Přicházejí na ně ve vlnách, v temnotě. Výkřiky zaplnily štolu. Zakopávali jeden o druhého a vytvořili hromadu těl. Romi se dívá na děti a snaží se působit klidně. Drží pochodeň vysoko, v druhé ruce má pistoli, je nabitá. Kéž by už ten zběsilý běh skončil! Nedokáže rozeznat nic než tváře pokřivené strachem, které kolem nich probíhají.

„Zůstaňte tady!“ křičí na děti a u nohou dívky zahlédne i psa.

Zepředu se stále valí vyděšené postavy, odstrkuje je, aby ho nepovalily, jen stěží si razí cestu, jako by se prodíral mezi balvany valícími se dolů; každého z nich cítí v ramenou i na prsou, vzduch páchne nakyslým potem.

Na zemi leží lidé pošlapaní davem, některé tahá za ruce, aby je zvedl. Jiní ztratili vědomí.

Uvidí ho. Je to muž, vytáhlý stín, s pistolí zdviženou nad hlavou. Stále se k němu přibližuje. Nemá na sobě uniformu, ale pletenou vestu přes košili. Jsou mu vidět i oči planoucí nad propadlými, potemnělými tvářemi. O něj se opírá žena s šátkem na hlavě.

„Co tady střílíš, ty Rumune?“

Romi se mu dívá přímo do očí, v hlavě mu vře vztek, ani nevnímá pramínky stékající ze stropu, ani bílý plátěný raneček u jeho nohou.

„Protože mě neposlouchají!“

Přibližuje se k němu a pochodeň drží před sebou. Pistoli tiskne ke stehnu. Tam, mezi nimi, u stěny, je žebřík. Nejspíš slezli dolů a narazili na vlnu lidí, přes kterou už nedokázali projít.

„Proč nejdeš jako ostatní a děláš problémy?“ říká Romi a snaží se znít klidně.

„Pokoušel jsem se jim říct, že tunel je zavřenej. Došli jsme až na konec a narazili na slepou uličku… Nedá se projít! Pospíchali jsme zpátky, moje žena má každou chvíli rodit,“ říká ten druhý něžně a skloní zbraň. „Slyšel jsem, že existuje ovčák jménem Baciu, a když se tunelem dostaneme ke kostelu, lidi tam čekaj, až je převede přes hory, a pak pudeme dál i my. Ale tady jsme narazili na tlačenici… Prosil jsem je, ať nás pustěj, tlačil jsem se, protože se na nás valili, ale nikdo… Má bolesti! Nemůže rodit v tunelu!“

Chystá se mu říct, aby vyšli ven do lesa, ale mužova žena začne hlasitěji sténat a sveze se mu k nohám. Muž položí pochodeň vedle bílého vaku. Natáhne se po své ženě, aby ji položil.

Romi vidí, že se nad nimi jemně sype hlína, jako by prosakovala sítem, a dojde mu, že výstřel narušil klenutý strop. Podívá se k nohám ženy: váček začal hořet. V jeho ústí zahlédne černou patronu a vykřikne, sotva se stihne otočit zády.

Výbuch ho ohluší a dozní pronikavým svistem. Ozvěna exploze mu dál zní v hlavě a v temnotě vidí oslepující střepiny. Štola chrlí třísky a hroudy, burácí ve všech spárách, jako by se sama trhala. Něco mu dopadne na temeno a on slyší jako přes vatu, jak někdo zakřičí, hned se zalkne a zmítá se těsně vedle něj, ale on nemá sílu cokoli udělat. Další hlasy se zvedají, mísí, umlkají. Svět nahoře je strašně daleko, neskutečný. Východ, říká si, východ je tam.

A pak už neví nic, svaly mu ochable kloužou k zemskému jádru, jako by na každém visel pytel mokrého písku. Zdá se mu, že se pod ním větví síť, rovnoběžné chodby jako v mraveništi, které klesají a zase stoupají, proplétají se, ale žádná z nich nevede ven do lesa, naopak, všechny jdou čím dál hlouběji a matou lidi… A on hledá děti a volá na ně a všichni ho napomínají, že křičí a ruší mrtvé, místo aby si hleděl svého. Ale to jsou moje děti, říká jim, a bez nich nemůžu jít za Domnicou! Bude mi vyčítat, že jsem je ztratil v hlubinách, že jsem je nechal zemřít. Udělá čelem vzad, vrací se, kudy přišel, a znovu bloudí labyrintem osvětleným oranžovým světlem pochodní, po němž se hemží tlustí červi, a jemu se zvedá žaludek, když mu lezou po hřbetu ruky a mezi prsty, ale nesmí pohnout pochodní, aby nezhasla.

V ústech cítí pachuť bláta, dusí se a zoufale kašle. Otočí hlavu ke vzduchu, je to jen tenký proud kyslíku a upne se na něj v té samé temnotě, které už má dost.

„Ioano,“ řekne tiše a podaří se mu zvednout hlavu.

Nohama pohnout nemůže, jsou taky zaklíněné. Ramena ho bolí z tíhy, kterou nese. Vzepře se, drží hlavu co nejvýš, ale pálí ho šíje. Podaří se mu vstát. Klesne na kolena, ale zatvrdí se a pokusí se ještě jednou. Je ticho. Utekli všichni? Odkud šel? Vzpomene si, že se otočil zády k tomu šílenci, než to zasypalo štolu. Tápe kolem sebe, plazí se do strany, hledá stěnu, plive bláto a dýchá jen ústy. Zvedne pravé koleno, bolest ho přiková na místě. Možná si ho při pádu vymknul. Napravo od něj je hromada, přitahuje se po ní rukama, má pocit, že se znovu zasypává. Nepřestává hýbat rukama směrem, kde tuší stěnu, jen aby nezabloudil, protože síly mu ubývají. Spadne, hromada se sesune a strhne ho s sebou. V poloze na zádech dokáže udržet hlavu nahoře a zapře se o lokty. Nohama narazí na něco tvrdého, je to jedna ze stěn. Natáhne dlaně, vysune nohy, v té tmě je těžké znovu najít rovnováhu. Má štěstí: nahmatá kus dřeva, chytí se ho, hledá dál, najde další příčku. Sebere síly, po kolenou se sune po navršené zemině, která tunel zavalila. Přitiskne se k žebříku a začne po něm stoupat.

Dřevěný poklop jde snadno odsunout. Východ slunce, nebo západ? Načervenalé světlo ho oslepuje, vzduch vonící po borovicích ho pálí v ústech. Bolí ho hlava a záda mezi lopatkami, tam, kde dostal ránu. Rozhlédne se, východ je mezi křovinami, ale les není vidět, jen pahorky zahalené mlhou a za nimi modré hory. Venku je ticho. Nechá vstup napůl odkrytý a sestoupí zpátky do tunelu. Tehdy uvidí, že je všechno pod žebříkem zavalené, hrabe rukama, aby zjistil, jestli má šanci prorazit si cestu pod prolomeným stropem.

Ruka se mu ještě třese, když nahmátne nohu. Bota má řemínek zapnutý kolem kotníku. Noha je utržená v kyčli. Zděšeně ji odhodí. O kousek dál leží zbytek těla. Ze stehna vytéká lepkavá tekutina. Snaží se ji rychle vyprostit, ale hlava je zasypaná. Zatáhne ji za ramena, podaří se mu odkrýt ústa a prsty přejede po ztuhlé tváři. Nedýchá. Jeho dlaň se dotkne kulatého břicha, něco uvnitř sebou škubne, chce se tomu ven. Srdce se mu rozbuší jako splašené a začne křičet, tahá za ženiny šaty, ale ty se mu trhají mezi prsty. Chytí ji za paži a přitáhne k sobě, od lokte dolů bezvládně visí.

„Ženská!“ vykřikne a otře zbytky, které jí zakrývají tvář.

Je studená jako země, jen břicho má teplé. Vyděšeně na něj hledí a znovu se ho dotkne. Tam, přímo pod jeho dlaní, tlačí nožka nebo ručka, žádá o vysvobození. Jenže tohle je hrůza, se kterou si on neví rady!

„Neopouštěj mě, Bože!“ vykřikne Romi a nemá sílu odtáhnout dlaň z toho teplého břicha.

Jen bez hnutí naslouchá, život ho prosí o pomoc. Po zádech mu přeběhne mráz a dlaň má těžkou jako kámen. Kéž by tu byla jeho matka! Ta pomáhala rodit všem ženám ve vsi, ta by věděla, co dělat.

Zdálo se mu, že ho někdo zavolal jménem.

S tělem zasypaným až po pás se jen stěží prodírá, aby našel muže, který vystřelil z pistole. Ruce hrabou, hledají, čeho by se chytily, čehokoli, třeba ho ještě najde živého, ale nikde není. Je mu zima a dochází mu, že už to nemá smysl. Pořád ji vidí, jak ji vytáhl nahoru, leží na boku, s nohama daleko od sebe, a pramínky krve stékají do hromady hlíny pod ní. Má na sobě lněné šaty a živůtek otevřený přes vystouplé břicho. Obličej má zčernalý, jen bělma očí se lesknou, ten obraz už z hlavy nikdy nedostane. Jedna její ruka leží opodál, utržená výbuchem.

Podívá se vzhůru, na srpek nebe u východu. Knedlík v krku mu sestoupí do hrudi a vezme mu všechnu sílu. Kdyby byl jednal rychleji… Záda se mu třesou, vzlyká a nedokáže přestat. Vzpomene si na tu ženu, jak se opírala o svého muže, váček byl tam, kde položili pochodeň. Měli u sebe výbušninu? Teď už ale není čas soudit, co se stalo. Musí se pohnout, nemůže nechat vstup dlouho otevřený. Zhluboka se nadechne a otočí se. Jen aby děti byly v pořádku!

Vydá se cestou, kde je zanechal. Plazí se po navršené zemině, přitahuje kolena a snaží se v temnotě před sebou zahlédnout jakoukoli známku života. Tenhle úsek nemůže být dlouhý, a jestli se nedostane k Ioaně a Petruțovi včas, tunel se může sesunout ještě víc a zůstanou uvěznění. Když se ohlédne, vidí průsvitný paprsek, který šikmo dopadá do štoly. Má chuť zakřičet, ale hluk by mohl tunel ještě víc rozbořit. Jaké měl štěstí s tím žebříkem, že nebyl úplně zasypaný… Teď postupuje po stále menších hrbolech, už dlaněmi nedosáhne na strop a chvíli může dokonce i běžet, s rukama před sebou, protože nic nevidí. Uslyší štěkot a přidá do kroku.

„Ioano!“

Zakopne, jsou to něčí nohy, hlava, další tělo, narazí do stěny. Zanechal je tam, přitisknuté ke zdi. Znovu slyší štěkot, je blíž.

„Peťo, Ioano!“

Slyší je popotahovat. Ti malí byli hodní a čekali na něj.

„Romi?“ zaslechne dívčin hlas. „Romi, kde jsi?“

„Tady,“ dělá malé krůčky směrem k uplakanému hlasu, „tady jsem, děti!“

Tenké, studené prsty ho chytí za košili, malé paže ho obejmou kolem pasu. U nohou cítí psí ocas, radostně se vrtí.

„Já věděl, že přijdeš!“ říká Petruț. „Strašně jsem se bál!“

„Jsem tady,“ políbí je na temena, mají ve vlasech hlínu, pohladí je a řekne: „Půjdeme domů!“

Pomáhá jim jednomu po druhém přes stále vyšší hromady, říká jim, ať se zkusí dokutálet směrem k východu, a oni to berou jako hru a smějí se.

„Nekřičte,“ šeptá a ukazuje ke stropu.

Je v něm díra, černá a jakoby naštípnutá, ale dlouho už to nepotrvá, než se úplně sesype. Takový pitomec, položí pochodeň vedle výbušniny. A jak to dopadlo!

Pomůže jim vylézt po žebříku, vyhne se pohledu na mrtvé tělo, ale zahlédl Ioanu, jak málem vykřikla, a otočil jí hlavu stranou.

Posadí se do trávy, schoulí se mezi hustými keři. Poblíž je slyšet voda, musí téct někde mezi kopci. Děti mhouří oči, nesnesou světlo.

„Co se stalo potom, co jsem odešel?“ ptá se Romi a chce jim otřít špinavé tváře, ale jeho dlaně jsou stejně černé.

Vyklepe si boty a vyplivne zakalené sliny.

„Přišel kněz,“ říká Ioana, a Romi jí naznačí, ať mluví potichu. „Vynadal jim, že do sebe narážejí, a tahal lidi, aby tu hromadu rozpustili, protože o sebe zakopávali.“

„Neuhodili vás?“

„Ne, stáli jsme u zdi, jak jsi říkal.“

„Mám hlad,“ říká Petruț. „Chci mlíčko.“

Romi se rozhlíží kolem dokola, pěst přitisknutou na prsou. Tam se mu rozlévá palčivá bolest, která mu nedovoluje dýchat. Slunce zvedlo mlhu, údolí je černé, spálené ohněm. Břízy jsou bez listí, větve se lehce kývají, bez života.

„Co se tady stalo?“ říká Romi a přejede si dlaní po tváři. „Kdo to zapálil?“

 „Jaký oheň?“ ptá se Ioana a zamračeně se dívá do dálky.

„Kde je tráva? Kde jsou listy? Všechno je na popel!“

Dívá se na něj udiveně, vstane a posadí se před něj. Šatičky má očouzené a zmačkané. Nad její hlavou je obloha tmavě šedá. Romi natáhne dlaň, aby zachytil velké vločky sazí.

„Je ti špatně?“ řekne dívka a položí mu malou ruku na čelo.

„Ne,“ vstane a najednou se mu zatočí hlava.

Ještě před chvílí to tu páchlo po uhlí a spáleném mase.

Pomalu se sesune na bok, zavře oči a nadechne se. Už neslyší řeku, jen nekonečné pískání. Cizí země, zamumlá a zoufale se rozhlédne. Nic už nemá barvu.

„Mám hlad!“

Kéž by věděl, kudy vede podzemí… Musí najít jiný vchod a myslí si, že je v tom lesíku na konci údolí. Když se budu dívat jenom do dálky, přestane se mi motat hlava, říká si a pohledem spočine na kukuřičném poli v dálce. Před ním se vlní červená skvrna vlčích máků v teplém vánku. Vidět jsou i modré hory, na něž se snesl lehký mrak.

„Pojďte dál, už to není daleko,“ vstane a vyrazí, oči sklopené k zemi.

Nemají žádné stromy ani křoví, za které by se schovali. Pořád se ohlíží na všechny strany. Petruț zase pláče a on ho hned vezme do náruče, i když se mu podlamují kolena. Takhle ale můžou jít rychleji. Ioana vydrží víc než on a nestěžuje si, ale je vidět, že ji trápí hlad a únava. Romiho tělo je napjaté, letí vpřed jako šíp, vzdoruje každému dalšímu zastavení v tom popelavém údolí.

Na zemi vidí zuhelnatělé šišky a ožehnuté kameny. Před nimi je netečně sleduje bledě bílé slunce a dál se kutálí nad černými hřebeny kopců.

Má volnou jen jednu ruku, kontroluje kmeny silnějších stromů, znamení v jejich kůře, nohama odhrnuje větve a snaží se chodidly vycítit, kde je půda méně udusaná.

Konečně to místo najde, protože je odkryté. Lidé zapomněli zahladit stopy. Pobídne děti, aby slezly dolů. Sám se protáhne za nimi a přitáhne dřevěný poklop.

V tunelu je tma, slyší hlasy a vrací se mu naděje. V hlavě si určí směr a říká si, že po povrchu se sem dostali snáz, kdyby ovšem nedošlo k tomu závalu ve štole… Ten pocit pořád živě cítí v dlani, život, který se tlačil ven, uvězněný pod žebry. Náhle se mu udělá špatně, stěny tunelu zčervenají, v pravém uchu mu zase píská a bere mu to dech. Ustoupí stranou a zvrací, shrbený, opřený jednou rukou o stěnu chodby.

„Romi!“

Naznačí jim, že už je v pořádku, ale znovu se pozvrací a klesne na kolena. Čelem se opře o chladnou zeď, nesnese však pach z vyprázdněných útrob a zvedne se. Snaží se myslet jen na cestu.

Drží se za ostatními lidmi. Je cítit petrolej. Někdo příliš napustil koudel pochodně, kterou vidí před sebou. Tunel je širší, postupně se rozšiřuje a před nimi je nerovná cesta klesající dolů. Hlavy v davu jsou jako květy, které se vlní a hledají slunce. Hlasy se živě mísí, smích dítěte naplní štolu. Záblesky pochodní a lamp vytvářejí pás žlutých záchvěvů, který se vine podél vlhké, snížené stěny. Vzduch je kyselý a těžký, dopadá na hruď jako hrouda hlíny.