Tento příběh je pavučina přetrhaných vláken: když se podaří zachytit jedno, ostatní se vysmeknou. Je to příběh znepokojivé série úmrtí v prostředí pornografického průmyslu mezi Římem, Milánem a Turínem, ale zároveň i příběh vyšetřování, které vede vrchní inspektorka Vittoria De Feo. Je to příběh o tom, jak se dvojice dvacátníků, Bet a Teo, vydá po téže stopě ve snaze získat materiál, který by znovu nakopl jejich blog, a také příběh bulvárního novináře, jenž se snaží získat životní senzaci. Kolem jejich komplikovaného pátrání se pohybuje surrealistický sbor groteskních postav: chirurgové, kteří bohatnou prodejem erotických pomůcek modelovaných podle anatomie mrtvých pornohvězd, ďábelští právníci vodící koncipienty na vodítku, forenzní analytici snažící se prorazit jako youtubeři, bývalí herci z dětských pořadů upadlí v nemilost, psychiatři převlékající se během sezení za avokádo, upovídané influencerky sjeté kokainem, slizcí manažeři pornohereček. To vše doprovázené a okořeněné syntetickými drogami a smlouvami o podřízenosti, useknutými rukami a citronovými koláči, domácími králíky a trashovými pořady, sklady Ikea a pornografickými filmovými studii. Za zdánlivě čistou detektivní linií se rozvíjejí podoby pornografie bytí, v níž už dnes neexistuje nic obscénního.

Experimentální román Tři! rozvíjí zkušenost terapeutického sezení, ve kterém se autobiografické motivy prolínají s jazykovou hrou, a do kterého úmyslně vstupuje ta, která se vyprávěním snaží znovu vynalézt sebe sama. Komentáře terapeuta motivují cestu tohoto pátrání po identitě, vedoucího stále hlouběji, až na hranici disociace. Muž a žena v jedné osobě, ale i muž a žena vedle sebe, usilují o splynutí, a vedou tak otevřenou polemiku s autenticitou, rodem i narací. „Možná to bylo v babiččině spíži, když jsem si prohlížela sklenici s kečupem, na kterém bylo na bílém podkladě napsáno modře: jemný. Možná to byla jen ta schopnost všímat si detailů.“ Vzpomínky odhalované ve snaze pojmenovat jedno dospívání odráží i prostou zkušenost sídliště, chudoby, ale i dětství v druhé polovině devadesátých let na malém městě, či následný přechod do Prahy na studium filosofie, která je vším jiným než konejšivou utěšitelkou. „Kdo ztrácí kontakt s hmotou, přijde nakonec o všechno.“

Je mu čtyřiadvacet let, je napůl Neapolitán a napůl Maďar, studoval v Bologni, chtěl by se stát režisérem a stále ještě hledá svou cestu: takový je výchozí portrét protagonisty Vezmu to stručně (La faccio breve), vynikajícího debutu Davide Di Lorenza. Jmenuje se Davide, stejně jako autor románu, a poprvé se s ním setkáváme v Budapešti, ve městě, v němž se narodila a vyrostla jeho matka. Nechal za sebou Itálii, přátele, rodinu, a přestože jeho život v zahraničí nešetří groteskními dobrodružstvími, jeho každodennost je ospalá a toulavá. Pracovní cesta do Berlína nic nezmění, věci se začnou hýbat až v momentě, kdy je přijat na filmovou školu a přesune se do Říma. Římská čtvrť Pigneto, protančené noci (a divoké návraty domů), únava a nová setkání přispějí k tomu, že se Davide znovu probudí a začne si lámat hlavu nad jednou záhadou: nesmyslným, ale stále častějším výskytem rozbitého vejce na podestě. Davide Di Lorenco dokáže s ironickou věrností vyprávět každodenní život mladíka stojícího na prahu dospělosti, jak v jeho domácí a melancholické rovině, tak v nekonečných římských večerech nebo na alkoholem naplněných večírcích po Evropě. Vezmu to stručně (La faccio breve) je bezstarostný a dojemný román, který si uchovává veškerý rozkolísaný rytmus a svěžest života dvacátníka.