Jsem špatná starší sestra. Místo toho, abych ji bránila, radila jí a byla jí vzorem, musí Azra vždycky bránit mě, radit mi a být mi vzorem. Takhle to je už od dětství. Když jsem dostala menstruaci, byla jsem vyděšená. Přestože jsme o tom ve škole už mluvili, nedokázala jsem si představit, jak to vlastně vypadá, když ji dostaneš. Většina mých spolužaček ji tehdy ještě neměla. A těch, které ji už měly, jsem se styděla na cokoliv ohledně toho ptát. Vím jen, že pár dní poté, co jsem to poprvé dostala, jsem si myslela, že mě bůh menstruací potrestal za to, že jsem se jí v koupelně hrabala v šuplíku s vložkami. A taky proto, že jsem zalhala, když se mě zeptala, jestli jsem ho otevírala, a svedla to na Azru, že to balení vložek otevřela ona.
Azra mě musela uklidňovat, že to není boží trest, a vysvětlit mi, jak se vložky používají. Vzpomínám si, jak jsem byla ze všeho, co s menstruací souviselo, zděšená. Několik měsíců jsem dokázala myslet jen na to, jak hrozné bude, až si v pětasedmdesáti nebudu schopná sama vyměnit vložku a někdo mi s tím bude muset pomáhat. Dělala jsem si starosti na více než sedmdesát let dopředu. Dokud mi Azra nevysvětlila, co je menopauza. Dodnes mi není jasné, jak to všechno mohla vědět už v osmi letech. Od té doby aspoň nebrečím pokaždé, když ji dostanu, ale pořád je mi nepříjemné o menstruaci mluvit. Menstruace. Menstruace. Menstruace. U nás se to slovo nikdy neříkalo nahlas. Neříká se nahlas.
Zvlášť ne před muži. To, že mě bolí břicho, mu vysvětlila ona, když se mě zeptal, proč brečím, když jsem ji dostala poprvé. Bylo mu jasné, co to znamená. Dál se neptal. Styděl se říct nahlas menstruace, ale nestyděl se hrabat v odpadcích a koši na špinavé prádlo a napomínat ji, aby nás s Azrou naučila, jak máme použité vložky schovávat mezi ostatní odpadky a špinavá prostěradla mezi ostatní prádlo, aby nebyly vidět, aby se na ně nemusel dívat.
Zašel dokonce tak daleko, že mi nějakou dobu poté, co jsem dostala první menstruaci, pokaždé, když jsem vyšla z koupelny, čichal k prstům. Prý aby zkontroloval, jestli jsem si umyla ruce. Takhle to říkal. Tohle se nestyděl dělat. Ale říct nahlas menstruace, to ano. Menstruace. Menstruace. Menstruace. Na gymnáziu mi spolužačky vykládaly o tom, jak jim tátové kupují vložky, jak jim vaří čaj, když je bolí břicho. Před nimi jsem zlehčovala to, že si s otcem nejsem tak blízká jako ony s těmi svými. Jako vždycky. Od spolužaček z gymnázia jsem se taky dozvěděla, že existují tabletky na zmírnění menstruačních křečí.
I ženy u nás mluví o menstruaci jen v náznacích. Mezi sebou si šeptají, že je bolí břicho, protože to dostaly. „Jo, dostala jsem to, všechno mě bolí,“ řekne jí bosensky teta, řekne ona tetě. Teď jsem zřejmě dost stará na to, aby do těchto rozhovorů zapojovaly i mě. Ona mi s tím svým šeptáním a pokrytectvím leze tak na nervy, že bych jí někdy nejradši vyškrábala oči. Před rokem nebo dvěma začala přede mnou a Azrou bez ostychu, skoro až vulgárně, mluvit o tom, že ji bolí břicho. Menstruace. Menstruace. Menstruace. Už několikrát jsem jí řekla, že to nechci poslouchat. Vždyť jsem taky žena, je přece normální, aby se ženy mezi sebou bavily o takových věcech, vysvětlovala mi. Kde byla, když jsme se o tom s Azrou chtěly bavit? Přišla s tím trochu pozdě. Nemůže si teď hrát na obětavou matku. To jí nedovolím! Ať si předstírá, jak chce, že na všechno zapomněla. A ještě jí připadá vtipné, když zapomene vyhodit použitou vložku do koše. Když ji nechá na umyvadle, nikdo na ni nekřičí, že je špinavá. S Azrou po ní dokonce uklízíme. Kdo je tu komu vlastně matkou?
Zapomněla, jak se chovala k Azře, když dostala první menstruaci. Když se pohoršovala nad tím, že ji dostala příliš brzy a jen s odporem jí dovolila používat svoje vložky, neudělala jsem nic. Ani tehdy jsem se nechovala jako starší sestra. Měla jsem zareagovat lépe, byla jsem už dost stará. A byla to Azra. Azra. Možná jsem opravdu sobecká. Azra pomohla mně, když jsem dostala první menstruaci. Já jí ne, když ji dostala ona. Muselo uplynout téměř deset let, než jsme se o tom spolu začaly bavit. Lepší pozdě než nikdy.
Měla jsem zareagovat lépe. Je mi líto, že jsem to neudělala. Neměla jsem spoléhat na to, že Azra všechno zvládne sama. Nikdo nezvládne všechno sám. Jsem špatná starší sestra. Možná by bylo lepší, kdyby byla starší ona.
Už je pozdě. Měla bych se jít pomalu osprchovat. Snad už v tuhle hodinu nebude v koupelně nikdo. Je sobota.
Někteří lidi jsou fakt bezohlední. Je jim úplně jedno, že na koleji nebydlí sami a že by se i ostatní chtěli osprchovat. Ještě si do koupelny nosí reproduktor a zpívají si. Nechápu, jak se můžou takhle uvolnit v takové špíně. Sprchy jsou plné všelijaké havěti, mušek. Kluci jsou horší než holky. My se aspoň po koleji nepromenádujeme polonahé. I když je taky pravda, že je nás tu mnohem méně než kluků, takže si nás člověk tolik nevšimne. Ručník mám na židli, pyžamo si musím vzít s sebou, kalhotky, podprsenku, sprchový gel, šampon a nesmím zapomenout žiletku. Když už jdu do koupelny, rovnou si vyčistím i zuby, ať to mám pro dnešek z krku. To by bylo. Myslím, že mám všechno, co potřebuju. Fajn, na chodbě nikdo není. Ještě jen zamknout dveře. Rychle. Rychle. Než někdo přijde. První, druhá nebo třetí sprcha? Ta třetí je nejméně špinavá. Půjdu do třetí. Klíč od pokoje položím sem, ručník můžu složit, ať nezabírá tolik místa. Čisté oblečení můžu pověsit sem, špinavé hodím prostě na zem. Za deset minut se mu nic nestane. Namočí se. Radši ho pověsím vedle toho čistého. Nebudu ho pak ještě zbytečně sušit.
Nesnáším svoje tělo. Jen se podívej, jaká mám chodidla. Křivé nohy. Nemám vůbec žádné boky jako ostatní ženy. A k tomu jsem malá. Musím to pustit z hlavy. Už dávno nejsem na střední. Na to, abych řešila takovéhle nesmysly, jsem už moc stará. Za všechno můžou ti dva. Za všechno.
Nevím, do jaké třídy jsem tehdy chodila. Do šesté, možná do sedmé. Teprve jsem začala nosit podprsenku. Ona mi koupila dvě šedé. Jedna měla na levé straně srdíčko z flitrů a druhá dvě hvězdičky. Všechny tři jsme seděly v obýváku. S Azrou jsme něco psaly u stolu. I já zapomínám čím dál víc věcí, které mi ublížily. Za pár let, až si nebudu pamatovat nic, mi nikdo neuvěří, že se něco z toho vůbec stalo. Najednou se odnikud objevil on. Bylo mi divně už ve chvíli, kdy se mi postavil za záda. Nevěděla jsem, co v dalším okamžiku udělá. Nestihla jsem se od něj dost rychle odtáhnout. Štípl mě do zad, kousek pod podpažím, přesně tam, kde se mi do kůže zařezávala guma podprsenky. „Zina má taky faldy,“ pronesl zklamaně bosensky, skoro jako by mi chtěl v dobré víře naznačit, že jsem přibrala. Zvedla jsem se z gauče nebo ze židle, už si nepamatuju, kde přesně jsem seděla, a šla jsem do kuchyně. Styděla jsem se mu říct, že jsem začala nosit podprsenku. Proč se na něj zlobím, volal za mnou z obýváku.
Tohle se on nestyděl dělat. Ale složit moje a Azřino prádlo, to ano. Všechno, co se mi děje, se mi děje kvůli nim. Všechno. Nestyděl se před strýcem a tetou prohlásit, že není vhodné, abych nosila tílka, a že bych se měla oholit v podpaží. Druhý den jsem si jeho žiletkou oholila každičký chloupek na těle, dokonce i obočí. Byla jsem jediné dítě v šesté třídě, které si odkládalo peníze, aby si mohlo koupit nové žiletky. Já bych se měla stydět, když jsem před ním zmínila, že jsem si nechala depilovat ruce. Co to se mnou je? Jak si vůbec můžu dovolit před ním o něčem takovém mluvit, ptala se mě ona, když jsme zůstaly samy.
Rychle. Musím se vrátit do pokoje, dokud nikdo není na chodbě. Kde mám klíč? Rychle. I tentokrát mi to vyšlo. Ručník přehodím přes židli, ať uschne. Špinavé oblečení patří do koše na špinavé prádlo. Zítra ho vyperu. Už jenom položím notebook na stůl a můžu jít spát. Tak. Sem.
To já bych se měla stydět, že jsem se nedokázala smířit s tím, že mě vychovávali, jak nejlépe uměli. Místo abych jim byla vděčná za všechno, co pro mě udělali, jim vyčítám, že nás s Azrou mlátili. Dokonce mě přivezli až do Slovinska, abych mohla studovat, abych si mohla najít práci. „Kéž bychom sem nikdy nepřišli,“ povzdechl si minule, když jsme se zase kvůli něčemu pohádali. To on mi umožnil žít takový život, jaký mám. Řekli mi, že si všechno to, co se stalo, jenom vymýšlím. A že prý vůbec není pravda, že by to bylo tak hrozné. Copak je možné, abych jim vyčítala něco tak malicherného a nedůležitého, divili se. A zase jsem si za to mohla sama. Opět byla Zina za blázna. Ta, co vůbec neví, o čem mluví. Zřejmě si mysleli, že se jednoho dne prostě probudí a všechno to ošklivé z minulosti zázračně zmizí.
Kdyby je někdo viděl, jak se chovají k dětem svých kolegů a přátel, nevěřil by mi, že se ke mně a k Azře chovali úplně jinak. Když jsme jim to tehdy řekly, odvětila nám ona, že my dvě jsme byly na rozdíl od těchhle dětí na svůj věk vždycky vyspělé. Možná to bylo tím, že jsme neměly čas být nevyzrálými dětmi, drahá matko. Kvůli tobě a tvému manželovi. Nemusí mít strach, já jim to jejich divadýlko nepokazím. Až tam dorazíme, budu se tvářit, že je všechno v naprostém pořádku, řekla jsem jim při naší poslední společné návštěvě Kosovské Mitrovice. Na šťastnou rodinu jsme si hráli už aspoň milionkrát. Poprvé jsem jim tehdy úplně sama, bez Azřiny pomoci, odsekla, že jsem nezapomněla na nic z toho, co nám s Azrou udělali. A že ani nezapomenu. Že se můžou přetvařovat, jak jen chtějí. Můžou mě mít za blázna i za hlupačku. Ale nepřesvědčí mě o tom, že za to, co udělali, nenesou vinu. Za to, čím jsem si kvůli nim prošla. A čím si pořád procházím. Že i oni sami dobře vědí, že na nic nezapomněli. Že zapírají to, co dělali, protože je zas tolik nehryže svědomí, aby se nám s Azrou omluvili, dodala jsem, když jsem už vystupovala z jeho auta.
Zítra se kolej zase zaplní. Musím si vyprat prádlo. Ještě že jsem se do pořadníku nezapsala na moc brzo. Zase nebudu moct vstát. Dneska jsem šla aspoň do obchodu. Osprchovala jsem se. Dnešek nebyl tak špatný den. Nebyl dobrý, ale ani ne tak špatný. Šla jsem do obchodu. Osprchovala jsem se. Zítra tu bude zase hluk.
