Dům měl dubové dveře a majestátní průčelí a nebyly na něm cedulky se jmény. Chvíli trvalo, než David sešel dolů, a tak jsem se rozhlédla po ulici. Byla klidná a honosná. Nedalo se to srovnat se čtvrtí u vody, kde jsme se Sam bydlely. Balancovala jsem mezi zasněností a mrzutostí, jako často, když jsem se setkala s něčím, co jsem si nemohla dovolit.
Otevřel dveře a usmál se na mě. Měl rozepnutou košili. Vyšla jsem za ním po schodech a znovu mě zahalila jeho vůně: oříšky a terpentýn. V ateliéru byl stejný nepořádek jako minule, ale jako by se v něm rozjasnilo, i když nevím, jestli to bylo denním světlem, nebo tím, že všechny obrazy teď byly otočené čelní stranou ke zdi. Vedle lahví u okna byla vidět jen malá lesní krajinka.
David soustředěně chodil po místnosti, jako bych tam nebyla. Obešel staré křeslo a souhlasně poklepal na sedátko. Zevnitř se ozval dutý zvuk pružin. Pak ke křeslu přitáhnul malířský stojan, posunul blíž stolek se štětci a tužkami a sednul si na vysokou stoličku. Stojan byl tak zacákaný barvou, že se zdálo, jako by byl pokaděný od ptáků. Z víčka vybral několik připínáčků a zatlačil do dřeva pár listů papíru. Nespokojeně zabroukal, postavil se, otočil křeslo, postavil k němu zrcadlo a sedl si. Zdálo se, jako by připravoval nějakou scénu. Měl vyhrnuté rukávy a já jsem viděla jeho pěkně tvarované paže a zápěstí.
„Je ti zima?“
Ještě pořád jsem na sobě měla bundu a tašku jsem měla přehozenou přes rameno. Teplotu jsem vůbec nevnímala.
„Pustil jsem topení na maximum.“
Po téhle poznámce se začal zabývat tužkami a uhly. Nechoval se nepřátelsky, ale netečně, a já to nemohla dál odkládat. Něco se ode mě očekávalo.
„Měl bys pro mě trochu vody?“
Došel pro láhev, nalil mi plnou sklenici a zase si sednul. Nedotkla jsem se jí, byla jsem rozladěná a měla jsem pocit, že jsem na to sama.
„Dobře,“ řekl, „jsem připravený.“
Pokynul k paravánu v zadní části ateliéru. Visel přes něj župan. Cítila jsem se bezmocně. Nádech, výdech. Přešla jsem k paravánu a rozvázala si boty. Vysvlékla jsem si kalhoty, svetr a spodní prádlo a všechno jsem položila na hromádku. V příliš velkém županu jsem si šla sednout do křesla, zatímco on si ořezával tužky. Bylo na tom všem něco domáckého, ale jakýmsi nebezpečným způsobem, a v podpaží mi látka zvlhla potem.
David ukázal na župan.
„Mám vstát?“ zeptala jsem se.
„Jo, možná pro začátek.“
Moje tělo mě neposlouchalo. Trhanými pohyby jsem vstala.
„Prostě se jenom postav.“
„Davide,“ spustila jsem.
Začala jsem se tak potit, že se mi chodidla lepila na parkety. Seděl dva metry ode mě na malířské stoličce a mezi námi byl stojan. Poprvé soustředil celou svou pozornost na mě. Když jsem vyslovila jeho jméno, nevrle se na mě podíval a já jsem věděla, že jsme zašli moc daleko.
Studenými prsty jsem si rozvázala župan a položila ho pokud možno nonšalantně přes křeslo. Na kůži teplá prázdnota. Hrudník se mi zvedal a klesal a na chvilinku jsem byla ve stavu beztíže. Nedokázala jsem stát takhle nahá v klidu, mohla jsem se zachytit jen jeho pohledu, kterým po mně sjížděl dolů. Nic se nestalo. Mezi půlkami mi stékala kapka potu. Čekala jsem, že můj strach bude čím dál větší, ale nebyl, klesl mi do půli hrudníku, kde zůstal jako stojatá voda.
Ze stolku vzal několik uhlů a začal velkými pomalými pohyby črtat. Zvuk uhlu, který se třel o papír. Jeho ruka se pohybovala nahoru a dolů po papíru, který byl natočený ke mně. Vypadal uspěchaně, měl rozšířené nozdry.
„Laskavě se na mě nedívej tak upřeně.“
Sklopila jsem pohled do země.
„Jestli ti to nevyhovuje, sedni si zase do křesla.“
Lepivými kroky jsem přešla ke křeslu. Strhnul papír a okamžitě začal dělat rukou krouživé pohyby na list pod ním.
Přehodila jsem nohy přes opěrku a pokusila se dostat svůj dech pod kontrolu. Čalounění křesla bylo na několika místech odřené a kousalo mě do kůže. Svezla jsem se o něco níž. Očima jsem pátrala po místnosti a hledala jsem nějakou oporu, něco, na co bych mohla zaměřit pozornost, abych už necítila Davidův pohled.
Lahve před oknem vrhaly na parkety zelené světlo. Nevím, co tu vzpomínku vyvolalo, byla to tahle barva, nebo matrace, která ležela na zemi o kousek dál? Najednou jsem pomyslela na postel mých rodičů, na níž jsem si jako dítě často hrála. Stará pérová matrace, prostěradla a tenké polštáře. Důvěrná, ale fascinující vůně, předměty na nočním stolku: umaštěné špunty do uší, zápalky, lahvička masážního oleje pokrytá prachem. Postel dvou dospělých lidí. Kde se to vzalo? Byl to starý výjev, netušila jsem, že mi pořád koluje v těle.
Zahnala jsem tu vzpomínku a zaměřila se na lesní krajinu vedle lahví. Tři kmeny stromů. Nejvzdálenější kmen procházel středem plátna a ty dva další stály nalevo, se světlem v zádech. Buky, pomyslela jsem si, byly hladké a robustní a lístky měly skoro průhledně zelené. V rohu obrazu jsem přesunula pozornost do jeho vnitřku a pak podél kůry nahoru, abych měla pocit, že jsem na známém místě. Ale nefungovalo to, nedostala jsem se dovnitř. Iluze obrazu byla dokonalá a stromy byly překvapivě známé, ale zdálo se, že se nachází příliš daleko. Bylo mi jasné, že jsou majestátně osamocené. Bylo to rámem, nebo jsem si toho ještě nikdy předtím nevšimla? Snažila jsem se vzpomenout si na kusy lesa doma, na buky na kraji lesa u naší ulice. On to viděl takhle, pomyslela jsem si, a znovu mě přitáhnul zvuk črtání přede mnou.
Když David vstal a přišel ke křeslu, byla už skoro úplná tma. Ani jsem se nepohnula. Vzal z opěradla župan a přehodil ho přese mě. Bylo to otcovské gesto, ale měla jsem spíš pocit, že mě chce mít zahalenou. Na předloktí měl šedé chloupky a já jsem cítila jeho blízkost.
„Mrzí mě to,“ řekla jsem a prostrčila ruce rukávy, „byla jsem tak nervózní, ani jsem se z toho křesla nezvedla.“
„To nevadí. Bylo to poprvé.“
Rozsvítil světlo, přiložil rty k láhvi vody a mohutnými hlty se napil.
„Je ti to vůbec k něčemu?“ zeptala jsem se.
„Jo. A tobě?“
Nevěděla jsem, co na to říct. Cítila jsem zklamání a šla jsem se postavit za paraván, abych se oblékla. Potom jsem prošla kolem stojanu. Chtěla jsem si ty skici prohlédnout, ale už tam nic neviselo. Ve dřevě byly jenom připínáčky.
„Přijdeš příští neděli zase?“
Scházel za mnou po schodech.
„Nevím,“ řekla jsem u vchodových dveří, „myslím, že to není nic pro mě. Proč se prostě nezeptáš Sam?“
„Přijď příští týden.“
V natažené ruce držel obálku.
„Uvidíme se v neděli,“ řekla jsem.
Aniž jsem si vzala peníze, vyrazila jsem. Kráčela jsem rychle, těsně kolem domů a v prstech zdravé ruky jsem svírala klíče.
Přesto mi něco z té lesní krajiny utkvělo. Doma jsem se schoulila do postele a v myšlenkách jsem vyšla z naší ulice, s tátou, po vyštěrkované cestičce do lesa. Ten pocit bezpečí. Vždycky chvíli trvalo, než se objevily zvuky, šumění a šustění, v křoví, a výš, ve stromech. Před námi se vlnila pěšina, tu a tam se mi podařilo skrz kapradí a keře kousek rozeznat. Táta kráčel rozhodně, jeho kroky pružily na měkké zemi. Bylo uklidňující jít za ním a vidět jeho pohyby. V prvních dnech po mámině smrti nevycházel z domu. Bála jsem se jeho smutku a schovala se do svého pokoje. Když jsem měla hlad, vplížila jsem se do kuchyně a ulomila si kousky chleba, byla jsem moc malá na elektrický kráječ, a on seděl u stolu sehnutý jako suchý list. Druhý den večer jsem si k němu stoupla, abych mu dala pusu, ale obličej se mu skoro strašidelně změnil.
„Tati,“ řekla jsem, ale nepodíval se na mě, a tak jsem vyšla po schodech a probrečela se ke spánku.
Když si další den vzal ze stojanu na deštníky vycházkovou hůl a prohlásil, že jde na un petit tour, zavládla ve mně panika.
„Můžu jít taky?“
Nejspíš jsem mu zatarasila dveře. Vypadalo to, že se nevrátí, kdybych ho nechala odejít samotného. Ale na obličeji se mu objevil výraz váhavé vděčnosti a my jsme bok po boku vkročili do lesa.
Během těchto procházek jsem se pohybovala co možná nejtišeji. Abych nerušila život v lese, zvířata a taky magické bytosti, jejichž přítomnost jsem tušila, ale na něž jsem se neodvažovala myslet ze strachu, že vzbudím jejich pozornost. Snažila jsem se všechno co nejvíc pozorovat a uchovat si to v sobě, abych se mohla po téhle cestě zas a znovu procházet během dne, bez ohledu na to, co se v mém okolí kazilo. V myšlenkách půjdu velmi pomalu, krok, podívej se, krok, zaposlouchej se. Odpoutám se od lesní půdy, projdu listovím a pohlédnu na obrovské zelené pole korun stromů. A večer budu v posteli myslet na to, jak asi vypadá bukový les v tu chvíli. Co se asi hýbe mezi kmeny stromů a na pěšinách?
