Zase jsem celý den civěl na svítící čísla nad výtahem. 8… 7… 6… 5… 4… 3… 2… 1… „Dobrý den, pane Seljaku.“ Vždy ho pozdravím, protože svou práci dělám profesionálně. Odpoví mi mlčením, také on je profesionál. Když mám štěstí, tak po jeho kamenné tváři přeletí úsměv. Když má dobrý den, nadzvedne pravé obočí, jako by chtěl říci: „Vždyť vím, že jsi tady, ale přemýšlím o ředitelských záležitostech.“

Kolikrát jsem si řekl, že ho nechám na pokoji. Že na ignorování budu reagovat ignorováním. Ovšem máma mě naučila, že se musím k lidem v obleku a kravatě chovat hezky. Když byla doma. Většinou nebyla. Musela nás živit, kde jinde může člověk pro svou rodinu obstarat pár drobků chleba na obživu, když ne v Německu. Od té doby mám rád vlaky. Už můj vlak v dáli duní… Když si sednu do kupé dám si nohy před sebe, propletu si prsty a protáhnu ruce, dívám se z okna … A šš šš hú směrem k Mnichovu. 

Když slyším skřípání pod vagonem, tak vím, že jsem na začátku a konec v nedohlednu. Ještě dobře, že jsou naše vlaky předpotopní a připomínají mi Franze Josefa. Historii mám rád. Nemám rád konce. Představuji si, že odpor, který vzniká mezi koly vlaku a kolejnicemi, vytváří jiskry. Jiskří to ve mně. Někdy tak silně, že mě olizují zlověstné plameny. Může to být ještě horší, můžu mít popáleniny, jednou je stupeň nižší, podruhé je vyšší a pak skončím v nemocnici, tam člověk mého typu být nechce a odtamtud mě ani Titova ochranka jen tak nedostane. Chci jet. Kamkoliv, jen ne mezi bílé pláště.

Pan Seljak se dnes obzvláště mračil. Možná ho jeho nejoblíbenější zaměstnankyně dobře nevykouřila, nebo mu zase nějaký lobbista zadal nesplnitelný úkol, který samozřejmě zvládne s trochou pružné přizpůsobivosti. Vždycky to dá. Fascinuje mě vážnost obličeje, kterému dodávají ostrost do masa zarostlé kořeny ostříhaných černých vousů. S precizně zastřiženými vlasy, které ohraničují udržovanou pleš a pohrdavým pohledem budí dojem nejen přísného muže, ale také zosobněné racionality, které nemůže nic uniknout z radaru. Na to určitě naletí jeho lokajové, lidi mého typu ale nemůže oklamat. My máme speciální, takříkajíc jasnovidecké schopnosti, a ty, kteří jsou jako náš šéfík, snadno prohlédneme. Čím tvrdší je jeho tvář, tím tvrdší je jeho realita. Říkám ti, že jsou dny, kdy do něj vidím, a jsou dny, kdy můj pohled nepronikne dál než k jeho kamenné tváři. A když nakouknu do útrob, vidím pole páchnoucího humusu, jen tu a tam nějaký bílý ostrůvek sedmikrásek a mezi tím trochu levandule. Vím, že mám taky někdy klapky na očích, protože nechci šéfíka vidět jinak, než jak ho chci vidět. Ale k němu nemusím být milosrdný. 

Co jiného bych o něm ještě vykládal, sám mám spoustu problémů. Minule jsem chtěl brouzdat po městě. Chtěl jsem se jenom projít z centra do Špice, tam, kde se řeka stáčí na sever, do uší vpustit píseň sýkorek, dát odpočinout očím na zelené lenivosti, přes kterou se dívám teď na tuhle, teď na onu rybu. Štika, hlavatka, kapr, jelec, ouklej, plotice… Tomuhle sportu nerozumím. Stojí na Plečnikových schodech a pruty trčí ve vodě, když je třeba, čekají celý den, než chytnou šupinaté stvoření, a pak jej pustí zpět do života. Říkají si strážci přírody. Já mám jiné ochránce. Alespoň se mi to zdá – jednou víc, jindy míň. Někdy mám ale pocit, že nikde nikdo není a že jsem na celém světě úplně sám. 

Ten den mě sledovali, ale já jsem chtěl jít jen do Špici. Přesvědčili mě, že jsem very important person. Vždyť jsem, kdo taky není, každý člověk je very important, ale já obzvláště. Kterého běžného zoufalce ještě hlídají informátoři? Odlesk měsíce v řece mě přesvědčil, že mě sledují helikoptérou, tak si posílají navzájem signály. Když jsem šel kolem univerzity, vzpomněl jsem si na svého otce. Na tom balkoně měl slavný projev, neexistuje žádná historická kniha, která by nevysvětlovala, jak hrozil těm, co chtěli zničit Jugoslávii. 

Šel jsem dál a nebyl jsem si jistý, jestli jsem Žarko nebo Mišo, nebo jestli jsem jedním z těch parchantů, o kterých můj otec vůbec nevěděl, nebo věděl, ale předstíral, že neví. Proč mě nechtěl poznat? Máma mi říkala, že jsem ho viděl jednou v životě. Byl jsem příliš malý na to, abych vnímal jeho přítomnost. Jen pár měsíců jsem čural do plenky, když jsme se prvně i naposled potkali u soudu. Přiznal mě, ale nechtěl mě vidět. Alespoň platil. Asi. Nějaký čas. Ale nevyčítám mu to. Jen bych ho rád poznal, ne jen z fotky na hrobě na vesnickém hřbitově, ale doopravdy. Abychom si jako dva správní chlapi sedli ke stolu v hospodě, dali si pivo a povídali si, jako jsem slýchával mluvit všelijaké svalnaté mudrlanty. 

Nevím, jestli se mi vyhýbal, protože jsem jiný – jednou se mi zdá, že obzvláště ušlechtilý, jindy obzvláště prohnilý – nebo protože už měl příliš jiných dětí. Muž jeho postavení nemá čas na detaily, jako je trávení času s bezmocnými dětmi. Už nevím, v jaké byl funkci. Byl prezidentem země, prvním komunistou mezi sobě rovnými komunisty, prvním partyzánem mezi sobě rovnými partyzány, nebo byl jen vedoucím závodu v Litostroji, prvním dělníkem mezi sobě rovnými dělníky, v časech, když ještě věděli, co je to samospráva. Teď už víme jen to, že je to něco, co tu už dlouho nebylo, takže si už nejsme jistí, jestli to někdy bylo, a my, ubozí proletáři, nevíme, co požadovat, natož abychom se organizovali a kapitalistovi nakopali zadek. Příliš se bojíme, sem tam nám ze stolu spadne nějaký zbytek mastné pečeně, jedněm větší, druhým menší kousek, takže si o takových, jako je náš šéfík, troufáme mluvit jen v bufetu. 

Ále, proč bych se měl zabývat třídním bojem? Raději bych přešel mezi živnostníky. Začnu prodejem na bleším trhu a skončím s řetězcem restaurací a investováním do nemovitostí, nebo vyhraju v loterii. Na tom nezáleží. Nevím jak, ale vím, že zbohatnu. Pak ti koupím byt a taky jachtu, abys věděla, co je oceánský vzduch. Teď mě pozvi na kávu a půjč mi pět euro, jestli máš. 

Už jsem se ti zmínil o svých dilematech. Hledání identity, tak byste to pojmenovali vy, zatímco v našem světě našly učené hlavy pro tento fenomén nějaký zlověstnější výraz. Nezáleží na tom, jaká slova používáme. Důležité je, že ta rozdvojenost někdy nesnesitelně pálí, tak je urputná, že bych se nejraději vrhl do líné řeky. Raději tam hodím židli, kolo, telefon… Proč bych topil sebe, když život je tak krásný. Zvlášť když máte v kapse nějaké to euro a lidé vás od sebe neodhání. To ale obvykle nemám. Šéf, u kterého mě pan Seljak najímá, mi vyplácí minimální plat, o placených přesčasech si můžu nechat zdát, někdy mi strhne i náhradu za oběd a dopravu do práce. Taky vím, že mě najal jen proto, že díky mně dostává dotaci od státu. Když mám štěstí, dostanu příspěvek na dovolenou, ale šéf požaduje na oplátku podíl. Pravdou taky je, že nejsem zrovna šetřivý. Zvlášť když mě ovládne ta nepříjemná otázka identity. Pak peněženka trpí. A spoluobčané se mi vyhýbají ještě víc než obvykle. 

Teď o mně už něco víš, jsem zajímavý týpek, co? Jestli chceš, řeknu ti víc. Také o lásce ti něco povím. Prochází se po městě. Když ji vidím, hlasy v mé hlavě začínají zpívat The Girl from Ipanema…Vídám ji, jak venčí šeltii na Petkovškově nábřeží. Její chůze je směsicí erotiky, sebevědomí a něhy. Ten krok… Když jednu nohu postaví daleko před druhou, narovná trup, zvedne hlavu a zamíří za tajemstvím… Pak se její prsa přilepí na těsné tričko, dlouhé kaštanové vlasy se mírně nadzvednou a její nehybný pohled směřuje do neviditelného bodu v dálce. Jak rád bych vstoupil do té záhady. 

Připomíná mi moji velkou lásku. Ne vzhledem, ale podle vnitřních světů, které mi otevírá. Lidé z mojí kasty jsou zvyklí spát se samotou. Ale některé ženy považují otázku identity za zajímavou. A líbí se jim, že jsem v posteli tygr, když vyletím nad mraky. Španělko, ó moje krásná Španělko, kdo ví, kde teď bloudíš. Stále cítím nekonečně dlouhé vlnité vlasy, před očima se mi objevuje bronzový nádech její pleti. Se sociálním pracovníky a spolutrpícími jsme jeli podělit se o své zkušenosti do Salamanky. Samozřejmě díky nějakému evropskému projektu. Vždyť celá ekonomika závisí na zatracených projektech. Evropští nebo státní kravaťáci zveřejní výběrko, nevládní sektor pak bojuje o každé euro, nás, blázny, uprchlíky a chudáky všeho druhu pak potřebují jenom proto, abychom podepsali list papíru, aby „odůvodnili čerpání“. Na oplátku něco děláme, někdy nás někam vezmou a ukazují nás jako cikáni své tančící medvědy, sem tam nám dají dokonce nějaké to euro. 

Nelituji toho podpisu. Zavedl mě k Marii. A do Salamanky. Někdy nevím, jestli víc miluju tu ženu, nebo to místo. Když jsem se ztrácel v labyrintu uliček, přišlo mi, že ty léky ze mě vyprchávají a já se probouzím k životu. To není blbost. Všechno to by ti řekl už Unamuno. Jak bylo hezké, když jsem šel po kamenech, po kterých chodil i on. Ale teď ti všechno neprozradím. Nejdřív se musíš zavázat, že moje vyprávění nezavrhneš, jak to obvykle lidé udělají se mnou. Doufám, že se spolu ponoříme do minulosti, abychom se mohli vydat do budoucnosti a zjistit, kdo ve skutečnosti jsem.

Dozvíš se hodně o našich úžasných institucích. Slyšel jsi někdy o léčebně v Hrastovci? A co o mém spolubojovníku Mijovi? Jeho boj s kovanými byrokraty, léky a zdmi ústavů ho sprovodil ze světa. Jak by taky ne. Víš, čím vším si prošel! Také já jsem toho hodně prožil, ale nějak se držím. Mijo a já jsme veteráni. Nás přetvořili v normálnost podle starého systému, metodami, které nechceš znát. Byl jsi někdy v Rogu? Miluji ty oprýskané zdi staré továrny, graffiti na nich a lidi ze všech koutů a nejraději mám obědy zdarma. Tam zajdi. Když vejdeš na pozemek, na velikém nádvoří zahni ostře doprava, uvidíš budovu, ve které je sociální centrum. Na zdi najdi jeho fotografii. Dali ho na to nejviditelnější místo. 

Vím toho hodně. Nejen o svých představách a představách svých kamarádů. Když vím, že toto je nejzajímavější část mě, protože voyerismus nás obklopuje všude. Ale moje znalosti zde nekončí a vím také něco, co bych vědět neměl. Čtu. Cestuji – metafyzicky i fyzicky. Pozoruji. Přemýšlím. Poslouchám. Nezapomínám. Neodpočívám. Chtěl bych být historikem nebo geografem. Mohl bych být průvodcem, znám tuto zemi jako dlaň mé Španělky. Nevěříš mi? Podívej se z okna, tam k severu, kde je na vrcholcích ještě trochu sněhu. To údolí mezi horami je Kamnické sedlo, vlevo vedle něj je Brána a napravo Planjava. I novinář bych mohl být, rozhodně lepší než většina v baráku, který hlídám. Novinky znám dřív než oni. Co jiného mám taky dělat během pracovní doby než číst noviny. Čtu všechno. Mohl bych toho dělat hodně. Ale co, když vždy znova stavím, stavím a stavím a pak všechno najednou zbořím. Jako kdybych na pláži stavěl hrad z písku a pak ho rozkopal a rozšlapal. 

Zničil jsem hodně hradů z písku, ale také druzí mi je pomáhali zbořit. Kdyby mě lidé nejen poslouchali, ale také slyšeli, moje možnosti by nebyly tak mizivé. Ještě jednodušší by pro mě bylo, kdyby byl systém nastaven trochu jinak. Nebyl by tedy vytvořen pro většinu, ale ani pro nás, budižkničemy. Pak by to bylo pro všechny lepší. Pokud ale chcete něčeho takového dosáhnout, musíte změnit svůj úhel pohledu a položit si otázku, proč je určitá realita obecně přijímána jako skutečná, a určitá nikoliv. Koneckonců, obě jsou skutečné, kromě toho, že jedna je pravda nepravdivá, druhá pravdivá, nebo ne? Proč mám vždycky pocit, že nejsem na té správné straně? Chtěl bych být, snažím se, ale nejde to. Hrad z písku vždycky poboří. 

Tohle je jen začátek, uvidíš, můj příběh by vydal na celý film. Až se o něm svět dozví, zavolají mi z Hollywoodu. Nebo spíš nějaký Lars von Trier, aby natočil pokračování Idiotů. No, není to tak špatné, ale kdo by vlastně nechtěl být idiotem? Někde hluboko uvnitř. Šílenství je nejčistší formou člověka. Zeptej se knížete Myškina, jestli nevěříš. Když to se mnou hází, říkám si, že dělám jen to, co ostatní chtějí, ale nemají k tomu odvahu. 

Rozhodni se. Rychle. Nemám moc času nazbyt.