Prolog
Napíšu všechno. Vše, co si jen přejete. Prohlášení, pamflet, společenskou smlouvu. Všechno. Řekněte si, co, a já to napíšu. Občas se na chvilku zamyslím, ale ne nadlouho. Jen na pár vteřin, na minutku, a pak už se to povalí jako lavina slov z literárního vulkánu. Překvapí vás, jakým proudem to ze sebe budu chrlit. Sednu si – někteří prý píší vestoje, já si ale přece jen sednu –, vezmu tužku, pero, propisku nebo co bude po ruce, a napíšu to. A vy budete spokojení. Slibuju.
Musím upřímně říct, že jsem ve svém životě chtěl vždycky dělat právě tohle. Psát na zakázku. Aby mi někdo zadal klíčové slovo a já si raz dva sedl (někteří údajně stojí, ale já si vždy sedám!) a psal. Jenže takové povolání neexistuje, nikdo vám za to nezapla^. Novinář? Ne, novinář není totéž. Novinář nedostane klíčové slovo. Novinář má k dispozici celý vesmír témat a diskutuje, prohlubuje, vyptává se, kri‘zuje, vytýká. A nepíše o všem. O zneužívání moci, korupci, výmolu na silnici, nepo‘smu, popelnicové aféře, nezaměstnanos‘ na maloměstech. Ale já? Inu, můžu – jak praví klasik Andrzej Bursa – jen rozpačitě prohlásit (a nebudu to opakovat třikrát), že „maloměsta mi jsou u prdele“.
Takové povolání neexistuje, a basta. Slušněji se dá vydělat i nehybným stáním na náměs^ než ježděním rukou po papíře sem a tam. Je třeba se s ^m smířit – tak mi to alespoň vždycky říkali rodiče, protože nutno podotknout, že jsem se pokusy vydělat balík právě v této branži zabýval už od raného dětství. Na oslavách jmenin babiček, prastrýců či bratranců jsem se za cinkotu šálků motal mezi širokými sukněmi, dokud si mě některá z te‘ček nevšimla a neš^pla mě do tváře. Může to působit divně, ale dřív nebo později mě některá z žen do tvářiček skutečně š^pla, jelikož mě osud obdařil výjimečně kulatým obličejem, který ke š^pání přímo vyzýval. Dokonce i dnes mívám někdy pocit, že po mně v tramvaji nebo na poště ženy pokukují a svádí vnitřní boj, aby mě neš^ply. Přestože mám tváře porostlé drsným strništěm, očividně dokážou pořád zapůsobit. Ale zpátky k věci: když už došlo ke š^pnu^, zahájil jsem operaci a zeptal se drahé te‘čky, jestli nemá zájem o literární kus ve formě krátké prózy na objednávku. Moje úspěšnost byla stoprocentní. Kdo by přeci nestál o prozaické dílo od pě‘letého klučiny s buclatými tvářičkami? A tak jsem psal a dostával honorář, někdy dokonce s dýškem, i když dnes vím, že jsem se nacenil příliš nízko – na pouhý jeden zlotý za text.
V tehdejší fázi mi to stačilo – moje životní náklady byly velmi nízké. Kšeiy ale časem začaly upadat; na te‘čky jsem dělal stále menší a menší dojem, š^paly mě čím dál vzácněji a moje příjmy byly nižší a nižší. Měl jsem tehdy zkusit najít si jiné odby‘ště, ale místo toho jsem měl plnou hlavu věcí, na které musí myslet nác‘le^.
Po škole se mi začalo vést o něco líp. Studoval jsem inženýrství vodního hospodářství a vodních staveb. Byly to krásné časy, jelikož jsem ve svém odvětví objevil značnou poptávku po psaném slovu. Lidé pracující v bezprostředním kontaktu s trubkami si literatury velmi váží. Jejich hlad po umění se stal motorem mého podnikání během oné krátké doby jeho rela‘vní prosperity. Zákazníci a zaměstnanci instalatérského podniku, ve kterém jsem pracoval, byli ohromeni mými schopnostmi a objednávali si u mě texty. Často mi k nim zadávali opravdu roztodivná klíčová slova. Slušně jsem se natrápil s ódou na plynovod. Výzvou pro mě byl i zadaný jaterník a epikureismus; oba termíny jsem si musel najít ve slovníku. Můžu hrdě prohlásit, že jsem si se vším poradil. Objednávek nebylo moc, ale věřil jsem, že se byznys brzy rozjede. Zapisoval jsem si je pečlivě do červeného notesu s nápisem Zakázky, stejného, jaký nosil vedoucí podniku.
Termín vyhotovení jsem stanovil na jeden den. Platbu jsem vyžadoval předem. Poc‘vá práce, přístupné ceny, žádné slevy – to říkával náš vedoucí, a já jsem se jeho zásady držel.
Jedinkrát jsem ji porušil, a následky si boles‘vě nesu dodnes. Stál jsem na tramvajové zastávce. Pamatuju si, že ten den bylo vedro, přestože teprve začínal červen. Z tekoucího asfaltu sálalo horko, rozpálený vzduch byl vlhký a dusivý. Na rohu stál nějaký chlap a vyřvával: „Levné ponožky! Kupte si levné ponožky!“ Vrtalo mi hlavou, kdo by měl v takovém parnu pomyšlení na ponožky, a vtom jsem ji uviděl. Na sobě měla bílé šaty stažené modrým páskem. Tlustý světlý cop jí sahal až k lopatkám. Vypadala jako pastýřka, která před chvilkou opus‘la louku i své stádečko ovcí. Neviděl jsem celý obličej, jen ty oči: modrošedé. Nos a ústa si zakrývala barevným vějířem s orientálním vzorem. Neovívala se, jen zpoza něj vykukovala, jako to dělávají vážené matróny na plese v nějakém historickém filmu. Podíval jsem se na ni a představil si, že se za vějířem ukrývá široký dívčí úsměv.
Strašlivě jsem se ovšem spletl. Obličej za vějířem byl velmi vážný a výrazně starší, než jsem zpočátku odhadoval. Když jsem se ji snažil nalákat k objednávce u mé jednočlenné firmy, měřila si mě chladným pohledem – což bylo v tak horký den příjemné. Vyslechla mě, načež opáčila: „Vyloučeno, milý pane. Já nečtu.“
„Nikdo nečte, milá paní. Hlavní je, aby se psalo,“ odvě‘l jsem, avšak ani to, ani značná sleva, kterou jsem jí nabídl, nezabraly. Byla nezlomná, z nebe se snášel žár a mně ujely už dvě tramvaje. Chystal jsem se vycouvat, když tu se jí v očích rošťácky zablesklo a s prohnaným úsměvem zpoza orientálního vějíře pronesla: „Když jinak nedáte. Objednám si u vás text, ale neposkytnu vám klíčová slova, nýbrž inspiraci. Zítra ji přinesu na smluvené místo.“
Nadiktoval jsem jí adresu a šel si poklidit v bytě. Představoval jsem si, že tohle všechno je jen začátek, začátek něčeho dobrého, a jelikož mám začátky rád, měl jsem skvělou náladu.
Dorazila v pravé poledne. Vějíř už neměla, zato slunečník ano. Japonský, oznámila mi, pravý japonský slunečník. Za ní cupital pejsek.
„Co to je?“ zeptal jsem se při pohledu na něj.
„Inspirace,“ oznámila a odešla. Z pejska se vyklubala fenka, extrémně ošklivá a otravná. Nakráčela si to do mého bytu, jako by byl její, a začala se celá špinavá o^rat o koberec. Navíc pouštěla chlupy. Obecně mám zvířata moc rád, ale stvoření, o kterém jsem měl napsat krátkou prózu, ve mně sympa‘e nevzbuzovalo. Mělo předkus; spodní řada zubů neustále vyčnívala ven, zformovaná do nehybného psychedelického úsměvu – nebo spíš výrazu agrese. Fenka línala, její dlouhá šedá srst se postupně rozpros^rala po celé ploše koberce. Nohy měla krátké, trup podlouhlý a tlustý. Polohu očí nešlo určit, tak moc bylo zvíře navzdory línání chlupaté. Vytrvale zuřivě štěkala a bez přestání se drbala, takže vzduchem vířily chuchvalce srs‘.
Seděl jsem a dlouho se na toho psa díval, ale na mysl mi nepřicházela žádná vhodná slova. Sváděl jsem s ní boj celé odpoledne, jelikož se společně s celým oddílem blech snažila vlézt mi do postele. Vzdal jsem to navečer, když mi došlo, že se neznámá s japonským slunečníkem už nevrá^, a že Inspirace v mé posteli stráví tuto noc i všechny další.
Nejošklivější pes, jakého jsem kdy viděl, se mnou prožil dvanáct let. Utra‘l jsem za něj celé jmění, protože Inspirace neustále trpěla nepříjemnými kožními nemocemi. Celý život jsem dělal instalatéřinu a mám tu práci rád, nemůžu si stěžovat. Pořád ale ještě sním o psaní na zakázku a jednou za čas si dávám reklamu do místních novin. Jenže telefon mlčí. Od toho proklatého dne, kdy jsem potkal ženskou s japonskými doplňky, jsem nedostal jedinou objednávku. Časy se změnily, psané slovo už dnes není v kurzu a vím, že se s ^m musím smířit. Zkoušel jsem psát sám pro sebe, ale vycházely mi z toho samé podivnos‘. Příliš dlouhé a emocionální. K ničemu.
Včera Inspirace vydechla naposledy. Po celý náš společný život marodila, a poslední dobou se na to nabalil ještě nepříjemný kašel. Veterinář ho diagnos‘koval jako černý, ale víc toho pro ni nesvedl. Chudák fenečka kašlala, sípala, zvracela a můj byt proměnila v psí hospic, po kterém jsem se nervózně motal a podával jí pořád nové a nové léky. Co pošla, nejím, nespím a piju rozhodně víc, než je zdrávo. Neumím to vysvětlit, ale cí^m se, jako bych sjížděl ze strmé střechy a jen slova můžou způsobit, že mě na poslední chvíli zastaví a zachrání okap. Nevím, jestli rozumíte, o co mi jde.
Jde mi o to, že když mi nahodíte slovo, napíšu, co si jen přejete. Prohlášení, pamflet, společenskou smlouvu. Všechno. Sednu si, na chvilku se zamyslím, a napíšu to. Budete spokojení.
Nác‘letý
Jako dítě jsem miloval pravidelný rytmus vlaku. Vždycky mě uspával; dokázal jsem zabrat do patnác‘ minut poté, co jsme s celou rodinou a přemrštěným množstvím zavazadel a svačin nastoupili do vagónu. Uvelebil jsem se na hromadě kufrů nebo na matčině měkkém klíně a nechal se kolébat rytmem kol.
Byl vrchol léta. Stromy za oknem se zelenily zelení tak šťavnatou, že by po zakousnu^ snad stékala po bradě. Vedra ještě nes‘hla vyšisovat pohlednici letní krajiny. Všude možně roztroušená staveníčka, dojem venkovské idylky, klidu. A to všechno působilo nějak rozmazaně, nevýrazně a umorousaně jako sklo umatlané stovkami lidských rukou a špatně umyté obsluhou polských drah.
Na pozadí toho všeho se mi nevybavuje nikdo jiný než holčinka. Tak ji všichni nazývali; pořád slyším matku, jak říká: „Bude tam jedna holčinka, určitě si budete rozumět.“ Tehdy jsme jeli taky vlakem: za nějakým strýčkem nebo švagrem, už si nevzpomínám. Nikoho z lidí, u kterých jsme tehdy bydleli, jsem nikdy před^m ani potom neviděl. Nechápu, co to bylo s těmi prázdninami za nápad, každopádně dětství je plné událos^, které není třeba dítě‘ vysvětlovat; nemají žádný důvod ani cíl, nepředchází jim žádný úvod. Jen blažená nevědomost osvobozená od jakéhokoliv rozhodování.
Slovo „holčinka“ se mi líbilo. Mělo v sobě cinkot a veselost činelků a bezstarostnost a lehkost trampolíny nebo houpačky. Nelíbila se mi ovšem představa trávení prázdnin s holkou. Byl jsem ve věku, kdy jsem zvládal hodiny předs^rat, že klacek je samopal nebo meč; předs^rat, že holka je člověk jako každý jiný, jsem ale nezvládal.
O lidech si údajně děláme představu na základě prvních patnác‘ vteřin. Jestli je to pravda, pak ony prázdniny měly být noční můra, protože Anielka – holčinka se jmenovala Anielka – na mě udělala příšerný první dojem. Měla dva popelavé myší copánky, šatečky vázané na ramenou na mašličky a dlouhé tenké konče‘ny. Tělo tak hubené, že kolena a lokty působily na jejích údech jako nepřirozené bulvy. V jejím případě ale nešlo o špatný zdravotní stav, nýbrž o stav přechodný, a dalo se očekávat, že Anielka časem nabere tvary, potažmo i hmotu. Velké oči, trochu tupý nosík, a na to, že jí bylo teprve osm, se tvářila až přehnaně dospěle a vážně.
„Budeme si hrát s míčkem,“ oznámila. To zdrobňování mě naštvalo. Tehdy jsem ještě nevěděl, že Anielka zdrobňuje každé podstatné jméno a že dospělí při řeči s ní najedou na ten samý podivný jazyk, jako by Anielka patřila k jinému živočišnému druhu – k druhu roztomilých medvídků a růžových balonků, s nímž je možné komunikovat jen touhle úlisnou divnomluvou.
Velmi rychle jsem se přesvědčil, že Anielka byla navzdory uhlazeným a zdvořilým větám, které používala v dialogu s dospělými, osobou krutou a svou krutos^ se přímo
opájela. Hra s míčkem se neproměnila v nic jiného než obyčejnou vybíjenou, ve které jsem byl já, o tři roky starší kluk, ^m vybíjeným, a to tak moc, že ze mě div duši nevybila. Pamatuju si okamžik, kdy mi do obličeje pošesté mrš‘la míčem silou, o jakou bych nikdy vyžle jako Anielka nepodezíral. Tehdy jsem se na ni přestal dívat se směsí pohrdání a blahosklonnos‘, s jakou jsem se s ní přivítal, a namísto toho jsem ji začal pozorovat s obdivem, jenž v průběhu oněch dvou divných horkých měsíců narůstal, dokud v den odjezdu nedosáhl naprostého vrcholu.
Anielka pro nás denně vymýšlela nové hry a každá z nich byla založená na ubližování nevinným stvořením, která se nám připletla do cesty, nebo – v případě jejich nedostatku – na ubližování mně. Naivní a ve své naivitě nevinné dítě, jakým se mohla moje nová kamarádka zdát, s neřízenou rados^ a uspokojením přihlíželo utrpení vyděšených koťat, která jsem z jejího příkazu musel umís‘t do nejvyššího čapího hnízda v okolí. Při pohledu na vypoulené oči žab pověšených za zadní nohu na větvi vyluzovala veselý spokojený skřehot, ze kterého mi běhal mráz po zádech. „Udělej žabičkový kolotoč,“ poručila, a já jsem polykal slzy a mlčky poslušně vázal provázkem uzly na tenoučkých žabích konče‘nách, které až nápadně připomínaly Anielčiny. Vykonával jsem všechny její rozkazy a nesl tak podíl na neuvěřitelném utrpení mnoha nebohých stvoření, přičemž jsem sám někdy riskoval zdraví – ne-li život. Na svou omluvu můžu říct jen to, že když šla Anielka na večeři nebo pomáhala rodičům, nejednou jsem se potají vracel na místo činu ve snaze osvobodit většinou už hynoucí zvířata. Zkoušel jsem si namluvit, že jsem pro ně nemohl udělat víc.
Byl jsem ve věku, kdy představa trestu za hříchy v jednom budí opravdový sžíravý strach. U nás doma jsem v nedaleké farnos‘ plnil funkci ministranta a téma božího hněvu jsem bral velmi vážně. Večer co večer jsem namísto modlitby před spaním propukal v pláč a vleže na břiše slzel do polštáře. Při pomyšlení na nevyhnutelnou zpověď na konci léta jsem prožíval hotová muka. Zpytoval jsem svědomí a na seznam hříchů dopisoval další položky. Schovával jsem ho ve škvíře mezi matrací a dřevěným rámem postele. Neuplynul den, abych pro něj dvakrát nebo třikrát nesáhl a nepřiškrábal okousanou tužkou další bod. Zapisování hříchů mi přinášelo pocit chvilkové úlevy, jako by samotná existence seznamu dávala naději na jejich odpuštění. Po čase mě ale jeho délka začala děsit. Pokaždé, když jsem byl donucený na něj něco připsat, mi před očima vytanula zpovědnice, a v ní já, jak po‘chu drmolím nekonečnou litanii svých prohřešků. Až jsem během jedné bezesné noci v záplavě bezmocnos‘ seznam rozstříhal na malé kousíčky a snědl. Možná jsem doufal, že by se zažívací po^že způsobené papírem v žaludku daly brát jako jakási forma pokání a přičinily by se k odpuštění aspoň pár mých hříchů. V hloubi duše jsem ale věděl, a doteď si ^m jsem jistý, že Bůh, který by mi odpus‘l, co jsem tehdy v létě prováděl, takový Bůh neexistuje.