Část I. – Farma
[…]
I
[…]
Farma, tak tomu místu říkali, se osaměle tyčila na temeni jednoho nízkého kopce. Byl to dvoupatrový statek, úzká a dlouhá obdélníková stavba ze dřeva.
Jens, usazený v houpacím křesle na chodbě, sledoval z okna v horním patře svůj pozemek, který sahal až za řeku. Jeho malá černá očka byla neustále v pohybu, propátrávala obzor zahalený do tmy, ostražitá vůči každému podezřelému detailu. Elia a Natan seděli vedle něj na zemi a hráli si se zrezivělými autíčky.
Byly slyšet zvuky noci – hmyz, šustění listí, poslední bučení ve chlévě – a vrzání houpacího křesla.
Jens držel v pravé ruce dvouhlavou pušku a u nohou měl položenou krabičku plnou nábojů. Čas od času, když odvrátil pohled od krajiny venku, pokládal ruku na hlavu jednoho ze svých chlapců.
Elia měl pokožku světlou jako perleť, vlasy tak blonďaté, až byly skoro průhledné, blankytně modré oči a jemné rysy. Natan, ten starší, se otci ve všem podobal: byl tmavý, klátil se jako klas obilí a štíhlý byl jako proutek, ale takový, který se nedá jen tak zlomit.
Elia nastartoval autíčko tím, že jím několikrát přejel po podlaze. Zvedl ho a dlaní zarazil kola, aby se nespustil setrvačník. Klekl si, otočil se ke schodům a posunkem ukázal Natanovi, aby uhnul.
Položil autíčko na zem, povolil stisk a díval se, jak se rozjíždí, zrychluje, mění směr a kutálí se ze schodů.
Při pádu se odrazilo od každého schodu, a když se dostalo až do spodního patra, ještě pár vteřin slyšeli, jak se hýbe.
Elia zasupěl a chystal se sejít do přízemí.
Ozvalo se zavrzání domovních dveří, pak hluk vycházející z kuchyně, podobný krokům, a Elia se okamžitě zarazil.
Jens se zprudka zvedl a sevřel pušku.
„Do pokoje,“ řekl, „honem.“
Bratři okamžitě uposlechli. Vletěli do pokoje, zamkli dveře a stáhli žaluzie. Jens v chodbě znovu uslyšel zvuk kroků. Spousty kroků. Pušku držel pevně mezi ramenem a bradou, namířenou dolů ze schodů.
Udělal pozpátku pár kroků a přiblížil se tak k oknu. Krátce se ohlédl.
Po dvoře se potloukala smečka pěti, možná šesti vlků. Ve chlévě i v kurníku bylo ticho, zdálo se, že si zvířata ničeho nevšimla.
Pravou nohou zastavil houpající se křeslo. Pak uslyšel vrzání prvních schůdků. Šli nahoru. Jens šátral volnou rukou v kapse kalhot. Našel matici, vzal ji a hodil ji ze schodů. Cinkání zvířata zastavilo. Jens toho příměří využil. Opřený o pušku se sehnul, naplnil si kapsy náboji a zase se narovnal.
Pak začali znovu stoupat nahoru. A už je tady, červené oko.
Vlk natáhl čumák směrem k měsíci, který lišácky nakukoval oknem.
Hlaveň Jensovy pušky mířila přímo na zvíře.
Byl to vyzáblý, přízračný vlk. Po stranách čumáku měl známky nezhojeného zranění. Vycenil zuby a tržná rána na pravé straně tlamy obnažila poničený, ale stále vražedný chrup. Naježil srst a popošel ještě pár schůdků směrem k muži.
Jens držel prst pevně na spoušti, oči měl nehybné a doširoka otevřené, nemrkal. Všiml si dalších červených očí. Teď už byli na schodech dva.
Vyčkával. Vyčkávali.
První vlk se s vrčením dál přibližoval a cenil tesáky.
Když bylo zvíře od muže jen na pár metrů, jeho nervózní údy se odrazily do křečovitého skoku a Jens zmáčkl kohoutek.
Zasáhl zvíře ve skoku, s tlapami půl metru nad zemí. Náraz kulky vlka odmrštil proti zdi. Stěnu zamazala krvavá skvrna.
Jens se nenechal vyvést z míry. Zamířil na dalšího vlka a vystřelil další ránu. Druhé zvíře vyskočit nestačilo, zůstalo ležet na schodech. Jens zpozoroval další vlky, kteří se chystali nahoru. Vrhnul se na ně a oháněl se přitom puškou, jako by to bylo kopí. Podařilo se mu překazit útok dalšího zvířete, když ho několikrát praštil do hlavy, až mu ji rozbil. Z kapsy vyndal další náboje a rychle nabil zbraň, bez panikaření, bez průtahů.
Seběhl schody přeskakuje mrtvoly a v přítmí kuchyně uviděl tři třesoucí se vlky. Toho nejbližšího střelil do krku a rozeběhl se proti ostatním, kteří utekli.
Došel ke vchodovým dveřím, a když se ujistil, že už kolem žádní vlci nejsou, zavřel je a vrátil se zpátky.
Poslední vlk, na kterého vystřelil, ležel na boku a nemohl se zvednout. Svíjel se v nezvladatelných křečích. I polomrtvý zuřivě funěl, troufal si dokonce vrčet. Několikrát se pokusil znovu postavit na nohy. Škobrtal, padal, mrskal sebou, jako by klouzal po ledu. Snažil se cenit tesáky, ale jen si máchal čenich ve své vlastní krvi.
Jens se k němu přiblížil a dorazil ho ránou do hlavy.
Byla to samička. Měla okousané a vytahané struky, což svědčilo o hladu jejích mláďat. Jens vystoupal po schodech a šel zavolat syny. Než se uložili ke spánku, s navyklou pečlivostí vyčistili dům.
[…]
VIII
Kolikrát už si Jens řekl, že svým klukům všechno vysvětlí. Jednoho dne, říkal si, jednoho dne jim o tom všem povím. O mužích a o ženách, a o všech věcech světa. A omluví se jim, řekne jim, že mlčel, aby je ochránil. Že to je jeho úkol, chránit je. Je to slib, který složil před mnoha lety a chtěl ho dodržet. Bude jim vyprávět o Ailin, bude jim vyprávět, že i oni měli mámu. Ženu, která je zázrakem nosila v lůně a potom je porodila, kojila, přenesla je z nehmotného světa do toho materiálního. „A kde je teď, naše matka?“ zeptají se a on, co jim na to odpoví? Je to opravdu dar, tahle pravda? ptal se sám sebe. V tom příběhu je jenom bolest a on se ji rozhodl uchovat pro sebe, obtěžkat se jí; byl to trest. A potom přemýšlel nad tím, že by jim musel povědět, že ne všechny děti při vyrůstání pohřbívají mrtvoly, že to není věc, kterou by děti měly dělat, že to tak být nemá, že řeky běžně nepřinášejí lidské mršiny. Musel by jim říct, proč a odkud pochází ten nevyčerpatelný příval mrtvých těl a proč se jich bojí a musejí je pálit. A tak je dál udržoval v nevědomosti, věznil je v tom jejich malém světě, kde se zlo dalo zvládat, kontrolovat, rozkouskovat a schovat v dalším zlu a pak se mohlo pohřbít a dalo se na něj zapomenout, alespoň na chvíli. Nenaučil je ani číst, protože měl za to, že čtení je klíč ke všemu, pozměňuje každou myšlenku. Když se člověk dozví, že existuje vědomí, které může být přepsáno a uchováno navždy, že existuje paměť, která se nevymaže, tak už nic nepřijme a ze všeho se stane tajemství, jež je nutno odhalovat, interpretovat. Přestane být důvěřivý jako dítě, které na všechno skočí, a začne si klást otázky a nespokojí se s každou odpovědí. Naučí se, že pravda je obrovský zmatek, existuje jen krok kupředu, a ještě jeden krok, a ještě jeden, pořád směrem vpřed, dokud člověk nepochopí, že pravda je nedosažitelná a možná ani neexistuje.
Jak dlouho to kouzlo může ještě vydržet? ptal se sám sebe.
Plakal, plakal potichu. Nedařilo se mu ty slzy zastavit. Jen slzy, a nic víc. Tekly mu po zápěstí, po bradě.
V té chladné, deštivé a větrné noci, ve světle třesoucích se svítilen, s modlitbami za umírajícího muže v srdci, sedíce na zemi jako staré postavy ze zapomenutého světa, pohřbeného pod staletími a zapomenutého pro dobro všech, tu byli otec a jeho synové a tajemství života, křehkost a dobytčí odolnost každého stvoření, čas, který požírá, a čas, který léčí.
Když byla hluboká noc, spali ve tmě v objetí.
Bouřka se přehnala, na nahý a divoký měsíc zavyl vlk.
IX
Natan se probudil. Jens tam nebyl. Elia ležel na zemi, nohy měl pod přikrývkou. Promnul si oči, podíval se na svítání, na slunce, které zahájilo výstup a razilo si cestu nebem. Ucítil vůni kávy. Na stole byly zbytky rychlého jídla. Vstal, šel ke stolu. Na talíři byl ještě krajíc chleba, jen kůrka, a stříkanec marmelády. Měl hlad, přišlo mu, že už nejedl několik dní.
Káva byla vystydlá. Nalil si ji do šálku a napil se. Promíchala mu prázdnotu v břiše. Uvařil si vajíčko natvrdo. Nožem odřízl pár plátků ze sušeného vlčího stehna a osmahl je v kastrolu, na másle, z jedné i z druhé strany, aby změkly. Posadil se ke stolu a jedl, jako by to bylo první jídlo po mnoha letech.
Myslel na svoji matku.
*
Jens byl ve sklepě, u Bratra Efraima. Ten seděl se zkříženýma rukama a nataženýma nohama. Díval se na muže na oltáři se soucitem utěšitele.
„Jensi,“ zašeptal Bratr Efraim. Obrátil oči v sloup, hluboce vydechl, zachroptil a zakašlal.
„Jensi,“ zopakoval.
Jens přišel až k němu. Obrátil mokrý hadr, který mu předtím položil na čelo. „Copak?“ zeptal se. Horečka pořád stoupala a bratr blouznil.
„Jak se má malá?“
Jens mu stiskl zápěstí. Měl nízký tlak, skoro nepostřehnutelný tep. „Má se dobře, nedělej si starosti,“ ujistil ho znovu.
„Kde je?“ otočil se k muži, který o něj pečoval a doprovázel ho do nadcházející temnoty,
„Je nahoře s klukama?“ Jens přitakal. „Tak fajn,“ Bratr Efraim si povzdechl. „Cos jim řekl?“ Jens se přiblížil k židli. „Všechno.“
„Všechno?“
„Všechno, co potřebovali vědět.“
Bratr Efraim zavřel oči. „Jak na to reagovali?“ zeptal se. Oči zase otevřel. „Nevím. Myslím, že už to nějakým prapodivným způsobem tušili. Byli malí, ale něco si přesto pamatovat musí.“
„To je možné,“ poznamenal Bratr Efraim. „Děti pochopí věci, co nepochopí ani světci.“ Na chvíli se odmlčel. „Jensi,“ pokračoval, „chci tě o něco poprosit. Bude ti to připadat zvláštní, ale chci, abys to pro mě udělal. Vím, že bych neměl, ale mám strach.“ Jens se napřímil na židli, zbystřil. „Povídej.“
„Pamatuješ si, jak jsme v noclehárně, když jsme v Bejt Šemeši chodili do školy, to jsme byli ještě malí, zrovna jsme opustili Dům Matek, zpívali před spaním jednu písničku, pamatuješ? Bylo to pár slok a přihlouplej refrén ve verších,“ Bratr Efraim propukl v chraplavý a děsivý smích, který jako by už patřil do světa mrtvých, „pamatuješ si ji, Jensi?“
„Jasně, že si ji pamatuju,“ odpověděl pobaveně, „sem tam si na ni vzpomenu a pak už ani oka nezamhouřím. Proč se mě na to ptáš?“
„Chtěl bych, abys mi ji zazpíval, zapomněl jsem slova,“ řekl Bratr Efraim. „Už jen pomyšlení na to, že ji uslyším, mě naplňuje klidem. Udělal bys to pro mě?“ Jens zůstal chvíli zticha, pak se vzpamatoval. Šel ke dveřím a zavřel je. Vrátil se k oltáři, přisunul si židli a odkašlal si. Vzpomněl si na první strofy – předstíral, že je zapomněl, ale pamatoval si je všechny, jako by je měl vyryté na vnitřní straně víček.
„Mysli na to, že ji zpíváš Natanovi nebo Eliovi,“ pobídl ho Bratr Efraim posledními zbytky hlasu, „nejsi tady. Dělej, jako bys byl s Ailin a s klukama, v malým domku hned u moře. Jako byste byli poslední lidi na zemi. Předstírej, že je to radostnej zpěv.“
Jens zavřel oči. Dodal si odvahy a začal zpívat. Všechno mu připadalo tak směšné. Pak se podíval na tvář Bratra Efraima, byl klidný jako nemluvně, které se chystá ke spánku, a tak v té stupidní písničce pokračoval a věřil každému slovu, jež zpíval, ať už to byla modlitba, nebo proroctví.
Stiskl příteli ruku a cítil, jak jeho život odchází za tónů té falešné ukolébavky.
