Případ BB

Jako obvykle je podezřelým číslo jedna manžel. Jeho navštíví jako prvního. Rozhodnutí to není nijak překvapivé, celosvětově je mezi zavražděnými ženami 40 až 70 % obětí domácího násilí. U nás to bylo špatné, jenže nikdo přesně nevěděl, jak moc špatné, protože ženy o tom příliš nemluvily.

Bohužel se k podobným informacím dostávali drakonickými cestami. Počet vražd rok od roku stoupal. Loni měli 244 případů, letos 251 — samozřejmě těch vyřešených. A přestože pokusy o vraždu alespoň na papíře klesly z 361 na 335, začalo přibývat ublížení na zdraví s následkem smrti, z 44 na 53. Alespoň znásilnění se zdála být na ústupu, z 918 na 883 — iluze, samozřejmě.

Pravda je, že ženy mlčí. Mlčí i tehdy, když se jich nevinně zeptáš, jen aby se dala sestavit statistika. Stydí se. Bojí se. Spravedlnost je slepá – doslova. Mnoho věcí se řeší papírem, protože je snadné podepsat zákaz přiblížení.

Jedno je jisté: když ženy nemlčí, jsou umlčeny. V životě a ve filmech vypadá všechno dobře. Každý si hledí svého, dokud to nezačne zavánět mediálním skandálem. Ženy padají jedna za druhou, s příkazem v ruce nebo bez něj.

A tehdy nastupuje ona, Greta — protože je žena a prý lépe rozumí tomu, jak ženské přemýšlejí. Oddělení nikdo nebere moc vážně. Mezi svými není ničí hrdinkou. Vraždy jsou špinavá práce. Místo, kde to páchne slabostí a smrtí. Koho by to těšilo? Její specializací jsou krádeže, jak je ostatně zřejmé, stačí nahlédnout do „Statistiky hlavních činností rumunské policie“.

Greta toho za svůj život viděla hodně. Ale za patnáct let u policie ještě nikdy nebyla svědkem takové scény. Celý pokoj páchne acetonem a kokosovým olejem — směsí, z níž se jí obrací žaludek. Z lustru visí prameny vlasů. Jsou velmi pečlivě zapletené, což znamená, že ten, kdo má výjev na svědomí, disponuje potřebnou zručností. Kadeřník?

Greta zaznamenává každý detail, i když se jí ježí vlasy už jen z představy, že to pak uslyší znovu. Vypadá to jako vzkaz. Někdo je tam pověsil záměrně — kdo se na ně má dívat? Jaké je v tom poselství? Jsou tyhle ozdoby určeny očím oběti, nebo vyšetřovatele? Po cvaknutí se páska znovu rozběhne. Greta se stěží ovládne:

„Zasranej vercajk.“

Nikomu kromě Carly si netroufne říct, co se jí honí hlavou. Třeba že si z téhle investice zase někdo strčil půlku peněz do vlastní kapsy.

„Klidně se můžou do inventáře napsat tři kusy. A to nemluvím o tom, že je musíš hlídat jako oko v hlavě, aby se nerozbily, aby nezmizely a tak dál. Je to k smíchu, fakt. S takovýmhle šuntem máme pracovat, podávat výsledky, aby se neřeklo, že jsme placený za to, že se flákáme.“

Ano, s tímhle musí pracovat, s tím musí podávat výkon. Ještě jednou zatřese diktafonem. Nadechne se, zavře oči, představí si tu scénu a pokračuje: žena vypadá na nějakých čtyřicet let. Má na sobě krátké zlaté náušnice, lodičky na jehlovém podpatku se zelenými pásky a růžové minišaty z jednoho kusu látky, přiléhavé na tělo, s tříčtvrtečními rukávy. Vražda? Pokud ano, nejsou tu stopy zápasu, což naznačuje, že oběť svého útočníka znala. Nelze vyloučit ani sebevraždu.

„Zajímavý model, co myslíš?“

 „Třeba je to prostitutka.“

I Marc je delší dobu v branži, čerstvě převelený k nim na vraždy. Nejspíš politické rozhodnutí. Greta to ví, ucítila to hned, jak vstoupil do kanceláře. Jednou za čtyři roky klidně mohli dostat nového šéfa. Dělala, co bylo třeba. Hrála hloupou, aby měla pokoj. Ptala se ho na názor, předstírala, že jeho postřehy pečlivě zvažuje. Jeho expertiza jí byla úplně putna od chvíle, kdy ho požádala, aby jí podal lampu, a on jí místo toho strčil do ruky sprej — jak si to sakra mohl splést, to jí dodnes není jasné. Vypadal jako někdo, kdo v tom umí chodit, a tak ho občas nechávala hádat povolání obětí. Taková malá loterie. Jenže Marc nevynikal ani v tomhle. Nevypadal, že by měl nějaký talent; byl tam spíš z velkorysosti jednoho strýce, policisty na inspektorátu, který měl zase jakéhosi bratrance někde na ministerstvu — a tím to haslo.

Rodokmen rodiny Lupescových ji nezajímá. Je to tak všude, naučíš se s tím žít a po čase to přestaneš řešit. Dokud ji nechá dělat její práci, je jí jedno, kdo to je, čí je a co chce — a tenhle si aspoň hleděl svého. Teď ji zajímá jediné: kdo je oběť. Jaký je její příběh?

„Možná se ti to bude zdát divný, ale podle mě ji takhle oblíkli schválně. Podívej, jak na ní všechno dokonale sedí, jak je upravená — jako ze žurnálu, jako právě vytažená z výkladní skříně.“

Žena, čerstvě ostříhaná dohola, má na tváři nakreslený úsměv, víčka nalíčená v neutrálních odstínech, náušnice pečlivě srovnané na uších, jednu nohu má nataženou, druhou pokrčenou v koleni, jako by pózovala, mezi prsty pevně svírá kabelku. Nehty čerstvě nalakované korálovou barvou se lesknou jako kamínky pod vodou.

Greta dopsala poslední poznámku a chvatně vyšla z hotelu. Už se nemohla dočkat čerstvého vzduchu. Toho dne jí cesta domů připadala delší než obvykle. A ještě se musela někde stavit. Mají dnes první výročí, co jsou spolu, a oslaví ho bez ohledu na to, jak mizerný to byl den.

Dala by si pořádnou koupel. Pěnová koupel, ano, to je perfektní záminka. Gretě se potom, co si nalila sklenku vína a nalila i své partnerce, rozvázal jazyk. Už to v sobě nedokázala držet. Bylo to příliš směšné.

„Povídám mu, že vypadá jako vytažená z výkladní skříně, a co mi odpoví? Moje dcera má takovou panenku, a směje se, blbec.“

Greta pěnila, rozhazovala rukama a brblala přes šplouchání vody.

„Chápeš ty kretény? Po tom všem ji ještě ponížíme i my. Víš, jak pojmenovali spis? Barbie Belvedere. Prej že BB se dobře pamatuje.“

Carla vyprskne doušek vína zpátky do sklenky. Dá se do smíchu. Nemůže si pomoct. Greta dál mává rukama a bručí:

„Představ si, že do odvolání, teda dokud oběť neidentifikujou, jí budou říkat Barbie. Nemaj v sobě ani špetku slušnosti. Barbie Belvedere! BB. Idioti!“

Je to její život

Mohla těmi dveřmi třísknout, stejně se nezavřou. Vezme mop a vytírá, tam a zpátky. Navlékne si ponožky, aby nezanechávala stopy, a přikrčí se na židli. Dveře se pootevřou. Kašle na to. Dopije poslední lok kávy; jemná, sametová sedlina jí ulpí na jazyku jako povlak a škrábe v krku. Převaluje ji v ústech. Stačilo by vstát, jediný pohyb paží a bylo by to pryč. Nechce. Musí zavřít notebook. I ten je příliš daleko. Už nechce poslouchat nic o právu ženy rozhodovat o vlastním těle.

„Taková omezenost. Tělo, jako bychom byly jen tělo.“

Vykulí oči, ale nic neřekne. Položí tašku a z ní se vykutálejí dva pomeranče, malé, kulaté, přezrálé.

„Udělej mi džus.“

I tohle je hloupost. Kdyby mohla, vyběhla by na ulici a křičela jako Fira, „místní bláznivka“, s punčochami shrnutými na lýtkách. Křičela by opilá, přesycená posměchem, prací zadarmo, za kus chleba a zvětralé pivo – jak pak nemáš vyjít na roh do večerky, dát si jedno studené, takové to levné, vzít ho a pít.

„Dopřej si, děvče moje, važ si sama sebe, holka, nenech si to líbit.“

Jediní lidé, kterým je třeba naslouchat, jsou ti, které už nechce poslouchat nikdo. I ona teď ví různé věci: úplně k ničemu. Už ji nevidí ani živáček, jako by byla někde na samotě, nikdo ji nehledá. Jestli nechtějí vidět, jak je to zlé, nebo si nechtějí nic připomínat, na tom ani nezáleží. Marcel už nemůže chlastat do rána, Vlada už si nemůže bezstarostně pokuřovat, ani Cornelia už nemá parťačku na koncerty a dovolené, rozhodilo by jim to feng-šuej. Nikdo už ji nevyhledává. Vzpomenou si na ni vůbec?

„Není k mání, právě porodila.“

Jako by je slyšela.

Je celá od zvratků, z prsou jí teče mléko, krvácí a pálí jí to, má strach usnout a nespí a už nepije, nekouří, nemůže nikde vysedávat, nemůže odejít, nemá už žádný život, jak by řekli všichni.

„Tak proč ti imbecilové mluví o právu ženy nakládat se svým tělem? Proč pořád o těle, když všichni vědí, jen to nepřiznají, srabi, že nejde jen o tělo, že ten boj se vede hlavně v hlavě? Že dítě ti změní život, povahu, denní rytmus, návyky, všechno — ne jenom postavu!“

„A ty zase mluvíš o postavě.“

„Protože mám vykojenej mozek. Místo abych si přiznala, že už nemůžu dělat nic, vůbec nic z toho, co jsem dělala dřív, stojím před zrcadlem, civím na svoje špeky a srovnávám se s kdoví kým.“

Angela si vyškrábne kávovou sedlinu zpod nehtu, přendává ji z jednoho prstu na druhý, pak ji otře do tepláků a zakašle. Nemůže dostat z hlavy tyhle jalové a zbytečné debaty, tenhle marný boj o tělo. Nenávidí, že jsou redukovány jen na tohle. Ví, že když se diskuse staví na takových argumentech, ženský boj je předem prohraný, protože je pouhou součástí nebo příznakem něčeho, čímsi na efekt.

„Všechny ženy by měly vyjít do ulic a křičet: je to můj život! Můj a jenom můj!“ Nechci boj za svoje tělo, ani za mysl, nechci jenom právo na ruku nebo nohu — ne. Na všechno. Na celou svou bytost, na celou svou existenci. To je právo, které by křičela, dokud by jí stačil hlas. Je to můj život, křičela by, já rozhoduju o svém vlastním životě.

„To je jediné právo, které má smysl, jediné, za které bojuje každá žena. Nejde o to, aby si mohla vzít kalhoty jen proto, že je chce nosit, nejde o rudé rtěnky ani o umělé nehty, o prsa odhalená nebo zahalená, koho to dneska zajímá? Ženy chtějí rozhodovat o svém životě, o tom, kým jsou, kam mohou směřovat – protože když máš dítě, už nemůžeš jen tak, kam se ti zachce. Chtějí říct jedinou věc, kterou mají na srdci: já určuju, kdo jsem, kdy, jak, nakolik, proč, je to moje věc, já rozhoduju o svém životě. Vzít ženě právo na potrat znamená vzít jí právo rozhodnout, jak bude její život od té chvíle vypadat. Nejde o tělo, jde o život! Její život!“

„Můj, náš, každé z nás, a my rozhodujeme, jak ho budeme žít, nikdo nám nemá co říkat, jak to má vypadat, uděláme si to po svým, s dětmi nebo bez, s mužem nebo bez něj, s čímkoli, nebo bez všeho, a ať mě, sakra, přestanou balamutit řečmi o těle, to je jen zástěrka.“

Nervózně popadne sklenici, napije se džusu a zamíří ke spíži.

„Kde je ten pitomej šroubovák? Vypni tu zatracenou věc, už to nemůžu poslouchat!“

Pustí se do oprav po bytě, aby se uklidnila.

„Zatracený harampádí!“

Její drobná chodidla tvrdě došlapují na podlahu.