Přijel jsem do Bukurešti jako student klasických jazyků z venkovského města, jehož jméno by příběhu nic nepřidalo, říkejme mu C***, které však mělo se všemi ostatními venkovskými městy naší země společné to, že na ulicích, domech, parcích, náměstích a jeho obyvatelích ulpíval v těch letech průhledný a tichý smutek, slabý jako bakteriální povlak, jejž dospělí odjakživa vítali svým zoufalým veselím, poněvadž ještě nebyli schopni vycítit ve vzduchu nepřítomnost budoucnosti, která jako by se načas vytratila z historie. Odešel jsem z domova brzy ráno plný naděje dva dny před začátkem výuky, abych měl čas se usadit v novém bydlišti a naučil se alespoň trasu metrem k fakultě poté, co jsem celé dny před odjezdem přejížděl prstem zabořeným do rozkládací mapy Bukurešti, abych změřil pulz hlavních tepen a desetkrát si ověřil, jak se menší žilky města propojují s mým budoucím hnízdečkem, v němž jsem si vysnil, že nakonec najdu s pomocí této nově nabyté svobody plné příslibů život, který bude patřit jen mně. Měl jsem s sebou obrovskou černou cestovní tašku, kterou jsem si půjčil od sousedů a do níž jsem naházel oblečení, hrnky, talíře a příbory, od každého jeden, ručníky a obuv, dvě nebo tři sbírky básní – ve kterých jsem si tehdy čítal s vášní hraničící s blbostí, vybájil jsem si totiž, že už jen prostý fakt, že je čtu s chutí a trpělivostí mi nějak v mysli uspořádá verše, rýmy a nápady, což postačí k tomu, abych se stal mistrem. 

Než jsem přijel do hlavního města, viděl jsem z něj jen pár bulvárů a doslechl jsem se, že má dva miliony obyvatel, to číslo se mámě zdálo nepředstavitelné, ale já jsem strach neměl, protože jsem byl ještě plný naivity dospívání, které jsem neprožil naplno; přijel jsem do města s nenuceným klidem a nezdolným entuziasmem, jejichž meze se měly projevit později, když jsem byl postaven před jednoduchá a nanejvýš všední dilemata a vrhal se na ně s patosem, strojeností a uspěchaností těch, kteří se ještě nenaučili svoje společenské reakce korigovat. Navíc jsem byl produktem dělnické třídy, neměl jsem za sebou nic a v hlavě velmi málo, kromě odvážného snu, že budu básníkem, což mi zatěžovalo mysl a dodávalo mi jistou sebedůvěru, teď vím, že nepatřičnou; zřejmě není kupodivu, že můj oblíbený citát z toho období byl z Bílé velryby, kde se mluvilo o korábu Pequod, jenž brázdil moře s prázdným podpalubím a palubou obtěžkanou mrtvými velrybami, jako o lačném studentovi s hlavou plnou Aristotela. 

První tři čtyři měsíce jsem byl v podnájmu v bytě bývalého inženýra, který předtím pracoval u metra, jehož jméno jsem zapomněl. Za jeden pokoj jsem platil nějakých čtyři sta lei měsíčně a domů jsem si nesměl nikoho zvát. Byl to zlý dýchavičný stařec, jaké jsem poznal už v dětství na svobodárnách s tenkými stěnami, stařec, co doma pořád nosil podvlékačky, které si má paměť doteď spojuje s chodbami nezdravých oblastních špitálů. Bílé s modrými pruhy a knoflíky. Pod nimi se sotva dalo vytušit tělo a ani bránice nepůsobila, že se hýbe, když dýchal – takže jsem hádal, že to má za pár, ačkoliv v jeho chování nebylo nic z chvilkové dobrosrdečnosti, jakou projevují druhým ti, co mají smrt na jazyku, alespoň ze strachu, když ne z přesvědčení. Ani na prahu smrti se nepřestal ujišťovat, že cokoliv v bytě dělám, nezničí nic z ekosystému nelidského probouzení, častého močení a nočního bloumání, který si takticky za poslední dekády vytvořil - podle něj by se daly seřídit hodiny - a nejčastějšími tématy hovorů, které jsem s ním vedl, byl úklid, jak je potřeba, abych taky kupoval osvěžovače WC, pytle na odpad, hlavice mopu a další věci. V době, kdy jsem měl výuku, chodil ke mně do pokoje a prohlížel koberec a nábytek, aby zjistil, jestli je všechno v pořádku, jestli jsem tam něco neprovedl; a když jednou našel na předložce na prahu pokoje flek už nevím od čeho, zeptal se mě večer, když mě odchytl v kuchyni, jestli jsem se na něj náhodou nevykadil. Nemám rád nájemníky, co kadí na koberce. Oněměl jsem. Jenže on se ptal naprosto vážně, nechal mě to vyčistit a té noci jsem šel spát s obavou, že mě druhého dne vyhodí. 

Jindy jsem ho při návratu večer domů našel v kuchyni s jeho sestrou, která za ním jezdila odněkud z Ilfova, aby mu pomohla, uklidila a vygruntovala byt, nebo ho doprovázela na časté návštěvy v nemocnici v Berceni, odkud se vracel jednou týdně s hromadami pneumologických analýz, které si pak o samotě důkladně pročítal. Když byli pohromadě, vyprávěl té ženě o mně ve třetí osobě, jako bych tam nebyl. 

Je to dobrý kluk, říkal jí. Ale moc toho nenamluví. 

A bylo tomu tak, v jeho přítomnosti jsem mlčel jako hrob, poslouchal jeho astmatické sípání umírajícího jezevce a dorozumívali jsme se víc pohledy a gesty, poněvadž když jsi na něj víc mluvil, ztrácel s tebou trpělivost a najednou jsi v jeho postoji, gestech či pohledu viděl sotva opanovanou zuřivost, co ti dávala na vědomí, že tě už ve své blízkosti nechce. Jeho sestra byla taky drobná a měla propadlé tváře jako on a jednou jsem ji přistihl ve svém pokoji, jak se rozhlíží kolem svýma vypoulenýma všetečnýma očima. Aby se ospravedlnila, řekla mi, že je tam nepořádek a o pokoj bych se měl starat, protože u nich nezůstanu napořád a měl bych mít na paměti, že to není můj byt; řekla mi to medovým hlasem plným falešné trpělivosti, jakou mívají staříci, co předstírají, že ti dávají lekci, ale došlo mi, jak byla v rozpacích, že nepřišla uklízet, ale chtěla vidět, jak žije ten cizinec, kterého si vzali do domu, poháněná kombinací netaktní zvědavosti a instinktu lakomého statkáře, s jakým jsem se setkal jen u majitelů bytů v Bukurešti. Oba byli z těch lidí – a je jich až příliš –, z kterých vyzařuje rozmrzelost, i když mají dobrou náladu, ale protože on byl neustále v pokoji u televize a já byl většinou pryč a vracel se až večer, tak jsme se k úlevě nás obou moc nevídali. Je zvláštní odejít z rodného domu a najednou si uvědomit, že žiješ s cizími lidmi. 

Podivné bylo i to, jak jsem tohoto bezejmenného staříka objevil. Přijel jsem do Bukurešti o tři týdny dřív, na konci léta, abych našel v inzertních novinách podnájem; celý den jsem strávil v parcích poblíž telefonních budek, volal úzkostlivým babkám a těžkopádným dědulům, pak se potloukal po starých dělnických čtvrtích, hezkých jen v onom světle babího léta, protože jakmile jsi domy uviděl zevnitř, ukázalo se, jak jsou špinavé a nahlodané zubem času, jako by šlo o živé budovy očekávající svůj skon a udržované při životě jen chraplavým dechem nájemníků. Mnoho lidí, kterým ses dovolal, tě odmítlo už v telefonu, posoudili tě podle hlasu nebo toho, co studuješ. Doktoři, advokáti a policisté měli tenkrát zářnou budoucnost a všude je přijímali s otevřenou náručí. Jeden stařík z Colentiny se mě zeptal, kolik měřím, a když jsem mu řekl, že 185 cm, vykřikl úžasem a dodal, že jsem moc vysoký, protože má postel pro menší lidi, a rovnou zavěsil. Jiným jsi řekl Klasická studia a oni se tě zeptali jako z jiné planety Aha, a co tam děláte? a pak jsi jim zavěsil ty a litoval jsi, že nejsi policista a že v budoucnosti nebudeš mít kapsy plné peněz. Jedna paní z Rahovy měla velký pokoj, jenže byl celý růžový, na zemi byly měkké bílé koberce, a když jsem otevřel skříně se zrcadly, abych si prohlédl jejich vnitřek, viděl jsem, že mají všechny stěny polepené plakáty z pop časopisů pro dospívající holky, a byly tak příšerné, že jsem vyděšeně zařadil zpátečku. Jiný týpek, kterého jsem hledal hodinu, pronajímal neomítnutou mansardu jedné automyčky, ale byla v ní jen postel bez přikrývek a vařič s propanbutanovou lahví, a v ulici Edgara Quineta ještě další – se zastřeným ženským hlasem a kterého jsem později vídal, jak žebrá peníze na léky na chodníku před univerzitou – pronajímal nic víc a nic míň než přístěnek za sto dolarů měsíčně. Nebyla tam koupelna, ani kuchyň, byl to jen pokoj dva na dva metry s opěradlem od kanape přeměněným na postel, vměstnaným do rohu toho bezbarvého přístěnku. Řekl mi, že jestli mám více věcí a nevejdou se tam, mohl bych si je uložit u přátel, kam bych se mohl chodit umýt, a tehdy mi došlo, že v chudobě těch let by ti Bukurešťané pronajali i kadibudku, kdyby si mysleli, že jim z toho něco kápne. 

Bývalého astmatického inženýra, co dělal v metru, jsem objevil až pozdě večer, kdy už jsem skoro nedoufal, že ještě něco najdu. Bylo půl deváté, když jsem volal a řekl mi rovnou: Pojďte se na něj podívat. 

Byt byl v Toporași směrem na Drumul Gazarului a zavolal jsem mu z veřejného telefonu na ulici Câmpineanu s inzertními novinami rozloženými na plechovém panelu telefonní budky. Měl jsem mobil, ale mohl jsem na něm hovory jen přijímat, takže jsem si koupil dvě telefonní karty do veřejných telefonů a den jsem strávil v parčíku u kostela Krețulescu, kde jsem četl inzeráty v příslušných rubrikách inzertních novin a kroužkoval si zelenou fixou ty, co jsem si mohl dovolit. Jak jsem jich měl deset, šel jsem do kabiny a dal se do obvolávání. Dobrý den paní, volám vám ohledně inzerátu v novinách. Je pryč, obořila se na mě většina a ukončila hovor. Někteří ti poněkud zoufale řekli, že pokoj pronajali ještě dřív, než jsi jim pověděl, co chceš, jako by ten inzerát v novinách byl jedním z jejich největších životních omylů. Ale stávalo se, že jsi narazil na jiné, hlavně ženy, které po tobě chtěly celou rodinnou historii až po vzdálené příbuzné a posledních pět bydlišť ještě před tím, než ti řekly, kde bydlí a jak se k nim dostaneš. Některé se bály, abys je doma nepřepadl, nerozbil jim hlavu a nesebral důchod; jiné se chtěly ujistit, že pocházíš z dobré rodiny, s penězi a rodiči přinejmenším profesory nebo úředníky – tedy v dobovém jazyce intelektuály – kteří naučili své děti nezbytným lekcím slušnosti a dobrých mravů. Stařík byl jedním z poslední desítky toho dne a vůbec se nechtěl vybavovat, což jsem považoval za dobré znamení. Dorazil jsem tam za půl hodiny, jen abych viděl z tramvaje číslo 21, že je po cestě Bacoviovo muzeum, a celá zóna mi najednou připadala navzdory všem důkazům jako velká alej kultury, ohraničená paneláky, jejichž ošklivost v tu hodinu nešlo rozeznat a v jejichž přízemí, jak jsem měl uvidět za denního světla o pár týdnů později, byly samé večerky, kebaby a pohřební služby, jako průhledná alegorie života stráveného v mezidobí mezi jídlem a smrtí. Inženýr bydlel v paneláku u silnice, ve třetím patře – byl to dvoupokojový byt z éry komunismu, který se vyznačoval jen tím, že jsem ho objevil na konci dlouhého a namáhavého dne, v tomto ohledu se mi jevil jako záchrana. Pronajímal ložnici, v níž byla jedna postel s peřiňákem v záhlaví, stůl, obrovská hnědá starožitná skříň, v jaké staří lidé přechovávali deky a přikrývky s naftalínem, a noční stolek se zrcadlem, na jehož okraj někdo kdysi nalepil samolepky s hrdiny jednoho amerického seriálu z devadesátých let. To beru, řekl jsem mu, a třebaže si mě tehdy dlouze měřil a zeptal se mě, kolik je mým rodičům, čím se zabývají, na jakou fakultu mě vzali, kde má sídlo a jestli si mohu dovolit platit činži měsíčně, protože nemá v úmyslu se mě doprošovat, nedošlo mi, že všechny tyhle otázky byly výstrahou, řekl jsem si, že mi klade otázky, aby věděl, co jsem za člověka. Dobrá, mladíku, prohlásil nakonec a já jsem mu zaplatil hned ten večer, odpočítal jsem mu peníze do natažené dlaně. Předal mi klíč a já mu řekl, že se vrátím kolem 29. září, než mi začne výuka, což jsem taky udělal. S sebou jsem si vzal obrovskou černou cestovní tašku, do které jsem nacpal všechny věci potřebné pro život, který mi, jak jsem cítil, právě začínal.