„Jeďte výtahem, já seběhnu po schodech,“ volá mladý doktor a vrhá se dolů schodišťovou šachtou, schody bere po dvou, po třech. Musí to stihnout.

O několik týdnů dříve matka ještě v šestinedělí kontaktovala pediatra: děťátko bez ustání plakalo.

Při první návštěvě lékaře jí bylo řečeno: „Stačí, když ho jednou pořádně nakrmíte, ono se pak uklidní.“ Na druhé klinice jí sdělili: „Je to jen kolika. Nejezte smažené. Budete pak mít lepší mléko a dítě přestane tak řvát.“

V soukromé ordinaci se lékař jednoduše rozesmál: „A proč by nebrečelo? Vždyť je to novorozeně.“ Pediatři byli klidní, ale pláč dítěte neutichal. Miminko se navíc začalo kroutit jako rohlík. Rameno přitahovalo k uchu a obě nohy stáčelo jedním směrem, jako kyvadlo zničehonic zastavené v pohybu. „Nic se neděje. Dítě napodobuje oblíbenou polohu z prenatálního období,“ vysvětlil jí jeden specialista. „Stačí, když přestěhujete postýlku. Dítě hledá přirozené světlo. Přisuňte ji blíž k oknu, samo se pak přestane natáčet,“ poradil druhý. „Proč pořád hledáte problémy tam, kde nejsou? Máte takové hezoučké miminko a pořád se vám něco nelíbí. Uvolněte se, prosím vás,“ řekl třetí.

Vyšetření neodhalilo žádné významné anomálie, zapisují shodně do složky s dokumentací jednotliví lékaři.

Jenže dítě křičí pokaždé, když ho někdo bere do náruče.

* * *

Jednou ve čtvrtek se matka na procházce podívá do kočárku a vidí, že dítě začne zničehonic silně šilhat. Žena utíká do nejbližší ordinace a celou dobu přitom nemluvně pozoruje. Mohla by odpřisáhnout, že se dítě ztrácí v mlze, že se vzdaluje, že kamsi mizí, takže každou chvíli třese kočárkem a pleská dítě po obličeji, aby neztratilo vědomí. Kolemjdoucí se za ní otáčejí, ale nikdo nereaguje.

V ordinaci se děťátko na doktora směje a vesele žvatlá.

„Vždyť je zcela při smyslech, nevidím nic neobvyklého, něco se vám muselo zdát. Možná byste měla víc spát?“ radí jí lékař a zdvořile otevírá dveře na znamení toho, že je návštěva u konce. V tu chvíli, ještě na prahu, smějící se dítě znovu nepřirozeně obrací oči. Matka začíná křičet tak hlasitě, až ze sousedních ordinací vybíhají ostatní doktoři.

Kdosi nechá zavolat sanitku.

Záchranáři toho spolu moc nenamluví, vyšetřují. Jeden z nich jakoby mimochodem prohodí:
„Zapneme sirénu, ale nevšímejte si toho. Nechce se mi zase stát v zácpě.“

Matka ví, že lže.

Na příjmu kdosi brečí. Je to chlapec, šesti-, možná sedmiletý. Rodiče mlčky objímají jeho chvějící se zádíčka. „Ne, ne. Já nechci. Tati, prosím. Já nechci. Už budu hodný, slibuju. Nechci tu znovu zůstat.“

Kolem nich prochází starší žena. Táhne na oddělení skládací lehátko, stráví další noc vedle vnuččina kovového lůžka.

V čekárně odvracejí některé ženy opuchlé obličeje a někteří muži schovávají tváře do dlaní.
Záchranáři volají sloužícího lékaře.

* * *

Vyšetření magnetickou rezonancí trvá dlouho a diagnostici pozorně zkoumají černobílé obrázky zachycující dětskou hlavičku kousek po kousku.

„Budeme ho operovat,“ oznamuje primář. „Operace proběhne v pondělí, nejpozději v úterý. Zůstanete už v nemocnici, přichystejte nám mléko pro dítě a sežeňte si spacák.“

„Musíte podepsat souhlas. Bez podepsání souhlasu to nepůjde.“

Na oddělení mohou zůstat pouze matky. Téměř všechny mají nafouklá břicha, nedávno porodily.
Spí spolu, jedna vedle druhé v nemocniční kuchyni. Spí na zemi, vedle nádoby se zbytky jídla.
Jsou to pacientky jednoho z nejmodernějších evropských ústavů. Lékaři tady vracejí děti do života a využívají přitom jinde nedostupné technologie. V koupelně pro rodiče však už tři týdny chybí mýdlo.

* * *

V pátek je dítě od rána mrzuté a podrážděné. Celou noc bylo o hladu a nyní ho čekají další vyšetření, jejichž výsledky by bylo dobré přidat ke stále obsáhlejší dokumentaci. Pláče tolik, až se zajíká. Kašle, modrá, má pěnu u pusy.
„Dusí se, moje dítě se dusí!“ matka vybíhá na chodbu.

Dovnitř nakoukne sestra, ale jen mávne rukou: „Zaskočil mu čaj.“ Dlaní ohnutou do tvaru lodičky poplácává děťátko po zádech.

„Já mu přece nedávala žádný čaj! Moje dítě je o hladu! Moje dítě nemůže dýchat!“
Sestra běží pro resuscitační tým. Dovnitř vbíhají vousatí muži s červenou taškou a křičí, ať všichni okamžitě odejdou. Teď na ně ale křičí matka, že nikam nepůjde, protože jí nikdo nevěří, že jí kolabuje dítě.

Kdosi volá, že potřebují doktora. Je pátek odpoledne. Lékaři předali záznamy, zamknuli kartotéky a odcházejí domů. Nemocnice se vyprazdňuje.

Přibíhá mladý doktor. Na dvě, možná tři vteřiny ztuhne. Dívá se na obličej dítěte a volá:

„Tohle je vážné. Převezte mi ho na sál. Okamžitě!“

Záchranáři odjišťují kolečka u kovových nohou dětské postýlky a tlačí ji směrem k výtahům. V tuto dobu se čeká dlouho, protože personál na všech patrech končí směnu a desítky lidí stojí ve frontě k východu.

„Jeďte výtahem, já seběhnu po schodech,“ křičí mladý doktor a uhání o několik pater níž, přímo na operační sál.

* * *

„Měli byste se rozloučit,“ říká rodičům anesteziologická sestra v předsálí. Skrz okýnko je vidět, jak pod obrovskou lampou, zabalenou do snadno čistitelné fólie, kmitá tucet osob v zelených pláštích.

„Zítra. Teď jsem to nestihla, pan doktor z oddělení tak rychle utekl,“ vysvětluje matka.

„Ne s doktorem. S dítětem byste se měli rozloučit.“

* * *

Matka a otec se od operačního sálu nehnou. Pravidelně mačkají interkom, ale hlas zpoza dveří pokaždé opakuje: operace ještě neskončila.

Uplyne hodina, dvě, a po dalším zazvonění se hlas na chvíli odmlčí. Nakonec sděluje: „Nejsem oprávněna podat vám informace. Zajděte si na oddělení a promluvte si s lékařem.“

Jaké zprávy může člověk po něčem takovém očekávat?

Matka a otec klepou na dveře, ale nikdo se neozývá. Berou za kliku, uvnitř stojí mladý lékař, který dítě operoval.

Vypadá jinak, než když utíkal na sál. Zestárnul alespoň o deset let, je shrbený. Tvář má šedivou. S viditelnou námahou se pěstmi opírá o stůl, jako by neměl sílu stát.

Je jako boxer, který prohrál zápas.

„Poslouchejte. Dopadlo to dobře. Žije. Co bude dál, to uvidíme.“

V následujících dnech to ale vůbec není dobré. Dítě nepřichází k sobě. Nezvedá ručičky, nechce pít, leží bezvládně v náručí. Zvrací a slábne.

Když zrovna neoperuje, vysedává mladý doktor u jeho postýlky. Je unavený, rukama visí na ocelové bočnici, hlídá. Mění léky, dávkování i způsoby podání. Nepomáhá žádný protokol, hodnoty dál klesají.

Jednoho dne si doktor stoupne k postýlce a pohrává si s polohováním. Zvedne spodní část matrace o několik úrovní výš, takže nemluvně nyní leží hlavou dolů a nohy má vysoko nad ní. Doktor nesleduje monitory, ale tvář děťátka, která rychle pookřává, růžoví, ožívá.

* * *

U mladého organismu postupuje proces hojení rychle. Rány se pěkně zacelí, výsledky se vrátí do normy a po čase je možné odejít domů.

Uplyne několik let a břicho matky se znovu zakulatí.

* * *

Když se ošetřující lékař dozvěděl o těhotenství, jen hlesl: „Sakra.“
Tentokrát berou lékaři matčiny obavy vážně. V konziliu jich je celkem devět. Během prvních týdnů matce nikdo z nich neblahopřeje, všichni mají obavy. Lomí rukama nad komplikovanou anamnézou a ošetřující lékař konstatuje:

„Je to noční můra. Jste noční můrou každého doktora.“

Na všech prohlídkách stojí na stole vedle lékařských záznamů sklenice s vodou a krabice kapesníčků. Během devíti měsíců dojde k řadě vyšetření, která mají potvrdit, že se druhé dítě narodí zdravé. Že je v pořádku, že je stále ještě v pořádku.

* * *

V pozadí pípá monitor s životními funkcemi, cinká kov. Poté je dlouho ticho, operatéři si cosi šeptají, vzdychají, mručí. Jeden se sklání nad otevřeným břichem pacientky, druhý se jí vrtá v útrobách. Takto dva silní chlapi rodí další dítě.

Když je po všem, sestra pokládá matce na břicho sáček s ledem. Apgar skóre dopadlo dobře, ale doktoři odnášejí dítě na jiný sál, aby ho obzvlášť důkladně vyšetřili. Poté se smějí, že strach má velké oči.

Po několika dnech je složka s dokumentací tlustá, ale velmi optimistická. Jsou v ní dlouhé sloupce s výsledky a obsáhlé epikrízy z jiných klinik. Mezi listy někdo vsunul nenápadný lístek z laboratoře – s razítkem, ale bez jakéhokoli komentáře. Je na něm seznam protilátek. Vedle trojciferné hodnoty kdosi propiskou nakreslil šipku nahoru.

* * *

To matce stačí. Doktor na klinice ji na začátku ještě uklidňuje: „To jistě pochází od vás, ty hodnoty by po porodu měly klesnout. Nepropadejte panice. Takové hodnoty nejsou možné, klinický stav dítěte tomu neodpovídá.“

A také: „Co nejdřív byste měla znovu přijít na vyšetření.“

* * *

V noci se matce zdá, že stojí na pláži a na obzoru se zvedá černá vlna. Nemá kam utéct, může jen pozorovat, jak se vlna blíží ke břehu. Matka ví, že za chvíli udeří. Přemýšlí, jak silně.

* * *

Je to stejné jako před lety, i když se jedná o jiného novorozence a jiné lékaře.

V několika ordinacích rodiče slyší: „Není nutné provádět další diagnostiku, ty výsledky nejsou vůbec směrodatné.“ „Vždyť vidíte, že dítěti nic není.“ „Neříkejte mi, jak mám u svého pacienta postupovat.“

Matka proto už nic neříká, ale volá do nemocnice – té samé, kde kdysi působil mladý, pohotový lékař. Na příjmu si sloužící lékařka prohlíží dokumentaci, ze všeho nejvíc ji ale zaujme nenápadný lístek. Několikrát ho okopíruje, zanese ostatním lékařům, volá do laboratoře farmakokinetiky, kde dovedou připravit léčiva tak, aby byla léčba co nejúčinnější a co nejméně škodlivá.

Nakonec říká: „Jděte na oddělení. Provedeme důkladné vyšetření, ale ještě než budou výsledky, nasadíme intenzivní léčbu. Nemáte čas.“

* * *

Dítě vjíždí na oddělení, nebo spíš do ringu. Jaká je to váha, zápasí-li v ní novorozenci?
Když lékaři – a obzvlášť lékařky – na tomto oddělení sdělují rodičům diagnózu, ne vždy dokážou zadržet slzy.
Otcové se za pláč nestydí, protože slzy dospělých mužů tady nejsou ničím neobvyklým. Otcové se dohadují se sestrami, že i oni budou krmit, přebalovat, bdít. Tak to konečně pochopte, je to i moje dítě.

Zato matky pláčou málo, častěji jsou zuřivé. Spí, kde to zrovna jde, klidně i na toaletách, na počurané, šestinedělní krví ušpiněné zemi. Některé si do podprsenky vkládají zelné listy, protože jejich šťáva zklidňuje nateklá prsa. Listy je třeba nejdřív poklepat paličkou na maso. Matky jí tlučou s takovou silou, až na oddělení jednoho dne praskne linka v kuchyňce.

Když je člověk zavřený v nemocnici, čas se vleče a roční období rychle míjejí. Pátky plynule přecházejí v pondělky a všechny středy začínají splývat.

Jednu takovou středu potkala matka na chodbě onoho lékaře, který před lety uháněl rovnou na sál. Natáhla k němu ruku – tolik mu toho chtěla říct! Co se ale dá říct člověku, který utíkal, aby zachránil dítě někoho jiného?

„Zdravím!“ zamával doktor. „Vzpomínám si na vás! Vy jste matka toho pacienta, co mi každý den umíral.“

* * *

I tento pobyt v nemocnici ale nakonec skončil a dveře vedoucí na to či ono oddělení se nadobro zavřely. Čas strávený mezi kovovými šprušlemi, přístroji monitorujícími životní funkce, kabely a infuzními pumpami v paměti pomalu bledl.

Dávné vzpomínky rodiče překryli novými, radostnými. Stále častěji a s větší odvahou jezdili s dětmi na dovolenou.

Když plánovali cestu, vždy vybírali místa proslulá turistickými atrakcemi a dětskými nemocnicemi s nejlepším hodnocením. Do zahraničí si s sebou brali nejdůležitější záznamy a lékařské snímky, přeložené a zalaminované. Když narazili na nového pediatra, dělali si legraci a nějakou dobu mu o svém příběhu neříkali celou pravdu. Hráli s ním poker a v ruce drželi lékařské záznamy. Měli pak radost, že si doktor ničeho nevšiml, že nezaregistroval boj, kterým si museli projít.

Čas plynul, děti přerostly své rodiče, kteří poklidně a šťastně zestárli.
Jednoho dne matka znovu potkala doktora, který se kdysi řítil po schodišti, aby stihl být včas na sále. Od onoho pátečního odpoledne uplynula řada let, ale doktor stále pomáhal dětem, které nikdo jiný neuměl zachránit.

Jen už nebyl mladý. Zešedivěl, zmenšil se, zestárl.

Velmi ji to překvapilo. Stále totiž měla před očima moment, kdy doktor pádí dolů po schodech. Uhání, aby dalšímu dítěti pomohl přežít. Stále je šance, že to stihne.