Maksym vyšel na ulici. Po obou stranách chodníku ležely špinavé závěje sněhu, které stihly během včerejška roztát. Z lékárny vyběhla dívka v bílých pantoflích a vší silou vzala za generátor. Ten nadskočil a začal hučet. Vzduch smrděl benzínem. Podél ulice lidé začali generátory postupně zapínat jeden za druhým, až se stal hukot nesnesitelným, jako by se člověk ocitl někde na stavbě, kde se drtí asfalt. Maksym si přál být raději na vesnici, ale nechtěl se potkat s Edikem a Elizou, kteří dnes měli odjet kolem oběda, jakmile dorazí Ljuba. Dál tedy bloumal městem, které už celé hučelo a nadskakovalo. Vůbec nevěděl, čím by se zabavil, v jeho bytě žili přesídlenci, které tam nastěhoval v době, kdy žil s otcem na vesnici. Běženci čekali na příležitost vrátit se domů, ale bylo čím dál jasnější, že taková příležitost v nejbližší době nenastane a že domov už s největší pravděpodobností ani nemají. Možná by bylo nejlepší zajít do nějaké kavárny a pár hodin si tam posedět s knížkou, potom zjistit, jestli už je na vesnici „vzduch čistý” a odjet. Ve výloze kavárny stály jakési nepohodlné židle na tenkých nohách, asi proto, aby na nich nešlo sedět několik hodin. Maksym šel ulicí dál a dál, dokud se neocitl naproti galerii – kupodivu byla otevřená. Na pokladně visel nápis „důchodci a váleční veteráni – vstup zdarma“. Maksym byl rád, že se ho dívka u pokladny nezeptala, jestli už není v důchodu. V prostorném sále s bílými stěnami seděla na stoličce v koutě starší paní. Přes ramena měla přehozenou velkou plstěnou šálu a na nohou teplé kozačky. Když Maksym vstoupil do sálu, kývl na ni. 
Jedna stěna v sálu zela prázdnotou, byly na ní jen háčky, další dvě stěny byly divně rozpůlené. Obrazy visely ob jeden. 
„Část expozice evakuovali,“ řekla tiše paní. Její hlas se rozléhal a naplnil prázdný sál. 
„Tohle je všechno, co tu zbylo?“ zeptal se Maksym. 
„Proč ‘jenom tady tohle’?“ odpověděla zaměstnankyně galerie klidně. „Prostě jen to, co má menší uměleckou hodnotu.“ 
„Však říkám, ‘jenom tady tohle’.“ 
Maksym se zamyslel, jak asi musí být nepříjemné zničehonic zůstat viset na stěně této galerie, zatímco vaše cennější kolegy evakuují do bezpečí. Pomyslel si, jak je rád, že jeho vlastní obrazy mají lidé jen v soukromých sbírkách. Jestlipak je jejich vlastníci také evakuovali? To sotva. Možná někde visí úplně stejně jako tyhle, které mají menší uměleckou hodnotu. 
Za oknem se přes tlusté stěny galerie sotva slyšitelně rozezvučel poplach. Paní vstala a řekla: „Podle oficiálních pokynů během leteckého poplachu nabízíme návštěvníkům možnost přemístit se dle vlastního uvážení do krytu.“ Maksym se cítil jako školák a poslušně ji následoval. 
V krytu byla dřevěná lavice, židle se zeleným čalouněním a stěny z bílé cihly. Když oba sešli dolů, už tam na ně čekala dívka z pokladny. 
„Ještě jednou dobrý den,“ ozval se Maksym. 
Dívka kývla. 
Maksym si sedl na lavici vedle ní. Galerijní dozorkyně se uvelebila na čestnou židli a z krabice zpod sebe vytáhla pletací jehlice. Visela na nich polovina žluté ponožky. Paní se hned dala do pletení. 
„Jsem si jistá, že dneska už je konečně dopletu,“ řekla, „poslední dobou žádný poplach nebyl, takže práce stála. V minulém týdnu jsem stihla dva páry.“ 
„Ninel (1) Kosťantynivna plete vojákům ponožky,“ řekla dívka. 
„Aby jim nemrzly nohy,“ odpověděla zaměstnankyně galerie a skousla rty. „Do každého páru dám ještě ikonu. Nemůžu říct, že bych byla věřící, ale co když to pomůže…“ 
„Třeba ano,“ souhlasil Maksym. 
„Jak se vám líbí galerie?“ prolomila ticho dívka, evidentně proto, že měla potřebu zaplnit pauzu. „Moc jsem z ní ještě neviděl. Stihl jsem si prohlédnout jen pár neevakuovaných děl.“ 
„Ta jsou taky dobrá. Mně se například zdá noční krajina z prvního sálu mnohem působivější než ty, které evakuovali,“ řekla dívka a znovu zmlkla. 
„To máte tedy pravdu,“ řekla galerijní dozorkyně. „Některé z evakuovaných obrazů se mi vlastně vůbec nelíbí. Dokonce jsem i ráda, že je dali pryč.“ 
Po chvíli do krytu přiběhl hlídač s náhodným kolemjdoucím. Hlídač měl šedivé vousy a kožešinovou čepici. „Nazdar dámy,“ řekl, a když si všiml Maksyma, dodal: „A pánové.“ 
Náhodný kolemjdoucí s brýlemi a v šedém krátkém kabátu si sedl na kraj lavice. Maksymovi došlo, že to byl cizinec, kterého sem přivedla vývěska „shelter“ u vchodu. Držel v ruce zapnutý telefon. Možná to byl zaměstnanec některé z misí? Možná to byl novinář, ale moc na to nevypadal. Diplomat? 
„Přivedl jsem vám společnost, aby to tu bylo vyváženější,“ zasmál se hlídač. 
„Pochybuju, že by někdo střílel do galerie,“ snažila se samu sebe uklidnit dívka. 
„Není to vlastně vcelku jedno?“ řekl hlídač. „Pálí po všem, co se namane. A pak to vykážou jako základnu NATO. Moje děti odjely do Holandska, prý tam prší, ale je to tam hezké. A ty, Myrosjo, proč nikam neodjedeš? Je ti dvacet, měla bys ještě užívat života.“ 
„Já zůstanu doma,“ řekla. 
Měla velmi štíhlé prsty i zápěstí, jako by ani nebyla člověk. 
„Má tu lásku,“ ozvala se galerijní dozorkyně. 
„Jé, takových ještě budeš mít,“ hlídač se protáhl a dodal: „Půjdu nahoru a budu poslouchat, co se tam děje.“ „A co tam asi tak uslyšíte?“ galerijní dozorkyně přehodila klubko na druhou stranu jehlic, dopletla řádek. „To je mi rozvědčík. Zůstaňte sedět tady,“ dodala, „mám z toho špatný pocit.“ 
Z cizincova telefonu se ozvalo ukončení poplachu. 
„Vaše předtucha je nám k ničemu,“ řekl hlídač. Hlas z telefonu dodal: May the force be with you. „Ani člověka nenechají doplést,“ řekl Maksym, „nelidi.“ 
Galerijní dozorkyně složila ponožku zpátky do krabice. 
„Uvidíte, o svátcích budou střílet do všeho, co se jim dostane pod ruku,“ řekla. 
Ostatní sály Maksym vnímal již jen prizmatem evakuovaných a neevakuovaných obrazů a s každým dalším kusem umění, které si prohlédl, u něj ještě více sílil pocit, že jeho plátna by nikdo ani za nic neevakuoval. „Díky,“ řekl dívce u východu, „hodně jsem se toho o sobě dozvěděl.“ 
„Hezký den,“ odpověděla krátce. 
Maksym pochopil, že musí být asi ve stadiu bezhlavé zamilovanosti, kdy člověk neodkáže vnímat své okolí. Takové štěstí, pomyslel si, zamilovat se v takové době. A zároveň – takové neštěstí. Ale mnohem víc je to štěstí, řekl si pro sebe, když vyšel z galerie. Vzpomněl si na včerejší scénu s Janou u kamen. „Za bílého dne!“ pomyslel si Maksym a v břiše se mu rozlilo dávno pozapomenuté teplo. Možná, řekl si v duchu, to je první skutečná lidská emoce, kterou za poslední půlrok měl. Zima ukrajovala zbytky dní a ty se krátily, čas se překlápěl do zimního slunovratu a ve tři hodiny nebe už šedlo a město se propadalo do chladné tmy. Pouliční osvětlení skoro nefungovalo a jediným zdrojem světla zůstaly vitríny obchodů a kaváren, které nechávaly na kluzkém chodníku nejasné světlejší skvrny. Maksym vyšel z galerie a přesouval se od jedné takové skvrny k jiné, zatímco se díval do výloh plných sváteční pohody. Byly to první Vánoce od začátku války a nebylo vlastně jasné, co a proč vůbec slavit. Vánoční světýlka v oknech nicméně svítila skoro všude jen jako náhradní osvětlení zapojené do autobaterie, které vlezle vytvářelo vánoční atmosféru a probouzelo sváteční vzpomínky z minulých let, jež se nyní zdály nedosažitelné a nepotřebné.




1.
Jedno ze jmen, které vycházejí z adorace socialistické revoluce, Ninel – pozpátku Lenin.
Ve sklepě vládlo ticho. Zdálo se, že bylo slyšet i zaplétání příze do vzoru.