Všechny výtahy vedou do přízemí 

Už půlhodiny bloudila po chodbách Prokleté budovy a nemohla najít ty Podělaný dveře. Prošla kolem tolika cedulek – Zasraný, Buzerantský, Bezvadný, Fantastický a Kde se tu vzaly tyhle dveře?, ale po Podělaných nebylo ani památky. Pokaždé, když musela navštívit tuhle budovu, se jí zdálo, že je tu poprvé, přestože se jednalo už asi o desátou zkušenost. Její kroky se rozléhaly chodbami, které vypadaly jedna jako druhá. Snažila se šlapat jen na bílé dlaždice šachovnicové podlahy, což nebylo nutné, ale bylo to zajímavější. Ve chvíli, kdy už byla úplně zoufalá, se před ní objevily červené dveře. Přečetla si cedulku. Vešla. 
„Dobrý den!“ 
Přepážka zela prázdnotou. Rozhlédla se. V místnosti bylo asi deset okýnek, ale všechna byla zavřená, prázdná, opuštěná. 
„No tak, jak dlouho mám čekat?“ zabrblala postarší žena, která se nějakým zázrakem zhmotnila na židli za plastovou přepážkou. 
„Přišla jsem si pro dodatek k daňovému přiznání. K zaplacené dani z nemovitosti.“ „Nic takového nevydáváme.“ 
„Řekli mi, abych se obrátila na vás, protože v původním přiznání je chyba.“ 
„Dejte mi ty papíry!“ natáhla úřednice ruku do otvoru přepážky a svraštěla obočí, jako by chtěla ukázat, kolik úsilí ji stojí ten drobný pohyb. Lýdie jí podala první složku a sklonila se pro další, které měla v tašce. Ruka úřednice stáhla dokumenty, jako by byla na péru. Dřív než se Lýdie narovnala, uslyšela otrávený hlas. 
„Ale to nejsou všechny dokumenty!“ 
„Ano, tady jsou!“ podala jí je Lýdie a úřednice si papíry přitáhla ještě usilovněji. „A co je s tím přiznáním? Vždyť je správně.“ 
„Ano, ale podklady od vašich kolegů, nebyly správně.“ 
„Co na nich nebylo správně?“ 
„Borjana Simova by tam neměla být zahrnuta. Zemřela.“ 
„To není můj problém.“ 
„Na koho se tedy mám obrátit?“ 
„Zaplaťte znovu a vydám vám nové potvrzení.“ 
„Nepotřebuji nové, chci jen, aby se vyměnila jedna stránka z toho starého.“ „Stránku nemůžeme jen tak vyměnit. Jestli kolegové něco popletli, jděte za nimi.“ „Volala jsem tam a řekli mi, abych šla za vámi.“ 
Žena za přepážkou vysunula hromádku dokumentů před otvor a neslyšela (nebo nechtěla slyšet) Lýdiino vysvětlování. 
„Jsou ve čtvrtém patře v místnosti No, ty vole! modré dveře. Běžte a zeptejte se jich.“ 
Samozřejmě že sotva našla výtah, který jel do čtvrtého patra. Všechny výtahy v Prokleté budově byly očíslovány zdánlivě pro pohodlí návštěvníků a každý jel jen do určitého patra. Smysl byl v tom, aby na sebe nenavazovaly. Což ovšem znamenalo, že se do jednotlivých pater dostávalo hůř, protože jste museli přestupovat. Lýdie to pochopila celkem rychle. Došlo jí, že všechny výtahy vedou do přízemí, a spočítala si, že nejjednodušší způsob bude, když nastoupí do jakéhokoliv výtahu dolů a tam bude hledat ten, který jede do správného patra. 
Udělala to tak i teď. Přestože s výtahy se zorientovala celkem rychle, najít místnost No, ty vole! jí trvalo celou věčnost. Našla ji ve čtvrtém patře u záchodků. Aspoň by se měla kde vyzvracet, pokud by se jí po návštěvě této místnosti udělalo špatně. 
Vešla. Práce uvnitř běžela na plné obrátky. Náplň nebyla samozřejmě úplně pracovní, ale o to byla usilovnější. Muž vzadu pařil počítačové hry a vřískal něco do mikrofonu svých sluchátek. Vedle něj si žena středního věku lakovala nehty. Někdo si četl, další se prostě přehrabával v papírech. U přístroje na pořadová čísla seděl muž z ochranky. Když za sebou zavřela dveře (snad trochu hlasitěji, než bylo třeba), pán z ochranky se probral a vyzval ji, aby si vzala lísteček. Zmáčkla tlačítko na přístroji, přestože byla jediná klientka v místnosti. Její číslo 1313 se okamžitě objevilo nad třetí přepážkou. Za ní seděl proplešatělý muž středního věku s velkými brýlemi. 
„Jak vám mohu pomoct?“ 
Lýdii jeho zdvořilost až překvapila. 
„Kolegové z Podělané místnosti mě poslali kvůli daňovému přiznání.“ 
„Podíváme se, jestli sem patříte.“ natáhl k ní ruku a ona mu do ní vložila dokumenty. „Jde o chybu v potvrzení pro dědice.“ 
„Podívám se na to. V systému to vypadá v pořádku.“ 
„Nevím, proč vám to systém nehlásí, ale Borjana Simova zemřela.“ 
„Zjevně se to do dokumentů nepropsalo.“ 
„Dobře, a co s tím můžu dělat?“ 
„Teoreticky bych to mohl opravit, ale potřebuji od vás úmrtní list.“ 
„A kde ho mám vzít?“ 
„To je snadné. Sjeďte do přízemí, nejbližší výtah je hned na druhé straně záchodů.“ „Dobře...“ 
„Potom musíte projít chodbou a dostat se ke schodišti, sejdete o dvě patra níže, potom vlevo, na kruháči vpravo a jsou to třetí dveře opět po pravé ruce – černé dveře.“ 
„Děkuji!“ 
Lýdie si nebyla jistá, že si zapamatovala všechny instrukce, ale nebylo jí příjemné to všechno opakovat před těmi velkými brýlemi. 
„Poté se můžete vrátit a úmrtí zaneseme do systému. Pracovní doba je do 16.00.“ 
Vždy říkali, že pracují do 16:00, přestože na vchodových dveřích stálo 17:00. Nikdo nevěděl, jestli si ten hodinový rozdíl vymysleli úředníci, aby mohli odejít dříve, nebo aby se před koncem pracovní doby stihli z budovy vymotat všichni návštěvníci. Lýdie každopádně doufala, že zvládne zařídit to, kvůli čemu přišla, za čtyři hodiny, které si na to vyhradila. Mezi patry popobíhala. Pro každý případ. Navzdory nepochopitelným instrukcím našla černé dveře bez větších obtíží. Jen ji zmátl výraz kruháč, ale jednalo se o kruhové foyér. Poslední ze tří, kterými prošla, ale za to největší. 
Vzala za kliku. Zamčeno. Lýdie se na chvíli lekla, že pracovní doba v této místnosti se liší od ostatních, ale pak si všimla zvonku, kde stálo: Pekelná místnost. Zmáčkla ho. Téměř okamžitě se ozvalo cvaknutí zámku a dveře se samy otevřely. Lýdie je pootevřela a vešla. Stěny i 
podlaha byly černé a nebýt obrazů na stěnách (Peklo od Hieronyma Boshe i Goyův Saturn, požírající svého syna), nedalo by se poznat, kde jedno končí a začíná druhé. Za černým stolem seděla červená postava. Měla velké hypnotizující modré oko, lesklá červená chapadla a lesklý červený oblek – o odstín tmavší než její pleť. 
„Dobrý den,“ sotva ze sebe vydala Lýdie. 
„Dobrý den, předpokládám, že jste tu kvůli úmrtnímu listu.“ 
Lýdie místo odpovědi kývla hlavou. Postava otevřela jeden za šuplíků svého pracovního stolu. Zásuvka rozzářila místnost bílým světlem a Lýdie uslyšela andělský chór. Nedokázala přesně identifikovat melodii ani slova, protože zásuvka se velmi rychle zavřela. 
„Posaďte se prosím,“ řekl úředník a ukázal na křesílko, „jméno zemřelého, prosím.“ „Borjana.“ 
„Borjana…“ 
Jednou rukou vyzval Lýdii, aby pokračovala, druhou projížděl složky ve skříňce u stolu a třetí narovnal obrázek na stěně za sebou. Lýdiin mozek byl až moc zaneprázdněný přemýšlením nad tím, kde se vzala ta třetí ruka, a proto jí trvalo několik vteřin, než byla schopná pokračovat. „Simova.“ 
Ve chvíli, kdy vyslovila příjmení, se úředník přestal prohrabovat složkami a jednu vytáhl. 
„Takže,“ otevřel složku „zemřela letos 5. května. To je nedávno. Koukám, že všechno proběhlo v pořádku a že byste úmrtní list měla mít.“ 
„Nejsem její přímá příbuzná, pracuji pouze na rozdělení majetku, ale do dokumentů její úmrtí nezaznamenali. Poslali mě sem, abych si nechala vystavit úmrtní list a přinesla ho do místnosti No, ty vole!, aby mohli označit Borjanu Simovou za mrtvou.“ 
Lýdie se divila sama sobě, že zvládla všechno tohle říct, zatímco modré oko na ni netrpělivě mrkalo. 
„Uf! Ti z No, ty vole! jsou naprosto neschopní. Hned to vyplníme. Máte všechny údaje?“ Lýdie vyndala jednu ze svých složek. 
„Tady máte. Děkuji vám.“ 
Postava začala vyplňovat formulář. Lýdie se pokoušela nezírat na jeho oko. Připadalo jí to neslušné. Byla ráda, že může použít zdvořilostní formu v množném čísle a obracet se na postavu jako k úřadu, který zastupuje, protože si nebyla jistá pohlavím úředníka. Už bylo pozdě se ptát. Navíc v byrokratickém prostředí se jí zdálo zvláštní se na něco takového vůbec ptát. 
„Tak, hotovo.“ 
Odložil formulář a otevřel Lýdiinu složku. 
„Vezmu si jen tohle, už to nebudete potřebovat.“ 
Neukázal jí, co ze složky vyndal, ale Lýdie cítila, že není třeba to rozporovat. Úředník otevřel druhou zásuvku. Lýdie nadskočila. Ze zásuvky vyšlehly plameny a ozval se křik. Plameny zbarvily místnost do červena. Postava do zásuvky vhodila staré dokumenty. Zapraskalo to, vylétly jiskry a popel. Zásuvka se zavřela a úřední osoba si z lesklého saka smetl polétavé částečky popela. 
„S tímhle,“ podal Lýdii list papíru „se vraťte ke kolegům. Neznepokojujte se tím, že tam stojí jiné jméno, je to to samé.“ 
Třesoucí se rukou si vzala papír a přikývla. Vyšla ze dveří a oddechla si. Podívala se na dokument. Stálo tam: „Úmrtní list.“ Ukázalo se, že to byl skutečně dokument, který v místnosti No, ty vole! měli na mysli. Prý urychloval celou proceduru. Co přesně urychloval, jí ale nebylo jasné. Přestože opět byla jedinou klientkou, byla vyzvána, aby si vzala lísteček s číslem. Na přepážce jí úřednice vynadala, že si vzala další číslo. Měla jít přece rovnou tam, kde ji obsluhovali před tím. Navzdory přecházení mezi přepážkami se pán s velkými brýlemi pustil do práce. Nadepsal nějaký lísteček a řekl Lýdii, aby se vrátila do Podělaných dveří. Lýdie sjela do přízemí, našla výtah do druhého patra a našla červené dveře. Tentokrát již s příchodem do místnosti uviděla úřednici za přepážkou. Přistoupila k ní a předala jí papír. 
„Co je zase tohle?“ zeptala se přezíravě. 
„Vaši kolegové mi vydali tento dokument. Řekli, že mi na základě toho vydáte dodatek k daňovému přiznání.“ 
„Podívejte se, paninko,“ začala, aniž by se na dokument vůbec podívala, „už jsem vám řekla, že se dodatky jen tak mýrnyx týrnyx nevydávají. Za to se musí zaplatit.“ 
„A proč mám já platit za chybu vašich kolegů?“ 
„A mám snad já platit za jejich chyby?“ 
„Ne, stačí, když mi vytisknete jednu stránku,“ procedila Lýdie přes zuby. Kdyby mohla nacpat ruce do otvoru v přepážce a zakroutit úřednici krkem, asi by neváhala ani minutu. Ještě než se jí dostalo další kyselé odpovědi, uslyšela za zády známý hlas. 
„Je tady vše v pořádku?“ zeptal se muž v proužkovaném obleku s modrou košilí, ve kterém Lýdie poznala svého bývalého spolužáka z gymnázia. 
„Ahoj, Pešo!“ 
„Copak se tu děje, slyším, že se tu nějak dohadujete.“ 
„Ale to není dnes poprvé, neslyšel jsi nás před třemi hodinami?“ zeptala se Lýdie a střelila naštvaným pohledem po zamračené úřednici. 
„Přišel jsem jen něco předat kolegům. Moje kancelář je v posledním patře, ale musel jsem tady přestoupit do jiného výtahu. A slyším, že se tu něco děje.“ 
To mi tečou nervy. 
„To není dobře,“ obrátil se na úřednici. „Udělej, co potřebuje. Z chemie jsem prolezl jen díky ní.“ 
Lýdie se zasmála. Úřednice zůstala stále zamračená. Pešo jim oběma zamával. S Lýdií si slíbili, že se brzy uvidí s jasným vědomím, že se to nikdy nestane. Ještě než se obrátila k přepážce, uslyšela zvuk tiskárny. Když se postavila opět k okýnku, našla tam opravenou stránku. Úřednice už zmizela. Bylo 16:01. Pracovní doba končí přesně v 16:00.