Na tramvajové zastávce pláče žena. Vzlyká a pozoruje přitom prsty pravé ruky, jejichž konečky lehce tiskne na sklo zastávky. Druhou rukou si hladí své viditelně těhotenské břicho. Vím, že se to nesluší, ale nemůžu se na ni nedívat. Ona mě nevidí. Pozoruje bez přestání svou ruku na skle.

„Jste v pořádku?” zeptám se nakonec. „Nepotřebujete pomoct?”

Otočí hlavu a rychle si hřbetem ruky otře uplakaný obličej. Spatří tě, sotva dvoutýdenní miminko spící v šátku, a udělá váhavý krok mým směrem. Zatímco si tě zblízka prohlíží, drží si oběma rukama svoje břicho. Poznávám tu směs touhy a nejistoty, se kterou jsem se taky ještě nedávno dívala na novorozeňata. Žena zvedne pohled od tvé hlavičky k mému obličeji. Vteřinu se díváme jedna druhé do očí. Ty její se o něco zachytí, cítím to, zachvěju se. Jako by v mém pohledu viděla něco odpudivého. Pak zase začne nezadržitelně vzlykat. „Moje chobotnice umírají,” běduje. Po rtech jí steče nudle.
 

Ta žena v břiše nosí malého chlapce. Narodí se za pár týdnů, povídá a dívá se na tvé spící tělíčko. Sedíme vedle sebe na lavičce, zatímco projíždí jedna tramvaj za druhou a její vzlyky pomalu ustávají.

Pracuje na univerzitě. Už měsíce se stará o desítky chobotnic. Strávila hodiny u jejich akvária a dělala si poznámky a se zaujetím sledovala pohyby jejich poďobaných, měkkých těl. Sledovala je, jak loví kraby, které do akvária vypustila, a viděla, jak opatrně jedním chapadlem ohmatávají stěnu akvária, přísavku po přísavce ochutnávají sklo. Po čase občas zachytila jejich pohled. A nebyl to, jak mě ujistila, pohled zvířete.

Celou dobu přitom věděla, kam ona i její chobotnice směřují. Znala postup experimentu, taky ho sama napsala. Její vlastní příšerná vědecká zvědavost z ní udělala svědka. A teď, když experiment končí, stojí po práci na tramvajové zastávce a brečí hrůzou.

„Nedá se to snést”, řekne trhaně, „už to akvárium nechci nikdy vidět.” 

Ale dívat se musela. Experiment bylo třeba dovést do konce a ona musela dělat poznámky. Musela zaznamenat, jak se samičky páří a jak poté, co nakladou vajíčka, jedí čím dál méně. Seděly na své snůšce jako hlubokomořské slepice na hnízdě. Hladily svá vajíčka a jemně na ně foukaly vodu, ale s každým dalším dnem se krmily méně, až nakonec přestaly jíst úplně.

Když se vajíčka měla začít líhnout, opustily samičky svou snůšku a začaly sebou mlátit o stěny nádrže. Znovu a znovu vrhaly své zesláblé tělo proti sklu, jako by chtěly co nejdříve zlikvidovat svoji chřadnoucí tělesnou schránku. Žena seděla u akvária hodiny v kuse a poslouchala duté rány a v krku jí rostl měkkýš, který jí svíral hrdlo jako svou ulitu. Dnes si jedna samička přímo před jejíma očima začala rvát vlastní kůži. 

„Je to žláza v jejich očích,“ říká žena a snaží se neplakat. „Ta u oplodněných samiček vylučuje jakýsi sebedestrukční hormon. Žádná chobotnice nepřežije narození svých vlastních mláďat.“
 

Byla to doba, kdy byla na všech mapách bílá místa. Tehdy nebyla obloha plná satelitů a odpovědi na otázky o vzdálených kontinentech se hledaly loďmo – nebo vůbec. Kde odpovědi chyběly, tam kartografové zaplnili bílá místa kresbami bájných zvířat. „Hic sunt dracones“, připsali. Bylo to varování pro ty, kdo chtěli vstoupit na neznámá území. Zde žijí draci. Ne doslova, ale v tom smyslu, že když nic nevíme o oblasti, do které se vydáváme, můžeme být taky dost dobře sežráni zaživa.

Co jsem vlastně věděla o mateřství?

Upřímně řečeno jsem ho pozorovala vždy jen zpovzdálí. Matka, to znamenalo bezpodmínečnost a starostlivost. Matka, to znamenalo vidět někoho jiného radši než sebe. O tom, že se tak člověk nerodí, jsem nikdy nepřemýšlela – dokud se nepřiblížil den tvého narození a já pochopila, že do mě budou stříhat a řezat, když to bude potřeba, do mého nejintimnějšího masa, když to bude potřeba, nehledě na můj strach, nehledě na můj odpor, i proti mé vůli, když to budeš potřebovat. 

Tím, a to jsem cítila víc, než jsem do té doby dokázala vyjádřit slovy, jsem vstoupila do života na druhé straně sama sebe, který pro mě měl být přirozený, ale nebyl. Cítila jsem se vysazena na jiném místě ve svém vlastním životě, daleko od středu, kde jsem do té doby naivně pobývala.

Občas se říká, že při narození prvního dítěte se zrodí i matka.

Pro mě bylo mateřství něco, co si jsem si musela osvojit, jako cizí jazyk plný složitých hlásek a nucených obratů. 

Mateřství: zpovzdálí vypadalo jako jednoduchý vztah matky k jejímu dítěti.

Já jsem ho tak nikdy nezažila. Nikdy jsme prostě nebyly spolu. Byla jsem já, byla jsi ty a pak byly všechny matky všech lidí na všech místech ve všech dobách.

Najednou jsem se snažila zrcadlit ženy, se kterými jsem neměla společného nic kromě toho, že se v mateřské roli ocitly přede mnou.

Pokoušela jsem se být v jejich kůži a schovat do ní své pochybnosti. Celý první týden po návratu z nemocnice domů jsem jako posedlá pekla quiche a sušenky a pořád dokola plnila pračku. 

Těžko si představit, že moje hlava nemohla najít oporu nikde jinde než v rolích a vzorcích, kterým jsem se předtím vědomě vyhýbala. Tahle ironie mi neunikla, ale její význam ano: že náš společný čas byl ještě příliš krátký, že tu bylo vakuum, v němž měla vyrůst nová identita, a že jsem se snažila tu jámu zasypat tím, že jsem ji plnila jinými ženami.

Když jsem se stala tvou matkou, stala jsem se zároveň nestabilním článkem v řetězci generací. Stala jsem se tvou matkou, ale také svou vlastní i její matkou. Stala jsem se opakováním, stala jsem se odporem. A stala jsem se smutkem. 

Oči mám zavřené a lebku zabořenou v polštáři. Hledám hloubku, tmu, ale v hlavě mám osvětlenou pláň, monochromatické, dezorientující bílo.  

V prvních nocích není nespavost neklidná. Nejsem bombardována neodbytnými myšlenkami, ze spánku mě nebudí slova ani obrazy. Je to prostě závěrka, která se nedá zavřít. Mechanická chyba, kvůli které je moje bdění stejně bezbřehé jako spánek.

Nad naší střechou střídavě burácejí motory letadel. Tvůj dech ve tmě se zadrhne a zase rozběhne. Vzduch v místnosti je těžký po rozlitém mléce. Jsem v pozoru. Úzkostná, navzdory sobě samé. 

Něco se překlápí. 

V těchto bezduchých hodinách jsem objevila webovou stránku, kde se v reálném čase dají sledovat záběry z různých webových kamer. Několika kliknutími můžu zaměřit svůj pohled na jiné tady a teď, ohraničené okrajem mého notebooku. 

Nejčastěji koukám na kameru na Antarktidě, která míří na výzkumnou stanici. Z postele, s tvojí hlavičkou v podpažní jamce, se dívám, jak slunce svítí na oslepující zasněžené plochy. Bílá, povědomá bílá, konejšivá bílá.

Konejší mě to, protože kamera zaznamenává mechanicky, bez rozdílu, bez režie a bez souvislostí. Když se dívám na tu webkameru, zdá se, že svět i já jsme stvořeni ze stejného, odtažitého materiálu. To, co chybí uvnitř mě, chybí i na těchto záběrech.

Vidím se, jak ležím v posteli v modravé záři obrazovky. Vidím tě vedle sebe na matraci, ve tvojí typické poloze z prvních měsíců: prohnutá záda, hlava zvrácená do týla.

Jen mě mate, že nikdy nevím, kde je v těchto vzpomínkách Hannes. Vím, že jsme v téhle době pomalu začínali spát odděleně, ale v paměti mám tolik děr. Jak mám tímhle způsobem najít cestu zpět?
 

Na co si vzpomínám:

1.

Hannes, jak si čte v posteli. Ty, jak mu ležíš v prohlubni paže, na mém obvyklém místečku. Otázka, kam si mám teď položit hlavu já, infantilní a nevyřčená mezi Hannesem a mnou. 

2.

Říkám: „Necítím se dobře.”

On říká: „Jak to? Nic se neděje. Máme se spolu přece fajn, ne?”

Mluvit o těch dlouhých měsících, kdy jsme byly ty a já nepřetržitě spolu doma, mě stále naplňuje studem a odporem. Abych toto období v tichosti více pochopila, procházím e-maily, které mi tehdy přišly. Je jich nápadně málo. 

První zjištění. Mezi e-maily je několik nákupních seznamů. Odjakživa si je posílám mailem. Když se na ty seznamy z doby těsně po tvém narození podívám pozorněji, poznám v nich útržky jídel. Jsou to pokrmy z doby, než jsem se stala matkou. Většinu z nich jsem od té doby skoro nevařila.

Jak týdny ubíhají, mění se i nákupní seznamy. Rozcházejí se a rozpadají. Jednotlivé přísady k sobě nepasují. Některé seznamy jsem si poslala opakovaně, vždy doplněné o nové položky. Skoro na každém seznamu vyčnívají „těstoviny”.

Najednou před sebou znovu vidím, jak Hannes z obchodu přináší už bůhvíkolikátý sáček těstovin, jak ho neotevřený strkám do spíže – a o týden později znovu píšu „těstoviny” na seznam. 

Jsou ti tři týdny. Stojím u okna a houpu tě. O deset metrů dál se muž opírá lokty o parapet svého otevřeného okna. Má vlasy vyholené nad ušima a několikadenní strniště. Nervózně, dlouze potahuje z cigarety.

Kouří stejně lačně, jako se ty sápeš po mojí bradavce. Ze rtů mu unikají tenké proužky kouře. Viděly křehký vnitřek jeho těla, chrupavčité prstence průdušnice, laloky plic. S každým nádechem je ten muž osamělejší. Kouř nemá paměť, ale něco si odnáší. 

Noční košili mám rozepnutou. Mezi kojeními už ji nezapínám. Ráno se ani neoblékám. Nezáleží na tom. Muž kouří, aniž by si nás všimnul.

 

Odjakživa mám pocit, že se pohromadě držím jen ztěžka. Jako bych měla udržet litry vody pomocí blány z celofánu. Vždycky jsem věděla, že se jednoho dne může protrhnout a že až se protrhne, celé mé já bude ztraceno. Voda by zmizela v páchnoucích kanálech. Vypařila by se na slunci. Auta by vodou projížděla a zanechávala za sebou stopy pneumatik a pily by z ní kočky. 

Ten obraz – ta celofánová blána, tíha tekutiny, neochota držet pohromadě, nezvladatelná deformovatelnost, díky níž se voda vždy vyboulila tam, kde má ruka celofán nedržela – ten obraz, který už léta dává tvar mému strachu z rozpadu, nemůže být náhoda. Nemůže být náhoda, že se ten strach v jistém smyslu naplnil, když ses narodila, poté, co jsem tě nosila a vláčela, dokud mi nepraskla voda.

 

V Chicagu je jezero a u něj stojí lavička. Někdo na ní sedí. Na dalším záběru ten muž zmizel. Nevidím ho odcházet, nevidím ho plavat, nevidím žádnou loď. Webkamera nahrává s přestávkami třiceti vteřin – mezi nimi je jen prázdnota.

Při brouzdání fotoarchivem narážím na fotku tebe a mě, na kterou se sotva dokážu podívat. Pořídila jsem ji 30. ledna 2021. Byly ti skoro čtyři týdny. Je to první fotka ze série selfíček, které jsem udělala, abych je poslala Hannesovi, který byl zase v práci. Na fotce jsem já, jak ležím na gauči. Ty mi spíš na břiše. Můj zvednutý palec má signalizovat, že je všechno v pořádku. 

Vyfoceno ve 14:43, ale já jsem stále v pyžamu. Knoflíčky rozepnuté, takže je jasně vidět mou ušpiněnou kojicí podprsenku. Rty mám zkřivené do toho nejkřečovitějšího, mechanického úsměvu a oči mi vyděšeně lezou z důlků. Když fotku přiblížím, vidím, že se lesknou. Tohle je stěží udržované sebeovládání. 

Musela jsem už tehdy chápat, že ta fotka je všechno, jen ne uklidňující. Neodeslala jsem ji. V 15:38 následuje celá řada selfíček na stejném gauči, víceméně ve stejné poloze.
15:38: ústa uvolněnější;
15:38: zaťaté čelisti povolené;
15:40: úsměv s přehnaně odhalenými zuby;

15:41: hezký, klidný úsměv;
15:42: jiná perspektiva kamery, o něco výše. Téměř normální.