Turisté 

Nikdy jsem nemusela utíkat. Snad jedině to léto jednadevadesátého, kdy jsme s tátou utekli o víkendu do Murské Soboty. Jenže tehdy vlastně utíkal on, mě jen neměli kam dát, protože školka byla přes léto zavřená a máma s Katarinou pracovaly. Utekli jsme tam nahoru, abychom se schovali před tím svinstvem, které se už dělo, a aby se nadechl před tím, které se teprve rýsovalo. Vzhledem k tomu, že na našem sídlišti vyhrožovali sousedé i puškami sousedům, kteří měli na konci příjmení o jednu čárku méně, se to zdálo jako bezpečnější volba. Táta se v Zámuří opravdu cítil bezpečněji. Já sama jsem neměla ponětí, co se vlastně děje. Jen jsem cítila, všemi smysly najednou, tisícinásobně, že jde o něco opravdu strašného. Něco, o čem mi nikdo nechtěl nic říct, natož mi to jakkoliv vysvětlit. Něco, co jsem pak odhalovala a rozplétala ještě dalších třicet let.

Můj táta se tak trochu ocitl v tom, že se přes noc stal uprchlíkem v ještě do včera společné zemi. V zemi, kterou považoval za vlastní, za svou. Za tu nejlepší vůbec! Nevyměnil by ji za nic na světě. Za-nic! říkával srbsky. Nejdřív byl Jugoslávec, teprve až potom Srb. Až do začátku rozpadu Jugoslávie, kdy se najednou stal (zůstal) už jen Srbem, protože mu dali jasně najevo, že Slovincem být v žádném případě nemůže, a je jedno, že větší část života prožil ve Slovinsku než v Srbsku a že má tak rád kraňskou klobásu a zelí.

S rozpadem Jugoslávie se válka dotkla taky Slovinska. I když pro většinu lidí skončila během těch deseti dnů na začátku léta, pro mého tátu a pro všech těch dvacet pět tisíc šest set sedmdesát jedna dalších a jejich rodiny tomu tak nebylo. Ještě roky vypadala slovinská města jako běžná města bývalých socialistických zemí v konjunktuře. Města, která pomalu vzkvétala a zažívala rozmach soukromého kapitálu i nekonečnosti zdánlivé volby. Pro mou rodinu a tisíce dalších rodin ale válečný stav pokračoval. V zemi, kde už žádná válka nebyla. V zemi, která byla v očích Evropy ta nejvzornější školačka mezi bývalými jugoslávskými zeměmi. Která vlastně vždy věděla, že je the chosen one. Že si zaslouží víc, však i její občané si zaslouží víc než ti v ostatních republikách a už nemají v úmyslu podporovat tu bídu a chudobu od chorvatského Zagorje až po makedonskou Pelagonii. Ta vyvolená, která jako první mezi ostatními Balkánkami vstoupí do jediné civilizace, na které skutečně záleží, a nechá svou špinavou minulost za sebou. Jako maloměšťačka, která se ze všech sil snaží, aby nebylo poznat, odkud doopravdy pochází, a které je v její lhostejnosti úplně jedno, co se děje tam, odkud skutečně přišla. Ať si tam klidně prolijí další tisíce hektolitrů krve. Srát na ně, ať se mezi sebou klidně pozabíjejí. To už není naše věc. Proto se snaží zahladit každou stopu po své minulosti, která není hodna jejího nového statusu. I vlastní matku zapře, když je třeba. A tak se strojí a líčí, upravuje se a dává se do pucu, aby se co nejvíc podobala plnoprávným členkám, a hluboko v sobě potlačuje jakýkoliv imposter syndrome. S ním ať se potýkají všichni ti přistěhovalci a jejich děti. A taky že jsme se potýkali.

Pocit, že se nevnucuješ, že někam patříš, míra domáckosti, kterou cítíš, když jsi třeba někde na návštěvě, závisí především na hostiteli či hostitelce. Je na nich, aby se host cítil dobře a rád se ještě někdy vrátil. To je mimochodem něco, co si dnes kdejaký lublaňský hostinský příliš neuvědomuje. U nás doma měli hosté například vždy zvláštní výsadu. Koupil se džus, ne ten sirup, co se ředí. Na stůl se vždycky dávaly sušenky, do kterých jsem se mohla pustit až potom, co hosté odešli. Nikdo nesměl odejít domů hladový. Úcta se hostům prokazovala i tím, že se nemuseli zouvat. Zkrátka se dělalo všechno možné pro to, aby se host cítil v podstatě lépe než doma. Jako hostu je ti dovoleno a prominuto ledacos, co domácím ne. Myslím, že něco podobného platí i pro pocit domova, když se jako cizinec ocitneš v nové zemi, třeba i ze dne na den. Občas se i dnes cítím jako cizinka, přestože jsem se tu narodila. Hostitelé a hostitelky se o to postarají. Někdy jen tím, že použijí slovo čefur, jindy třeba když ti prodavačka v místním zahradnictví radí, jak přikrýt sazenice rajčat na zahradě a vřele ti doporučuje, aby byl ten igelit pěkně rovnoměrně srovnaný, aby to mělo nějaký tvar, aby to nevypadalo tak nějak po bosensku. Na což já odpovím: „To nevadí, však jsme z Bosny.“ A zas nejsem tak doopravdy odsud.

Pocit domova v nové zemi je mimo jiné podmíněn tvým vlastním geografickým a sociálním východiskem. I ve Slovinsku. Přivítání turisty z Francie a uprchlíka třeba z Afghánistánu se tak bude poněkud lišit. V čem ale vlastně ten rozdíl mezi uprchlíky a turisty spočívá? Oba přišli z cizí země, oba zpravidla neovládají jazyk země, do níž přišli, oba neznají místní zvyky a obyčeje. Přesto jsou oba ochotni se je naučit, jedni ze zvědavosti, druzí z nutnosti. Hlavní rozdíl je v tom, že na ty jedny se místní těší, protože je turisté budou obdivovat, jak jsou otevření a přátelští, jak je Slovinsko čistá země, to by opravdu nečekali, a navíc jim k tomu něco, doufejme že hodně, dají. Ty druhé očekávají místní obvykle se strachem, protože se bojí, že jim nově příchozí něco vezmou, že jim toho vezmou hodně. A přitom to tu všechno ještě ušpiní. K oběma jsou (jsme) Slovinci obvykle zdrženliví a opatrní. Oba jsou totiž cizinci, a to historicky vzato může pro Slovince znamenat jen jednu věc. Ale navzdory tomu všemu v případě turistů zpravidla věříme, že zvýší naše příjmy, zatímco u uprchlíků většina bohužel nedohlédne tak daleko, aby pochopila, že totéž je možné i u nich. Že si můžou najít práci a přispívat společnosti, která do jejich vzdělání nemusela investovat. Nebo že alespoň mohou vykonávat ty práce, které by ani ti nejchudší z místních dělat nechtěli. 

K nám domů sice nechodili na návštěvu turisté z Francie, zato jsme ale hostili uprchlíky z bývalého společného státu. Kromě Edvina s robotickou nohou a jeho rodiny jsme se spřátelili ještě s jednou rodinou, která přišla do Slovinska během války v Chorvatsku. S rodinou se dvěma syny. Hrvojem a Antem. Máma říká, že u nás nespali. Táta zase, že jo, nějakou dobu. To jsou ty diskrepance ve vzpomínkách, které i dnes vyvolávají drobné hádky po nedělním obědě, zatímco my s Katarinou a Lukou bychom se nejradši v klidu dívali, jak Jamie připravuje to své jehněčí po burgundsku na kanálu 24Kitchen. Na čem se ale shodnou oba, je, že k nám na návštěvu přišli víckrát a že jsme spolu trávili fajn čas. V hotelu, kde byli podle vzpomínek obou určitě alespoň nějakou dobu ubytovaní, jim jako uprchlíkům poskytovali omezený počet jídel denně. Rozdělili si to tak, že otec s jedním synem snídal a matka s druhým večeřela. Moje máma té uprchlické mámě domluvila, aby v tom hotelu mohla dočasně pracovat jako uklízečka. Aby si mohla vydělat nějaké peníze, než budou moct pokračovat v cestě za příbuznými do Švýcarska. Uprchlická máma to ale odmítla s tím, že ona přece nebude uklízet hajzly, radši umřu hlady.

Mojí mámě to tehdy připadalo neslýchané a byla z toho dokonce trochu zděšená: aha, paní je moc nóbl na to, aby dělala uklízečku. Máma byla prodavačka. A protože si tohle myslela moje máma, myslela jsem si to tehdy i já. Teprve když jsem dospěla a na tu situaci jsem si vzpomněla, začala jsem o ní přemýšlet jinak. Přemýšlela jsem, jaké to je, když musíš najednou opustit své město, svou práci, přátele, možná i rodiče, ten obrovský strom v parku, který nám už v květnu poskytoval ten nejlepší možný stín ve městě, pod který sis sedla s rukama plnýma nákupních tašek, aby sis trochu odpočinula, tu kavárnu, ve které jsi každou neděli vysedávala u kafe s nejlepší kamarádkou, protože jen tam podávali kávu Franck… Přemýšlela jsem, jaké to musí být, když ti válka sebere úplně všechno, od videokazet se záznamy narozeninových oslav tvých dětí až po povýšení, které tě čekalo s novým rokem, i srpnovou dovolenou na Makarské riviéře. Když ti zůstane pár kalhotek, jedna vytahaná podprsenka a pár vybledlých rodinných fotografií, pak si asi řekneš: přišli jsme o všechno, ať nám zůstane aspoň důstojnost. I když možná ztratili i tu. Vlastně si tím nejsem vůbec jistá, ale představuji si, že si musíš zachovat tvář, aby ti zůstalo alespoň něco. Něco, co ti nemůžou vzít. Že musí existovat nějaká hranice, kterou nepřekročíš, že budeš bojovat, abys zachoval aspoň část sebe. Pro někoho je tou hranicí to, že si udrží čisté oblečení, pro druhého to, že nepřestane číst knihy, pro třetího, že děti nikdy nemají hlad, pro čtvrtého, že nebude drhnout záchody. Protože jinak získáš možná pocit, že ti opravdu vzali úplně všechno a že ty sama v té cizí zemi už vlastně nejsi.  

Z toho, jak jsme se s tou uprchlickou rodinou vídali, pro mě bylo nejdůležitější, že jsem si s jejich syny mohla hrát a honit se před naším panelákem. Byla jsem nadšená, že mám najednou dva nové kamarády, kteří se vzali bůhvíodkud. Doma mi vysvětlili, že jsou to uprchlíci, a to bylo všechno. Uprchlíci, nebo jak jsme říkali my srbsky „izbeglice“.

Bylo odpoledne babího léta, skoro už večer, když jsem se s klukama honila před barákem. V jednu chvíli se ti dva přidali k partě kluků, kteří kopali balon do improvizované branky, což mi přišlo úplně pitomé. Kdo si teď se mnou bude hrát na honěnou?

„Hrvoje a Ante, máte babu!“

Nic.

„Hrvoji! Máš ba-bu, máš ba-bu! Chyť mě, chyť mě,“ vykřikovala jsem a Hrvoje se za mnou opravdu rozběhl.

Užívala jsem si vzrušující sladkost toho, že tě někdo honí, ale přitom se ti nemůže vlastně nic stát. A chtěla jsem, aby to pokračovalo. Proto jsem ho musela něčím přimět, ještě víc ho vyprovokovat. Začala jsem vykřikovat něco, co podle mě mohlo ještě víc přilít olej do ohně: „U-prch-lí-ci, u-prch-lí-ci, vy jste u-prch-lí-ci!“

Ohavná dětská krutost. Ani mě nenapadlo, že jim tím říkám, že nejsou odsud a že kvůli tomu tady nemají žádná práva. Že jim říkám to, co budeme brzy slýchat i my. Od lidí, kteří v nás najednou uvidí cizince. Přestože jsme se tady narodili. Hrvoje mě začal nahánět ještě rychleji a urputněji a já jsem zvýšeným hlasem vřeštěla: „U-prch-lí-ci, u-prch-lí-ci!“

Až se Hrvoje zastavil a naprosto klidným hlasem řekl: „My nejsme uprchlíci, my jsme turisté.“