S hezčím počasím (konec jara, začátek léta) začalo do Našeho hostelu přijíždět pořád víc cestovatelů ze západu, zápaďáků; američanů, kanaďanů, evropanů a australanů. To pro mě byli zápaďáci. Všimnul jsem si, že o nich čím dál víc přemýšlím, kam vyrazili, proč, jak, jací jsou jejich rodiče a jaké měli dětství, jaký je jejich názor na Palestinu, na Izrael, na Balkán, USA, Rusko, Čínu a na práci, na vlastnicví nemovitosti ve městě, na kreativní vyjadřování a umělou inteligenci, na spiritualitu dřív a teď ve 21. století, na život v lese a poutě na východ, a především – kde berou peníze, svobodu a čas na cestování. Jak to? Jen občas jsem postřehnul zlobu, závist, za veselou touhou rozlousknout, proč je řekněme Dominik právě takový, a ne jiný. Proč jsem já takovýhle, Aladin onaký a Dominik právě takový? Kde jsou a jaké jsou naše podobnosti, naše styčné body, naše společné průsečíky?
Od chvíle, kdy jsem se přestěhoval do Našeho velmi zřídka chodím ven, jen do obchodu, banky a směnárny. Byl jsem déle a hlouběji uvnitř než kterýkoliv z hostů; byl jsem současně Migroš i místní i zápaďák, ale čím dál víc jsem si přál být jenom zápaďák, z čehož se ve mně nenápadně vyvíjela oběť, já – oběť, protože jsem nebyl tím, čím jsem si v tom okamžiku být přál. Oni jedou, zápaďáci, pořád v pohybu, jedí, jedí dobře, plácají kraviny, baví se, mají svoje platební karty a není jasné, kde je začátek a kde konec, ani stavu jejich konta, ani jejich cest.
Zatímco Migroši smrdí, smlouvají, jsou špinaví, hlasití – a tím ničí můj vysněný obraz světa a Srbska, obraz, jenž ve skutečnosti vlastně neexistuje. Od nich se o světě nemůžu naučit vůbec nic, oni přece ze světa nic neviděli (k tomu neumí ani anglicky). Ke každému jídlu smažili cibuli. Játra a rybičky připravovali na pánvi ve spoustě oleje – a jak jsem je tak den za dnem pozoroval, uvědomoval jsem si a chápal jsem jejich trápení a problémy, mentálně, ale nemohl jsem se smířit s tím, že žijeme spolu a že jejich blízká přítomnost v mém životě narušuje zápaďáckou identitu, kterou jsem si pro sebe vysnil. Snášel jsem to, snažil jsem se mít pochopení, nerozčilovat se, udržet si vznešenou nezaujatou zápaďáckou úroveň, ale hostům ze západu jsem pomoct nedokázal – ani jim, ani našemu vztahu. Přál jsem si, abychom se scházeli, popíjeli, abychom si vzájemně vyprávěli o krásách světa, abychom se líbali a milovali, ale oni všichni pospíchali svou cestou a v tom spěchu se navíc Našemu vyhýbali kvůli Migrošům. V hostelu jen přespali a celé dny pak trávili někde venku. Mnozí zápaďáci dokonce rušili svoje pobyty, nebo je zkracovali, když viděli, jak to uvnitř vypadá. Byli jsme jako přijímací středisko, jako azylový dům pro uprchlíky z východu i pro ty místní, uprchlíky před sebou samými.
Trápil jsem se, dokud jsem si neuvědomil a nepřijal, že žárlím, že jim závidím, protože cestovali po světě, zatímco já jsem byl uvězněný v hostelu, v Bělehradě, v Srbsku. Že v jádru celého toho mého tripu je myšlenka, že jsem rohožka, lidská rohožka před pultem recepce. Lidský zvonek na recepci, který vítá a vyprovází zápaďáky na cestě na východ, vítá a vyprovází Migroše na cestě na západ.
Při rozbalování balíčku závisti vůči zápaďákům jsem objevil taky zvláštní zášť vůči majitelům německých pasů. Před mnoha měsíci, když jsem začínal pracovat u nás na recepci, jsem tu záštičku raději ignoroval a potlačoval (mimo jiné tím, že jsem ji nazýval záštičkou), než abych se jí zabýval a jednou provždy ji vymýtil. Myslel jsem, že kdybych němce v našem hostelu uvítal podobně, jako vítám Francouze a Řeky a Indy a Japonce a Syřany, byla by to zrada, zrada mých předků a přesvědčení.
Nikdy jsem nepoznal svého pradědu, nepoznal ho ani můj otec, a jeho otec – můj děda, o něm, o mém pradědovi, mému otci nikdy nevyprávěl, protože si ho sám sotva pamatoval. V mém imaginárním rodokmenu se ten člověk vyskytuje jenom jako naše společné příjmení, protože neznám ani jeho jméno, hele, kdybys mě na místě zabil, nemám tušení. Nevím, jak vypadal. Ani bych ho nepoznal na fotkách, jestli vůbec nějaké existují. Vím, že praděda za života vyráběl kotle, byl řemeslník, dělal kotle na rakiji, na fazole a kdo ví na co všechno, jen proto, aby v jednom z těch svých kotlů skončil – Němci ho uvařili. Jestli ještě žil, nebo ho do kotle strčili už mrtvého, to mi není známo. Ale předstvuji si ho, jak vedl klidný život na vesnici, se ženou a devíti dětmi, vyráběl kotle a v nich vyvařoval skoro pro celou vesnici, dokud se neobjevila skupinka vojáků, pradědů nějakých dnešních Němců, a ti ho uvařili v kotli, který on sám vlastníma rukama vyrobil.
O osmdesát let později do Našeho přijíždí Němci, potomci svých pradědů, o jejichž životech nemám žádné informace. Ale stejně, přesto – nenávidím je. Zatoužím po konfliktu. Zatoužím je násilím vyrazit z hostelu, ven, out, ausgén! K ženám z Německa nenávist nechovám, ty jenom nemám rád, a mám neutrální vztah k těm, které se mi zdají přitažlivé. Když jsou hodně přitažlivé, tak jejich národnost a jazyk, kterým mluví, ustupují do pozadí.
Když jsem se tak tím problémem zabýval, přemýšlel jsem o následujícím případu – kdyby se v hostelu objevil Němec, ale například se španělskými doklady a nějakým neutrálním jménem, řekněme - Denis… Palmas. Las Palmas, ne, to je až příliš španělské. Denis Palm…freud. To je ok. A řekněme, že se začneme bavit anglicky, bez náznaků německého přízvuku na jeho straně, a ukáže se, že je to opravdu neskutečně sympatický chlápek – nenáviděl bych ho pak jako Němce? Hm. Nenáviděl. Kdyby se jmenoval Las Palmas, tak možné ne. A kdyby byl Denisův děda nacista, ale já bych to až do našeho rozloučení nevěděl, zatímco Denisovi rodiče by byli, řekněme, obyčejní lidé, jen průměrně zlomyslní, pracovali by na glovenburgském obecním úřadě, a on by se teprve před pěti lety přestěhoval z Glovenburgu do Valencie, naučil by se španělsky, získal španělské doklady (možná si i nechal změnit příjmení z Palmfreud na Las Palmas) – co bych si myslel? Co bych cítil? Míň zášti? Jen žárlivost? Možná bychom spolu strávili čas bez jakéhokoliv odsuzování.
Ale Denis nepřijel, ani Las Palmas, ani Palmfreud, zato dorazil kluk jménem Hermann Reizinger. Přijel do Našeho na motorce, opřel ji o zábradlí u hlavního vchodu a během checkinu, aniž bych se ho ptal, začal vykládat: Mám svoji firmu, online prodej, dropshipping, obchod Tate a amazon brothers, vyrazil jsem na cestu z Berlína v osm ráno dvacátýho šestýho července po pařbě, narodil jsem se v Glovenburgu, malým městě poblíž Düsseldorfu, té noci se mi úplně změnil život, už se tam nevrátím, cestou jsem zastavoval na pauzu každý dvě tři hodiny, abych se protáhnul a vykouřil trochu hašiše – píšu cestopisy na instagram, člověka z motorky rozbolí ruce, namůže si záda, nocoval jsem v Hafelpafhenu, Schliczu a Grifinbaroszi, ve Schliczu jsem se vyspal s recepční hotelu, ve kterým jsem byl ubytovanej, víš, jaká byla – musel jsem, před cestou jsem investoval dva tři tisíce euro jenom do mašiny, jel jsem pět set devadesát milionů kilometrů za hodinu a utratil dvě a půl miliardy, a tisíců, a milionů, a miliard obratu, jak jsem ho poslouchal, zatmělo se mi před očima.
Tak teď se zeptám na něco já tebe, herr Reizingere – a co tvůj děda, taky přijel do Srbska na zündappu?1 Ha? Kartešén? Kartou mi chceš zaplatit? Dej sem tu kartu, narazím ti kartu i s pěstí na ten tvůj nablýskanej výfuk, okupante jeden! Dva tisíce euro! Do prdele! Ani zavazadlo nemáš! Jakej máš pin? Všechno, co potřebuješ, si koupíš cestou, co? A co zbývá nám? Šoupnu tě do pokoje 22, s migrantama, zauzluju tě jako zvířátko z balonku, steroide jeden krpatej, pif pif pif, jaujaujau – a paf! Vrátilo se mi vědomí. Probral jsem se. Sedím zadýchaný na židli na recepci a Hermann ke mně natahuje ruku s platební kartou. Nic jsem neudělal, nic jsem neřekl nahlas, it´s all good, baby, baby.
Po tom zážitku jsem se oddal procesu resocializace s Němci, během kterého jsem se musel odpoutat od svého dědy, i od historie své země a národa, i od známé i neznámé osobní i rodinné minulosti, v zájmu zdravé budoucnosti. V zájmu možnosti, že je všechny uvidím čisté, skutečné. Skutečně skutečné – a dědu jako minulost a historii. Tak jsem zjistil, že po počáteční zmatenosti a lítosti nad opuštěním rodiny (jeho vůči nim a jejich vůči němu) pradědovi vlastně velice prospělo, že přestal existovat ve zdejší bolesti, v pozemské bolesti, protože po nezbytných personalizovaných nebeských peripetiích veškerá bolest, kdykoliv, kdekoliv, přestala existovat. Ocitnul se někde ve vesmíru jako vysoce inteligentní třpytivá částice expradědy, jež zná velikost a šíři všeho a všechno ví.
Na chvilku to zabolelo, řekl mi, ale to překonáš, zapomeneš, kvůli sobě, na všechno se dá zapomenout. Když jsem to dokázal já, dokážeš to taky. To mi řekl, to, a ať si dávám pozor na zuby. Potom v prachu u obrubníku zahlédnul matičku ke šroubku, zvednul ji ze země, vítězoslavně, jako hroudu zlata, a zmizel v záblesku světla, stejně jako se před chvílí přede mnou na ulici objevil.
1. Motocykl se sajdkárou využívaný Wehrmachtem.
