V den, kdy si můj otec myslel, že viděl ďábla, jsem nebyl doma. Vlastně už jsem o své rodině neslyšel celou věčnost. 
Patnáct let jsem nevkročil na rozbité dlaždice za prahem usedlosti Zázračno. Záměrně. Když jsem někdy pomyslel na návrat, vybavilo se mi, jaké tam bylo dusno. Poslat jim dopis nebo pohled, to si radši vypíchnu oko. Proč chodit kolem horké kaše? Můj dům nikdy nebyl můj domov. Byl to blázinec. Chytří blázni. Šílenci, kteří rozvažují, konverzují, vzdorují, přesvědčují. Neexistují horší šílenci než chytří blázni. A co hůř: bláznovství mé rodiny sahá několik generací zpět. Mí rodiče, mí prarodiče, mí praprarodiče, všichni se rozhodli zůstat přišpendlení k téhle přímořské hroudě, rozhodli se nikdy nepohnout, stát se solnými sloupy věrnými pitomému cíli opatrovat jednu shnilou jabloň. Osudem rodiny Strážných je a vždy bylo, můj synu – dávej pozor, dělej si poznámky, co ta vráska na čele?, vypni hruď, buď pyšný – osudem rodiny Strážných je a vždy bylo plnit funkci hlídacích psů. 
Já odešel. Byl jsem v Barceloně, Kodani, v Addis Abebě, Manaosu, Johannesburgu, Luang Prabangu, v Bukurešti, Jakartě, v Zacatecasu, v Šanghaji, byl jsem na tolika místech, nikdy jich nebylo dost. Benzínky uprostřed ničeho postavené vyloženě jako zašívárna, kde koupíš pivo. Potají si na veřejném záchodě umýt podpaží a zastřihnout vousy. Procházet se po cizím městě, obklopen cizími lidmi – cizí barva kůže, cizí oblečení, cizí zvyky – a uvědomovat si, že ve skutečnosti jsi tady ten cizí ty. Oproti očekávání mé rodiny jsem udělal úplný opak: nikdy jsem se nezastavil. Putoval jsem z jedné země do druhé, jako by na tom závisel můj život. Pokud jsem ve stejném městě nějakou náhodou zůstal déle než několik měsíců, ve stejném zapadákově z cihlových domků, ve stejné díře ztracené na konci světa, nedělalo mi to dobře. Nohy se mi třásly a po každém jídle jsem zvracel bílou žluč hustou jako sražené mléko. Nevolnost nepřecházela až do chvíle, kdy jsem znovu popadl batoh a vrátil se na cestu. Bez cíle, bez domova, bez přátel, v kapse ani euro-dolar-peso-dirham-rupii-jüan. Trpěl jsem jak zvíře. Taková je pravda. Za ta léta jsem musel dělat věci, na které nejsem hrdý. Ale co. Hm. Co? To je cena za svobodu. Teď už jsem moudřejší. Například vím, že v Chartúmu mluví děti na ulici tajným jazykem rendok. Vím, že na Zanzibaru se mořský plankton v noci blýská jako glitry. Vím, že v Potosí si cigaretu vychutnáš déle, protože město leží čtyři tisíce metrů nad mořem a nedostatek kyslíku zpomaluje hoření tabáku. Vím, že v Indii jsou travestité svatí i žebráci zároveň. Zkrátka a dobře vím, a abych to moc neprotahoval, že v Kalifornii si můžeš slušně vydělat sběrem mariánky. 
V den, kdy si můj otec myslel, že viděl ďábla, jsem byl deset tisíc kilometrů daleko. Přesněji řečeno v Bangkoku, jmenovitě ve čtvrti Sukhumvit, konkrétně v jednom umaštěném bytě pronajatém od spekulanta z Kantonu. Ve dvě ráno mi zazvonil mobil. Zvedl jsem ho v polospánku. V tu chvíli mě neznámá žena informovala, že si můj otec myslel, že viděl ďábla. Otcovo jméno tehdy někdo zmínil poprvé za patnáct let. 
Žena se představila jako paní Nissenbaumová. Oznámila mi, že pracuje jako sekretářka pro Antich & Asociates, společnost věnující se rozvoji urbanismu. Jednalo se o nanejvýš důležitou záležitost. Tak to paní Nissenbaumová do telefonu řekla. Nanejvýš důležitou záležitost. 
Jste Mojžíš Strážný? Je Noe Strážný váš otec? Nezavěšujte. Musím vám sdělit jednu nanejvýš důležitou záležitost. 
Poslouchal jsem ji a připadalo mi to neuvěřitelné, ten pocit mě šimral v konečcích prstů. Můj otec. Jabloň. Posvátná mise rodiny Strážných. Svítání dne, kdy jsem odešel. Všechno mě náhle vrátilo zpět, bylo to jako dostat palicí do hlavy. 
To se stalo předevčírem. Od té chvíle jsem na otce neustále myslel. Zjistil jsem, že si už nevybavím jeho obličej: je to jako snažit se zalátat díru. Zato si ale překvapivě přesně pamatuju každou jeho posedlost, jeho neměnné zautomatizované zvyky paličatého muže. Co všichni dobří synové říkají na pohřbech? Jo, jasně: můj otec byl vždy zásadový. Když mi zavolala paní Nissenbaumová, sekretářka ze společnosti Antich & Asociates, šla rovnou k věci. Nevěděla nebo mi nechtěla prozradit příliš detailů o tom, jak si můj otec myslel, že viděl ďábla. Ale já si stále pamatuju zaběhlý řád svého tehdejšího domova a nemám nejmenší pochyby o průběhu onoho říjnového rána. 
V šest dvacet ráno otec otevřel oči. Chybělo přesně deset minut do zvonění budíku. Otec se vždy budil jako stroj. V jednu chvíli spí a v další jako sekyrou rozčísne chrápání vedví, do mozku mu nateče šťáva, připraven k akci. To má z nočních hlídek v dětství, v mládí i ve stáří. Já se budím stejně. Můj bratr Zachariáš se budí stejně. Můj bratr Gabriel se budí stejně. Otec nás všechny naučil přejít ze spánku do bdění tak profesionálně jako kočky. Mou sestru Rút ne: je to žena. Bůh ji nestvořil s duší strážkyně, svěřil jí do rukou jiné činnosti, především plodit další Strážné. Neříkal jsem to? Kromě magorů jsou v mé rodině taky všichni zkažení machisti. Takoví, že v šest dvacet, deset minut před zvoněním budíku – jsem si jistý, že to tak bylo – se otec probudil jako by zařízl spánek a s očima dokořán zůstal nehybně ležet pod peřinou, čekal, až hodinové ručičky dojdou k půl sedmé. Matka spala na opačné straně starožitné manželské postele. Slabě chrápala. 
Ze strany dovnitř oknem proklouzávalo světlo se vší lehkostí. 
Intenzivní středomořské světlo mandarinkové barvy, které se rodí hutné a klidné. Procestoval jsem kus světa a další takové světlo neviděl. 
Vteřinu před tím, než zazvonil budík, otec natáhl ruku a vypnul ho. Pak tiše vstal, tak jak se to naučil za ta léta ve společné posteli. Svlíkl si kalhoty i triko od pyžama, složil je a nechal na polštáři. Nahý se vydal ke skříni pro čisté spodní prádlo. Můj otec byl vždy vysoký a hubený. Velmi vysoký a velmi hubený. Nahý musí vypadat jako suchý strom. Dochází mi, že uběhlo patnáct let. Otcovy svaly přirozeně musely za tu dobu ochabnout, obratle se mu vklínily jeden do druhého, otec bude menší, o sedm nebo osm centimetrů určitě. Ale stále bude vysoký, o tom nepochybuju, a příšerně hubený. Na otci byly nejpozoruhodnější jeho obrovské ruce. Ty dlouhé prsty jako by měly pětadvacet článků. Prsty připomínající větve suchého stromu, kterým můj otec byl, a dozajista stále je. Když se mi o něm někdy v průběhu těch let zdálo, nikdy jsem nebyl schopný vybavit si jeho tvář – jen nezalátanou díru – zato jeho ruce vždycky. Zjevovaly se položené na stole, pravěké a dlouhé, samy u sklenky vína nebo hrnku kávy, co zaváněla irskou přípravou. V mých snech se nedělo nic dalšího. Ruce tam jen tak byly. Vypreparované. Jako by vyčkávaly. 
Normální lidé si sednou na okraj postele, aby si oblíkli kalhoty a obuli se, můj otec nikoliv, můj otec si sedá pouze na stráži. Proto vím, že v den, kdy si můj otec myslel, že viděl ďábla, se oblékal vestoje, možná se opíral o komodu po prababičce, možná o futra. Manšestrové kalhoty a bílý bavlněný nátělník. Také svetr, když bylo ráno frišno. Na nohou espadrilky. Otec vyšel z pokoje a sešel po schodech. Matka v posteli otevřela oči, zjistila, že se její manžel odebral plnit své povinnosti, a znovu usnula. 
Místo do koupelny šel otec do kuchyně. Pustil kohoutek u dřezu a opláchl si obličej přímo tam. Jako bych ho viděl. Každý pitomý den stejně. Osušil se hřbetem ruky, žádné ručníky nebo utěrky. Kuchyň je velká a stará, nahrubo předělaná. Borovicové police se prohýbají pod tíhou keramických talířů a smaltovaných džbánů, výbava několika generací shromažďovaná bez ladu a skladu; v tomhle domě se nic nevyhodí: ani děravá nádobka na ocet, kýčovitý talíř nebo ohnutá naběračka. Spousta rendlíků, rybářských navijáků, demižonů ze zeleného skla, proutěných košíků, pro všechno tohle harampádí není místo. Spižírna je vzadu, schovaná za látkovým závěsem. Vestavěná trouba pochází z počátku devatenáctého století, z doby, kdy si téměř nikdo troubu dovolit nemohl. Tahle trouba s bronzovým nýtováním je jakýsi symbol. Připomínka, že kdysi dávno bývala usedlost Strážných významný statek neboli alquería. 
Alquería: tak se ve Valencii říká těmhle domům, co vypadají jako hrady, které kdysi postavili bohatí rolníci, aby dali svým sousedům najevo, že oni se nikdy, v žádném případě, ani za nic nepodobali těm hladovým chudákům okolo. V té době musela být usedlost Zázračno ohromný statek. Dnes je to ruina. Pavučiny a praskliny. 
Otec snídá vestoje – už jsem říkal, že si sedá jenom na stráži – s břichem nakloněným nad kuchyňskou linkou hlídá, aby drobky padaly do dřezu. Krajíc chleba s plátky ovčího sýra. Studená káva z předchozího večera. Stejné posvátné jídlo každé posvátné ráno. 
Po snídani otec vyšel na dvůr. Tam ho vítala ta největší ranní ptáčata, naši psi. Možná si poskočili, zběsile mrskli ocasem, ale jsem si jistý, že ani neblafli. Psi z usedlosti Zázračno byli náležitě vychovaní a štěkali pouze z dobrého důvodu. Když jsem odcházel, měli jsme doma devět psů. Z fleku je ještě zvládnu vyjmenovat: Nalezenec, Letnice, Korintský, Beránek, Rozumný, Farizejský, Jericho, Ovce, Štědrý. Kolik psů bude na usedlosti asi teď? Víc? Míň? Určitě víc. Ano, určitě mnohem víc. 
Každopádně: dvůr. Otec konečně vyšel na dvůr. 
Střed domu. Střed vesmíru. Doslova: střed vesmíru. 
Vnitřní dvůr usedlosti Zázračno má obdélníkový tvar. Obestírají ho mohutné stěny – stěny obklopující střed vesmíru. Pro stavení jsou nepřiměřené, hodí se do vězení. V rozích vystupuje zubatý vzor drátěného plotu, taky střepy z lahví s příměsí malty nastražené tu a tam se vším zlým úmyslem světa. Každou chvíli si o ostnatý drát nějaký racek roztrhne křídlo nebo se řízne do pařátu o sklo, a tehdy se celá usedlost Zázračno raduje, protože ten den alespoň bude u oběda o čem klábosit. Východní stěna dvora vede přímo k moři, končí u útesu, který sedmimetrovým strmým srázem mizí ve Středozemním moři. Navzdory těmto dispozicím, které by těžko někdo 
zdolal, je tato zeď stejně ostnatá jako zdi ostatní, stejně krutá vůči témuž hypotetickému, neviditelnému nepříteli. 
Uprostřed dvora – ve středu celého vesmíru – stojí slunečník, plastový stolek a houpací křeslo. Strážcovské houpací křeslo. 
Naproti se tyčí ta zatracená jabloň zalitá sluncem. 
Buď uctivý. Pozdrav ji. Pokřižuj se. Poslouchej, synu můj, dávej pozor: tahle jabloň je naše odpovědnost, naše a ničí jiná, nás Strážných; kdo se k téhle jabloni přiblíží, vyfasuje kulku mezi oči, vykucháme z něj ledviny, jedním řezem rozpářeme břicho, vyvrhneme ho do moře a amen. 
(…)