Amsterdam byl na prahu podzimu barevný a náladový. Slunce každou chvíli střídal déšť, a to se opakovalo stále dokola jako zdrávasy na růženci. Stála jsem pod mostem a čekala, až jedna z krátkých smrští přestane. Naplánovala jsem si výlet na kole po okolí Amsterdamu. Chtěla jsem vidět ty vyhlášené poldry, vodní kanály křižující sytě zelené louky s dominantami větrných mlýnů, které roztahují svá ramena jako strašáci na poli. Měl to být můj první výlet v novém městě. První zážitek, kterým se nějak odstartuje přátelství mezi mnou a tímto místem. V zemi vyhlášené špičkovou architekturou, kde jsem plánovala se na nějaký čas usadit.

Práci jsem si našla v architektonické kanceláři SeArch, která byla proslulá svými inovativními postupy v navrhování a tento koncept si vložila i do svého názvu. Zajímala mě práce s transmateriály a stavebními prvky zahrnující hardware, software nebo elektrické komponenty. Zajímaly mě projekty zkoumající netradiční způsoby stavění. Jednou z nejznámějších prací této kanceláře byla Villa Vals – rodinný dům ve švýcarských Alpách zahloubený do svahu a připomínající kráter po meteoritu anebo světelný satelit, který přes den světlo přijímá a v noci ho zpátky vyzařuje do okolí. V kanceláři jsem se mohla účastnit soutěže na nové muzeum, jehož fasádu měly tvořit pohyblivé hliníkovo-plastové panely citlivé na sluneční a lidské teplo. Měla jsem možnost probádat nový přístup v navrhování administrativních budov nebo přemýšlet o vnitřním prostoru synagogy, který se propisuje do vnějšku stavby. Jeden projekt byl zajímavější než druhý a bylo to o to radostnější, že holandští klienti architekturu vyžadovali – byla pro ně samozřejmostí, tak jako reportáže o mladých nadějných ateliérech každý večer v hlavních zprávách.

Práci jsem tedy měla, ale bydlení ještě ne. Amsterdam byl, co se ubytování týče, vyhlášený velkou poptávkou a zoufale malou nabídkou. Zatím jsem ještě měla pár dní, během nichž jsem mohla zůstat v bytě neteře Reina Geurtsena, architekta a urbanisty z Delftu, který občas jezdíval přednášet na pražskou fakultu architektury. Byl to typicky holandský byt s oknem do ulice velkým jako výloha. Zatahovat závěsy nemělo cenu, protože to byl jediný zdroj světla pro hluboký a úzký prostor, který se od rána do večera choulil v šeru. Stala jsem se tak součástí ulice, ze které na mě občas padaly těkavé pohledy kolemjdoucích, hledající jakékoliv vizuální podněty během chůze městem. Bylo to mnohem přívětivější prostředí než miniaturní pokoj hostelu, jehož zdi byly pomalované plísní a koberec s radostí předával vodu ponožkám. Abstraktní obrazy zdí, ze kterých by měl radost i Boudník, byly výsledkem všudypřítomné vlhkosti, které v intimní blízkosti vodních kanálů nebylo možné utéct.

A nebylo možné uniknout ani před neurotickými mraky, které co chvíli spouštěly na zem nečekané spršky. Vyrazila jsem na výlet, párkrát se stačila schovat pod most, ale nakonec jsem byla dostižena a promočená až na kůži. Vracet se nemělo smysl, a tak jsem pokračovala v jízdě na kole mezi kanály s pohupujícími se hausbóty a úzkými cihlovými domy rozkolísanými jako ilustrace z dětské knížky. Během jednoho z mnoha lijáků jsem se zastavila pod přístřeškem, který patřil ubytovně pro studenty. „Nehledáš bydlení?“ zeptal se mě anglicky nějaký mladý kluk ještě dřív, než jsem se stačila rozkoukat a zhodnotit stavbu jako kompaktní skládačku z obytných kontejnerů. „Hledám,“ slyším se odpovídat a už od kluka dostávám informace, že se tady v ubytovně uvolnilo jedno místo a hledá se pro ně nejvhodnější náhradník. Pro tento účel je na dnešní večer zorganizována párty. „Přijdeš?“ „Přijdu.“ „Great.“ „See u.“ Tak super. V šest tady. Na plánovaný výlet zapomínám a jedu se převléct, abych se sem za pár hodin vrátila.

Ubytovna je dlouhá černá chodba s četnými dveřmi do jednotlivých pokojů a pak schodiště pěkně vysprejované barevnými obrazy a nápisy, za které by se nestyděl žádný most ani protihluková stěna. Hudba hraje naplno a je cítit tráva, tak jako všude po městě v blízkosti coffeeshopů (kde je legálně k dostání hašiš a marihuana, jen se obchod nějak minul názvem). Mladý kluk mě poznává a zasvěcuje mě do pravidel bytové párty: Je potřeba zaujmout co nejvíc místních, kteří budou rozhodovat o tom, koho z nově příchozích na uvolněnou pozici „bydlícího“ vyberou. Rozhlížím se, párty je v plném proudu, každý drží nějaké soft pití, nejčastější je Heineken (jistě se českému pivu nevyrovná). Adepty na bydlení je snadné poznat. Smějí se hlasitěji a hodně mluví. Holky s rudými rtěnkami to zkoušejí na vyzáblé Holanďany a kluci zase obletují místní holky. To je přesně ta situace, kterou milují introverti. Po hodině rozpačitého postávání si sedám do křesla v rohu a pozoruji hemžení ve sfumatu, jako bych se dívala na obraz od Rembrandta. Po nějaké době se vytrácím ven ke kolu a nikdo si toho ani nevšimne. Po cestě zpátky do dočasného domova už ani jednou nezaprší. Zastavuji se na mostě, odkud je vidět na záliv moře. Zbytky světla se malátně válí nad obzorem a prosakují do odrazů na hladině. Začínám se těšit na ty poldry schované v trávě, které jsem dnes neviděla. Těším se na krajinu, která se mi ve své nekončící rovině nastaví jako jemně vrásčitá kůže dlaně.

V práci jsem od rána do noci a na hledání bydlení není čas. Během týdne odpovím na desítky inzerátů. Ozve se mi jen jeden snědý Iráčan. Poprvé se s Mohamedem setkávám u Oosterparku, hned na okraji pavučiny systému dostředně se sbíhajících kanálů historického centra. Vede mě do svého bytu v domě s červenohnědými cihlami, bílými rámy oken, úzkým příkrým schodištěm a příznačným šerem. Vítá mě sympatická žena s šátkem ledabyle přehozeným přes tmavé vlasy a tři děti. Jak se později dozvím, dvě ze tří dětí měl Mohamed s první ženou, která mu utekla do Íránu. Nechci vědět proč. Sám Mohamed se do Holandska dostal jako levná pracovní síla a už tady zůstal. Ukazuje mi jeden prázdný pokoj s malým oknem do tmavého dvora. „Mám tady tento pokoj s oknem,“ říká a malé oči mu šibalsky svítí. V důrazu kladeném na slovo okno mi dochází, že tento stavební prvek není v centru Amsterdamu samozřejmostí. K muslimské rodině se stěhuji zrovna uprostřed slavení ramadánu. Přes den se drží půst a večeří se až po setmění. K jedné z nočních hostin jsem přizvána. K principům ramadánu zřejmě patří nenechat hosty a cizince hladové. Stůl je přeplněný typicky iráckým jídlem, uprostřed leží čímsi naplněná hrouda, připomínající velký bochník. „Co je uvnitř?“ ptám se zvědavě. „Je tam bomba!“ vystřelí Mohamed pohotově a oči mu zajiskří uspokojením z dobře vyvedeného vtipu. Všichni se smějeme. Pak jíme, povídáme si a díváme se na irácké zprávy, kterým nerozumím. Jestli jsem v této zemi našla domov, tak je to právě tento byt s pravidly věřícího muslima přilepenými na chodbě vedle vchodových dveří a pokojem, jehož okno se aspoň zčásti dívá do chvíli jasného a chvíli podmračeného nebe.

Moje město, které není moje

„Koupím ti tam zmrzlinu,“ řekl mi táta a věděl už skoro jistě, že mě tím vytáhne z bytu ven. Chtěl si jít poslechnout Loretu, ale nechtěl jít sám. Jakmile řekl slovo zmrzlina, vystřelila jsem do předsíně nazout si boty, které mi vždycky kupoval o číslo větší. Bylo mi devět let. Byly mi tři roky od revoluce a dva roky od návštěvy papeže. Byl mi jeden rok od pohřbu babičky, kde jsem poprvé viděla tátu brečet. Bydleli jsme v jednom z nezdobných šedivých činžáků, ve kterém se zvuk výtahu rozléhal po celém domě jako sténání při souloži. Bydleli jsme v bytě, který měl tři pokoje směrem do parku s dětským hřištěm a kuchyň do zarostlého dvora se třemi statnými ořešáky a zrezivělým klepadlem na koberce. Parkové stromy s nízkými větvemi, na které se dobře lezlo, a zakázané tajemství skrytého dvora, to bylo mé dětství na okraji Hradčan. Do té doby, než přišel ten den. Než nastal ten strašlivý zlomový okamžik – stěhování.

Když jsme vycházeli z bytu, soutěžili jsme, kdo bude dole první. Jestli táta výtahem, nebo já po schodech. Výtah se coural, a než vyjel nahoru pro tátu, byla jsem už venku před barákem a znuděně rýpala prstem do břízolitové omítky. V dopoledním slunci se některé její částečky perleťově leskly. Z mikrosvěta omítky s miniaturními hřebeny hor mě vyrval až zvuk dveří, které za tátou zaklaply. V příčné ulici projela tramvaj a delikátně zaskřípala. Cis fis ais, řekla by na tóny tramvaje moje kamarádka houslistka. Možná že kecá, to člověk bez absolutního sluchu nikdy neví.

Myslím, že tehdy už jsem nemusela nosit bílé punčocháče, kostkovanou sukni a vlasy zastřižené podle tvaru hrnce. Pravděpodobně jsem je měla nakrátko a vypadala trochu jako kluk, na sobě oblečení po bratrech – flanelovou košili a pod ní tričko se sepraným Sandokanem. Schválně jsem se loudala za tátou, aby na mě neviděl. Mohla jsem si užít kaluží, které se držely v nerovnostech chodníku. Ještě než to cáklo, válely se v nich jasně bílé mraky.

Přešli jsme tramvajové koleje, minuli budovu Ústřední hudby Armády České republiky (kde se vojáci vyvalovali v oknech jako peřiny na sluníčku), moji bývalou školku, Keplerovo gymnázium (kde se kouří tráva jako všude jinde) a už si nás bral Pohořelec, nízké renesanční domky přilepené ke Strahovskému klášteru. Svažující se prostor náměstí nás posouval dál, kolem kostela s nápisem Hotel a originálním fast foodem, podél uskřípnutého podloubí, kolem Černínského paláce, dole poďobaného psaníčkovými reliéfy a nahoře s vojenskou přehlídkou korintských sloupů. A už jsme tam byli, na Loretánském náměstí. Vmáčkli jsme se do houfu lidí postávajících před bujícím barokem Lorety a čekali na první zvuky zvonkohry. Chvíli jsem ji poslouchala, chvíli se dívala na tlustý nahatý zadek kamenného andělíčka a nakonec se chytla příležitosti zamyšleně si namáčet nohy v nejbližší kaluži.

Za chvíli začaly kaluže poskakovat samy, aniž jsem je popichovala nohou. Vzduch zvlhnul, prostor se vyšrafoval deštěm a slunce se ztratilo, jako by na moje město někdo hodil mokrou deku. Museli jsme se vrátit. Už jsme nepokračovali dál ke hradu a jeho nádvoří, kolem domů ocejchovaných znaky jejich pánů, kolem litinové lampy se čtyřmi litinovými nymfami (které mě nevím proč děsily), kolem fasád do zblbnutí pomalovaných sgrafity (tady pomalování není vhodný výraz pro jednotvárné vyškrabávání do mokré omítky), kolem portálů s falešnými balkonky, kolem hradní stráže (kterou tehdy ještě nebylo těžké rozesmát), kolem bronzového Masaryka (pod kterým sourozenci hráli Kryla a vydělali si na kolu). A nakonec to velkolepé entrée, kterým se nám město představovalo. Kterým se nabízelo jako nekonečná stavebnice ze střech, komínů, mostů, věžiček a kopulí. Jako obří lego, se kterým by se dalo tak pěkně pohrát.

Když jsme se vraceli domů, byla jsem opět pozadu, ale už ne proto, že bych chtěla. Tátovy kroky mi utíkaly, utíkaly chodníkům předávkovaným kalužemi, vodě proudící v okapech, fasádám s mokrými mapami, dešti zvnitřnělému městem. Jen na přechodech na mě počkal. Dům nás objal známým ztuchlým suchem, koktejlem vůní ten den vařených obědů. Doma jsme ze sebe shodili mokré oblečení, aby se za nás v pračce pomazlilo. Bylo mi chladno na chladném začátku jara, na zmrzlinu jsem si už ani nevzpomněla. Jak pračka vrněla a poskakovala po dlaždičkách koupelny, dívala jsem se z okna na rozmydlené střechy a tušila někde tam, odkud jsme se právě vrátili, ještě spoustu prostorů tajemných jako studna, nevyslovených proroctví vlhkých suterénů, vymletých dásní bloků, skrčených nárožních kamenů. Jenže město se na to dívalo jinak. Bylo strnulé strachem o svoji důstojnost, neuroticky pomrkávalo ještě neotevřeným dopravním okruhem, začínalo trpět komplexy – administrativními a obchodními – a nadnárodní korporace ho začínaly louhovat tak, aby z něj jednou zbyla jen koncentrovaná hořkost. O tom jsem ale tehdy ještě vůbec nic nevěděla.

Ten rok mi bylo devět let. Jedenáct let před studiem architektury (kde jsem se dozvěděla, že drobné drahokamy v břízolitových omítkách jsou slída), rok před návratem nejstaršího bratra z vojny (chladného a cizího, s oholenou hlavou, utaženým páskem a prázdným pohledem) a čtyři roky před tím osudným momentem – stěhováním. Stěhováním na předměstí, kde se město třepí jako okraj laciné látky. Tajemné proluky ohrazené pomalovaným bedněním vystřídala bezpohlavní periferie a domnělá spořádanost rodinných domů.

Jednou se v dětství napiješ lahodného místa a už ho nikdy neopustíš, protože ono neopustí tebe. Můj táta má v očích Vysočinu s hebkými kopci vrstvícími se do daleka, alej planých jabloní a rybník, jehož identita se každým létem mění. Má v kůži zarytý pach hlíny, tlejícího listí a vlhkých kamenných zdí. Jeho ruce se ze všeho nejraději chytají motyky a dřeva dobře vyschlého k zátopu. Za svými vzpomínkami se nepřestane vracet. Stejně jako já, která mám v hlavě jen město s šikminami střech, ze kterých při oblevách nečekaně padá sníh, až polekaně ucukneš. Mám v sobě dramata štukových reliéfů, které se tak snadno dají zničit banálností zateplení. Nikdy mě neopustí vrtkavé kočičí hlavy a průhledy do temných úzkých ulic ani strmá schodiště, po kterých se déšť řítí tak zběsile jako voda v horských peřejích. Zůstanou ve mně abstraktní obrazy opadávajících omítek a římsy zdobené holubím peřím. Hlučná náměstí s účesy fasád a extatická ticha kostelů, klášterů a knihoven.

Láska k městu je jako kašel, který tě ne a ne přejít. A ty se dusíš. Touhou vrátit se do svého města, které není tvoje.