„Všude na světě se válí plno věcí. Někdo se po nich pídit musí. A to je právě úkol píditelů.“
Pipi Dlouhá punčocha, Astrid Lindgrenová
Ze švédských originálů přeložila Jana Fürstová
„Dorotka zavřela dveře chaloupky, … a vydala se na cestu.
Nedaleko odsud se na všechny strany rozbíhalo několik silnic, ale brzy našla tu, která byla dlážděna žlutými cihlami. Za chvíli si už svižně vykračovala ke Smaragdovému městu. Stříbrné střevíce vesele cinkaly na tvrdé žluté dlažbě. Sluníčko jasně svítilo, ptáci sladce zpívali a Dorotce vůbec nebylo tak smutno, jak byste čekali u holčičky, kterou znenadání unesl vítr z domova až kamsi daleko do neznámé země a tam ji prostě nechal.“
Čaroděj ze země Oz, Lyman Frank Baum
Z anglického originálu přeložila Monika Vosková
Žlutá dlažba
O zamlžené minulosti a nejasné budoucnosti architektonického symbolu Sofie
Před lety za mnou do Sofie přijela na návštěvu moje kamarádka z Maďarska. V rámci povinné procházky po místních památkách jsme se ocitly na náměstí Národního shromáždění. Agnes, místo aby obdivovala množství významných budov v okolí, upřela zrak na dlažbu. Díky svým červeným botám, které měla náhodou na nohou, vypadala jako Dorotka ze země Oz s tím rozdílem, že přistála na silnici pokrytou žlutou dlažbou ne z Cansasu, ale z Budapešti. Vysvětlila jsem jí, že přestože žlutá dlažba patří k symbolům Sofie, sdílí s mou kamarádkou místo původu. Agnes zavtipkovala, že zřejmě díky tomu se tady cítí jako doma.
Když se mě zeptala, jak se dlažba dostala do mé domoviny, vyprávěla jsem jí oblíbenou verzi o jejím položení v mladém bulharském hlavním městě z počátku 20. století: byl to dárek Rakouska-Uherska ke svatbě knížete Ferdinanda.
Kromě centrálních sofijských ulic, jako by dnes žlutá dlažba pokrývala i neviditelnou hranici na abstraktnější úrovni – na jednu stranu plní čistě utilitární funkci pouličního povrchu, na stranu druhou má sentimentální hodnou jakožto turistická atrakce a historický symbol Sofie.
Období, kdy žlutá dlažba začala pokrývat sofijské ulice (1907-1908), odpovídá vzniku celé řady pro Sofii emblematických budov: Národní divadlo (1906), Vojenský klub (1907), Městská tržnice (1911), Městské lázně (1913), chrám sv. Alexandra Něvského (1904-1912) (1). Ale na rozdíl od dějin budov, které jsou dobře známy a zdokumentovány, jsou dějiny dlažby zamlženější. Jejich zahraniční původ byl odhalen až v roce 1960. Podle archivů, jež jsou citovány na stránkách sofijské radnice, „se žluté keramické dlažky vyráběly z vápence mergel, v Maďarsku známém jako marga, který se těží v dole blízko Budapešti. Vytěžený mergel se rozdrtí na prach, vytvaruje se a vypálí ve speciálních pecích při teplotě 1300 stupňů. V Maďarsku byly zkoušeny suroviny z jiných lokalit ovšem bez úspěchu.“
Populární příběh o svatebním daru se ukázal jako nepravdivý. Ujal se pravděpodobně spíš díky své romantické přitažlivosti a nekonečnému opakování, než na základě faktů. Znovu podle stránek sofijské radnice „položení keramické dlažby nebyl emocionální dar u příležitosti svatby knížete Ferdinanda s Marií Luizou, která tou dobou (1907) již nežila, nebyl jen nápad, ale obecní politika, podpořená státem v období budování nového Bulharska“. Jinými slovy, předražené žluté dlažební kostky byly objednány, dopraveny, umístěny a zaplaceny (s pomocí vysoké půjčky!) sofijskou radnicí.
Další významný rozdíl mezi žlutou dlažbou a ostatními architektonickými objekty ze stejné doby je její absolutní nepřítomnost na trhu se suvenýry. Zatímco trička, pohlednice, kalendáře a zmenšeniny chrámu sv. Alexandra Něvského číhají na turisty po celé Sofii (i mimo ni (2)), žlutá dlažba je přítomná zcela náhodně – jako detail, který není možné vynechat.
Může za to samozřejmě její utilitární funkce. Chrám se svými zlatými kopulemi je mnohem vděčnější předloha suvenýru než pouliční dlažba, jakkoliv je působivá. A přesto má potenciál, což dosvědčují repliky barcelonských dlaždic podle Gaudího návrhu nebo všelijaké suvenýry, potištěné specifickými květinovými motivy z chodníků Bilbaa.
Žlutá dlažba se liší od svých vrstevníků – budov, sofijských symbolů, i svou nejasnou budoucností. Chrám a památník sv. Alexandra Něvského, Národní divadlo, Vojenský klub a Městské minerální lázně jsou rekonstruovány a restaurovány (jak moc povedeně je jiná otázka). Na druhou stranu, žluté kvádříky navzdory své estetické hodnotě a důležité historické symbolice, jsou brány jako obyčejný pouliční povrch. Pomalu, nevratně a téměř mlčky (nebo nanejvýš s argumentem, že jsou nepraktické nebo drahé na údržbu) mizí ze sofijského prostoru, nejčastěji nahrazeny nudným asfaltem. Kromě toho, že jsou smutné, jsou tyto výměny i k vzteku, jelikož se dějí bez veřejné diskuze a jasně definované strategie o ochraně žluté dlažby.
Přestože se nepovažuji za obzvlášť velkou patriotku, je pro mě žlutá dlažba symbolem silného pouta, které mě s rodným městem pojí. Pokaždé když po ní kráčím, obzvlášť když jsem byla delší dobu mimo město, mi letí hlavou fráze, kterou si Dorotka v Čaroději ze země Oz opakuje jako zaklínadlo, aby se dostala domů: „Všude dobře, doma nejlíp.“ Proto mě stále se zmenšující plocha, kterou žlutá dlažba v centru města pokrývá, společně s perspektivou, že ze Sofie zmizí úplně, silně znepokojuje. Nicméně mě uklidňuje myšlenka, že nejspíš v dohledné době nezmizí alespoň z těch několika dalších míst na světě.
První takové místo jsem našla, když jsem na oplátku navštívila Agnes v Budapešti. Zatímco jsme se bezmyšlenkovitě toulaly městem, dostaly jsme se do malé slepé uličky v Budě. Nejprve se mě zmocnil zvláštní pocit útulnosti a pomyslela jsem si, že prožívám nějaké nevysvětlitelné déjàvu. Hned v zápětí jsem si všimla, že silnice je pokryta žlutou keramickou dlažbou, trochu zanedbanou a opotřebenou, ale jinak absolutně identickou s tou sofijskou. O několik let později jsem se se žlutou dlažbou setkala na malém náměstíčku v Bělehradě. Na rozdíl od Sofie, kde jsou vyskládány jedním směrem, tady dlaždice tvoří šachovnici. I tak se jim podařilo vyhnat z mé mysli lehký pocit nostalgie, kterou jsem k Sofii zrovna ten den cítila, a přimět zatažené bělehradské nebe tvářit se trochu pohostinněji.
A tak se ukázalo, že jsou i další místa (skoro) jako doma.
Čolam
O kozačkách špatnochodkách a indexu štěstí v Bhútánu
Když si do internetového vyhledávače zadáte jako klíčová slova Bhútán a boty, objeví se vám dva typy výsledků. První jsou sportovní turistické boty, humpolácké, s pevnou podrážkou, tmavé, nevzhledné, ale velmi praktické. Takové jsou doporučovány nadšencům, kteří hodlají vyrazit do himálajských výšin, aniž by riskovali podvrknutí kotníku.
Druhý typ výsledků je přesně opačný – hodně barevné a pestré vysoké boty, jejichž účel je evidentně dekorativní a tak vzdálený praktické turistické obuvi, jako je himálajské království Bhútán od balkánské republiky Bulharsko.
Kozačky, známé jako čolam, jsou patrně nejatraktivnější částí bhútánského mužského národního kroje. Kromě nich zahrnuje i košili po kolena s dlouhými rukávy. Bhútánští občané jsou povinni ji nosit na veřejná místa. Na rozdíl od oděvu se boty obouvají jedině na speciální ceremonie. Jejich každodenní místo zaujímají naprosto obyčejné černé pánské boty nebo bílé kecky. Ty, zdá se, nepodléhají vládnímu nařízení snažícímu se chránit bhútánskou národní identitu před nátlakem Západu k modernizaci, ale i před vlivem Indie a Číny, gigantických sousedů malého himálajského království.
Kozačky jsou stále vyráběny ručně a jedině na objednávku. Švec z Thimphu, hlavního města Bhútánu, který ušil ty moje, nedokázal skrýt údiv nad tím, proč si žena objednává pánskou obuv, ale i tak se choval naprosto profesionálně – obkreslil mé chodidlo na kus kartonu a změřil vzdálenost mezi kotníkem a kolenem. Potom vytáhl vzorník pestrých saténových látek s výšivkami, ze kterých jsem si vybírala za souhlasného přikyvování místních klientů.
Výsledek vám doslova zamotá hlavu. Na botách jsou pestří draci, vyšití na výrazně oranžovém brokátu, obklopení barevnými květinovými ornamenty. Mezi jednotlivými látkami jsou tmavozelené a oranžové kalouny. Okraje jsou zaroubeny fuchsiovou a tyrkysovou portou. V jednobarevných a na první pohled jednoduchých částech se při bližším ohledání objevují další detaily – horní jednobarevná část je z královsky modrého saténu se vzorem draků, zatímco dolní bílá část je zdobená reliéfními květinovými motivy. Dokonce i hnědé ornamenty na špičce a na patě jsou přišity červenou nití.
Každý detail sám o sobě přesahuje tradiční chápání kombinace barev, ale všechny pohromadě tvoří něco naprosto pohádkového, až téměř psychedelického. „Kozačky jsou absolutně nenositelné, ale jinak ladí ke všemu.“ Správně konstatovala moje kamarádka, když si je v Sofii prohlížela. Dodnes jsem je ani jednou neobula – nejen protože nebyla ta správná příležitost, ale i proto, že jsou mi velké. Což mě dost štve, vezmu-li v potaz, že jsou to jediné boty, které vlastním, co jsem si nechala ušít na zakázku a přesně na míru.
To, co jsem nevěděla, když jsem si vybírala, jako budou vypadat, je, že barva a motivy na kozačkách se určují podle profese a společenského postavení jejich majitele. Zatímco horní část je obvykle z černého nebo modrého hedvábí, dolní část odhaluje postavení majitele – žlutá barva patří pouze Jeho Výsosti bhútánskému králi a nejvyššímu církevnímu vůdci země, oranžová ministrům, červená oficírům, rytířům a soudcům a zelená pak obyčejným občanům.
Kromě složité a anachronické politické struktury je ve světě Bhútán známý i svým úsilím o růst nejen hrubého domácího produktu (HDP), ale i o růst hrubého národního štěstí (HNŠ). Přičemž se nejedná o nějakou abstraktní buddhistickou myšlenku, ale o vůdčí princip, který
určuje sérii konkrétních vládních kroků a státních institucí, které pracují pro blaho bhútánského národa mimo striktně ekonomické indikátory. Jedná se o iniciativu předchozího monarchy a pokračuje v ní i jeho syn, současný bhútánský král.
Po své korunovaci v roce 2008 se osmadvacetiletý bhútánský král Džigme Khesar Namgjel Wangčhug stal nejmladší hlavou státu na světě (až do roku 2011, kdy se do čela Severní Koreje postavil Kim Čong-un). Na korunovační ceremoniál si korunní princ samozřejmě obul tradiční bhútánské kozačky. Tentokrát ovšem nebyly z dílny místního ševce, ale od luxusní italské značky Salvatore Ferragamo, jejíž založení se datuje do dvacátých let minulého století, kdy byl sám Ferragamo oblíbeným návrhářem bot hollywoodských hvězd.
Salvatore Ferragamo v roce 1938 navrhl svůj dost možná nejznámější model bot s názvem Rainbow – neméně psychedelické zlaté sandálky na vysoké platformě v barvě duhy. Byly určeny pro Judy Garlandovou, která v té době natáčela film Čaroděj ze země Oz. (Těžko si představit, že souvislost s písní k filmu Over the Rainbow by byla čistě náhodná.) Ve filmu ovšem hrdinka ztvárněná Judy Garlandovou nenosí zmíněné sandálky, ale pár rubínově
červených bot s flitry (3). Nakonec o sebe třikrát klepne podpatky a vysloví zaklínadlo: „Všude dobře, doma nejlíp!“, aby opustila zemi Oz a vrátila se domů.
Přestože jsem se z Bhútánu do Sofie vracela mnohem prozaičtějším způsobem, sérií navazujících letů, měla jsem dlouhou dobu pocit, že jsem se vrátila z podobně pohádkového místa, jako je země Oz. Jen v kufru jsem místo červených botiček Zlé čarodějnice z Východu měla pestrobarevné bhútánské kozačky taktéž z Východu.
1.
Podle paní Sultány Račo Petrovové, která přijela do Sofie z města Tulča v roce 1885 „nebylo zde ulic, jen ohromné díry a spousta prachu, který se měnil v bláto, kdykoliv pršelo, a činilo jakýkoliv pohyb nemožným.“ O několik málo desítek let později se díky rakousko-uherským, francouzským i bulharským architektům, kterým se dostalo vzdělání v Západní Evropě, Sofie mění z „typicky orientální obce ve město s ambicemi stát se metropolí evropských rozměrů“.
2.
Před lety jsem se prohrabávala věcmi v antikvariátu v trošku opomíjeném americkém státě Iowa a ke svému velkému překvapení jsem tam našla zarámovanou grafiku s vyobrazením chrámu sv. Alexandr Něvský. V Sofii bych grafiku přehlédla jako zcela nezajímavý turistický kýč, ale devět tisíc kilometrů daleko od odmova mě dokázala zcela nečekaně dojmout do takové míry, že jsem téměř neodolala pokušení si ji koupit. Svět je skutečně velký, ale k naší velké radosti, domov na nás číhá za každým rohem.
3.
Zajímavé je, že v knize Čaroděj ze země Oz jsou boty, které Dorotka zdědí po Čarodějnici z Východu, stříbrné a ne červené. Ve stejnojmenném filmu z roku 1939 se ovšem objevují v rubínově červené barvě. Cílem bylo efektní využití nové techniky pro barevné filmy Technicolor. Speciálně pro film bylo vyrobeno několik párů červených bot, které se později staly ikonickým kouskem a patří mezi nejcennější sběratelské kousky.
