Našla heřmánek a pár bobkových listů, hodila je do hrnce a přivedla k varu. Pálilo to, kdyžvstoupila do vařící břečky, pálilo to až po holeně, původně fialové kotníky teď zrudlybolestí. Měla by jít k doktorovi, řekl by jí, nařídil, DOKTOR RAVNIKAR ORTOPED, Mohla jste zavolat dříve, měla, ale nic z toho už není důležité, už je nebude potřebovat, ani k chůzi, ani k běhu, ani k sezení, ani k čekání, vrz vrz vrz po linoleu. 
Často běhala, dováděla, skákala, když ještě nebyla Paní, no, dnes jste vážně chudák,honily se v kukuřici, honila Milenu, chytala ji, štípala, dokud nezačala vřískat NECH TOHO TI ŘÍKÁM IDO POČU POČURÁM SE (a občas se opravdu počurala, uprostřed kukuřice a celá rudá, Jestli jenom cekneš, tak tě uškrtím, jsi fakt hrozná, abys věděla.) Jednou zalhaly, že přespí jedna u druhé – Jasně, řekli Milenini rodiče, Jasně, řekli ti Idini, avezmi jim ještě koblihy – a že druhý den ráno půjdou do školy, místo toho se večer odplížilyna louku, vylezly na seník, rozprostřely si nahoře prostěradlo a zůstaly tam až do noci,dokud nebyl měsíc dost vysoko, aby viděly, kam šlapou, a pak se honily kolem a padalydo trávy, kde po nich lezli mravenci a kobylky a brouci, dokud je nezačaly pálit plíce. Paknatrhaly – Vidíš nějaké? – sedmikrásky, lezly zpátky na seno, cpaly se koblihami a hrály mámě rád nemá mě rád má mě rád nemá mě rád, čekaly na slunce a do školy se odvleklyhladové, zablácené a 
Seber se. Sakra dýchej seber se. 
Palčivá bolest se jí rozlévala do kolen, do koutků a skulinek, kam se nemohla dostat,palčivě, až chtěla z lavoru vylézt, ale musela vydržet v heřmánku a bobkových listech,musela myslet na rybník Bayer, kam chodívaly o sobotách a nedělích, plného žab a kaprů,zakaleného, nahnědlého, s lavičkami a chatkou pro rybáře, kteří za sebou nechávali vajglya plechovky, mávali jim, pískali na ně, přátelsky, ale trochu oplzle, s panděry, která opálená a nahá vylézala přes opasky džínů, přes naše rané dospívání, které se ještěnestřetlo s tělesností, to přišlo až později, se smyslností, přišlo to se spoustou studu,přišlo to jako mráz, jako jinovatka, která láme, jako trhání a drolení, když už Milena mělaboky, prsa, pozorovala se v zrcadle, stála před Idou a vyptávala se na to či ono. Co tohle. 
Bude se mu líbit, že tloustnu? 
Netloustneš. 
Jen trochu oplácaná, víš, posledně mi řekl, že mu připomínám Stračenu, prý máme stejnýpohled. Stračena jí nesahala ani po kotníky, mimoto si za několik měsíců zlomila oběpřední nohy. Střelili ji mezi oči.
Na lince leželo pořád to, co teď už uměla pojmenovat – Vím, že to bude těžké, ale nesmíte to zapomenout, zapište si to někam na lístek – jen jako to baňaté, no však víš, to s tímzobáčkem, i když věděla, že se do toho baňatého nalévá voda a namáčejí sáčkyheřmánku, máty, šípku, a pak držíš, naléváš, foukáš, dokud někdo neřekne Samo se tonepokosí, a přitom řekl, že to zvládnou, že to spolu překonají. Měla odejít, dokud ještěměla možnost, ještě než Milena řekla Zbláznila ses, ještě než on řekl Budeme mít zahradua dům, a psa, a co si pořídit psa. 
Všechno má svůj konec, jen klobása má dva, mudrovala Ida, ale čím víc o tom přemýšlela,tím víc si začínala myslet, že každá věc má spoustu konců, i ona, i on, jako šneci, na kteréšlápneš, křup, fuj a všechno rozmáznuté, ale ráno jsou zase přede dveřmi, jiní, ale vlastněúplně stejní, a zazvonil zvonec a pohádky je konec. 
Ačkoliv Lojzovy konce vedly k Velkému konci, nebyly o nic snazší, jen se jim jinak říkalo. Když se po večerní mši dovlekl domů, otevřel ledničku, sundal si ponožky, poškrábal sena zádech tam, kde mohl a kam dosáhl, a změnil chtěl jsem a nechtěl jsem na chtěl bych.A chtěl by toho mnoho, chtěl by dychtivě, chtěl by všechno to, co by mohl snést, dát apochopit a vlastně rozumí i teď, když se hlasy za mřížkou lámou a když otcové prosí za svédcery a dcery za své muže a syny, když jsou svatby tiché a rakve malé, když jde o krádež za bílého dne. To všechno vidí a rozumí tomu, to všechno by chtěl zažít, chtěl by pít kávu seskořicí a šátrat pod matrací a budit a utírat ústa a bát se, k smrti se bát, ale ne o všechny,jen o někoho, možná o dva, maximálně o tři. Chtěl by říct Dneska je fajn a Pojď ke mně aNaser si, chtěl by vědět, jak to ulpívá na jazyku, jak je to lepkavé, drsné, jak ho to naplní,jak ho to změní. 
Prsty se mu třásly, když se snažil zbavit zbytku skořápky, když si vejce nacpal do úst azvláštně křupalo, když chleba zabalil do sáčku, talíř položil do dřezu a odkráčel dokoupelny, když se snažil rozepnout kalhoty, minul záchod, opláchl si obličej, když si – ani poprvé ani naposled – uvědomil, že ho Pán opatruje, stejně jako opatruje vše, ale nebudeho krmit, nebude ho koupat, až to sám nezvládne. 
* 
POMOZ MI NEMŮŽU DOLŮ, vřeštěla zavěšená na větvi. Na ořešák u hasičské zbrojnicelezly ty dvě často, na začátku podzimu trhaly zelené ořechy a snažily se jimi mrštit o zem tak silně, až praskly, rozletěly se a přilepily k asfaltu. Když člověk vylezl dostatečně vysoko, bylo vidět přes pole až k jiným stodolám a zvonicím, a když se každá držela své větve aupřeně hleděly do té dálky, často přemítaly o tom, co bude a jestli bude. Až budu stejně stará jako máma, budu mít už aspoň tři děti, prohlásila jednou Milena. A budeme spolu jezdit na výlety a k moři a na trh pro hračky. A taky je vezmu k moři do hoteluDelfín, táta mi říkal, že tam jsou k snídani vždycky palačinky s tvarohem, pojedeme tam,až se vrátí. Kde vlastně je? 
Však jsem ti říkala, že jel pomáhat bratrovi, prý tam pár lidí onemocnělo a potřebovaliněkoho nového. Dobře mu zaplatí. 
To je fajn. 
Je i není, máma se bojí, že tam bude chtít zůstat, bratr ho přemlouvá, abychom šli dociziny všichni tři. 
Cože? 
Jo, říkal, že je rozdíl ve standardu, i když nevím, co to přesně znamená. Máma říká, ženikam nechce, slyšela jsem ji, jak křičela do telefonu, že ji vůbec nezajímá nějakýstandard a ať trochu myslí i na mě. Ale mám pocit, že na mě myslí, víš, protože kdyby tamnejel, nemohli bychom jet ani do toho hotelu, ale to jsem jí neřekla, aby na mě nebyla taky naštvaná. 
Ida utrhla list a začala ho cupovat, kousek po kousku pouštěla do vzduchu. A to teda znamená, že se přestěhujete? 
Ne, asi ne, nevím. I mámě jsem řekla, že tam nechci, a ona řekla, ať se nebojím, že tozařídí, aby nakonec všechno dopadlo dobře. A co ty, chceš mít děti? Jo, ale ne tři, řekla Ida a zmačkala zbytek listu. Možná dvě, chlapečka a holčičku, mojemáma vždycky říká, že by měla mít ještě jednoho chlapečka, abysme byli opravdová rodina. Milena se opřela o ruce – nejdříve levou, pak pravou – a vstala a seskočila naspodní větev, až zapraskala. 
Myslíš, že bych si zlomila nohu, kdybych odtud skočila dolů? řekla, zatímco Idapozorovala její zátylek, vlasy slepené potem a hlínou. 
* 
Horo, horo, vysoká jsi! 
Ty, má milá, vzdálená jsi. 
Jsi daleko za horama, 
vadne láska mezi náma.
rozléhalo se stodolou, zatímco Marta kydala hnůj u Biby, házela ho do kolečka, odvezlaho, vrátila se, znovu ho odvezla a vrátila se. Bolest v zápěstích ji nutila lopatu podpírat stehnem, aby jí mohla snáz přehodit do kolečka, když měla štěstí, hnůj odletěl z lopaty,aniž by musela otočit rukojetí. Podrážkou tlačila na hranu lopaty, shrnovala zaschlá místa a Biba přešlapovala a ocasem od sebe odháněla mouchy. Měla by být venku, ale předtýdny se otelila – jenže přišlo to příliš brzo, tele z ní vytáhli mrtvé – a teď se jí nechce zestodoly, nechce jíst, pije málo. Telátko mělo vady v uspořádání zubů, příliš krátkou čelist a křehké kosti, pravděpodobně i kalcifikaci cévních stěn, řekl jí veterinář, jako by chtěl říctTakhle je to pro něj vlastně lepší, jako by ji to mělo utěšit. Ostatním kravám nic neřekla, ikdyž se zdálo, že to vědí, když se v následujících dnech tlačily k Bibě, olizovaly ji po hlavěa krku. Řekla to jenom synovi, ale ušetřila ho podrobností o kostech, v kterých kostní dřeň nahrazuje houbovitá kostní tkáň (i proto, že se nezeptala, co to vlastně znamená, jenpřikyvovala, jako by věděla, jako to jistě věděl Tone), stejně jako se mu nikdy nezmínila,jak těžký je buk a jak křehká lebka. Ranila ho mrtvice, odpovídala mu, když se ptal, co sestalo a jestli to teď znamená, že dostane nového tatínka, ne však kvůli tomu, aby ho ušetřila, ale spíš, aby ze sebe setřásla aspoň trochu špatného svědomí kvůli Toneho mučednické smrti. Protože taková skutečně byla – a Marta jej mnohokrát během mšíviděla nad oltářem, pozlaceného, s lahvičkou kopřivové vody v jedné ruce a motorovoupilou v druhé, mezi baculatými andělíčky a vousatými muži s žezly, a při přijímání schválněhleděla do země, aby mu nemusela pohlédnout do očí. 
Lopatu vyměnila za vidle, naházela trochu krmení a posadila se ke zdi naproti Bibě. Rádasi s ní povídala, ráda mluvila do ní, do jejího růžového čumáku, uslintaného a němého,vyprávěla jí o statku, o sobě a vesničanech, o Idě, která kulhá a bere prášky a je celá bledá,Lojza nechce pomáhat, nechápu, co mu je, cožpak vážně nevidí, že potřebuje společnost a každý den musí na čerstvý vzduch, jinak to všechno půjde do háje, ale já vím, že to nenímoje věc, jenže cítím povinnost, víš, alespoň to jí dlužím, už dříve mi jí bylo líto, no, všakvíš, že nikoho nemá, a bůhví, jestli chodí vůbec na zahradu, určitě tam všechno zdechlo,už tak je teď všechno suché, musí se zalévat každý večer, ona ale ani žaluzie nevytáhne,ani nos nevystrčí z domu. Promasírovala si zápěstí, vyskočila na nohy, podrbala Bibu pohlavě a vrátila se do domu, kde do košíku naskládala tucet vajec, půl litru mléka a rumovéřezy, které nejen rumem potřela, ale někdy je v něm přímo namáčela, když nemohlausnout.
Košík se octl na prahu a současně se ozvalo hlasité zabouchání a volání Ido, haló, jstedoma? Něco jsem vám přinesla, poslední dny máme spoustu vajec, tak jsem si na vás vzpomněla a řekla si, že se zastavím, abych viděla, jak se vám vede. Ido, slyšíte mě? Užjste šla ke kapličce? 
Možná se jí nakonec přece jen podařilo vytáhnout paty z domu, pomyslela si Marta,možná teď stojí před neposkvrněným srdcem Panny Marie, probodeným, ale kvetoucím.Ida však seděla a poslouchala její volání, dokud konečně neutichlo, dokud si konečněneuvědomila, že voda už vystydla, že se květy heřmánku rozmočily a rozbředly a bobkovýlist klesl ke dnu, k jejím oteklým prstům, k vrásčité kůži; ke kůži letních měsíců, které ti dvastrávili ve vesnici Metajna, kde salát dochucovali vínem a dveře nechávali otevřené, kdevstávali v pět ráno a procházeli se mezi cikádami, rozmarýnem a akantem, mezi bílou afialovou. 
Protože se bála vln, bála se proudu, plavali tak, že ho nohama svírala kolem boků a rukama se držela nad hladinou. Vypadali jako dvě pářící se chobotnice, jako nějaké onaon, jako pokroucená dvojice, která se tehdy ještě svíjela na posteli, kde se v jejím tělejednou něco otevře, věřila, kde se konečně něco poddá. 
Když vytáhla nohy z lavoru a odploužila se ke dveřím, zanechávala za sebou mokré stopy, košík už na prahu nebyl, ale bylo slyšet stříkání. Viděla hadici vinoucí se mezi hrušněmi, viděla, jak je nasazená na kohoutek a jak z ní proudem valí a tryská voda, jak všechna tavoda stéká až k paprikám a rajčatům, které někdo vyvázal provázkem a pečlivě z nich obral přezrálé plody. Viděla slimáky, zase viděla včely; potom se vrátila do domu a nechala je tam, ať si létají.