Moje tělo je osm hektarů černozemě z Chrobrowicz, půdy prohnojené volyňskou krví a mrvou, zúrodňované plivanci čeledína (ale jen když se pán nedíval). Čeledína, který držel hlavu vztyčenou, jako by se jeho holý krk sám prosil o nůž, tak dlouho, dokud si toho pán odvážený do lágru nevšiml. Vyrostly široké boky, dmoucí hruď, škoda nezavést střídání plodin, ale já rodit nebudu, protože člověk je stejně jako k dávání života předurčen ke smrQ. Nosím si v sobě domácí úkol. Toto je moje věno – nůž a pepřový sprej. Zmítám se. Jsem metač plamenů, spálená pustá země, příslib pomsty vyřčený do větru, figurína, co se nemůže celá potopit pod hladinu. 

Procházím ulicí a vidím vás víc, než vidíte vy mě. Každý z vás je vražedník. Vím, čeho jste schopní. Rozpočítejte se do skupin. Plenitel, žhář, udavač, násilník, zloděj. Nespravedliví mezi národy. Poslechněte, ničemové, pravím vám, nenarodil se v Betlémě Kristus Pán. Povězte těm, kterými prohnojili půdu, že dobro vždy vítězí. Prý v každém z vás doutná jiskřička, prý jste stejně jako pro vraždění byli stvořeni pro dobro a pravdu. V učebnicích najdete sochy hrdinů, reků po dekapitaci. Data bitev, vyhlazování, noci dlouhých nožů, bezhvězdné noci, za nichž se krev neskrývaně vsakovala do země. Cokoliv jste učinili jednomu z těchto nepatrných bratří, učinili jste v miliónech, miliardách. Učinili jste to nahlas. Při rozsvíceném světle. A čísla splývají, putují stále hlouběji, hasnou a uQchají; římská, arabská, stejně dobrá na počítání chleba jako na počítání těl nepřátel. I já mám svá čísla. Jsem rozdělena. Skládám se z padesáQ dvou koutů, jednoho temnějšího než druhý. Nevím, jestli jsem živá, nebo mrtvá, přikryjte mě hlínou. Zmítám se mezi tehdy a teď, stará duše, nevybuchlá mina z časů války, dítě, relikt minulosQ. 

Snažím se poskládat dohromady. Bůh mnou hodil a netrefil cíl. Teď se musím sebrat z podlahy, vstát, oprášit se, někam dojít, něco udělat, kupředu, „marš, marš, Dąbrowski“. V půlce života sjíždím po eskalátoru na třee nástupiště, první kruh pekla. Dívám se na lidi, jak do sebe vrážejí v sobotu ve čtyři čtyřicet ráno, ve čtyři čtyřicet v noci, osmnáctého července léta Bezpáně dva Qsíce osmnáct. Zmatený dav se hemží po nádraží Warszawa Centralna ve snaze nastoupit do správného vagonu. Hrne se na Konopnickou z VraQslavi do Lublina, na Słowackého, Mickiewicze, Orzeszkowou. Jak se jmenoval vlak s dobytčími vozy na trase Volyň–Sibiř? Snad Dostojevskij? Nebo Tolstoj? Lidé s kufry, v červenci připravení na hlubokou zimu, se vracejí na periferii ke svým matkám; matky přichystaly pirohy, navařily vývar. Přivítají děQ, řeknou, ta Varšava tě unavila, v neděli neodjížděj. Jenže pak děQ stejně utečou, mezi domovem a nádražím vykouří pár cigaret, ve vlaku si sednou k oknu, ztěžka vydechnou, a se zásobami v zavařovačkách a novinách pod nohama se vráe zpátky do hlavního města – znovu se ztraQt, rozhýřit, rozptýlit, rozpadnout se na kousky. 

Všechny vlaky dnes jedou opačným směrem. Nowa Sól, průvodčí rozhodí rukama, změnil se jízdní řád, nevím, kde to je, neznám to, telefon mlčí, nic, takové číslo neexistuje. Možná že neexistuje takové město, možná z úterka na středu posunuli hranice a já se mám vráQt na Volyň, do osady Chrobrowicze. Možná že Lotka leží tam, a ne v nemocnici v Nowé Soli na znovuzískaných územích, jenže ne pro ni – ona nezískala nic. Ať je kdekoliv, Bůh ji nevidí. Kdekoliv je, stejně ji nedají dohromady. Vystupuju. Nastupuju, přestupuju. Na nádraží Warszawa Zachodnia fronty. Stojím na konci. Vdechuju výfukové plyny autobusů, už jsou em provozem ošklivě ojeté. Někdo řve, studené pivo, horký čaj. Někdo to rád horké, opařil se kipjatkem a bude mít popáleninu velikosQ Sovětského svazu po vzoru Gorbačova. Drž hubu, křičí někdo. Što gavariš, što. V pizdět. Všude zmatek. Trefila jsem správně. V autobuse jsem našla poslední místo, už jen pár hodin a budu někde v Lubušském vojvodství, v okolí Nowé Soli. 
Lotko, jedu za tebou v tlačenici a o hladu. Lotko, jedu, vracím se na začátek. Byla jsi jednou z mých mrtvých, tehdy jsem to nevěděla, kousek po kousku jsem tě odstřihávala z rodinné fotografie, ty ses odstřihla lépe, už dlouho jsi nebyla naživu. 

Autobus zastavil v tunelu pod Vislou, teď by mohl vypuknout požár, současně pod zemí a pod vodou, nikdo by se nezachránil. Dva dny jízdy odsud hoří Sibiř. Požár je vidět z vesmíru. Bůh ho dobře vidí, dobře se baví, čtyři a půl milionu hektarů. Možná ho založil on, hořící keř, jen ať hoří, jen ať to všecko k čertu shoří. Kvůli tvým osmi hektarům černozemě nehnul ani brvou, poslal místo sebe čeledína. Bůh nic nesliboval synovi, který visel za hříchy všech, jeden za všechny, všichni za nikoho, proč by měl něco slíbit tobě. Kdo věří ve mne, má život věčný, takže to může být ještě horší. Lidé se drží věčného života jak moucha hovna, dva týdny karantény v očistci, pak padla. Bože, právě tohle je mé peklo. Bůh Otec každého nakopne: solný sloup, vražda, sedm hladových let, dobytčí mor. Bože, cos Polsku po tak dlouhé věky dopřával blaha, i moci a chvály… tohle iluzorní myšlení je jedenáctá rána egyptská.

Autobus vyjel z tunelu, všichni žijeme, jaké neštěse. Matka volala, nezvedla jsem to, kolik dobrých rad o uklízení metodou Makondo nebo KonMari ještě jde vyslechnout? Všechno smotané do ruliček, svetry poskládané do origami, byt jako talíř sushi, záchod jako miska na oplachování prstů, hned se do ní vyzvracím, dala jsem si lajnu, než jsem vyšla z bytu, a v autobuse je začouzeno od levných cigaret, které slizcí týpci kouří až k filtru. Řidič skřehotá do mikrofonu, za chvíli bude zastávka, a já se sunu do své konečné stanice, padesátý druhý kout mě už hryže. Vedle mě sedí boreček, poprskal se, když se snažil básnit, jak u Varšavy vyklízí trus po plnokrevnících. Nabízel mi sušenky, nechtěla jsem, od dětství nejím sladké, ano, proto jsem tak hubená, odpovídám, z prášků na spaní jsem přibrala jen na kozách. Nechci se s ním bavit, opakuju to jasně, zmlkne až napotřee. Včera mi volala matka, babička upadla, leží v nemocnici. I já jsem tehdy ležela, Er mě nechal a nechal i bílé svinstvo na stole. Stovku jsem srolovala tak, že ani krajíček nevyčníval, máma by byla pyšná. Zadupalo mě to do země – tak už to bývá, když člověk sjíždí lajnu sám a smutný. Celý den jsem prospala, probudil mě zvuk příchozí zprávy od mámy. Vypadnout, utéct, i kdyby jen tam, odkud jsem už předem utekla. 

Za čtyři dny mi bude třicet šest, náhoda, že žiju, náhoda, že ještě vůbec. Ještě chvilku a uženu si hrb. Nechci, ale šourám se jako Lotka, nejprve jde hlava, unavený průzkumník, za ní se na vodítku vleče zbytek. Možná mi pomůže chiroprakQk, přenastaví mě, znova mě poskládá dohromady, dokonce i ta slova vychrlená v záchvatech vzteku, hlas překračující východní hranici během prvních setkání. To není můj hlas, nemám svůj hlas. Všechno je pomotané, dokonce i jazyk. Jsem uzlíček nervů s nekulQvovaným přízvukem. 

Nezmizela jsem podle svých pravidel, utekla jsem. Nejsem jediná. Autobusy a vlaky jsou přeplněné jak dobytčáky ve čtyřicátém. Třee generace ueká do Varšavy s těžkými batohy, veze zavařovačky naplněné srdci svých matek. A pak vzdychá ve frontách u pokladen, až se vráem domů, dám si konečně pořádnej chleba. U maminky je nejlíp. 

Slunce se začíná opírat do skel, mám sucho v krku, nevzala jsem si nic k jídlu, v batohu najdu zbytky namazaného chleba přilepené ke kožešinové čepici. Pane řidič, volají. Řidič nakonec zastavuje, odbočuje na čerpací stanici. Kousnu si do chleba, chystám se vystoupit. 

Tankujou do plna: autobus i cestující. Stojím stranou, zarytá do země, kouřím cigaretu a piju Red Bull, dva za cenu jednoho – moje oblíbená snídaně. Je chladno, i když je vrchol léta. Vracím se pro svetr. Možná bych si měla nasadit i tu liščí čepku. Lidé slepení do skupinek si vyměňují přežvýkané myšlenky, kdo kde bydlí, pracuje, kolik vydělává, kdy se vráe, ne, na konec Polska se natrvalo nevráem. 

Raději bych usnula, ale mladý štolba mi to nedovolí. Odkašlává si, vre se na sedačce. Vzala bych si prášek na spaní, ale nechci se probudit v řidičově bytě. Jede ve zmačkané bílé košili s červenými proužky, vypadá jak vlajka, vysmrkává si mozek do kapesníků a odhazuje je na podlahu. Okolo pole, malé domky, malí démoni, suneme se, plechový trojský kůň s pochybným tachografem. Telefon pípá, zpráva od matky, která se ptá, kdy už tam budu. Nikdy jsem nebyla. 

Knihy mluvily víc než dospělí, hlasitěji. Padaly z rukou a narážely o podlahu, otvíraly se na fotografiích mrtvých. Můj pokoj byl skladiště, malé dítě nepotřebuje moc místa, samo je kusem nábytku, dá se přesunout z podlahy na židli, ze židle na postel; skříně byly nacpané věcmi: porcelán po Němcích, oblečení po dědovi, několikery šaty po prababičce, učebnice forenzní medicíny s fotografiemi utonulých, oběe nehod, uškrcených, oběšených, zavražděných, pořezaných. Rodinné album, tak jsem jí v myšlenkách říkala. Čmárala jsem kolem fotografií rámečky a sluníčka, přikreslovala účesy a kníry, oblečení podobné tomu ve skříni, a když byla zima, tak i kabáty s kožešinou. Příbuzným jsem vymýšlela příběhy, povolání, oblíbené barvy a jídla, dokonce i vysvětlení, proč nás nenavševili. Strýček, dědeček, pradědeček, sestřenice, teta. Odjeli na cestu na druhý konec světa, ale vráe se, za chvíli, autobusem, obyčejné auto by je všechny nepobralo. Sedneme si ke stolu, bude třeba půjčit si židle od sousedů, ty naše tři nestačí. Možná za to můžou oni. Možná je všechno takové kvůli mrtvým, a ne kvůli babičce. Možná mě nakazili něčím, co čekalo mezi stránkami učebnice, alergií na život, akutním zánětem. Chtěla jsem být jako oni, mrtvá. 

Byla jsem živým tělem jen dočasně, živým za všechny. Pak mě něco dosQhlo, uvolnilo se nějaké kolečko, mechanismus se přenastavil, skončilo to naučené Prosím a Děkuji, skončilo to Takové krásné, hodné dítě, tak hezky jako ona se nikdo omlouvat neumí. Točila jsem se špatným směrem, dosedala na studenou podlahu v kuchyni, natáhni si ponožky, Malwinko, kočičko, zlaečko, děťátko, miláčku, proboha, ruce o teplotě podlahy mě přenesly na koberec před televizí, koukej se na včelku, nekřič, vařila myšička kašičku, tomu dala, tomu nic, halí, belí, koně v zelí. A pak studené ruce posadily mé tělo na pohovku, přikryly mě těžkou, napůl přeloženou dekou, příliš tuhou, aby se do ní dalo zachumlat a dál spát. Klimbala jsem těsně pod povrchem, vyvrhovalo mě to nad hladinu, probouzela jsem se a lapala po vzduchu, co tu zůstal po Němcích, po vlhkosQ stahující mě do země. Možná za to všechno může nedostatek kyslíku, a ne babička. 

Za všechno může babička, opakovala jsem svoji první větu. To se neříká, vysvětlovala mi máma, ale nikdy to nepopřela. Protože babička Lotka mohla za všechno. Za mokrou postel, za špatné počasí, že jsem upadla při hře, že na mě štěkal pes. A ona o mně říkala, že jsem zkažené dítě, prošlé, celé nějaké sovětské. Dítě, proboha, sotva jsi mluvit začala, a už drmolíš jak nějaká východňačka, vždyť tak v rodině nikdo nikdy nemluvil. Prababička byla ze Zámose, pradědeček z Puław, a jazyk se po válce zplošQl, přejel po něm tank a rozstřílel zpěvavý přízvuk, teď už není o čem zpívat, snad jen o náhražkách čokolády. 

Škubala jsem sebou víc než pes na řetězu; stejně jako Q před ním nedostal jméno, byl to jen živý domácí inventář. A já napolo živý. Mohli si mě přemisťovat, jak chtěli, pláč nezabíral, s babičkou to nic nedělalo. Víc ji rozčilovalo Qcho. Jednou jsem se před ní schovala do skříně, zatuchlé od nenošených barevných šatů. VráQla se z obchodu, nedokázala přežít ani den bez šátečku s tvarohem. Na moji hru bohužel nepřistoupila, nevolala: už jdu, haló, kuk, spletla jsem si ji s babičkou z učebnice mrtvých. Skrz dveře skříně jsem slyšela její těžký dech, čím dál rychlejší a hlasitější. Šourala se z pokoje do pokoje. Vyskočila jsem ze skříně a vykřikla: 
„Překvapení!“ A ona na to, že žádné překvapení. Odešla do kuchyně, celý den se mnou nepromluvila, šáteček snědla, až když byl okoralý. 

Odcházela vždy večer, když se matka vráQla z knihovny. Padla, říkala, jako by jí skončila směna. Mě, inventář, bylo možné odložit kamkoliv, jen ne do skříně, tam bych zapadla, vyskočila v nevhodnou chvíli. Ve dveřích prohazovaly pár slov, zase prší, zas je zima, strašně fouká, zasrané Polsko. Šla na autobus půl hodiny předem, bála se, že ho nesQhne. Pro čepici a rukavice zapomenuté v předsíni se nevracela. Sousedi říkali, viděli jsme Lotku, seděla na zastávce, třásla se zimou; máma odpovídala, babičce je vždycky zima, i v nejteplejší letní den. Mrzne v čepici, bez čepice, není v tom rozdíl. 

Když Lotka našla moji učebnici mrtvých, pohrozila mi otcem, a já jsem se pod kuchyňským stolem počůrala. Stála bez hnue a civěla na loužičku na nerovné prošlapané podlaze. Poslala mě do pokoje. Seděla jsem v mokrém oblečení až do večera. Otci to neřekla. Do jeho příjezdu na to zapomněla. Vracel se pozdě, anebo vůbec. Bezejmenný pes na něj štěkal, i když se od sebe lišili jen em, že jeden měl řetěz a náhubek. Budila jsem se, když přišel domů, snažila jsem se nepřivolávat mámu, raději jsem chtěla zůstat neviditelná. Odcházel za svítání. Zanechával po sobě busty mrtvých lidí, obrazy s tlustými pány v krajkách, které nazýval portréty předků. Matka otcovo haraburdí cpala do mého pokoje. K jeho mrtvým jsem nic nedokreslovala, držela jsem se od nich dál. 

Po otcově odjezdu matka přestavovala byt, těžké almary přesouvala mezi pokoji, aniž by z nich cokoliv vyndala, na to bylo škoda času, raději ho trávila masírováním ztuhlého krku, možná už je to tady, možná tentokrát něco ruplo, šla by k doktorovi, ale jediný, kterému důvěřovala, už dávno zemřel. Vcházela jsem do pokoje a nikdy nevěděla, kde bude stát moje postel. Budoucnost byla nejistá, bála jsem se, že po dalším přestavování už bude můj pokoj přidělen někomu jinému. Možná jsem chtěla zmizet kvůli matce, ne kvůli babičce. PrevenQvně. Pro jistotu. 

Čas od času někdo klepal na bránu, zvonek nefungoval, nikdo ho neuměl a ani nechtěl opravit. Sousedovic děQ z Konce číslo tři volaly: Malwino, Malwo! Babička k nim šla pomalu, a já pokaždé doufala, že hosty puse dál. Ne, odpovídala při pohledu na jejich neumyté tváře. Nechtěla nepořádek, byla přesvědčená, že nejšťastnější jsem počůraná pod stolem. Odporná babička, říkala jsem, za všechno může babička. Pošťáka vycíQla okamžitě; když se za oprýskanou zelenou bránou mihl cíp modré čepice s orlem bez koruny, dokázala ji zahlídnout i koutkem oka s pěQ dioptriemi. Poznala ho podle o poznání zuřivějšího štěkání psa. Přicházel jednou za pár měsíců s účtem za vodu a dvakrát do roka hned po svátcích s pohlednicí s dětskou nebo mrtvou verzí Ježíše, doprovázenou britskou královnou na známce. Měla pokaždé jinou barvu, ale přání bylo stejné, ani čárečka se neposunula. Šťastné svátky přeje Tadek s rodinou. Takovým způsobem mě moji mrtví kontaktovali. 

Jednou však pošťák přišel dva týdny po doručení účtu za vodu, v červnu, ani Ježíš nemůže takhle zdržovat svůj slavný příchod. Tvarohový šáteček toho dne nepřišel nazmar, babička se rozjela, kalorie se spalovaly jak petrolej, když pelášila přes zahradu jako Olga Bondarenko na tři Qsíce metrů. Pošťák, neméně zvědavý, jí podal balík zabalený do šedého papíru, nedbalose či netrpělivose natržený, s anglickým razítkem, adresovaný babičce na Konec číslo deset. Poskakoval kolem ní jako nadržený kocour, ona se ale odtahovala, nesnášela blízký kontakt s lidmi. Vzala balík pod rameno a zabouchla bránu. Pošťák musel u plotu postávat ještě drahnou chvíli, protože pes štěkal tak, až mu šla pěna od tlamy. VráQla se domů a položila balíček na stůl. Chodila kolem něj a střídala jednu vyšlapanou cesQčku za druhou. Ptala jsem se, co je to za krabici, zdálo se, že mě neslyší. Sluch měla dobrý, jen když se jí to hodilo. Odhodlala se balíček otevřít, až když se vráQla matka. Sáhla do šuplíku pro nůž, provedla císařský řez jako diplomovaná porodní bába. Papír vhodila do kamen, zhltly ho plameny. Máma krabici otevřela. Vypadl z ní kousek kožešiny. Babička zasyčela, mrtvé zvíře mlčelo, po kuchyni se rozlétly chlupy a prach a uvízly ve vzduchu. Hned potom se z krabice vyvalilo její dvojče. K oběma čepicím byla špendlíkem s modrou hlavičkou připíchnutá cedulka. Malá a nesouměrná. Na jedné byl nápis Lotka, na druhé Ula. Moje babička a matka. Oba napsané roztřesenou rukou, jako by je smolilo dítě. Nebul, řekla babička. Obracela línající čepku v ruce, přendávala ji z místa na místo jako hrnec se zkyslou polévkou. Zavřela ji do komody, vyndala, vložila do šuplíku. „Nevím, kam to dát,“ mumlala.