Esmeralda

Svíčky místo lamp. Kbelíky místo bidetů. Potraty náhodné, zákonné a ve velkém množství. Byl středověk a udál se zase další domácí porod. Úspěšný, narodilo se světlo a jednalo se o první dívku s modrýma očima. Poprvé se na zemi, pod nebeským nebem, narodily oči v tónech toho, co je nahoře a ne dole. První zázrak estetiky, hnědé a/nebo černé oči nikdy nic takového v království neviděly.

Žena vyšla na ulici. V jedné ruce měla bio zeleninu, ve druhé novorozeně. Chtěla jít do kostela, aby to ukázala, možná bude kněz vědět, co to znamená, možná to bylo popsané v nějakých spisech, nebo možná biskup, kdyby kněz nevěděl. Nejdříve požehnání a s ním i záruka, že je neupálí zaživa, ani matku, ani dceru, že to nejsou čarodějnice ani děvky, ani to není jejich vina.

Ono to mohlo být ďáblovo dílo. Člověk ale nikdy neví, pomyslela ta žena na krásu a na nevinnost. V době Temna existovaly záblesky zdravého rozumu jako dnes, jako vždycky, záblesky. Bylo zbytečné jít za biskupem, neboť sám kněz je přijal a ihned jim požehnal, k útěše utrápené mámy, nicméně s podmínkou, že ho doprovodí ke králi. I král je přijal a uspořádal hned hostinu, aby ten zázrak oslavili.

Přivezli maso z bio krůt, batátovou kaši z bio batátů, bio hrozny, věci, které tenkrát ještě neexistovaly. Hladová matka na to vše hleděla s otevřenou pusou a s ještě větší úlevou, užasle obdivovala honosný zámek, krásný jak zvenku, tak zevnitř. Šlechtici navrhli – to jest nařídili – aby dcera žila u dvora. Navrhli – to jest nařídili – aby se jí říkalo Esmeralda a také aby tam s ní matka nezůstala, aby se dítě svěřilo chůvám, ony už přece vědí, co a jak.

Matka mohla děvčátko navštěvovat jednou za měsíc a pokaždé dostávala měšec mincí. Práva jsou povinnosti a povinnosti jsou práva, a s tím měšcem mohla přece nakrmit své další bio děti, které se rodily nebo umíraly, v závislosti na rozmarech měsíce.

Esmeraldu v paláci odložili do temné místnosti. Vědci a rádcové se k ní seběhli a rychle zajistili, aby byla Esmeralda střežena jako perla, daleko od uhranutí a hlavně od světla, které by určitě ony klenoty sežehlo, ty modré čočky, úplně první na světě, ukryté v obličejíčku krásného miminka.
Ze všech čtyř koutů království dorazily zástupy lidí, aby tu modř spatřily. Mělo se za to, že doba Temna je u konce, jelikož se na ten zázrak přišly podívat dlouhé zástupy, které se chtěly seznámit s novou královskou dcerou, jež teď se svou modrou krví stvořila taky modré oči, a tak dokazovala neposkvrněnou linii, vzestup onoho národa, hlubokou nadřazenost nad okolními národy.

Ta zvěst se roznesla daleko, překonala hory, letěla přes údolí až do sousedních království, jejichž zástupci z řad diplomatů se rychle dostavili. Přinášeli dary z Indie, bio slony a bio opice z Afriky, koření z Číny, vlněné podprsenky, věci, které tenkrát neexistovaly. Ovce vypadaly vypasenější, roviny rovinatější, temnoty modřejší. Bylo to tolik dárků, tolik darů a pozorností, že království, už tak zámožné, až pornograficky zbohatlo. Stalo se z něj impérium a dnes, když je v úpadku, někteří říkají, že právě díky Esmeraldiným očím byla vlajka onoho obdélníku v dobách monarchie modrobílá. Modrooké dívce už bylo deset let a byla skryté jmění. Když král pořádal slavnosti, vždycky ji povolal před zraky velvyslanců, kteří pak všechno obdivovali v redondilách, a tak opouštěla temný pokoj, kde byla chráněna před životodárným světlem, narychlo chůvami oděna a utírala si při tom slzy samoty a otroctví, jež byla naučena zakrývat.

„Má modré oči, protože naše krev je modrá.”

„Seslal ji Bůh, aby prokázal čistotu našeho šlechtického rodu.”

„Jsou to smaragdy impéria, ale co matka, kde ta je?” zeptal se někdo, komu následně sťala hlavu gilotina proto, že se na někoho zeptal.

Esmeralda plakala čím dál víc, když se vracela do temného pokoje, bylo to hotové jezero slzí. Kvůli tmě viděla jen smutný a šílený přízrak a nikdy nepochopila, co bylo jejím stínem. A při večeřích jí oči zářily ještě víc, kvůli slzám, které neměly konce a omývaly ji. Oči, čím smutnější, tím modřejší. Což podněcovalo hosty, aby dál pili, krále, aby dál tloustl, a impérium, aby dál bohatlo.

V presu, v presu

V presu, v presu, v depresi.

Přišel tak rychle, náhle, den, kdy se všechno změnilo.

Skončil internet, ze dne na den, v mžiku, naráz, jako blesk.

Přesně tak: skončil internet, velmi rychle, v presu, v presu, v depresi.

João byl první, kdo si to uvědomil, protože to jeho napadlo s internetem skoncovat. Byl na cestě do práce, deprimovaný, odešel právě z bytu své matky, která měla depresi klinickou, diagnostikovanou, potvrzenou. V presu, v presu, v depresi, João přemýšlel nad tím, co to vlastně deprese je. Filozofoval, a to je to nejotravnější, co může být. Byla to celospolečenská záležitost, netýkala se jen jich, viděl ji všude, nebyla to ale jen sociální otázka. Deprese byla univerzálním zákonem. V depresi je všechno v presu, to jest všechno, co existuje pod nebem a taky nad ním. Život je takový výstupek.

Ale matce depresi diagnostikovali, to je něco jiného. Klinická deprese je vrcholem deprese společenské, vrchol obrácený dolů, pád tak propastný, jak jen si lze představit, nebo spíš bezmoc za hranicemi představivosti. Kdo neví, co to je klinická deprese, není schopen si představit, jaké to je, stejně jako není schopen létat, jezdit na kole se zavřenýma očima nebo plavat dvě hodiny pod vodou. Ve své depresi, kterou měl z matky, která ji měla ze společnosti, která ji měla z lidského údělu, dokázal João odhadnout, jakou příchuť, jaký přídech má stav, jemuž se říká hluboká deprese.

Matka byla doma zavřená už tři měsíce. João odcházel a přicházel, do bytu, který se podobal žaláři, vláčel za sebou depresi jako křídla. João byl jediný, kdo v domě otevíral okna, aby vyvětral tabákový kouř a vyměnil ho za méně těžký vzduch. Krmil ji. Když se stará matka najedla sama, cítil ten chudák, že dosáhl malého vítězství.

Deprese je nakažlivá. Chytí ji Joãova matka, od níž ji chytne João, který jde do depresivní práce, která lidi deprimuje. João pracoval v obchodě, kde kopírovali a tiskli.

a bylo ohromující a deprimující kolik deprimujících věcí denně tiskli zákazníci
Právnické texty, zbytečné disertace, které stejně nikdo nebude číst, dopisy ze zmařených flirtů, reklamní letáky. Hrnečky s plešatými dědečky, podložky pod myš pro laboratorní značky nebo farmaceutické firmy, prodejce antidepresiv, které byly deprimující. Fotografie párů podvedených láskou, na plátně. Samolepky, které se plácnou na auta. Znečištěný být znamená depresi mít.

Byla zima, a to deprese samozřejmě zhoršovalo. Slunce svítilo jen občas, spoustu dní propršelo, mraků bylo až až a světelných dní bylo málo… existuje snad něco depresivnějšího?

Toho zimního dne však slunce vykouklo. Říkali to v předpovědi počasí. Nicméně byl prosinec a slunce bylo plaché a bledé stejně jako João a lidé, kteří si ho užívali při procházkách po břehu řeky. Díky plachému a bledému sluníčku bledí lidé skoro jako by byli méně plaší. Už se téměř dívali jeden na druhého, už se na sebe téměř usmívali, už téměř žili, alespoň tam u řeky, alespoň tam v onen zimní slunečný den.

João chodil tam a zpět podél klidné řeky a snažil se depresi setřást. Mhouřil oči před sluncem, vystavoval obličej teplu, něco vyléčil. Pohled na ostatní ho rozesmutňoval. Když se tohle stane, je to velmi vážné, obzvlášť pro někoho, kdo jako on obsluhuje zákazníky.

Podíval se na tolik deprimující hodinky. Ukazovaly, že je čas jít do práce, obsloužit deprese ostatních. V obchodě sedával na židli, ze které ho bolela záda, vyřizoval objednávky přes e mail, tiskl barevně, černobíle, oboustranně, malo- i velkoformátově. Ať už se jednalo o cokoliv, byla to deprese. Trika s deprimujícími výroky, mikiny s deprimujícími frázemi, vánoční dárky. Nefungující kreditky, zamrzlé počítače. Dodavatel tonerů, který se opozdí, a navíc je faktura kvůli nějaké depresi dražší. Muž s tonery s tím nic nenadělá, odpovídá, ohlašuje, obsluhuje, nemá ani právo být.

Den skončil. Vydal se domů. Slunce už nesvítilo pro nikoho. Když přišel domů, matka se dívala na telefon.

V Joãově životě existovala dvě vítězství: když se matka najedla sama a když byla na sociálních sítích. V té depresi trávila celou zimu, netečná a nesvobodná, s pohledem upřeným do prázdna. Jediné, co dokázala, bylo brouzdat občas po sociálních sítích, a to jen pokud se najedla. Když se to dělo, znamenalo to zlepšení, hýbala alespoň prsty a očima, měla v sobě záblesk života.
Tohle je diagnostikovaná klinická deprese: člověk je tak smutný, že se ani nepohne. Jako by byl mrtvý. A přesně toho dne se João rozhodl, že nezaplatí účet za internet.