Silné neonové světlo nekvalitní žárovky tísní Marianu Grujić, zatímco se snaží umýt si stehna od prachu. Je stále ještě mladá a život jí zatím dovoluje nesmyslný běh ke vchodu domu, a to tak, že nemusí chodit přes asfalt, ale může si špinit staré tenisky od hlíny a prachu. Přemýšlí, jak do včerejška mohla skákat přes gumu, a to „až ke stehnům bez dotyku“, a dneska jí dal kluk pusu s jazykem, teplým drsným jazykem, který jí zaplnil ústa. Život se mění, tak to říká její babička, život se pořád mění a vždycky bude hůř než předtím. Přesto, přemýšlí Mariana Grujić, jazyk jejího nového chlapce je celkem dobrou náhradou i za třicáté kolo „až ke stehnům bez dotyku“, za ten pocit na hrudi, když už nemůžeš, za pád na kolena, za dotek asfaltu pod rukama, za odřenou kůži a za naději, že kamarádky dopadly ještě hůř.
      Protože už je velká, Mariana teď telefonuje i ve sprše, i když babička vypráví o mládí, i když se matka s otcem hádají. Marianě i teď, ve vaně, zazvoní telefon a ona ho zvedá. Jedna holka ji vyzývá na rvačku, říká jí kurvo, ukradla jsi mi kluka, a ona, samozřejmě, souhlasí, poděkuje a zavěsí. Celé tři hodiny Mariana Grujić stráví ve vaně s představou, že z ní nikdy nevyleze. Nejdřív se přilepí zády na mokré dno, potom skrčí nohy a přitiskne je na chladné stěny. Teplý závan vody jí připomíná kanál, u kterého kdysi lovila malé zelené žabky. Kdyby bývala pokračovala v lovení žab, ve skákání přes gumu, kdyby pokračovala s utrháváním hlav panenkám a kdyby poprosila babičku, aby jí ušila ještě jedny šaty pro barbínu, nemusela by se teď prát. Může si za to sama. Život se mění, ale proč se ty musíš měnit společně s ním, rozzlobí se Mariana a uvědomí si, že na tu rvačku musí jít, z čehož se jí udělá špatně a málem vyzvrací část večeře. Dubnový večer se hlasitě rozhučí v uších Mariany Grujić, celou noc se ve spánku potí, bez jakékoliv naděje, že bude zítra znovu malá a že nebude muset jít na lávku a tam rozdávat rány a plivance.
      Ráno babička leští suchým hadrem hrušky, zralé jako Marianin nově vyvinutý zadek, v poledne se podává nic moc oběd z nekvalitního masa a odpoledne se v žaludku Mariany Grujić všechno mění v opravdová mračna chaosu, během přípravy na rvačku. Tak se žije život, hloubá, zatímco si s bolestí a se strachem obouvá tenisky, ze kterých vyrostla. Bude to poslední pár tenisek, ze kterého Mariana vyroste, a kdyby to tehdy věděla, kdyby byla věděla, že bude právě v těchto teniskách ukončeno její dětství a že má dětství navždy za sebou, kdyby to byla věděla, hned by skočila z dvanáctého patra paneláku.
      Na lávce se po teplém betonu povaluje hustá a těžká mlha. Holka, která se chce prát, si přivedla partu. Dvacet připravených adolescentů přešlapuje na místě a čeká, až někde v blízkosti zazní kroky. Mariana Grujić kráčí, ale nemá pocit, že se hýbe. V dlani svírá kamínek, tkaničky si pevně zavázala. Vmísí se do davu, jako by k nim patřila. Holka, která se s ní chce prát, dostane nazpět. Pak ještě jednu a pak padá na zem. Mariana cítí záplavu zuřivosti a vzdoru a vrhá se na ni vrhne ještě tvrději, ale v tu chvíli ji dav zasype pěstmi a fackami až do té chvíle, kdy jí hlava tupě udeří o nepříjemný povrch betonového bloku. Ticho, které se v tu chvíli dotklo těla Mariany Grujić, připomíná tu nejlepší vanilkovou zmrzlinu, silnou a delikátní. Jaro se stáhlo do toaletních stolků svých napudrovaných paniček a nechalo lávku prázdnou. Co je to, co slyší jarní noc?
      Marianě se po kalhotkách rozšiřuje malá vlhká skvrna moči. Z téhle perspektivy jasně vidí, jak žába plní ústa vzduchem, a přežívá. Všimne si i svých prstů, které jí leží vedle hlavy, a vzpomene si na první orgasmus a pak pochopí, že se život změnil a že už nikdy nebude líp.
      Zadoufala, že se hlavou udeřila natolik silně, že zapomene na krásná dětská rána, která ztratila. Její chodidla vmžiku vyrostla ještě o jeden milimetr a navždy přestala růst. Navzdory jaru.