3 
Vymazání paměti 
Člověk 

„Jak se jmenuješ?“ 
Muž, který se mě vyptává, rozhodně není čaroděj. Člověk samozřejmě také ne. „Vzpomeneš si aspoň na své jméno?“ 
Ne, teď ne, ale přece nebudu panikařit, když vím, že se mi to jenom zdá. Zdá se mi, že jsem v nemocničním pokoji. Ležím na malé posteli a ruce mám svázané až k ramenům jako mumie. Vedle mě sedí mladý muž, tak mladý, že bych o něm skoro mohl říct, že je ještě kluk. Ale stejně vypadá jaksi důležitě a ke mně se chová trochu formálně, proto se rozhodnu, že ho v tomhle snu budu nazývat mladým mužem. Uši má tak neskutečně dlouhé a groteskně špičaté, takže vím, že se to opravdu neděje – že se to ani nemůže dít. 
Muž přikyvuje, přestože jsem nic neřekl. Něco zamumlá a odněkud vytáhne zápisník, do kterého nezvykle čitelným písmem zapíše: Nepamatuje si jméno. Vtom pohled odtrhne od zápisníku, a ještě jednou si mě prohlédne: „Jak se cítíš, chlapče?“ 
Nechám ozvěnu jeho hlasu mi zaplnit hlavu, dokud mi jeho slova nezačnou dávat smysl: tedy ptá se mě, jak se cítím. Jeho špičaté uši mě pronásledují. Uvědomím si, že mě štvou i jeho protáhlé a zelené oči, protože jsou až příliš...protáhlé...a zelené. Znovu si vzpomenu, že se mě zeptal, jak se cítím. 
Odpovím mu, že se cítím dobře. Muž si zapíše: Pocit: dobrý (mírně zmatený). Zamračím se. „Nejsem zmatený.“ Popírá. „Odkud jsi přišel?“ Nevím. Nepamatuji si. Zkoumavě si mě prohlédne. „Jsi člověk, že?“ Nic 
neříkám. 
Naštěstí mi už pokládá další otázku. „Na co si naposledy vzpomínáš?“ 
Jako bych se nedokázal ovládat, okamžitě odříkám tu hroznou větu: „Mému odrazu něco chybí.“ Proč jsem to vůbec řekl? 
„Před bílým pokojem,“ upřesní muž svou otázku. 
„Ano, jsem člověk,“ zmateně vyhrknu. Rozpačitě se na sebe podíváme, poté si muž zapíše: Pomalé chápání (pravděpodobná příčina: infectio hominis). 
Pevně semknu rty. „Pěkně děkuju.“ 
Dlouhé kaštanové vlasy mu při psaní sklouznou přes uši a zakryjí je. Přijde mi, že už dokážu přemýšlet trochu jasněji, ale pak si je zastrčí za ucho a znovu mě zmate. Zeptá se: „Jak si můžeš pamatovat, že jsi člověk, když si nepamatuješ nic jiného?“ 
Pokrčím rameny. „No...není to jasné?“ I když vlastně není. „Nevím... prostě to vím.“ Stejně jako jsem se narodil v lidském těle, tak jsem se narodil i s vědomím toho, že jsem určitě člověk – jedno jde s druhým. Ale pokud nejsi člověk, nechápeš to. Takže se neobtěžuju s vysvětlováním těchto záležitostí neexistujícímu odsuzujícímu zapisovateli? 
A ten, jako zázrakem, chápe, co jsem chtěl říct: „Pak mi teda vyjmenuj všechno, co ti připadá úplně jasné.“ 
„Ehm, no, takové ty základní věci...“ V mysli se pokouším sestavit nějaký seznam, ale v tu chvíli se v mé hlavě všechno zamlží. „Jsem čaroděj, ale bez magie.“ Abych získal trochu času na přemýšlení, zopakuji to, co už jsem jednou řekl. „A... a momentálně spím v nějakém nemocničním pokoji a něco se mi zdá.“ A protože jde jen o sen a nemůžu nic ztratit, ještě dodám, „a Vaše uši vypadají, jak kdyby je někdo ořezal.“ Stále více mě baví si povídat s mým obrazem ze snu tak bez zábran a upřímně, proto dodám: „Čas od času slyším nějaké hlasy, které odnikud nepřicházejí.“ Tím skončím a sleduji, co zapisuje. 
Věk odhaduji na 14 nebo 15 slunečních kruhů. 
Bílý pokoj – bez účinku. Chlapci se nepodařilo ponořit do sebe natolik hluboko, aby našel vzpomínky. (?) 
Neúplné vymazání paměti: nevzpomene si na nic ze svého předchozího života. 
Nemá žádné povědomí o kouzelných bytostech nebo o současných poměrech. Ví, že je člověk a co to znamená. Ví, kdo jsou čarodějové, elfy ale nezná. Částečně socializovaný (má všechny základní schopnosti – rozvinuté řečové a motorické dovednosti). 
Myslí si, že zažívá noční iluze (symptom nemoci lidskosti). 
Porucha soustředění. 
Slyší nějaké hlasy??? 
Proč přestal psát? 
„Můžeš mi přesněji popsat, co jsi myslel těmi hlasy, které občas slyšíš?“ 
Jeho oči se stanou ještě podlouhlejšími, a ještě zelenějšími, jeho uši tak špičatými, že mě bodají do očí. Samozřejmě, že se nemůžu soustředit. Žádnou poruchu soustředění nemám, zatraceně. „Nejsou žádné hlasy. Jen se mi to zdálo.“ 
Slyší nějaké hlasy??? Muž poslední větu přeškrtne, já si ale znovu přečtu tu předchozí. Myslí si, že prožívá noční přelud – aha, tedy sny? – (symptom nemoci lidskosti). ... Takže ... Počkej chvilku. Co to? 
Umí číst, přestože je člověk. Souběžně čte tyto zápisky. Viditelně ho znepokojují. Cítí emoce. Je při smyslech. 
Zastaví se. Opatrně na mě pohlédne, jako by se mě chystal na něco zeptat ... Na něco, na co by se mě nejraději vůbec neptal. „Slyšel jsi někdy o dušebračích?“ Rozpačitě na sebe hledíme. 
„Budeme mít s tebou hodně práce.“ 
Co se děje? 
Pocit, že se mi to jen zdá, se bohužel rozplyne a vše kolem mě se stane příliš jasným, jednoznačným, zřetelným... Ty uši tu pořád ještě jsou. A já si pořád nemůžu vzpomenout na své jméno. Ani na to, odkud jsem. Ani na nic jiného. 
Mám pocit, že si musím lehnout, přestože už ležím. Mám pocit, že nemám dost kyslíku, přestože dýchám úplně normálně. Mám pocit, mám pocit, že.... že musím odsud okamžitě utéct! 
Dusím se, srdce mi v hrudi prudce tluče, všude kolem vidím tančící barvy, které křičí a chtěl bych křičet společně s nimi, hlasitě řvát, ve skutečnosti však ze mě nevyjde ani hláska. 
Můj společník si všimne, že mě zjevně něco trápí a vycítí, že se mě může dotknout – položí mi ruku na rameno. Nejradši bych ho odstrčil, ale místo toho se snažím nevnímat, takže ten nepříjemný dotek ani necítím. 
Něco mi říká, ale já ho neslyším, protože se odněkud znovu vynoří ty hlasy. Na všechny strany opakují slovo „dušebrači“. Pokaždé, když ho slyším, mám pocit, jako kdyby mě někdo řezal zaživa. Proč jsem si ho vůbec zapamatoval? Proč nezmizí a proč zní jako nadávka? 
Mladý muž naštěstí konečně přehluší hluk a křik v mé hlavě, teď už ho slyším, jeho hlas je klidný. „Neboj se. Nikdo ti neublíží,“ utěšuje mě, zatímco se třesu a poslouchám jej. Jeho slova jsou teď to jediné, na co se můžu spolehnout. „Jsi v bezpečí.“ Dobře ho poslouchám, i když působím nepřítomně, protože se mě hned nato zeptá: „Slyšíš mě?“ 
Není moc vysoký, ale ruce má svalnaté, hrozivě svalnaté. Zapře se jimi o moji postel tak, že se skoro dotkne mého těla, ale naštěstí včas uhnu. Díkybohu. 
„Hezky pomalu – my dva jsme odlišní, pravda. Ale přece jen jsme si v mnohém podobní.“ Zelené oči se mu rozzáří. „I když ty si svoje uši neořezáváš,“ ještě zavtipkuje. 
A sakra, tohle jsem opravdu taky řekl nahlas? 
„Vím, je těžké přijmout, že existují i jiné bytosti, které očividně neznáš. Asi jsi nebyl plně socializován, i když některé znalosti máš,“ povídá. 
Nevěřícně na něj hledím. 
„A přijmout ztrátu celé paměti je asi ještě těžší.“ Jenom 
dále zírám. 
„Ale žádné obavy, bude o tebe postaráno. Nejdřív si musíš odpočinout, a pak ti všechno vysvětlíme, ano?“ 
Nastane hrobové ticho. Slyším tlukot vlastního srdce. Je to normální? 
„V tuto chvíli ti můžu říct jen to, že si tě na základně necháme ... trochu déle. Ničeho se neboj. Jsi v jedné ze čtyř vojensko-vzdělávacích základen Obranné jednotky, které jsou nyní nejbezpečnějšími místy pro nezletilé bytosti v Inkrematerii. A pokus s bílým pokojem už opakovat nebudeme. Byl jsi v něm zavřený proto, aby sis vyčistil hlavu, abys neměl žádné myšlenky. Kdybys neměl vůbec nic, nad čím bys mohl přemýšlet, byl by tvůj mozek, který je stvořen k neustálému přemýšlení, donucen prozkoumat zapomenutou minulost. Mysleli jsme si, že ti vzpomínky oživí i pohled na vlastní tvář. To bohužel nefungovalo, protože myšlenky na současné nesnáze ne a ne zmizet. Musíš mít docela dobrou představivost, když dokážeš tak dlouho zírat na prázdné bílé stěny.“ Ušatec si mě se zájmem prohlíží. „Nebo pomalé chápání,“ pak dodá, jako by mu to přišlo 
mnohem pravděpodobnější. „Brzy ti všechno vysvětlíme. Pomůžeme ti. Nejsme tvoji nepřátelé, slyšíš? Jsme na stejné straně. Neboj se. Všechno bude v pořádku.“ 
Slova mnou propadávají jako přes děravé síto. Snažím se pochopit, že jsem ztratil paměť, ale i tahle myšlenka se kamsi vytrácí. Nic si nepamatuju, opakuju si v hlavě, ale zdá se, jako by ta myšlenka ani nebyla moje, jako by byl mezi námi rozdíl celé jedné osoby. „Na nic si nevzpomínám,“ řeknu nahlas, jako kdyby to mělo snad nějak pomoct. Vzpomínky jsou to, co mi celou dobu chybělo. Já jsem ten, kdo chyběl. 
Jako by můj společník věděl, o čem přemýšlím, povzbudivě dodá: „Je pravda, že bude potřeba začít úplně od znova, což ale není nutně špatné. A do té doby, do nového začátku, se musíš dobře vyspat.“ Jeho pohled se významně zastaví na mých kruzích pod očima. 
Ještě, než doopravdy pochopím, že nevím, kde jsem, kdo jsem a co se přesně děje – vím pouze to, že jsou kolem mě nějaké...bytosti, mi muž vpíchne do ramene tenký žilovpich, který je pravděpodobně plný uspávacího lektvaru. V okamžiku se mi zamlží před očima. Snažím se zůstat vzhůru tak dlouho, abych mohl na muže vzdorovitě hledět. 
A hned poté ztratím vědomí. 
Ani ve spánku mi ty hlasy nedají pokoj. 
„Možná, že existuje způsob, jak ti vrátit vzpomínky.“ 
„URČITĚ EXISTUJE! MUSÍ EXISTOVAT!“ 
„Ve skutečnosti ti ten muž lhal, protože nechce, aby sis vzpomněl, co se dělo předtím, než ses objevil tady.“ 
„Kvůli těm ušatým bytostem jsi přišel o vzpomínky! To udělaly ony!“ 
„Nevěř tomu muži. Nevěř mu ani slovo. Chce ti jenom ublížit.“ 
„Chtějí ti ublížit, protože jsi čaroděj s chybou. Protože jsi člověk.“ 
„A jestli se chceš zachránit, musíš překonat to uspávadlo a hned se vzbudit!“ „Nepřipadá ti, že jsi vzhůru?“ 
„Nepřipadá ti, že něco slyšíš? Nepřipadá ti, že někdo právě řekl nahlas slovo ‚paměť‘? „HNED SE VZBUĎ!“ 
„Člověk. Určitě je to člověk.“ 
Předpokládám, že jsem se vzbudil dřív, než čekali. Anebo uspávací lektvar úplně nefungoval. Nebo mi ho dali málo. Ať je to jakkoliv, jsem vzhůru. Předstírám, že spím. 
„Vy se ho přece... nezbavíte, že ne? Je užitečný... i když je člověk. Chci říct, je užitečný, protože je člověk.“ Poznám trochu zmatený hlas ušatého muže, který se mnou předtím mluvil. 
Na okamžik zavládne ticho. Zadržuju dech. Chci slyšet jen to, že mě nikdo nezabije. 
„Člověk,“ sám pro sebe tlumeně a sklesle zamručí starší muž, kterého neznám. „Odkud ses proboha vzal?“ 
Mám pocit, že to řekl mně. Ale pořád mi není jasné, jestli se mě zbaví nebo ne. 
„A ještě Ochránce.“ Neznámý hlas zní tak ponuře, jako by zrovna někdo umřel. „Lidské dítě, které se ještě ke všemu stalo Ochráncem zrovna v noci před zatměním Slunce.“ Opět je na chvíli naprosté ticho. 
„Neznepokojuje tě to, Tulipáne?“ 
„No, vla...“ 
„Dokážeš si vůbec představit, k jaké katastrofě by mohlo dojít, kdyby k úplnému spojení tohoto dítě a pravejce náhodou došlo během zatmění Slunce?“ zděšeně vyjekne starší muž. 
„No, takže ho necháte...“ 
„A ty říkáš, že ten člověk nic neví,“ opět přeruší pochmurný hlas mladšího muže, kterého očividně zajímá víc než cokoliv jiného to samé, co mě. „Neví, kdo je, ani kdo nebo co jsme my, ani co se děje, ani kdo nebo co je on sám, dokonce ani to, co ho čeká? Takže vůbec nic?“ 
„Mohlo být hůř,“ pousměje se muž. „Mohl ještě zapomenout mluvit a chodit a... No, není to sice to, co jsme čekali, ale možná ještě půjde všechno spravit.“ Ušatý muž mluví nuceně optimistickým tónem, jako by chtěl uklidnit rozhořčeného společníka. „Pokud dokončíme spojení těsně po konci zatmění Slunce, bude mít v sobě pravejce pořád ještě léčivé síly a je možnost, že by se chlapci vrátily vzpomínky. Usnadnilo by to celou věc jak nám, tak i jemu.“ 
Na chvíli opět zavládne ticho. V tom tichu se spřádá něco zlověstného. „Tulipáne, teď mě dobře poslouchej.“ Už jenom díky jeho ostrého tónu mi je hned jasné, že s mými vzpomínkami nic nebude. „Rád bych ti nejdřív připomněl, že já jsem ten, kdo tady vymýšlí plány, ne ty. Uděláme to takhle a ne jinak: zítra o půl deváté ráno se Rada dvanácti sejde v mramorovém sále. To znamená, že během zatmění bude chlapec pod bedlivým dohledem Rady, a ta tehdy absolvuje všechny potřebné testy. Přivedeš ho do sálu společně s ozbrojenou stráží. Protože se budu v tu dobu ještě zabývat dvěma problematickými Váhami, připojím se k vám až po skončení testu a tehdy člověku vysvětlím to, co budu chtít. Jasné? Nejdůležitější ovšem je, aby dítě během zatmění za žádných okolností neopustilo mramorový sál. Bylo vejce dodatečně zabezpečeno a přemístěno na dohodnuté místo?“ 
„Ano, pane.“ 
„Dobře.“ 
Co je to za vejce? Myslím vejce? A co...? To jsou tu všichni úplně šílení? 
„Splynutí vejce a toho dítěte bude provedeno za úsvitu následujícího dne, kdy už určitě nebude mít zatmění na spojení žádný vliv.“ Když se z rozhodných slov staršího muže dozvídám, že mě opravdu nikdo nehodlá zabít, uleví se mi. 
Jakmile se však uklidním, rozčílí se ušatý muž: „Ale...to je až za čtyřiadvacet hodin... to už splynutí pro chlapce nebude mít žádné léčivé účinky! Tím promarníme poslední příležitost, jak prolomit tu kletbu vymazání paměti!“ 
Trhnu sebou, ale toho si naštěstí nevšimnou. Bedlivě nastražím uši. Věděl jsem, že si ještě můžu na vše vzpomenout, věděl jsem to. Tohle vejce teď upoutá celou moji pozornost. 
„To nepřichází v úvahu. Nemůžeme prohrát válku kvůli vzpomínkám nějakého lidského mláděte.“ 
„Ale pak byste mu museli jako batoleti vysvětlit úplně vše od začátku až do konce, od nás samotných až po celou válku, až po minulost…“ 
„Řekl jsem snad, že chci, aby si ten člověk vzpomněl na úplně na všechno?“ Zatajím dech. Co by to znamenalo? 
„Prosím, pane. Přece nemůžeme pracovat s někým, kdo vůbec nic neví. Kromě toho by přišlo těch patnáct slunečních kruhů jeho života vniveč, no tak. Představte si, jak se pak bude cítit.“ 
„Je to člověk, Tulipáne,“ odvětí starší muž s takovým zklamáním v hlase, stejně jako by řekl sračka a ne člověk. „Nemá přece duši.“