Kapitola 1
(...) Bydlíme v malém bytě. Já, Flavia a strach. Muže nemáme. Všichni odešli. Jednoho po druhém jsme je odložily stranou jako zimní oblečení, když je vedro. Svlékly jsme si je. My, ženy z naší rodiny. „Odteď pokojně spí na onom světě a já ve své posteli!” řekla babička. Matčina matka. Ona zůstala u nás v rodině první svlečená. Jmenovala se Victoria. Vdaná za Marina. Byl to brunet s propadlými tvářemi, byl chromý na jednu nohu a pro ránu nešel daleko. Zemřel jednoho večera u trati. Vyskočil nebo vypadl z vlaku, kdoví. Když ho našli, páchl zvětralým vínem a vlasy měl ulepené od krve. Nikdo neuměl říct, co dělal tou dobou ve vlaku, odkud jel. Přestože to všichni tušili. „Někoho má, jinak by tak necestoval” šuškali si lidé. Babička předstírala, že je jí to jedno. „Ať si jde!”, říkala mrzutě a zvedala oči k nebi, tam, kde si myslela, že se odbývá všechno.
Pak přišla řada na mámu, aby si vysvlékla tátu. Táta měl jemné ruce pianisty. Proto si ho vybrala. Podle rukou. A podle nohou, aby měl obě stejné, aby jí už neříkali Chromajzlova Nina „jak na mě pokřikovaly děti na ulici”, vypráví a přejede si dlaní po obličeji, aby setřela stopy, které tam možná ještě zůstaly kdoví odkud. Jednoho dne táta seběhl schody a odešel. Měl zimní bundu, na hlavě ušanku sepnutou nahoře a kufr. Vypadal utrápeně. Což pravděpodobně taky byl, jen to až tehdy bylo hodně vidět.
Já jsem se s Vladem rozvedla několik let po svatbě. Poznali jsme se na ulici Ciurea v pravé poledne. Vycházela jsem z Megy s obrovskou sítí pomerančů, která povolila před vchodem v parčíku, v tom u podchodu. Osvobozené ovoce se rozkutálelo všemi směry až do příkopu. Viděla jsem ho přibíhat se sluncem v zádech, byl vysoký s pěknýma rukama, ráda jsem je na sobě cítila, ačkoliv jsem mu ve většině případů musela ukázat, kam je má položit. „Uděláte si už někdy děti, abych se z nich mohla těšit?” otravovala nás matka. Uděláme, uděláme, odpovídala jsem v duchu, tam, kde je matčino potěšení důležitější, než všechna potěšení na světě a zvedá se ve vlnách přesahujících dva metry. Ve skutečnosti jsem na ni zařvala jako tur: Co se mi sakra pořád pleteš do života? Napadlo tě, že třeba ani nemám děti ráda?
Toho dne jsem mámu dohnala k slzám, a později večer jsem Vladovi řekla, že chci dítě, on se na mě usmál a nechal si sklouznout spodky ke kolenům. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, taky jsem se rozbrečela. Možná radostí, ačkoliv neumím přesně říct proč. Ale brečela jsem. Napsala jsem na Facebook tučným písmem na růžovém holčičím pozadí: Dora + Vlad + překvapení! Like, like, like, like a tak dál. Na Facebooku je pořád léto a vypadá to, že lidi jsou na pláži s očima upřenýma na vodní dálavy. A voda je klidná, žádná vlna.
*
Došly mi cigarety, takže budu muset vyjít z domu.
„Budeš pryč dlouho?” ptá se mě Flavia.
„Netuším,” odpovím jí a zamknu dveře na dva západy.
Nejspíš akorát čeká na to, až odejdu, aby mě už neviděla, a mohla si vyzout ta těžká bagančata, dobrá leda k tomu někoho nakopnout, kdykoliv má strach, a aby zůstala konečně o samotě, bosa a s hudbou puštěnou na plné pecky.
Když se octnu na ulici, rozhodnu se, že se projdu po okolí, ne přímo kolem našeho paneláku, kde není nic k vidění, ale dál směrem ke stadionu, kde jsem se kdysi procházela s holkou v kočárku. Mám žluté šaty s tříčtvrtečními rukávy a udělám si selfie u vstupu do parku. Za čtvrt hodiny si všimnu dvou žádostí o přátelství od dvou vojáků NATO. Od našich žádná reakce.
Vzpomínám si, jak jsem v prvních měsících po porodu brala kočárek a brázdila uličky, na začátku s očima upřenýma na spící dítě, pozorně jsem sledovala, jak se probouzí, jak se usmívá, její bledý a ospalý kukuč; později, jak jsme si jedna na druhou zvykly, jsem obracela zrak na řadové domky, patrové, se silnými zdmi, přilepené jeden na druhý; některé s letargickými kočkami na prahu, jiné s třešněmi a mohutnými keři hortenzií a skoro všechny s alespoň pár metry čtverečními trávníku, aby bylo kam jít, nadýchat se vzduchu nebo vykouřit cigaretu.
Čím víc se blížím k centru čtvrti, zanechám park napravo a namířím si to k hlavní ulici s trolejbusy, jež rozděluje tuhle část města vedví, tím spíš mi připadá, že necestuji v prostoru, ale v čase. Když byla Flavia hodně malá, byla tahle spleť ulic můj svět. Jediný, kde jsem se cítila být svou vlastní paní.
Už dávno minulo poledne, slunce nabralo na síle a světlo se nerovnoměrně odráží na chodnících, kreslí kruhy. Čtvrť, tak jak ji cítím, liduprázdnou a ohřátou jarem, se vylupuje jako pomeranč do alejí, parčíků a zahrad, jež až zběsile přetékají vzpomínkami. Najednou jsou všechny roky, co jsem považovala za ztracené, ty, o nichž jsem mluvila s matkou a říkala jí: „Dvakrát jsem mrkla a nevím, kam se poděly”, zase tady před mýma očima.
Jak jdu, obrazy jako by se odpoutávaly od země a ulice se plní tu Flaviiným smíchem, tu zvukem koloběžky nebo vrzáním koleček u kočárku pro panenky, bez kterého nechtěla ani
vyjít z domu.
Jak dítě stále roste a roste, ulice, kam zajde máma, by měly být čím dál početnější a širší, asi tak, aby měly kam přicházet nové vzpomínky, které by se na ně snesly jako sníh jako na ty původní, kdy na ničem kolem už nezáleželo a život sám zadržoval dech, aby neprobudil dítě v kočárku.
Dorazím do Megy, dveře se se zvukem záklopky otevřou, u kasy je Geta, sousedka s rezavými vlasy a velkým poprsím, usměju se na ni, ona se taky usměje, dám jí peníze, jedny kentky, povídám, dá mi balíček, vrátí drobné, „Máš pěkné šaty!”, říká, „ehm, mám je už sto let!” odpovím, vzpomenu si na ty dva vojáky a s pomyšlením na ně vyjdu z krámu, najdu
zapalovač a zapálím si cigaretu. Kouř mi stoupne do hlavy, něco tam otupí a bolí to trochu míň. Sama nevím, co to bolí, jenom cítím tíhu, jako bych nesla tašku, které se už brzo přetrhnou ucha, ale pořád jsem nucena ji vláčet s sebou. Bojová výzbroj, tak to působí.
Vracím se domů. Na cestě – dva keře zlatého deště, vyzáblá kočka, žena s medvědím česnekem, tři auta, jedno s rozbitým ochranným sklem, panelák, další panelák, čerstvě natřený plot, na němž se těžkopádně natřásá vrána. Otřesu se jako při zlé myšlence. Nemám ráda ptáky, nelíbí se mi jejich šílený kosý pohled, skelné oči po stranách hlavy, bojím se zobáku a drápů stvořených k tomu, aby chytaly, rvaly, drásaly, zraňovaly. Když pomyslím na ptáky, vidím krev. Dokouřím cigaretu. Kouřím nějak moc. Kdybych toho dokázala nechat, jistě bych se cítila být lepší, sebejistější, ale i víc sama. Samota má kyselou pachuť zvratků a je cítit rybinou.
Byl duben, Mircea mě opustil a matka koupila jikry. Dívala jsem se na ni, jak stála před ledničkou otevřenou dokořán a usmívala se, jako by koukala do skříně plné šatů. V duchu jsem ji bezhlese volala a doufala, že neviditelné předivo, které spojuje dívky s jejich matkami, v ní začne vibrovat, otočí ji tváří ke mně, připravenou mě obejmout, pohladit a říct mi, že to přejde. V duchu jsem křičela, hryzla si rty a lámala si prsty, zatímco ona ukládala nákup na místo a plánovala večeři. Chtěla jsem na ni zavolat, že cítím prázdno, a to prázdno spaluje a bolí, ale máma na tenhle druh bolesti nevěřila. „Jestli tě něco bolí, vezmi si Paralen” říkala obvykle. Toho dne jsem za sebou zavřela dveře do kuchyně, šla jsem do koupelny a spolykala celou krabičku. Už mi bylo osmnáct, takže záchranka mě odvezla do nemocnice pro dospělé. První večer jsem celý probrečela a prozvracela.
Zapálím si další cigaretu. Držím se jí jako příslibu. Že to bude dobré. Když vdechuji do plic kouř, myslím na to, že věci nemohou takhle zůstat, aniž by se stalo něco doopravdy důležitého. Nemůžeš vést život, ve kterém se nestane nic, co by stálo za řeč. Respektive, můžeš, ale kdo by o takový život stál? Proto si děláme profily na sítích. Když o sobě píšeme, věci se zdají lepší. I ty zlé vypadají dobře. Netuším, jak si moje máti poradila bez internetu. Měla sousedky a v těch dobách bylo málo štěstí a moc na něm nezáleželo. Na něčem jiném ano: na jídle. Máma obcházela celý panelák kvůli hrnku cukru nebo oleje a často se u jiných v kuchyni zdržela na kus řeči. Zatímco byla u sousedů, táta tloukl na gauči špačky. Máma mi ten gauč dala věnem, když jsem se vdala. Pořídila si nový. „Malý, zelený, kolem kterého se dá normálně projít”. Ani jsem nevěděla, že má ráda zelenou.
Kdykoliv o sobě máma mluví, je to v minulém čase. Ona teď, nebo ona v budoucnu neexistuje. Máma byla sama sebou, jen dokud nebyla matkou a babičkou. Večery tráví na novém gauči a civí na televizi. Za pandemie jsem jí dala jako dárek předplatné na Netflix. K narozeninám. „Co ti mám koupit?”, zeptala jsem se jí. „Co chceš ty”, odpověděla mi znuděně.
Dlouhé hodiny sleduje filmy a říká mi, jak si představuje, že se na ně díváme spolu. „Zastav se taky někdy u mě”, prosí mě. Když u ní v baráku jdu po schodech, vidím tátu, jak je spěšně sbíhá, a mámu, jak za ním běží v županu a pantoflích. Řekla jsem jí to, ale jen mávla znechuceně rukou a odvětila mi, že nemá smysl vyhrabávat mrtvé. Jenže táta není mrtvý. Jen nás opustil a znovu se oženil s Loredanou, co si říká Lori.
Kapitola 2
Od doby pandemie vzrostl i počet žádostí o přátelství na Facebooku. Hlavně od chlapů. Asi se začali bát, poněvadž oni se vylekají snadno. Nikdy je nepřijmu jen tak. Nejdřív se podívám na fotky, studia, jejich přátele, abychom měli alespoň pár společných. To mi dá pocit jistoty. Jako na večírcích na gymnáziu, kdy jsem potřebovala předem vědět, kdo jde, než jsem se rozhodla, zda se zúčastním, či nikoliv.
Takhle jsem potkala Tomu. Na zdi má napsáno, že žije v Brašově a vystudoval medicínu, a fakt, že se živí jako přemožitel smrti, ho činí sexy, jako každého samce připraveného k boji. Na profilovce má modrou košili a sebejistě se usmívá. Máme jen dva společné přátele, ale protože je doktor, udělala jsem výjimku a žádost přijala. Jenže teď mlčíme, oba dva, protože netušíme, co by se ještě dalo říct, a možná, že už si neřekneme nic.
V televizi je reklama na nevím kterou banku a mladá holka v bílých šatech jede na kole a všichni kolem se po ní ohlížejí. Vypadá jako z muzikálu a já čekám, že něco zazpívá, ale ono nic. Příběh končí záběrem na nějakého úředníka, co jí stiskne ruku, a nadšený hlas vypravěče říká něco o hypotéce. „Poslechni Doro, až se vdáš, dbej na to, ať má stálé zaměstnání, byt, třeba i garsonku, kdyby měl dva pokoje, tím líp, aby děcko mělo vlastní
pokoj”.
Matčin hlas se vetře všude, vyplňuje praskliny v mé mysli, dostane se i tam, kde nemá nic jiného své místo. Pořád ji slyším. Až tady máma nebude, její hlas zůstane se mnou a já s ní začnu rozmlouvat, zatímco budu čekat, až Flavia vyroste, abych odešla i já a předala ho jí.
Babička Victoria přenechala svůj hlas mé matce tu zimu, kdy zemřela. Podlomila se jí kolena ve dvoře, prsty se zachytila drátěného plotu a bílé vlasy jí vyklouzly zpod šátku. Je to způsob nás žen, jak žít věčně. Chlapi po sobě zanechávají jméno. (...)