Radost je, když má prostor jen pro sebe. Když jsou tělo a mysl spolu na jednom místě, těsně přimknuté, bez trhlin.

Radost je, když se prochází sama po ulici.

Když si může libovolně prohlížet domky, paneláky, ulice, zdi, průchody se špinavými zdmi, ale hlavně tváře lidí, kteří nevědí, že je někdo pozoruje: naštvaná žena, která se dívá někam do prázdna, zastímco utírá nos holčičce, která pláče vedle ní. Dívka a chlapec, kteří se líbají za chůze a jejich psi jim hrdě kráčejí po boku.

Všechno se dá vyfotit, říkával její táta. Stáli na hlavním náměstí a čekali, až se něco stane, mlčeli a pozorovali ruch kolem. On kouřil a nastavoval si foťák, aby zachytil nejhezčí sněhovou vločku. Ona si představovala všelijaké cesty, na které by se vydala jen s ním, nebo dokonce sama. Byla to taková oáza klidu, doma nemožná, možná až tady mezi desítkami cizích lidí. Jindy šli na louku, kde ohromeně zjišťovala, že takhle velká monotónní plocha zahalená v bílém může být perfektním pozadím pro střemhlavý let havranů, hravé skotačení některých psů nebo pro plastové figuríny, které se tam vzaly kdoví odkud.

Realita je série obrazů, které si můžeš srovnat v jakémkoliv pořadí, řekl jí. Realita je taková, jakou ji chci, vyložila si to ona.

Radost je v červeném Fiatu Panda, když Tudor rychle řídí a probírá zítřejší, nedělní a pondělní trasu. Je hlášeno silné sněžení, proto si velmi snadno dokáže představit bílé studené hory a jejich teplá těla proplétající se mezi skalami.

Radost je, že budou mít tři dny jen pro sebe. Radost je moci odjet a vrátit se, kdy chceš, s kým chceš; myšlenky jí přeruší náhlý mužův dotyk, odpověz, vibruje ti telefon, a ona se s obtížemi probírá, Ioana, dvanáct nepřijatých hovorů, vyčte jasně. Kdy asi volala a proč, zneklidněně přemýšlí, zatímco očekává, až uslyší svou dceru. Na druhém konci se okamžitě ozve hlas: pojeď domů, mami, babička je v nemocnici!

Co uděláme?, mručí Tudor, zní to spíš jako řečnická otázka, protože už ví, co je třeba udělat, stejně jako ona. Potichu zakleje, i to se někdy stává, že den, který vypadal, že skončí poklidně, se náhle promění v úzký tunel, kde není vzduch a skoro se nemůže hýbat. Co ji to sakra napadlo volat záchranku? Copak jí to tisíckrát neopakovala, že když půjde do nemocnice, je smrt jistá, radši doma, není tam tolik bacilů, přijdeš s něčím a odejdeš s kdoví jakou infekcí. Uklidni se, neumřu tak snadno, uvidíš, zasmála se, a co si teď počneme?, v duchu se hádá se stařenou, nemáš vůbec rozum, mami, řekla by jí, místo toho se podívá na Tudora a povzdechne si, vysaď mě u krajské nemocnice, prosím, dobře, že jsme nestihli vyjet z města.

Mohla by sestavit celý katalog výroků a obrazů, které jí zkazily některé dny, měsíce nebo dokonce roky, nikdy si na to nezvykla, je pokaždé stejně překvapená, že se věci mohou tak rychle změnit a nemá nad tím ani špetku kontroly.

Jsi těhotná, necháš si to?, a doktorčiny úzké křiklavě růžové rty.

Jdi odsud, neděláš jí dobře, a matčin pohled, když ji viděla, jak pláče u mimina, které bylo samým řevem úplně rudé.

Odejdeme odsud společně všichni tři, odejdeme, a klid v Adiho hlase, když mluvil o věcech, které považovala za nemožné.

A teď Tudorova záda, když se pomalu vzdaluje.

Nech věci plynout, Leio, nech je přicházet, Leio, nejsi přece Bůh, říkával jí táta, ale to ona ani nechtěla, ani to nechci, rozzlobí se a šeptem čte: Vstup pro doprovod zakázán.

Kde jsi, mami? Kde jsi v téhle ošklivé budově, která mě drží venku, stranou, zatímco jiné požírá uvnitř?

Vidí bílé dveře, za kterými tuší šramot a pach chlóru, slyší sirény a jejich hluk není poslem naděje, jak si namlouvala, když byla malá. Je to zvuk strachu, to je jisté, jestli tam zůstane, vyjde odtamtud jedině mrtvá, projde jí hlavou, ale jak ji dostat ven, když ani nesmím dovnitř?

Co teď uděláš, princezno Leio? zeptal by se jí táta, kdyby ještě žil; tak jí říkal, princezno Leio, a jí se to líbilo, stejně jako copánky stočené kolem uší jako šneci, letní šaty a jeho ruce, když jí zaplétaly vlasy. Co uděláš?

Musím dovnitř, říká vrátnému a vejde, ráda bych získala informace o jedné pacientce, dnes ji hospitalizovali, je to moje máma. To mírné slovo máma zní divně, když ho přiřadí k zestárlé a strnulé tváři ženy, kterou tak nazývá. Opravdu divně, MÁ-MA, ještěže ji z myšlenek vytrhne prázdný pohled: jméno, příjmení, věk, ano, někdo vás vyhledá, až budeme vědět víc. Prosím.

Čekám, říká Ioaně a snaží se přivyknout zvukům, smíchu sester, které pochodují po chodbách v úzkých, průsvitných pláštích, tolik bílých zdí, a přesto je tma.

Čekám, říká Ioaně, a ta jí vynadá, radši si řekni o telefonní číslo a přijeď domů, zavoláš později, a ona by to udělala, ale nemá se koho zeptat.

Je červený poplach, potom žlutý a zase červený, všichni běhají sem a tam, chvílemi něco zahlédne ve dveřích, které se otevírají-zavírají, až později se rozhodne vyjít do zahrady, někdo ji vyhledá, kdyby bylo potřeba. 

URGENTNÍ PŘÍJEM, svítí tam velkými písmeny, a ona si to také několikrát v duchu vyslabikuje, jako zaklínadlo, ale nic nedokáže zahnat strach, který se jí postupně vkrádá do těla: brní jí prsty, škrábe ji v krku, svírá se jí žaludek.

Řekni mi ještě jednou, co se stalo, proč odjela do nemocnice a proč jsi ji nechala odjet?, prosí Ioanu. Její hlas je slabý a rozumí jen útržkům, jen něco o oteklé noze. Ale takhle je to už měsíc, byli jsme u praktického lékaře, je to zánět, který ustoupí – alespoň to tehdy říkal. Říkal, ale dnes se rozzlobila a zavolala sanitku, co jsem podle tebe měla dělat? Volala jsem ti tisíckrát, nebralas to, odjela a hotovo. Nakonec je to její vina. Tohle nikdo netvrdí, přestaň už, rozčílí se její dcera, než jí ukončí hovor, přijeď domů, stejně si tě tam nikdo nevšímá!

Není to poprvé, co si připadá neviděná, jako by v očích druhých byla vzduch, rozpadá se, jako by její tělo nechtělo zaujímat žádný konkrétní prostor. Ani Ioana ji často nevidí a doma do ní narazí, stejně tak lidé v knihkupectví vyděšeně nadskočí, když se na ně slušně obrátí: mohu vám s něčím pomoci? Možná, že kdyby křičela, kdyby máchala rukama a nohama jako trosečník, možná, že kdyby křičela, možná.

I tohle přejde, řekne si náhle, ve velké zahradě je pološero a plno záchranek, hlasy a houkačky se jí motají v hlavě, okna s modrými neony ji děsí, za nimi čekání a smrt a ona bude držet stráž odsud.

Co svojí mámě nedokážeš odpustit?, zeptal se jí jednou Adi, když už odjel ze země a nepamatovala si z něj nic jiného než jakousi vlídnost, aniž by si ji spojovala s konkrétními rysy. Jako by ten člověk pro ni kdysi dávno nebyl středobodem vesmíru, otcem jejího dítěte a jejím manželem. Zasekla se, ehmm, nemyslím si, že… Ačkoliv teď by mohla sepsat seznam toho, co by se dalo vytknout, možná odpustit, v abecedním pořadí:

Autorita

Arogance

Domněnky 

Egoismus

Kritika

Pohrdání

Teď není vhodná doba, říká si a očima hledá něco, čeho by se mohla chytit; vidí jen tu budovu-míchačku, kde je máma, a ona se o ni musí postarat.

„…kolem dokola dýchá široké ticho vlastními ústy“ jsou slova napsaná v zahradě na zdi, čte si je a potěší ji. Někdo čekal stejně jako ona a napsal tenhle verš, nebo co to je.

Každý dělá, jak umí. Ona sní s otevřenýma očima. Dlouho poté, co zemřel její otec, si ho představovala vedle sebe, jak si povídají, je to obranný mechanismus, vysvětlila jí matčina doktorka.

Snila takhle od doby, co byla malá. Byla ve svém pokoji a představovala si věci. Nejčastěji to byla holčička s dvěma zapletenými copánky, s běloskvoucími čistými zuby, nejlepší v kreslení, v matematice, nejlepší ve všem. Učitelé ji chválili před třídou a máma ji objala a říkala, ano, to je moje dcera, Elena.

Nebo byla doma a máma jí četla nějakou pohádku, jemně ji hladila, hrála si s jejími vlasy, pečlivě jí přikrývala nohy i břicho. Nebo šly spolu do parku a houpala ji. Nebo si hrály loutkové divadlo.

Nic neříkej, oni to nesmí vědět, říkávala jí rozhodně každé ráno, než odešly do školky, a ona pak plakala ještě víc. Eleno, děti by si myslely, že ti nadržuju, kdyby věděly, že jsi moje dcera. Ani pořádně nechápala, co to vlastně znamená nadržovat, ale nakonec se jim vždycky podařilo vyjít ze dveří, rozzlobeným a smutným.

Když plakala, přišla k ní jiná učitelka, a když po obědě nemohla usnout, seděla u její postele zase další učitelka, a když jako první dokončila činnosti, pochválil ji někdo jiný. Její máma byla pořád zaneprázdněná ostatními dětmi. Její máma, na jejímž břiše spávala noc co noc, břiše velkém a měkkém jako plyšák, tam mámou nebyla. Pak se jednou jeden kluk posmíval, jak je ta naše učitelka tlustá, tlusťoška, tlusťoška, říkal, a všichni se pochechtávali, až k němu došla a praštila ho velkou kostkou lega rovnou přes pusu.

Styď se, Eleno, půjdeš do kouta a budeš tam stát celý den! Paní učitelka-maminka si jí nevšímala ani večer, když dorazily domů a nikdo už se přetvařovat nemusel. Proč jsi tak zlá?, chtěla se jí zeptat, ale mlčela, protože její máma neměla na odpovědi čas. A tak si začala vymýšlet hezké obrazy a skládat si z nich vlastní příběhy.

Stejně to udělala, když se zamilovala do spolužáka. Ve vysněném životě to bylo jednodušší než v tom skutečném. Stačilo jí jediné gesto, od něhož se pak odvíjel celý film. Přehrávala si ho v hlavě a to ji dělalo šťastnou.

Jsem úplně nemožná, řekla jednou své matce. Byla už na gymnáziu, když si uvědomila, že ze své tajné reality nedokáže vystoupit. Líbil se jí jeden spolužák a pokaždé se zablokovala, koktala, červenala se, každé gesto i každé slovo se v jeho blízkosti zamotalo do chaotické směsi. Jsem úplně nemožná, řekla znovu a rozplakala se. Seděly u stolu a matka se také rozplakala. Tehdy pocítila nenávist poprvé. Teprve nedávno ale začala rozumět těm slzám, té bezmoci, když se dívá na Ioanu. Ioana a její ticho, někdy i pohrdání. Kam se poděla ta holčička z dřívějška?

Bude to dobré, musí to být dobré, říká si, jste v pořádku?, na rameni jí spočine ruka, jako pohlazení. Možná právě tohle potřebuje, dotek někoho blízkého. Jenže Tudor tu není, Ioana tu není, je tu jen ten mladík z devátého patra, který se loni přistěhoval do jejich domu a zdvořile ji zdraví, jako by ji znal a mohl by být její přítel.

Jsme sousedé, dodá, a ona přikývne, Răzvan, představí se a pevně jí stiskne ruku. Elena, odpoví tiše, nelíbí se jí, jak její vlastní jméno zní, tak jí říká jen matka. Jinak Leia, a najednou se přistihne, že mu to vysvětluje, i když to vůbec neměla v úmyslu, ale slova z ní vycházejí sama od sebe. Každý z nich vypráví o svém nemocném, bez tlaku a beze strachu, s cizími lidmi je to pro ni snazší.

Přesto, jak by mohlo být všechno v pořádku, když se život její matky stal jejím životem, když je její život hostitelem matčina života?, ptá se sama sebe, zatímco spolu mluví o Alzheimerovi a rakovině.

Nejdřív v sobě ucítí potlačovaný vztek, který rychle zadusí. Nemůže si dovolit takhle přemýšlet, nesluší se to, „cti otce svého i matku svou, abys byl dlouho živ na zemi“, slýchávala pořád od matky, jako by se bála, že to neudělá, jako by ji nepřesvědčilo, že od ní neodešla, že je pořád tam, že dělá všechno, co je třeba.

Já jsem se o tebe taky starala, když jsi byla malá, říkávala jí ještě, a vztek, vina i strach, všechno pohromadě, by se chtěly vyvalit ven, ale zatím jen hlodají v žaludku, hlodají v srdci, hlodají. Navenek není nic vidět, zvenčí je všechno téměř normální.