5
První auto zmizelo krátce po půl šesté ráno, těsně před ranní špičkou. Tu a tam se rozsvěcela světla a lidé vycházeli ze svých domovů. Ulicemi se táhly tramvaje a autobusy. Metro dunělo pod obytnými čtvrtěmi, nerušené žádnými překážkami. Nebo víceméně nerušené. Protože i já jsem se zmítal v podzemí.
Začalo to prasklinou. Přechod pro chodce se rozjel jako poklopec, země se propadla a vozovka roztrhla. Ještě před pár sekundami stál Peugeot 206 úhledně zaparkovaný u krajnice; teď ležel na dně díry, převrácený na bok, jako by spal.
Ulice byla uzavřena páskami. Později jsem se od tebe dozvěděl, že někteří lidé si k té díře klekli. Lehce pobaveně se dívali dolů. Kamery zoomovaly. Zvědavé čumily odháněli stranou divoce gestikulující zaměstnanci městských služeb. Jeřábem pak auto z díry vytáhli. Přihlížející ukazovali prstem. Děti vzrušeně křičely. Jiní měli strach. Proč se země obrací proti městu?
Pak už to šlo rychle. Půda se otevírala všude. Detaily jsem se dozvěděl později od tebe. Na náměstí Kasteleinplein v Elsene se zadní kola nákladního auta probořila dlažbou a vůz tam zůstal zaseknutý – kabina trčela k nebi, korbu svírala těžká hlína. V níže položené části ulice Chazallaan ve Schaarbeeku pohltil puklý kruhový objezd dodávku. Krátký, ale velmi silný otřes ukousl kus země v ulici Kardinaal Mercierstraat v centru. Na náměstí Schumanplein u Evropského parlamentu se pod vozovku propadla dvě auta. A také v Leuvensesteenweg v Sint-Joost-ten-Node se z ničeho nic objevila roztřepená trhlina. Více než sto obyvatel muselo být evakuováno. „Problémy se stabilitou. Musíte opustit dům. Ano, hned.“ Všude po městě se povalovaly kusy asfaltu, svraštělé jako moje kůže.
Všichni zoufale hledali příčiny. Prasklé potrubí, zpuchřelé těsnění, kořeny stromů pronikající příliš hluboko. Ty litinové vodovodní řady z devatenáctého století už měly nejlepší léta za sebou. Trubky byly tak křehké, že praskaly čím dál častěji a způsobovaly úniky vody po celém městě. Voda pod obrovským tlakem vytékala do půdy, která už byla sama o sobě velmi podmáčená. Země pod bulváry se odplavovala, základy se drolily, ulice se hroutily.
Později jsi mi vyprávěl o hysterii, kterou ty díry vyvolaly. Rozhněvaní občané vyšli do ulic, sociální sítě vybouchly. Vedení města selhalo! Kde je nějaká koncepce? S tou zastaralou infrastrukturou se musí urychleně něco dělat, říkali experti v komentářích a diskusních panelech. „To potrubí leží hluboko pod zemí. Naše auta a autobusy přes ně jezdí každý den. Ale nemáme šanci vidět, co se tam dole děje. Neexistují dokonce ani mapy toho, kudy přesně které sítě vedou. Tam dole je to jeden velký chaos. V budoucnu se s takovými propady budeme setkávat stále častěji. Z naší kanalizace se stala tikající bomba.“
Samozřejmě se ozývaly i jiné hlasy. Propady půdy? A teď tu o Karkulce. Tolik děr v tak krátkém čase; vážně to je jen kvůli pár prosakujícím trubkám? To přece není možné! Tady šlo o zlý úmysl. Za tím vším musela stát nějaká dobře koordinovaná organizace s chapadly všude po světě. Brusel je hnízdem špionů. Vždycky byl. Ve městě, kde kromě stovek zahraničních delegací sídlí i centrála NATO a evropské instituce, se dala posbírat spousta informací. Tajné agenty to do belgické metropole táhlo jako můru k plameni. Aktovky s dvojitým dnem, odposlouchávací zařízení ve zdi – nad tím už se tu dávno nikdo nepozastavoval. Když jste si šli dát steak s omáčkou Bérnaise ve stínu budovy Berlaymont, bylo lepší držet jazyk za zuby. Mikrofony byly schované všude – pod stolem, v obložení stěn, dokonce i ve sklenicích na víno. Že se to v každém koutě hemží špiony, to už bylo jasné. Tohle je Brusel, víš jak. Ale teď se k tomu přidaly ty nenasytné díry v zemi.
Brzy se začala vynořovat jedna teorie za druhou. Díry ve vozovce byly prvním činem rozsáhlého spiknutí. Spiklenci pořádali noční schůzky v suterénu kebabárny – nebo sushi restaurace! – v Molenbeeku nebo v Evropské čtvrti. Nakláněli se nad ulepenými stolky, namáčeli hranolky do majonézy – nebo sašimi do sójovky! – a přitom osnovali ty nejstrašnější plány. Prozatím v hlubinách nechávali mizet jen auta, dodávky a náklaďáky. Ale kdo říká, že u toho zůstanou? Než se nadějete, spadne do takové díry první občan. A brzy možná začne polykat i děti. Nevznikla snad ta jáma v Sint-Joost-ten-Node jen pár metrů od jeslí? Ale mohlo to být ještě horší. Co když se jedné noci všechny bruselské čtvrti propadnou do jedné obří díry, která celou metropoli, srdce Belgie, naráz spolkne? Jen si to představ: všichni obyvatelé pohlceni temnotou. Mohlo se to stát každým okamžikem. Proč nikdo nic nedělá? Ještě není pozdě. Kdyby se teď všichni probudili, možná by se spiklence ještě podařilo zastavit.
Pobaveně jsem vypískl, když jsi mi vyprávěl, s jakými vysvětleními tvoji soukmenovci přišli. Jedna teorie byla šílenější než druhá. Ale jádro těch příběhů se pravdy přece jen dotýkalo: pod povrchem to vřelo. Půdy se zmocnila temná energie. Skutečnou příčinu propadů nebylo možné odhalit. Svět pod zemí zůstával pro homo sapiens neznámým územím. Tápali ve tmě. V temnotě, ve které jsem se já vrtal dnem i nocí.
Ty jsi samozřejmě něco větřil. Jestli v tom mám prsty? Ty ze mě nakonec stejně vždycky všechno vypáčíš – nebo skoro všechno – takže nemá smysl zapírat. Ano, zatímco jsem čekal na instrukce, podnikl jsem pár akcí na vlastní pěst. Ale hned jsem se do hloubky nevrhal. Zpočátku jsem se omezil na několik nadzemních průzkumů v okolí náměstí Vaderlandsplein.
Poprvé jsem měl velký strach překročit perimetr, který jsem si tak pečlivě vytyčil kolem svého doupěte. Hlavně proto, že jsem na to byl sám. Kéž by tu byla se mnou. Ale věděl jsem, že vedení považuje za nezbytné zmapovat povrch – tam je tvůj druh koneckonců nejaktivnější. Nejdřív prozkoumat, pak podkopat. Rozhodl jsem se tedy, že po měsících poprvé opustím své stanoviště na Vaderlandsplein a prozkoumám širší okolí.
Kam jsem šel? Dobře, poslouchej pozorně. A zapiš všechno přesně tak, jak to říkám.
Vystrčil jsem nos z doupěte. Snažil jsem se ujistit, že mě nešmírují lačné oči kamer. Zdálo se mi, že vzduch je čistý. Opustil jsem náměstí a vydal se na východ, kolem čerpací stanice a večerky. Tak daleko jsem ještě nikdy nebyl. Snažil jsem se ze všech sil dýchat klidně, ale stejně jsem cítil, jak mi úzkost pokaždé znovu šplhá hrdlem jako cvrček.
Uprostřed bulváru tam a sem projížděly tramvaje. Běžel jsem po krajnici, dostatečně daleko od kolejí, skryt lidským očím ve vysoké trávě a pampeliškách. Kořeny sakur nadzvedávaly asfalt. Jejich koruny nade mnou ještě nekvetly, ale už jsem cítil jejich pupeny; cítil jsem, jak se pnou nedočkavostí. Ještě chvíli a pak vybuchnou a na desítky dnů omámí bulváry i jejich obyvatele svým parfémem.
Ale teď mě ovanuly jiné pachy. Pach popelnic, mastnota vozovky a koktejl z výfukových plynů, který se vznášel nad náměstím. Schoval jsem se v trávníku pod reklamním panelem a hmatal po vzdušných proudech.
Hlava mi šla kolem, když jsem se pokoušel obsáhnout náměstí Meiserplein. Nevěděl jsem, co očuchat dřív. Byl to totální chaos. V kovových kokonech aut se tvoji soukmenovci řítili sem a tam. Jiní kličkovali na kolech mezi autobusy a dodávkami, které si neustále vjížděly do cesty, nebo se vrhali na přechody pro chodce, jako by byli nesmrtelní. Tramvaje jedna za druhou burácely přes kruhový objezd a mizely dál v tunelech. Ty tunely mě lákaly svými otevřenými ústy, ale ovládl jsem se, zůstal na povrchu a sledoval pohyby kolem sebe. Kolem mě spěchaly tam a zpět vysoké lidské nohy. Boty všech tvarů a velikostí, zespodu pokryté tlustou vrstvou pachových stop. Město vám ulpívá na vašich podrážkách. A vy ho nosíte s sebou, ať jdete kamkoliv.
Moje expedice se neomezovaly jen na návštěvy náměstí Meiserplein. Chtěl jsem víc. Můj strach ze světa nahoře opadal a můj hlad po informacích byl den ode dne větší. I tvůj druh je tím hladem prolezlý. A ty obzvlášť, s tou svou touhou zapsat si všechno, co ti vyprávím. Jednoho rána jsem zamířil na místo, kde nesvištěla auta, kde se zdálo, že lidé kráčejí po chodnících o něco klidněji než jinde. Zelená zóna založená před dvěma sty lety. Sem tvůj druh chodil odpočívat, pěkně v mezích, které si sám narýsoval. Tady směla prospívat zkrocená džungle, v divokých záhonech, kde se vzájemně tolerovali a sledovali plazivky, křoviny a stromy.
Vnořil jsem se do parku Josaphat a toulal se výsadbou plnou stromů, které jste jinde vykořenili, abyste je tady znovu zasadili. Míjel jsem sochy, které měly připomínat slávu tvé vlasti – a hlavně panovníka, který nechal park kdysi vybudovat. Rybníkům jsem se úzkostlivě vyhýbal. Na březích, u umělých skal, se potulovaly zlostně syčící nilské husy a hledaly semena, červy a potíže. Na větvích ve vodě se vyhřívaly přerostlé želvy, oči měly zavřené. Nevypadaly sice, že by měly něco zlého za lubem, ale člověk nikdy neví: už jsem cítil, jak po mně chňapou ostrými čelistmi. Než by ses nadál, stáhly by mě pod vodu a vcucly do toho nateklého hrdelního vaku – a bylo by po misi. Otřásl jsem se a běžel hlouběji do parku. V korunách stromů, vysoko nade mnou, po sobě svým pronikavým dialektem vřískaly gangy papoušků. Rychle jsem běžel dál a myslel na všechny ty invazivní druhy, které jsem cestou potkal. Stejně cizí jako já, ale ani zdaleka ne tak osamělí.
Zatímco jsem procházel houštím, cítil jsem pachuť krvavých peněz, které kdysi umožnily vybudování tohoto parku. Cítil jsem, jak mi pronikají do duše, pomalu a táhle, spolu s proudem surovin, dlouhou cestou po souši i po moři, z rozlehlého kontinentu, který jsem sám kdysi opustil, až sem, do tohoto města uprostřed tvé země. Jak tyto prostředky podepřely stavbu vašeho blahobytného státu. Jak dnes šupinky kobaltu a koltanu z privatizovaných dolů té druhé, mnohem větší země šramotily ve vašich telefonech. Jak staré minerály konejšily své nové uživatele chladnými hlasy slibujícími rozptýlení a potvrzení. Hlasy vašich mladých soukmenovců, kteří ty minerály vykopali, jste neslyšeli. Ale pomocí telefonů jste byli v kontaktu s nepřeberným množstvím jiných hlasů. Cinkot a bzukot, mumlání a šepot. Dopaminové injekce podávané přístroji, konverzace mezi člověkem a strojem. Slyšel jsem tyhle výměny neustále hučet mezi stromy a zároveň jsem zachycoval pohyby skupinek lidí, kteří seděli na trávnících a piknikovali. Batole se smálo, potácelo se směrem k rodičům, zakoplo, spadlo a bylo utěšeno.
Byl jsi tu v parku taky? Hledal jsi mě? Kdoví, kdybych měl fousky lépe seřízené, možná bych tvou přítomnost zaznamenal už tehdy a mohl tě sledovat, jak kráčíš po pěšinkách mezi křovím. Vyhnul jsem se skupince králíků a vyběhl na kopec, ostražitý před kamerami, které mě možná sledovaly, zatímco jsem spěchal ze stínu do stínu. Přešel jsem bulvár a prolezl pod polorozpadlým plotem. V zemi na jednom opuštěném poli jsem si vykopal zákop.
Taková divočina dojmů mi na fouskách v tomto městě ještě nikdy nebrněla. Po stéblech trávy tančily ruměnice a slunéčka, kolem mě bzučela huňatá těla čmeláků, vosiček a včel. A nade mnou: švitoření střízlíků, vrabců a drozdů, cukrování hrdliček a smích přelétajících racků chechtavých. V pravidelných intervalech krajinou prosvištěl vlak nebo se po planině kymácel člověk v gumácích a s dalekohledem, ale jinak tu byla jen tráva a ptáci, hmyz a já.
V této oáze bych nejraději zůstal ještě o něco déle – nebo aspoň dokud tam homo sapiens nepostaví nějaký nový developerský projekt. Ale nesmím usnout na vavřínech. Je čas přejít k akci. Tak jsem začal kopat.
