Kdo tvrdí, že má být hlavně teplo a levno? Dnes je teplo a draho.
Vkládám zboží do košíku: plato vajec, klobásu, šunku, no budiž. Měli jsme držet bezmasou dietu, ale o svátcích snad ne. Tak počítám. 
Před rokem se za stejné peníze dalo koupit dvakrát tolik. Nebo před dvěma lety? Nebo to bylo třikrát tolik? 
Co se tenkrát ještě kupovalo? Co by do košíku vložila máma, kdyby tu byla? Křen, červenou řepu. Po chvilce přemýšlení přidávám majonézu, hned první zkraje, ale pak ji po dalším zamyšlení vyměním za Kieleckou s omega tři. Polský ukazatel standardu. Máma by ji také bývala vyměnila. Ne, máma by hned vzala tu správnou. Zajímalo by mě, jestli se vyrábí na Kielecku?
Tolik otázek.
Odpověď na tu poslední mám na dosah ruky, doslova, ale neověřím si ji. Proč taky. Možná se bojím, že na etiketě uvidím Radom, Lomži, Staniątki.
Přihazuji dvě svíčky, jednu od každého druhu. Když je teď s tátou Maria, mám chvilku, možná zajdu na hřbitov – je přeci naproti. Ve snaze vyhnout se Biedronce narvané nadšenci, kteří před svátky dělají zásoby jak před apokalypsou, totiž nakupuji v Mościcích.
Hledám cukrového beránka.
„Cukroví už nejsou,“ říká prodavačka, kterou odchytnu někde u regálu se sladkostmi, „jsou už jen čokoládoví.“
Toho nechci. Z čokoládových výrobků vybírám zajíce, který vypadá jako Mikuláš.
Vystojím si frontu, zaplatím, dávám nákup do auta, předtím vyndávám svíčky.

    
Za bránou hřbitova je větší klid. Už dlouho jsem tu nebyl, tolik uliček, každá je jiná, a každá se zároveň podobá té, kterou jsem procházel posledně. Přesněji řečeno jsme procházeli. Posledně, na výročí úmrtí, nás vedl táta. Skoro před půl rokem.
Zvládl by nás dovést i dnes?
Nechávám otázku plavat a pouštím se po jedné z travnatých cestiček, té napravo, nejblíž k plotu. Bloudím, čas plyne, zakopávám o hroby, nerovné dlaždice, vystouplé kočičí hlavy. Kloužu očima po nápisech.
Shora labyrint vypadal jednoduše. Rovněji.
Když jsme ji pohřbívali, bylo naživu víc lidí. Například všichni ti, kteří mě teď obklopují. S čerstvými daty úmrtí, poslední dekáda, mladí nebožtíci. A někteří z těch, kteří tady dnes jsou přítomni tělem, tehdy ještě ani nebyli na světě.
Nakonec hrob nacházím, i když jsem bloumal nemetodicky.
Stojím, čtu epitaf. Sklízím vyhořelé lucerny ve tvaru stromečků různých velikostí. A aranžmá, vybledlý kus plastu, který má napodobovat smrkovou větvičku. Pravděpodobně od některé z kamarádek z ordinace, držely spolu až do smrti, a dokonce i po ní. Jedna z nich, pokud si dobře vzpomínám, leží někde poblíž
Stromečky, no jo, byli jsme tu v prosinci, vypadlo mi to. Pamatuji si, že nám skleněné stromky koupila paní Ewa – to byla ještě naživu – v nějaké akci. Sestavili jsme z nich hotový remízek. Zbyly tři. Stavím je do řady za křížkem, v čele hrobu.
Když zemřela, táta stál u nohou postele a plakal, a já jsem šel ven s telefonem. Všechny obvolat. Snažil jsem se být stručný a pokud možno věcný.
Zapaluji svíčky, které jsem přinesl. Rozkládám lavičku, je nepohodlná, moc nízká. Nebo jsem já příliš vysoký.
Pak cigareta.
Mám trochu pocit, jako bych potkal známou z dávných let.
Přerušili jsme kontakt.
„Cukroví už nejsou,“ omílám si tu větu v hlavě a nevím, jestli došli ve skladu, nebo už patří minulosti.

*

„Poslouchej nějakou pozitivní hudbu,“ řekla Elżbieta. „Nevím, třeba My Favourite Things.“ A tak znovu pouštím Coltranea. Neděle, velikonoční a dlouhá. Předpeklí pondělka. Proto ji nemám rád – averze ze školních let.
Sedíme v tátově pokoji, vybarvujeme trojúhelníky. Tedy – on vybarvuje a já, s pravítkem v ruce, rýsuji Theodórovu spirálu. Předtím volala Grażyna, telefon je ještě pořád horký.
Nejdřív malý pravoúhlý trojúhelník, rovnoramenný. Vedle něj další, jehož delší odvěsna je přeponou toho prvního. Dokresluji kratší odvěsnu, větší trojúhelník se opírá o menší. Pak další. Přepony předchozích se stávají odvěsnami následujících. Tak to pokračuje šestnáctkrát, několik zeštíhlujících se trojúhelníků se skládá do tvaru připomínajícího ulitu šneka, mušli. Mollusca, Conchifera, Gastropoda, jestli si to pamatuji správně.
Dokresluji tělo a tykadla, nešikovně, na tohle nemám nadání. Na závěr se do geometrického plže pustí táta pastelkou. Mlčí, je roztěkaný. Heniu, přetáhl jsi, chtělo by se říct.
S Olou mu to většinou jde líp.
Pouštím desku od začátku. Po sedmi minutách úvodní skladby, tedy přímo uprostřed, zazní zvonek u dveří.
„Kdo je to?“ zvedám se, natahuji si mikinu a jdu otevřít.
Na zápraží stojí paní Piwońská s podnosem: mazurek, sernik, makovec a velikonoční bábovka s polevou. Vedle bábovky kočičky a krušpánek, skromná kytička, na ozdobu.
No jasně, bábovka! To mi běželo hlavou v obchodě, na tu jsem si nemohl vzpomenout.
Přebírám podnos, pokládám ho na stolek u vchodu, přijímám přání a popřeji také, nejlépe, jak v ten okamžik dovedu. Paní Piwońská odmítá pozvání na kávu, má doma hosty. Ptá se na tátův zdravotní stav, vyhýbavě odpovídám. Pro mě je důležitá kondice. Ta je dnes, tady a teď, dobrá.
Nepříjemná tečka na závěr – Heidi se chce vítat nebo loučit a na kabátě v barvě vojenského stanu nechává otisky tlap. Nabízím, že uhradím náklady za čistírnu, sousedka mávne rukou, a už je pryč.
Piwońská zavírá branku, pes běhá podél plotu, očividně zklamaný, já sedím na schodech a kouřím. A za mými zády, jak za okamžik zjistím, Ten Druhý olizuje polevu z bábovky a tlapkami přitom šlape po zbylých dobrotách.
Začíná mrholit, vypadá to, že z procházky prozatím nic nebude, navzdory dobré zdravotní kondici. Ostatně, pozval jsem Marii na oběd, na dnešní odpoledne. Je třeba se připravit.
Tohle nejsou její svátky, na Ukrajině se Velikonoce slaví později. Požádala o dovolenou, ve středu odjíždí, bude pryč osm dní. Vzal jsem si volno.     
Mě na to taky neužije, takže připravím rajskou polévku s rýží nebo těstovinami a jako hlavní chod špagety s rajčatovou omáčkou. Abych se ale úplně neodklonil od tradic, udělal jsem bramborový salát. Vlastně na něm pořád dělám – ještě ho musím dokončit.
Zvedám se ze schodů, odhaduji škody napáchané kocourem. No nic. Lehce nabyl, lehce pozbyl.
Jsem připravený.
Sednu si ke kuchyňskému stolu a nadrobno krájím brambory uvařené ve slupce, mrkev, petržel, celerové bulvy. Vajíčka a kyselé okurky. Kyselá jablka, bílou cibuli. Puntičkářsky, rovnoměrně, velmi pomalu.
Přisypávám, co jsem připravil přes noc. Pak dvě plechovky hrášku. Sůl a pepř. Nakonec plnotučná hořčice, majonéza.
Otec sleduje mé pohyby zprava, pes zleva. Tak ubíhá nedělní poledne a brzké odpoledne, tak uběhl kus noci. Klidně.

*

Pondělí, opět velikonoční a dlouhé. Jako neděle po neděli, jako předpeklí. Čas ve smyčce. A zase někdo zvoní.
Táta podřimuje, uspal ho Cohen. Hosty nečekám. Piwońská?
Ve dveřích stojí Kaśka, vzadu za ní Sylwia. Je tak hubená, málem bych ji nepoznal. Propadlé tváře. Zrzavé vlasy, podobné Joanniným, se lesknou v bledém slunci.
„Ahoj.“
„Ahoj,“ říkám, podávám jí ruku, stisk má slabý. Ne jako Sylwia, která se na mě teď povzbudivě usmívá.
„Pojď dál. Pojďte, prosím.“ Vcházejí, stojí na schodišti v bundách a ve stejných botách, mezi miskami pro psy a kočky. Já ve vršku od pyžama, džínech a naboso. Zrovna dohrál Cohen a ticho se rázem prohlubuje. Kaśka civí na moje kostnatá chodidla, já na tetování na Sylwiině ruce. Na prstech má indické vzory, pod zápěstím slovo YOLO, nejspíš akronym. A Kaśka? Ta má nad levým palcem otazník – že by zrcadlově převrácený? Nakláním hlavu, ano. Novinka?
   

Sylwia si konečně sundává bundu a pomáhá Kaśce se zaseklým zipem. Zvenku doléhá škrábání psa.
„Dík. Děda?“
„U sebe v pokoji. V bývalém obýváku,“ ukazuji na konec chodby. Hodím na sebe otcovu flísovou bundu, na bosé nohy nazouvám tenisky, z parapetu popadnu cigarety. V krabičce jsou ještě čtyři.
Otvírám dveře, pes vbíhá dovnitř.
Jdu na dvůr.

*

Pak by měl následovat oběd. Jenže nenásleduje. Trocha polévky a zbytek těstovin s omáčkou jsou pro tátu. Pro sebe jsem nic neplánoval, natož pro nečekané hosty.
Na stole stojí oválná mísa s tradičním salátem; uprostřed něj lžíce zapíchnutá jako stožár. Vedle ní chleba, už ztvrdlý. Jako sváteční stůl to působí uboze.
A sušenky Jeżyki, na dezert. Holky je koupily. A ten čokoládový Mikuláš. Přitom to mohlo vypadat mnohem lépe, loupnu okem po kocourovi. Bezstarostně se olizuje.
Ozdoba: kočičky a krušpánek. To všechno na svátečním ubrusu od babičky Zofie, vyšívaném drobnými narcisky a spoustou skvrn. Kronika velikonočních nehod, dvě poslední dekády minulého století a dvě první toho současného. Jižní Polsko.

   
Kaśka nic neříká a nejí. Má zarudlé oči. Po svojí levé straně, tedy směrem ke mně, si z balíčků papírových kapesníků vystavěla zeď. Musí se cítit divně, protože z kredence na ni koukají různé Kaśky v průběhu let. Několik z nich se i usmívá. Kult vnučky, dědečkův oltář.
Táta děda něco mumlá o tom, že koberec doutná, že hoří, a že Zenia, Zenia stojí za oknem. Uklidňuji ho, že to hned uhasím. Přitakávám, že ji zavolám. Odpovídá si něco pro sebe.
Dnes nikoho z nás nepoznal.
Sylwia neúnavně mele o studiích performance – hlavní oblasti svého zájmu. Zeširoka, nejen o divadle, ale také o rituálech a každodenním chování. Reprodukování, hraní si na něco. Proč lidé dělají to, co dělají. Její sen: stipendium ve Státech, na performance studies na Newyorské univerzitě. Už podala žádost.
Dívám se na Sylwii jak na svatý obrázek a odsouvám od ní co nejdál džbánek s kompotem. Aby tolik nepila, aby pak zas třeba neodešla.
Máme totiž ještě kompot ze sušených jablek, dokonce dobrý.
Když Sylwia ztichne, tahám z rukávu další záchranné kruhy z mého oboru: jazyk, pragmatismus, pragmatiku a performativitu ve filozofii. Performativní obrat v humanitních vědách. Teorii řečových aktů. Sémiotiku a sémantiku. Souvislosti s poststrukturalismem a fenomenologií. Ztělesněné poznání. Koncepci subjektu. Rortyho, Apela, Habermase, Butlerovou. Poslední téma jsem jen sotva naťuknul, a už vím, že úspěšně – performativita genderu byla trefa do černého. Feministická filozofie. Heteromatrix. Potíže s genderem. Queer teorie.
V přestávkách ohřívám polévku, připaluji těstoviny s omáčkou a v mrazáku objevuji zmrzlinu.
Pak krmím tátu lžičkou. Kaśčina zeď se nám bortí přímo před očima.
Sylwii docházejí témata. Mně docházejí kruhy.
„A co znamená to tetování,“ napovídá mi zoufalství, „ten nápis na ruce?“
„YOLO? You only live once,“ usměje se na mě.
„Ach ano, něco jsem o tom slyšel,“ přikyvuji a cítím – proč? –, že rudnu.
Je pozdě. Odvážíme je na nádraží do Mościc.
„Dejte vědět, až dorazíte,“ říkám.
„Vez mě, koníčku, vez, přes ten zelený les,“ dodává táta.

*

Období bez Marie. Bílá Cerekev. A paní Ola je nemocná. Zánět čehosi, hltanu, průdušek, nervu, nevím. Osm dní jen ve dvou, ve třech, protože pes, ve čtyřech, protože ještě kocour. Každodenní rutina. Budíček v libovolnou hodinu, po neprospané náročné noci. Ranní dech. Bolest zad. Migréna. Pálení očí.
Rituály dávají dnům rytmus, díky kterému je šance cítit se uprostřed chaosu bezpečněji. Strukturují ledabylé toky událostí do účelných sekvencí, které alespoň zdánlivě k něčemu vedou. Redukují nutnost nepříjemného rozhodování, co dál, do čeho píchnout. Pořád dokola, jako léky, které jsou konstantní. Časy a dávky. A jako přestávky na cigáro.
Jako první jsou koupelnové rituály. Otlučená litinová vana s neoblíbeným zdravotním sedátkem. Klouzání. Tělesnost, pergamenová kůže. Mýdlo všechno smyje, houba to dodrhne. Kartáček, pasta, kelímek. Zápasení ve vodě. Dlouhé, nepořádné holení. Potíže. Nakonec hygiena, nemužná vůně květinové louky. Lesk. Lesknoucí se bezbarvé oči zvětšené brýlemi.
Pak jsou na řadě ty pokojové, šatní: oblékání a svlékání, zapínání a rozepínání. Utržené knoflíky. Zouvaní a obouvání bot. Chození bosky.
Pak kuchyňské: snídaně-obědo-večeře. Obložený chleba? Míchaná vajíčka? Vejce naměkko? Natvrdo? Sýrová pomazánka? Rybí? Salát? Lupínky? Ovesná kaše? Jogurt? Žrádlo pro psa a kočku.
Později telefon a pizza.
Následně je čas na zábavu. „A kdo v plamenech, kdo ve vlnách, kdo v ranním slunci, kdo v hloubi noci, a kdo božím soudem, kdo před tribunálem, kdo v mládí květu, kdo v rozkladu věku, kdo z velké lásky, kdo v návalu vzteku, kdo z moci touhy, kdo smířen s bohy, kdo překvapený, kdo před zrcadlem,“ ptá se Cohen.
A když někdo volá, je to většinou jen Grażyna. Ví, že jsme sami. Je to od ní milé.
Pak barvičky, barevné pastelky, slabikář.
Roztahuji a zatahuji závěsy.
Omylem jsem spálil letošní kalendář, byl to ten s parfémovanými listy. Dny ztrácejí obrysy. Vypadává internet. Občas vypadnou pojistky. Všechno splývá, opakuje se. Už nerozeznám den od noci. Ve snech Kaśku od Sylwie, psa od kočky.
Ta osmička se ukázala být symbolem nekonečna.
Kdykoli to jen jde – když spí a deadline se blíží – , probírám se učebnicemi. V takzvaných volných chvilkách. Mám jich celé mraky. Knih, ne chvilek. Pekelné množství. Oběti. Medicína. Galton, Watson a jiní. Sociální darwinismus. Rassenhygiene a její družina. Jezdci Apokalypsy, druhý přináší válku, už nikdy nezakusíš klid, jak se zpívá v jednom osmdesátkovém hitu. Piš.
Někde je třeba začít. Začínám morčaty.
Vždycky jsem měl rád hlodavce. Táta nosíval domů ty nechtěné. Máma je nenáviděla. V noci po mě pochodovali sem a tam. Zdálo se mi o pozemních silách. O kvetoucím rozmarýnu. O pěchotě.
Táta nejí. Já nejím. Když už něco, tak pizzu. Je to koneckonců italská kuchyně.
Pak spí v pokoji, já sedím v kuchyni a hlavou mi probleskují slova, obrazy.
Prohrabuji se knihami, dělám zápisky, zpracovávám hesla. Kávu hltám po litrech, polykám prášky na bolest hlavy. A lednici oblepuji papírky. Vypadá, jako by byla celá z papíru. Nové vrstvy překrývají staré.
Tímto způsobem mé seznamy úkolů odcházejí do zapomnění.

    
Praktičnost
Medicína za časů národního socialismu se od toho, co bylo před nebo po ní, lišila tím, že si výzkumní lékaři mohli s pacienty dělat, co chtěli. Vedení Třetí říše jim k pokusům místo myší a morčat poskytlo lidi. Ti, které používali jako pokusné subjekty, spadali do kategorie neužitečných, tedy podřadných z rasového, sociálního a ekonomického hlediska. Jednou z nejklíčovějších byla kategorie produktivity. Ti neproduktivní byli využiti ve jménu zdraví budoucích generací. Praktické uvažování.
Mezi plánovači, vykonavateli, spolupracovníky ve vyhlazování byli také lékaři.
Interakce mezi doktory a pacienty se odehrávaly na táborových rampách.
Návštěva lékaře byla životní selekcí.
V jedné z knih o medicíně za časů Třetí říše a o pokusech v nacistických táborech bylo jako motto uvedeno: „Lékaři, o nichž je řeč v této knize, ve svých výpovědích zdůrazňují, že nikdy neporušili lékařskou etiku.“ To je podnět k dalšímu čtení. Praktické uvažování.