor měla vždy jedna ze sester, většinou sestra Angèle, protože byla nejmladší a dostávala ty nejprotivnější úkoly. Na rozdíl od svých klášterních družek měla evidentně ze života radost. Někdy suplovala v naší třídě, kterou jako jediná jen stěží zvládala udržet pod kontrolou, ale většinou ji bylo možné najít, jak se na zahradě hrabe v hlíně, s čepcem sesunutým na stranu přes blond vlasy a s ruměncem radosti ve tvářích. Zbožňovala francouzské šansony a všude s sebou tahala malé přenosné rádio. Páteční hudba byla jedním z jejích výdobytků. Milovali jsme ji. 

Když jsme ve třídě moc řádili, byl dočasně zrušen zákaz vycházení. To jsme se pak vydali rozjímat k umělé lurdské jeskyni svaté Bernadetty, do stínu nádherné magnolie. Strašně dlouho jsme museli sedět v tureckém sedu kolem groty a modlit se, s koleny v měkkých růžových okvětních lístcích. Boha jsem prosila vždy jen o jednu věc: jestli by mě co možná nejdříve neudělal běloškou.

***

Tu noc se mi zdálo, že létám nad slunečnicovými poli. Nic jsem nevážila, byla jsem pták na obloze poseté mraky, dokud jsem se náhle nestala znovu člověkem a nezřítila se dolů, obličejem přímo do zrnitého středu slunečnice. Leknutím jsem se probudila. Sluneční paprsky prosvítaly skrze závěsy, ale neviděla jsem je jasně, protože se mi řasy lepily k sobě. Zadržela jsem dech a otočila se na bok, obličejem k bratrovi. Ještě spal, s palcem v puse a polštářem přitisknutým k hrudníku. V rozích povlaku na polštáři byly díry, rád si cíp látky omotával kolem prstů. Přetáhla jsem přes nás flanelovou deku a poslouchala tlumené hlasy rodičů. Od otcova návratu trávili hodně času v posteli. Pod dekou bylo teplo, z vydýchaného vzduchu se mi točila hlava a už jsem zase skoro usínala, když vtom jsem uslyšela blížící se kroky. Máma stáhla deku, dala mi pusu a tiše mi řekla, abych vstala. Její mdlá vůně ještě chvíli zůstala viset ve vzduchu.

„Už je pozdě, Bintu,” řekla. „Oblečeš se dneska sama? Já zatím připravím snídani.”

Přikývla jsem a podívala se jako vždy nejprve do zrcadla. Kudrliny se mi lepily k temeni hlavy, rostly do výšky a ne dolů, jak bych si to přála. Neohrabaně jsem se vsoukala do svých oblíbených šatů - červených s bílými puntíky - a pomalu vyšla na chodbu.

V koupelně jsem na dlaždičkách uviděla jasně červené kapky. U umyvadla se otec snažil zastavit krev, co mu stékala po krku. Obličej měl pokrytý pěnou na holení. 

„Jen malá nehoda,“ zašeptal mi francouzsky a usmál se u toho. Nálada se mu zlepšila. S úlevou jsem si sedla na okraj toalety a popřála mu s vlámským přízvukem „bonjour“. Potom jsem celá rozzářená dodala: „Před chvílí jsem si sama oblékla šaty.“ 

Dřepl si přede mě, chytil mě za ruku a řekl: „Gratuluju. Za odměnu tě dneska přijdu vyzvednout ze školy.“

***

Celá rozzářená jsem ve svých oblíbených šatech vhopkala do třídy. Spolužáci seděli v kruhu, všichni v bílém a modrém oblečení. Hledala jsem volné místo a sedla si  s roztaženýma nohama vedle učitelky na koberec. Z reproduktorů odříkávala sestra ředitelka Zdrávas Maria a všichni se přidali, kromě dětí naproti mně. Chichotaly se a šeptaly si, ruce před pusou. Ještě než jsem pochopila, že se smějí mně, ukázal jeden z nich mým směrem a zakřičel:

„Ty nemáš kalhotky!“

Učitelka se přestala modlit. Zrudla jsem a rychle si stáhla lem šatů přes nohy. Ale škoda už byla napáchána. Všichni to viděli. Ramena se otřásala a kruh kolem mě se stále zmenšoval. Hluk utichl, až když nás učitelka naštvaně poslala do lavic. Zatímco jsme za židlemi čekali na její pokyn, že si můžeme sednout, zvedl mi spolužák, který stál vedle mě, sukni a plácl mě po zadku. Přemýšlela jsem, jestli jsem anděl, nebo hříšník. Teď, když Bůh viděl můj zadek, určitě to druhé.

Ve škole jsem nechtěla vyčnívat, ale moje tělo bylo proti. Svou hnědou kůži jsem nemohla vydrhnout do běla, jak se mě spolužačka posměšně zeptala. A ať jsem doma tahala a rvala za své kudrliny sebevíc, nestaly se z nich rovné princeznovské vlásky, jako měly ostatní dívky ve třídě. Krepaté vlasy pokaždé tvrdohlavě vyskočily zpět, jako by za ně s úšklebkem tahal ďábel pomocí nylonového vlasce.

„Někdo tady není vhodně upravený,” řekla učitelka a zakroutila hlavou. „Bintu, dneska se fotíme. Každý musí mít uniformu.”

Sklopila jsem pohled k zemi a zakryla si červené šaty rukama. Byla jsem na sebe naštvaná. Samozřejmě že jsem si měla dnes obléct uniformu, vždyť jsem si to naškrábala do úkolníčku. Učitelka mě poslala za sestrami, které na půdě našly řešení. Kolem boků mi přišpendlily starou zaprášenou sešívanou deku a roztřepené tričko. Byla jsem zvěčněná jako chudý černoušek mezi úhlednými bílými dětmi, a přesně tak jsem se cítila i po zbytek své školní kariéry.

Otec mě vyzvedl ze školy, jak slíbil. Oproti svým zvyklostem přišel dokonce příliš brzy. Seděla jsem v lavici a poslouchala učitelku předčítat z pohádkové knížky. Jakmile jsem ho oknem uviděla vcházet do budovy, udělalo se mi z nervozity špatně. Rodiče měli čekat u školní brány, ale to otec pravděpodobně nevěděl. On a škola byly dva oddělené světy, které jsem raději držela od sebe. Zrudla jsem, zahleděla se na šachovnicovou podlahu a přemýšlela, jestli bych někdy dokázala spočítat všechny ty černé a bílé čtverečky, jestli by se mi vešly do mojí dětské hlavy. Když otec vešel do třídy, srdce se mi dmulo pýchou. Byl to krásný, velký muž s jemnými rty. Smál se a ukazoval bílé zuby. Učitelka vzhlédla a zčervenala. S křečovitým úsměvem zavřela knihu.

„Děti, tatínek Bintu je tady. Je to Afričan. Že je to tak, Bintu? Říkám to proto, že děti možná ještě nikdy neviděly černocha. Ty jsi na to zvyklá. Ale ony ne.“ 

Vzala jsem si aktovku a mlčky kráčela ke dveřím. Otec si odkašlal, sehnul se a objal mě. Přes řeznou ránu na krku měl náplast. A nevím, kdo to začal, ale najednou se na nás mí spolužáci s jásotem vrhli s rukama nad hlavou. Všichni si chtěli na tátu sáhnout. Svými chamtivými prsty strhli zakrvácenou náplast, která se snášela k zemi a přistála na šachovnicové podlaze. 

Toho večera stál otec dlouho pod sprchou. Já se převalovala v posteli. Nemohla jsem dostat z hlavy obraz dětí s rukama jako pařáty.

ukázka 2

„S hnědýma dětma si nehraju, protože jsou hloupý a ošklivý. Hraju si jenom s bílýma dětma. Protože jsem taky běloch. Jako táta.”

Finn to řekl se syrovou upřímností předškoláka, zatímco mu z krvavě rudých úst stékala omáčka. Seděli jsme u stolu a jedli špagety. Karel, Finn a já. Venku déšť bubnoval do oken. Na chodníku se kartonové krabice na stěhování rozpadaly v lepkavou břečku. Po půlroční rekonstrukci a kempování na zahradě jsme konečně bydleli v našem vysněném domě. 

Finn se smál. Přes hezké oblečení měl oblečenou igelitovou malířskou zástěru s dlouhými rukávy, která byla posetá mastnými fleky. Uvnitř se rozhostilo ticho. Venku na ulici se šoural soused s fukarem na listí. Listy, lehké jako pírka, se převalovaly zleva doprava. Jeho čokl se je snažil krátkými, podlými skoky chytit. Uvnitř přetrvávalo ticho. Postavila jsem se a ve svém úžasu převrhla filtrační konvici. Byla značky Brita a měla na dně zelenou vrstvu řas jako miniaturní rybník. Voda se rozlila po stole, kapala dolů štěrbinami mezi prkny, která jsem denně proklínala, protože se mezi nimi zachytávaly drobky, zažehlovací korálky a jiný svinčík. Vytřela jsem podlahu a postavila konvici. Vtom mi zrak padl na trhlinu v jejím plastu. Povzdechla jsem si. Všechno v domě se rozbíjelo. Ucho květované čajové konvice na lince, glazura kávových podšálků ve skříňce. Střepy jsem slepovala vteřinovým lepidlem, jen abych se s těmi věcmi ještě nemusela rozloučit. Ale děti, které se rozbijí, jen tak neslepíte.

Hledala jsem vhodnou odpověď, sklouzávala ke klišé a citátům Martina Luthera Kinga.

„Nesmíš lidi soudit podle barvy pleti, ale podle charakteru.“

Jak tohle proboha vysvětlit předškolákovi? Karel se jako obvykle schovával za svým klavírem, bílou Yamahou pokrytou žlutou vrstvou nikotinu, skrze kterou promlouval, když nenacházel slova. Místnost naplnila tichá hudba a Finnova rostoucí židle zavrzala pod jeho vrtícím se dětským zadečkem. Sklidila jsem ze stolu a dávala si pozor, abych nedala dřevěný nožík na brambory do myčky. Dál jsem nemyslela na nic, necítila nic, kromě jisté úlevy. S údivem jsem zjistila, že mě synova slova uklidnila. Potvrdila přesvědčení, které ve mně vždycky hlodalo: jsem hnědá, hloupá a ošklivá. Teprve tehdy jsem pochopila, proč mě Finnova barva pleti zklamala. Zaprvé tu byl rodičovský pud poznat v něm samu sebe, vidět v něm zkopírované své oči, svá ústa, své kudrliny. Ale bylo v tom víc. Vytanul mi obraz z dávné doby, obraz dětí ze školy, které s jásotem sahaly na mého otce svými zkrvavenými pařáty. Strach z toho, že jsem přivedla na svět takové dítě. Stud za ten strach. Proč jsem nemohla svého syna milovat bezpodmínečně jako každá jiná matka?

***

Objednala jsem si DNA test od firmy GPS Origins. Slyšela jsem o něm v rádiu: jedna mladá žena se nechala otestovat a zjistila, že nemá turecký, ale arménský původ. Její svědectví mi stále vrtalo hlavou a nakonec jsem se rozhodla, že si ten test dám jako dárek. Během objednávání na webových stránkách GPS Origins na mě vyskočilo okno s fotkou plešatějícího muže s bílými vlasy a akademickým vzezřením. Vedle něj bublina s textem: „GPS Origins je revoluční DNA test původu, který vám umožní detailně prozkoumat historii vaší rodiny.“ 

Prokoukla jsem evidentní marketingové bláboly, ale stejně klikla na „Zaplatit“. Zvědavost byla silnější než skepse. Měla jsem velkou radost, když jsem o několik dní později našla ve schránce testovací sadu. Postup byl jednoduchý: minutu si přejíždět vatovou tyčinkou po vnitřní straně tváře a následně ji v obálce poslat do jedné nizozemské firmy, která ji zase doručí do centra v Londýně, podle webových stránek „největší a nejrenomovanější společnosti pro provádění testů DNA, lídra trhu“. 

Jednotlivé kroky jsem provedla svědomitě. Výsledek přišel o dva měsíce později a nebyl pro dceru vlámské matky a konžského otce kdovíjak překvapivý. Měla jsem v sobě převážně africké geny, které se daly ze 42 procent vystopovat ke kmenům Bantu ve střední Africe. Ukázalo se, že severské geny tak hojně zastoupené nejsou. Nejvíc jich vedlo na Island, do Norska a Finska. Má „vikingská krev“, jak jsem ji ráda nazývala. Ke svému úžasu jsem měla i několik procent baskické, francouzské, a dokonce sardinské krve. 

Podle výsledků to v mém genofondu byly hotové multikulturní orgie. Ale byla to opravdu novinka? To jsem přece mohla zjistit i prostým pohledem do zrcadla. Kongo se mi usídlilo v barvě pleti, v očích a vlasech. Přesto jsem chtěla svůj etnický původ napsaný černý na bílém. Neustále jsem hledala důkazy pro to, čím jsem fyzicky zcela zjevně byla. Finn tyto fyzické rysy vůbec neměl. Nesly jeho geny africké stopy? 

„Chci nechat udělat DNA test i Finnovi,“ zašeptala jsem Karlovi. „Musím vědět, jestli jeho geny vedou do Afriky.“ 

„Nech toho.“ 

Karel byl proti. A profesor, kterého jsem před několika lety navštívila, říkal, že to celé není tak jednoduché. Já ale chtěla důkazy. Pro sebe, pro tátu. A tak jsem objednala druhý test a v noci se po špičkách vplížila Finnovi do pokoje, abych mu vatovou tyčinkou přejela po vnitřní straně tváře.