Hele, holky, kde já všude nebyla. Pracovala jsem v obchodě – kromě dvou let, kdy jsem pracovala s olovem ve fabrice, dávala jsem matice do vojenskejch radarů, co se používaly poblíž Japonska, vím to, poněvadž tam byli naši chlapci a trochu rozčarovaně nám řekli, že to, co vyrábíme, končí na dně oceánu. 

Když se rozpadl Sovětskej svaz, narodil se mi syn. Tehdy tu bylo kulový. Omluvte mě, že mluvím takhle v našem místním dialektu. Jak to řekl ten Ital, u kterýho jsem pár měsíců pracovala – potom, co padla železná opona, jsme byli col culo sub terra. S holým zadkem na zemi. Bydleli jsme v bytě u mojí tchýně, neměli jsme drůbež, dobytek. Na mlíko se musela stát dlouhá fronta. Já s malým děckem…Výplaty se zpožďovaly o měsíce. Blbě jsme investovali a přišli o všechny úspory. Tehdy se dělaly čachry s privatizacema. A povídám chlapovi, co kdybych jela do Pitěru, do Petrohradu, že se tam porozhlídnu, něco koupím a doma to prodám. Tenkrát jsem vydělala asi tisíc euro. A tam vidím, že zboží se dováží z Istanbulu a z Pekingu. Beijing, jo. Říkám si: když oni odtamtud dováží zboží, musí to mít nějakej smysl, spočítali si to a vyšlo je to levnějc. Proč bych nejela přímo do Turecka, bez okliky přes Pitěr? 

Panebože, holky, vidíte, jak je ten koberec špinavej? Omluvte mě, já už jsem dlouho nejela vlakem, a vidím, že je to od osmdesátek furt stejný. Ten koberec by se měl vyhodit. Jedu si teď zařídit rumunskej pas, nikdy nevíš, s touhle válkou za rohem se mi možná bude hodit. Teda, jak byl hnusnej ten úředník, co převzal moje papíry… Kancelář byla na starým městě. Na všechny byl hnusnej. Třeba je to teď jinak, pracuje tam omladina. Řekla jsem mu… Moje babička je pochovaná v Râmnicu-Vâlcea. 

Děda se ještě po emigraci v roce 44 vrátil domů pro nějaký věci. Jenže Rusáci zavřeli hranice. Jedenáct let se neviděli, nenapsali si ani čárku, nešlo to. Až potom, co umřel Stalin, jim milostivě dovolili se navštívit. Omluvte mě, že jsem dojatá. Děda už měl jinou ženou, měl s ní děcko. Umřel rok potom, co se babička vrátila. Infarkt. Bylo mu šedesát let, jako je teď mně. 

Ale já se nechystám natáhnout bačkory! 

Mám dojem, že mi vyletěl tlak. Protože jsem se dojala. Tak to bejvá, vylítne se mi tlak a najednou mi teče z nosu.

Kde jsem to přestala, zapomněla jsem… Aha, Istanbul. Napřed se tam vydal můj chlap, ale vrátil se s nějakýma kravinama… Nekvalitní podprsenky, pomáda, co páchla, že sis ji ani nemohla namazat na pusu. A povídám: hele, teď pojedu já. Tehdá byla v módě kůže. Kupovala jsem kožený bundy. Ale Turci ti ukázali něco kvalitního ve výloze, a něco úplně jinýho ti dali při nákupu do tašky. Velikosti neseděly… Jak jsem pak zjistila… Vzadu to bylo vypouklý… Já bundy stlačovala, aby se vyrovnaly. A Turek mi říkal, podívej, dělníci pracujou v noci a čapnou, jaký číslo jim přijde pod ruku, někdy si spletou přední část s tou zadní, jak jsou nevyspalí. Ehehé, tak jsem mu řekla: copak jsou naši Moldavani horší? My jsme měli největší kožedělnej kombinát v Sovětským svazu, ale když tam nebyl dobrej vedoucí… Kombinát skončil spolu se Svazem. Tak si říkám: koupím kůži a budu šít já. Tehdy jsem uměla tak akorát přišít knoflík, ale naučila jsem se to. Pro začátek jsem nechtěla kupovat tu nejdražší kůži. Ale Turek mi řekl, že to jinak nemá smysl. Šlo to dobře… Prodávala jsem na tržnici. Dokud nevyšla kůže z módy. 

Tehdy jsem začala lítat do Pekingu a dovážet odtamtud péřovky. Tam na hlavní třídě to bylo hezky upravený, byly tam kytky. Ale jak člověk zašel do postranních uliček, byl tam smrad… Nevím, jestli neměli pořádnou kanalizaci, nebo co to tam bylo… Jedna věc mě mrzí, že jsem se nešla podívat na… tamto, jak se tomu říká… na stěnu… Čínskou zeď. Furt jsem si říkala, že tam zajdu příště, v Pekingu jsem byla snad sedmkrát, ale už jsem se tam nedostala… Potřebovala jsem něco vyzvednout z jednoho obchodu, ale nechtěla jsem platit pronájem… Pak začaly zdravotní problémy a musela jsem firmu zrušit… 

Holky, pohání nás hormonální systém, to on tě budí, on tě posílá na kutě. Všechno závisí na hormonech. Měla jsem nějaký problémy se štítnou žlázou a už jsem nemohla pracovat. Tou dobou jsem začala poslouchat doktora Berga. Je to Američan a já ho poslouchám v ruským překladu. Myslím, že ho někdo zlikviduje, jak to všechno říká na rovinu. Říká: hovězí musí být z krávy, co viděla slunce a skotačila venku. Hovězí srdce a játra jsou moc prospěšná. Je dobré je jíst jednou týdně. Jsou plná vitaminů rozpustných v tucích a železa. Cože, už nás odbavili? Dobře, že mi nekontrolovali zavazadla, poněvadž tam mám vejce pro sestru… Aha, ještě jedna celnice? Myslela jsem, že je hotovo, když už vyměnili kola. Jen aby mi je nevzali, protože ona moc chtěla vajíčka od mých venkovních slepic, volala mi a prosila, ať jí je dovezu… 

My jíme vajíčka denně. Dvě. Dám je na pánev s pár kousky špeku – to je zdravej tuk, ne jako margarín a tyhle rostlinný tuky. A pak do čtyř nejím, vydrží mi to. Ovoce jíme s mírou. A chleba, brambory – vůbec, jak to doporučuje doktor Berg. Můj muž má cukrovku druhýho stupně a drží se. Ze sto dvaceti zhubl na devadesát. Taky si poslechněte doktora Berga, najděte si ho na internetu. 

Ještě jsem byla v Dubaji, holky, a vzpomínám si na ten hotel, jako plachetnice, jak to bylo všechno barevný, každej stůl, každá židle, každá stěna přinášela radost, ne jako tady s těma zaprášenejma barvama od vlaku. Vzpomínám si, že jsem viděla kamion plnej rudejch růží… Nikdy jsem neviděla tolik růží pohromadě. A nechápala jsem k čemu tolik růží? Někoho jsem se zeptala a on mi řekl, že když se schází šejkové, dávají se tam růže úplně všude. Dělají se zátiší. V Dubaji se při narození kluka dává padesát tisíc dolarů. Umíte si to představit, holky? Ale dostanou to jenom ti, co se narodí tam, třetina obyvatelstva. Dvě třetiny jsou dělníci z jinejch zemí, z Indie, který pracujou pro místní. Možná tam byl nějakej šejk, kterej se rozdělil i s obyvatelstvem. Tehdy jsem jela i na safari. V Dubaji jsem byla spíš na výletě, v Číně a Turecku pracovně. Hodně jsem se nacestovala. 

Holky, odejděte z místa, kde se necejtíte dobře. Já bydlela tak dlouho v domě, kde jsem se necejtila dobře, a najednou, od chvíle, co jsem se odstěhovala, se cejtím jinak, jako bych tu bejvala měla bydlet celou dobu. Předělala jsem si i jedno patro na ateliér, ale kdoví, jestli ještě budu pracovat. Nejdůležitější je izolace. Teplo se nemá ani tak vytvářet, jako udržovat. Mám i okna s takovým tím tmavším sklem, ale je tam hrozný vedro, když svítí slunce. Mám solární panely. Sama jsem si je přivezla z Tchaj-wanu. Protože jsem se nechtěla napojit na Union Fenosa. Geotermální energii si chci ještě zařídit. Plyn nepoužívám. My dům ještě stavíme, ale už v něm bydlíme. Už hodně let. 

Ne jako sousedi, co si postavili domy za dva roky za ukradený, ne vydělaný peníze. Já nelžu – zaplatila jsem všechny daně, nechtěla jsem problémy. Ale sousedi… za dva roky je dostavěli, protože museli počkat, až zaschne beton, jinak by si je udělali do druhýho dne. Jakože za jeden den. Jeden sbíral peníze pro Plahotniuca, druhej mu podle mě pomáhal. Na mou duši, nekecám. Začali stavět silnici, chtěli peníze i po nás, ale proč mám dávat peníze za něco, co by měla stavět radnice? Potom, co ji postavili, nám zablokovali cestu domů. Zaparkovali tam traktor. Hele, člověče, jak se mám dostat domů? Zavolala jsem policajty, zavolala jsem na radnici, a oni mi řekli, že o tom nic nevěděli, že tahle cesta nemá povolení. Jak to, že nemá povolení? Protože na veřejný cestě si bez povolení ani neprdneš. Možná podmázli někoho z radnice, aby přivřel oko. 

Chtěla jsem si nechat zavést vodu, napojit se a víš, jak dlouho to trvalo? Devět měsíců! Každej podpis zabere měsíc. A jako by ti prokazovali laskavost, že ti to podepíšou. Teď mi ještě zbejvá kopat do hloubky sedm metrů ke kanalizaci. Kopat můžou ale jen firmy s oprávněním a můj syn se díval, že všechny jsou založený lidma z ministerstva, takže protekčně, příbuznejma, jako se to dělalo za Plahotniuca. Jedna po mně chtěla 3 000 euro, aby kopali sedm metrů, jiná 20 000 lei, další 15 000 lei. Kvůli sedmi metrům! Vykopala bych to sama, ale musíš mít oprávnění od Vodovodů a kanalizací. Určitě je to nějaká habaďůra, zkus to prověřit, ty jseš novinářka. V Německu zaplatíš 1 500 euro a vodu ti pustěj hned. A já už jsem zaplatila 2 000 euro. A pořád nemám vodu. V Rumunsku je zákon, že už napojení vůbec neplatíš, platí to stát. 

Bože, jak teď Rusáci bombardovali Ukrajinu, na Vánoce, na Novej rok… 

A jak posílaj svoje vojáky s botama špatný velikosti, s prošlým jídlem… Takhle se k člověku chovali vždycky. Když přišli v roce 1944, všechno zničili. Vykradli. 

Můj praděda umřel za války v Japonsku. V roce 1905. 

Jak začala válka, zavolala jsem sestře do Rumunska, že za ní přijedu, kdyby něco. 

A vzala jsem s sebou asi sto malejch péřovek, co mi zůstaly v garáži, nenošený, úplně nový, a dala jsem je uprchlíkům. Protože, panejo, jak některý přicházeli v tý zimě s taškou v jedný ruce a s dítětem v druhý… Teda když přicházeli chudáci, protože napřed přicházeli hlavně boháči. 

No, co je, usnula jsi? Půjdu taky na kutě, ale bába se na takový matraci a v tomhle rámusu nevyspí…