În Precum animalele, o femeie analizează ce i s-a întâmplat după nașterea primului copil – o experiență atât de sumbră, încât femeia se revoltă împotriva limbajului și a semnificației. Își caută alinarea în lumea animalelor, mituri antice, fotografii, e-mailuri, chiar și în listele de cumpărături din timpul sarcinii. Cum devii mamă la mult timp după ce ai dat naștere copilului tău? Și cum lipești la loc crâmpeiele unei persoane, după ce s-a năruit? „O poveste tulburătoare, care îl pune pe gânduri pe cititor. O splendidă deznădejde.” – NRC Handelsblad ***** „Lieselot Mariën debutează cu un roman foarte puternic și crud despre maternitate. Precum animalele e atât raportul unei căutări existențiale, cât și o operă sclipitoare a limbajului.” – De Tijd

Tento příběh je pavučina přetrhaných vláken: když se podaří zachytit jedno, ostatní se vysmeknou. Je to příběh znepokojivé série úmrtí v prostředí pornografického průmyslu mezi Římem, Milánem a Turínem, ale zároveň i příběh vyšetřování, které vede vrchní inspektorka Vittoria De Feo. Je to příběh o tom, jak se dvojice dvacátníků, Bet a Teo, vydá po téže stopě ve snaze získat materiál, který by znovu nakopl jejich blog, a také příběh bulvárního novináře, jenž se snaží získat životní senzaci. Kolem jejich komplikovaného pátrání se pohybuje surrealistický sbor groteskních postav: chirurgové, kteří bohatnou prodejem erotických pomůcek modelovaných podle anatomie mrtvých pornohvězd, ďábelští právníci vodící koncipienty na vodítku, forenzní analytici snažící se prorazit jako youtubeři, bývalí herci z dětských pořadů upadlí v nemilost, psychiatři převlékající se během sezení za avokádo, upovídané influencerky sjeté kokainem, slizcí manažeři pornohereček. To vše doprovázené a okořeněné syntetickými drogami a smlouvami o podřízenosti, useknutými rukami a citronovými koláči, domácími králíky a trashovými pořady, sklady Ikea a pornografickými filmovými studii. Za zdánlivě čistou detektivní linií se rozvíjejí podoby pornografie bytí, v níž už dnes neexistuje nic obscénního.

Romanzo in stile poliziesco, La vita è mia descrive le relazioni fra tre donne di diversa provenienza sociale: Angela Pop, gallerista (e neomamma), Greta Roth, poliziotta della squadra omicidi, e Carla Razia, sex worker. Angela, che soffre di depressione post parto, patisce fortemente il bisogno di controllo, bisogno che infine prende forma nell’installazione che la protagonista chiama La vita è mia, dedicata a sua figlia Eliza e a sua sorella Raisa. Carla, incontrata casualmente durante uno dei suoi giri in città, entra a far parte del suo progetto, così come un ex compagno di università, il giornalista Lazăr Mitrea. Carla però, per un breve periodo, è anche l’amante di Greta, la poliziotta che segue l’indagine sulla morte sospetta di Angela Pop. Diverse linee narrative si tessono attorno al dilemma: la morte di Angela è un omicidio o un suicidio? Se si tratta di un crimine, chi è il colpevole? Ci sono più complici? Tutti i congiunti della “vittima” diventano dei sospetti. Il sospetto e la tensione, sia quella narrativa che quella tra i personaggi, si mantengono fino alla fine, quando scopriamo che Angela Pop aveva architettato tutto e tutte le relazioni personali allo scopo di raggiungere il suo obiettivo: un’installazione-manifesto. Il desiderio di suicidio e i segnali del degrado psichico della protagonista sono sparsi in tutto il romanzo, ma non portano direttamente alla conclusione che si sia trattato di una sua scelta. Anche il dilemma crimine-suicidio resta inalterato fino alla fine del romanzo. La vita è mia decostruisce gli stereotipi e i pregiudizi sulla famiglia, sul genere, sulla sessualità e sulla malattia mentale. Il romanzo si chiude, infine, con un manifesto che invita alla riflessione, all’accettazione, alla comprensione e all’empatia.

In Als de dieren onderzoekt een vrouw wat haar is overkomen na de geboorte van haar eerste kind – een ervaring zo donker dat ze zich tegen taal en betekenis verzet. In het dierenrijk, in oude mythes, in foto’s, e-mails en zelfs boodschappenlijstjes uit haar kraamtijd, zoekt de vrouw naar houvast. Hoe word je, lang nadat je je kind op de wereld hebt gezet, alsnog moeder? En hoe verenig je opnieuw de brokstukken van een mens, nadat die uit elkaar is gevallen?

Sisyfos bloudí peklem s prázdným invalidním vozíkem a není si úplně jistá, co tam vlastně hledá, kromě toho, že musí z denního stacionáře vyzvednout svou dceru s vícečetným postižením. Po misi, která pokaždé selže, se vrací do ošuntělého přízemního bytu prapodivné bytovky. Když se s ní dá zdánlivě zničehonic do řeči domácí, začne se Sisyfos najednou rozpomínat. Dny jako podivné symptomy je boj s otupělostí, hledání hranic mateřství, naděje i bezradnosti, života i smrti.