Sup bělohlavý 

1. 

Je poslední den cesty, co se stalo předchozího dne, stalo se. Jsme v Trebinji, sedíme pod platany a popíjíme kávu. Počasí je na konec jara neobvykle příjemné. Nekýcháme, nekašleme, nebolí nás zuby, na zub moudrosti jsem dokonce úplně zapomněl. Několik ulic od nás se v roce 1927 narodil můj děda a babička jen asi třicet kilometrů od něj. Potkali se až ve vlaku do Sarajeva, o mnoho let později – ale to už je jiný příběh, ten, který mohl vyprávět můj otec, kdyby chtěl. Od té doby se leccos změnilo, není potřeba vyjmenovávat. Dýcháme, učíme se, hádáme se a umíráme, milujeme se a rozcházíme – to zůstalo stejné. Války, bitky, konflikty – otázka zvyku. Když jsem se narodil, byl děda přibližně stejně starý jako je můj otec teď. Už měl před důchodem a žil v rodinném domě – v klidu a v ústraní. Nebouřil, necestoval, nekouřil a nepil. Lékař mu už v osmašedesátém roce, když si z přemíry přípitků vysloužil těžký zánět jater, řekl, že musí skoncovat s alkoholem – a tak se taky stalo. Dům postavil, ženu měl, děti zplodil, psů se ujal. Přátelil se s Borou z Ledinu – sledovali televizi, jedli buráky, popíjeli kávu a pospávali. Každý ve svém křesle. Společně jsme vyráběli psí boudy, ořezávali klacky, sklízeli meruňky a třešně, sázeli borůvky a vinnou révu – některým se dařilo, jiným ne. Spával s pistolí pod polštářem, to mu zůstalo po letech strávených v diplomacii. Urazil dlouhou cestu – od chudého kluka z Leotarské ulice po představitele velkého jugoslávského podniku na výrobu traktorů a uznávaného kosmopolitního zpravodajce. Procestoval přitom půl světa a stihnul se seznámit s Muhammadem Alim. Jeho podpis na bílém papíře má ještě pořád svoje místo v otcově pracovně. Na sklonku života se mu přece jen neklid nevyhnul. Něco je zkažené, vždy a všude. „Cože mám udělat?“ zeptala se překvapeně babička. 
„Je to úplně jednoduché, Maro. Znáš dům u hotelu ‚Vojvodina‘? Jistě že znáš. Jdi tam, uvnitř jsou všeho všudy čtyři patra. Vyjdi do čtvrtého“, a v tom okamžiku ho moje babička přerušila. „Je tam výtah? Jak si představuješ, že vylezu až nahoru?“ 
„Jen zaklepej na dveře.“ 
„Na jaké dveře?“ 
„Ve čtvrtém patře!“ řekl můj děda podrážděně. 
„Mám chodit po čtvrtém patře ode dveří ke dveřím jako nějaký blázen a hledat… koho?“ „Řekni jen tohle: Byl u vás v osmačtyřicátém raněný voják, o kterého jste se starali?“ „V osmačtyřicátém roce? Milane, prosím tě.“ „Jenom to tak řekni, oni už budou vědět. 
„Kdo bude vědět? Nikdo už si nevzpomíná, co bylo včera, natož v roce čtyřicet osm!“ „Říkám ti, jdi a udělej to!“ 
„Nepůjdu, pro všechno na světě, Milane! Nebudu si dělat ostudu!“ 
„Chováš se odporně“, řekl jí můj děda. „Copak nevíš, jak mám bolavé nohy?“ „A kdo ti je každý den ošetřuje?“ Děda zmlknul a podíval se jako dítě. 
„Jdi, proboha tě prosím.“ 

O co vlastně Milan žádal Maru rok před smrtí ve svých osmdesáti čtyřech letech? Po válce děda dál pracoval pro stát. A tak byl, jak se zmínil, v osmačtyřicátém roce při jedné nevydařené akci raněn. V té době mu bylo dvacet let, sotva se začal holit. Ubytovali ho ve čtvrtém patře, v bytě jedné vdovy, jež měla dcer v jeho věku. Strávil u nich dobře měsíc. Za ten měsíc si ženy, která se o něj starala, sotva všimnul. Poděkoval jí za péči a dál se vídal s dcerou. Patrně se do ní i zamiloval – jestli mezi nimi k něčemu došlo, to už dnes opravdu nikdo nemůže potvrdit ani vyvrátit. Ani nevím, jak vypadala. A nejspíš už to nevěděl ani on sám. 
V každém případě Mara nechtěla chodit od jedněch dveří ke druhým a po skoro sedmdesáti letech hledat jeho první lásku. „A ani tam není výtah.“ vysvětlila mi. 
Mohl jsem vybrat jiný příběh, ale nevybral, protože všechno vede k hledání a rozhodnutí, v tom okamžiku si řekneš – tohle je život, který žiju a tohle je život, se kterým jsem spokojený. Díval jsem se na svého otce, vykládá mi o kompromisu, který je jako základy domu, ale co je to za dům, a koho to chce hledat rok před tím, než umře? Jaká v tom domě platí pravidla? Jací lidé v tom domě žijí a jaké jsou role ubytovaných – co se nachází pod tím domem? S Lenou jsme se rozešli, s Naďou jsme se rozešli – k tomu už není co říct. Mohl jsem být někým jiným, ony také. Pochybuji, že si děda ještě vůbec vzpomínal na dívku, která mu převazovala rány v osmačtyřicátém, ona je jen obraz – jeho mládí, touhy po životě, jiném životě, který mohl mít, nebo spíš který si myslel, že mohl mít, kdyby se mu nenarodili dva synové, kdyby nezůstal padesát čtyři let v manželství s mojí babičkou, do posledního dne, kdy mu zatlačila oči a zavolala mému otci, aby mu řekla, že už nedýchá, a ten pak zavolal mně, aby mi řekl, že už nedýchá, a já jsem zavolal Nadě, abych jí řekl, že můj děda už nedýchá, ale měl by skutečně jiný život s dívkou, jež mu převazovala rány? Kvůli tomu mi navždy zůstala v hlavě věta mojí babičky: „Víš, zlatíčko moje, můj život nestál za nic.“ Kdyby se událo jedno, a ne druhé, bylo by všechno jinak – nebo nebylo?“ Zdalipak by nakonec i s ní skončil stejně a namáhal si mozek při hledání vzpomínky, kdy naposledy pocítil tu neurčitou křeč v břiše, prázdnotu a naplnění současně, stav zoufalství i vzrušení? Ten pocit, tak směšný a tak beznadějný a tak živý. Ten pocit, kvůli kterému jsem jednou připitý běžel ve tři ráno se zubním kartáčkem v ruce ulicí Knížete Miloše a prosil Lenu, aby zůstala a vyčistila si zuby u mě, a ona urputně odcházela, a nakonec skutečně odešla. Ten stejný pocit, kvůli kterému jsem víc než dvanáct hodin sledoval na flight trackeru let z Frankfurtu na Kubu z obavy, že Naďa nepřežije Bermudský trojúhelník, a když mi pak poslala zprávu, že přistála, styděl jsem se jí přiznat, že to vím a že i mě ten let unavil. Ten stejný pocit, kvůli kterému, když odešlu zprávu, ztiším upozornění, abych si mohl odpověď přečíst ne, když telefon řekne, ale až se já rozhodnu, že jsem dostatečně připravený. Ten pocit, který mě, jak se zdá, činí současně nejistým, úplně prázdným, ale také oproštěným od jakéhokoliv hledání nějakého vyššího smyslu, nějaké logiky světa, kvůli kterému nepočítám, jak dlouho mi trvá přejet ucpaný most Gazela, a jak dlouho Brankův most, kvůli kterému dokážu na chvíli zapomenout, že se bojím smrti. Pocit, který si vystačí sám se sebou. Když jsem se na dědu podíval, bylo mi jasné, že si vybral. Nakonec si nepřál milovat, ale být znovu zamilovaný. 
Zastavili jsme se před domem, ve kterém strávil dětství. Tady někde vzniknul problém. Právě tady, v prvním patře posledního domu v Trebinji. Díval jsem se na svého otce a nevěděl jsem, jestli je šťastný – mísilo se v něm všechno dohromady. 
Nevím, jestli našel, co hledal, nevím ani o všech kompromisech, které během života udělal. Když jsem se ho zeptal, řekl mi: vyskočil mi opar. 
„Víš, že se tvůj praděda jednou zaseknul v okně?“ zeptal se a vyprávěl mi příběh. Dům stojí, nezbourali ho. Zahrada, o které vykládal a jakou zkoušel vytvořit ve Sremské Kamenici, vypadá malá a bezvýznamná. Na dvoře nikdo není, ale trávu nedávno někdo posekal. Hledám něco – stopu existence, náznak něčeho známého, něčeho mého. Dívám se na plastové židle a vlastně hledám strom s granátovými jablky. Povídal mi, že když byli dětmi, byly granátovníky všude. Nedařilo se mi najít souvislost mezi dědou a granátovníkem – jako by existovali každý v jiném čase. Na dvoře ale nenacházím granátovník, ani stopy dědy, ani důvody mých rozchodů – je to dům jako každý jiný. Okna, tady jsou, dveře, tady, zámek – zamčený. Otec se opřel o plot a hleděl na dřevěné okenice. „To jsou staré okenice, určitě je neměnili od války. Podívej, jak jsou těžké.“ „Jako u mě v Bělehradě.“ 
„Ano, vidíš, některé věci vyrobené před devadesáti lety ještě pořád existují.“ „Jak které.“ 
„Víš, uvažoval jsem, že až odejdu do důchodu, pojedu sem s Darou a koupím dům. Je tady dobré podnebí, obzvlášť na artrózu.“ 
„Ty máš artrózu?“ 
„Co já vím.“ 
„To myslíš vážně?“ 
„Ano, proč ne?“ 
„Vždycky jsem si myslel, že na venkov se jezdí umřít,“ řekl jsem mu. 
„No, i umřít se musí. Tady je aspoň dobrý vzduch,“ odpověděl a zapálil si cigaretu. Nevěděl jsem, co mu na to mám říct. Zahleděl jsem se na jeho vnitřní sílu, na znaménko na jeho tváři. Ještě není jeho čas. Nesmí být. Ne, dokud se nepozabíjíme. 
„Kdo tady teď žije?“ 
„To už nikdo neví,“ odpověděl. 
Chci vidět dům jako každý jiný, okenice, okna, stropy, nosné sloupy, které nikdy nebouráš, pokud ti je nezbourá někdo jiný, čtvereční metry, které vyplňuješ nábytkem, hračkami, knihami, trubkami. Říká se, že architektura nikdy nebude umění, protože se musí zabývat kanalizací protože musí myslet na hovna, na ochranu přírody, na papírování. Ale když teď vidím dědův dům, se kterým má on teď společného asi tolik jako já s Nepálem, nevidím kanalizační trubky, nevidím papírování, nevidím, upřímně, ani dědu. Cítím jen, že se na tento dům musím dívat jinak, protože kdyby nebylo tohoto domu, nebyl bych ani já. Kdyby nebyla válka, nebyl bych ani já. Kdyby máma mojí matky nezemřela mladá, nebyl bych ani já. Linka mezi rokem narození a rokem úmrtí, mezi začátkem a koncem války, linka – jako tato – není jen čarou, někdy znamená celý nový život. Vztah dům – hrobové místo se mi nezamlouvá. Nedává smysl pohřbívat člověka v místě jeho dětství – už to není stejný člověk, není to ani stejné místo. Věci se mění: z parního stroje se stal bezpilotní dopravní prostředek; až úplně na severu, tam, kde je zakázáno zemřít, dali na místa, na která nedosáhne slunce, velkou odraznou desku, falešné slunce, ale pravé světlo; lidé mají všelijaké vztahy s osobami, kterých se nikdy nedotkli; není nutné dál vyjmenovávat, je to jasné, během jediného života se leccos promění. Darko mi řekl, že chce vzít svoji babičku do Ušće a nasadit jí brýle na virtuální realitu, aby prožila alespoň náznak budoucnosti. Co si s celou tou novou zkušeností počne? 
Otec mi vyprávěl, že vedle Malého Mokrého Lugu je hřbitov, kam pohřbívají zesnulé společně s jejich nejvzácnějšími předměty. Vznikají tak hluboké hroby, a v nich člověk i s autem. Pěkné, ale krajně nepraktické, jeden se strhá, aby vykopal ohromnou jámu pro mrtvého – jámu často větší, než je rozloha pronajatého bytu. Ale jedno, už po staletí, od chvíle, kdy člověk ztratil ocas a naučil se uchopit a naostřit klacek, zůstává stejné. „Zkouším si představit, jaké to bylo na začátku třicátých let, jak tady můj děda pobíhal a zakopával,“ řekl mi otec. „A vlastně nemůžu pochopit jedinou věc – jak můžeme být tak odlišní.“ 
„Odlišní v čem?“ zeptal jsem se ho. 
„Ve všem. Nejde mi to na rozum.“ 
Mlčeli jsme a otec podrážkou uhasil zbytek cigarety. Viděl jsem, že o něčem přemýšlí. Kdybych tak věděl o čem, jednou, aspoň jednou jedinkrát.