babičce Adě, 
která mě naučila žvýkat 

A ten, který nechce věřit, 
ani mi nechce věnovat pozornost, 
ať přijde až sem 
a já mu ukážu ocas 
(Octavio Mesa, Souboj s ďáblem) 

Stejně jako některé šelmy se i my vydáváme za pachem krve, abychom našli cestu domů. Občas se ale to rozcestí, které hledáme, ta osudová křižovatka, z níž se větví jazyky cest, po nichž kráčíme, nachází daleko v čase a v krocích někoho jiného, v krocích jiného rytmu a tempa, jejichž nepředvídatelné trajektorie se ovšem proplétají, překrývají, vrství a rozplétají se až k našim nohám, k místu, kde klidně stojíme a čekáme, až cestu poznáme. 
Já jsem minulosti nikdy nevěnoval příliš pozornosti, natož minulosti naší krve. Vyrostl jsem v místě, jež jsem nikdy nepovažoval za své, které mi vždy připadalo mrtvé, a tudíž dobré jen pro mrtvé. To proto, že příběhy, jež jsem slýchával, vypravovaly o mlhavých skutečnostech, o místech, která se dnes liší od těch, jimiž bývaly dřív, a o lidech, kteří již nežijí, stejně jako ty. 
Z těchto příběhů již zbyla právě jen ta krev. Krev, která protéká generacemi a spojuje je tím nejdusivějším poutem, jaké znám: poutem rodiny. A když se nad rodinami vznáší smrt, stávají se tyto příběhem tím jediným způsobem, jak nevybočit ze správné cesty, jak udržet pohromadě kousky, které by se jinak rozptýlily a nezbylo by z nich o moc víc než popel. Ale i ty jsi nějakým způsobem přežil čas, který ti byl mezi živými propůjčen. Více než v krvi, více než v popelu, žije vzpomínka na tebe mezi lidmi, kteří tě viděli dívat se na svět z toho nejvyššího i nejnižšího bodu, prostupuje místa, jež jsi obýval, stébla trávy, která jsi pošlapal, a v rozechvělých hlasech těch, kteří vyslovují tvé jméno a vzpomínají na to, kým jsi byl. To kvůli tobě jsem se vrátil do Marana. Nemůžu tě potkat, ale možná i přesto existuje způsob, jak se s tebou střetnout. Nevím, zda skutečně existuje podsvětí, ale vždycky jsem si ho představoval jako léto v této vesnici. A tak když v tomto provinčním pekle vykročím a sestoupím do meandrů tohoto našeho příběhu, možná se mi podaří tě najít. 
Ze všeho nejdřív musím vyslovit tvé jméno. Vím to, protože tvá – tedy naše – rodina mě naučila důležitosti jmen, evokativní síle, již mohou nabýt. Jméno nás činí tím, kým jsme, pojí nás s dalšími lidmi, dovoluje nám se jednou provždy vrýt do kamene. To ti bylo vždycky jasné, Tanino ’e Bastimento, první a poslední králi Marana, kterého přivedli na svět se jménem Carlo Gaetano Orlando. A bylo to jasné i tvému otci, tvé ženě Adě a tvým sedmi dětem, a je to stále jasnější i mně, tomu, kdo tě nikdy nepoznal, kdo odešel z Marana, jakmile dovršil osmnáct let a s tímto starým příběhem doposud měl pramálo společného. Vím, že jsem zbabělec, protože já jsem naživu, a ty ne, ale mám jen tenhle způsob, jakým ti můžu čelit. A pak ten tvůj hlas, který stále rezonuje, silněji než ten můj, silněji než všechny, co jsem kdy slyšel. Někdo, kdo dokázal všechno, oproti tomu, kdo zatím nedokázal nic, živý proti mrtvému, přijde mi to fér. 
Abych se vrátil k faktům, od věcí, které jsem slyšel a které mi vyprávěli, neočekávám žádnou absolutní pravdu, protože oficiálních údajů je pramálo a nedá se vyloučit, že s nimi v určitých případech někdo mohl manipulovat. Verze vyprávění, která jsem slyšel o stejné události, se často neshodují, protože každá událost je výplodem vybledlých vzpomínek a návrhů rodiny Orlando a lidí, kteří souhlasili, že mi o ní budou vyprávět. Existují data, která vůbec nesedí, vzpomínky utvořené z pouhých jmen a pramála dalšího, a v některých případech i zjevné lži. Obrys, který jsem se kolem tohoto příběhu pokusil nakreslit, je jasně vymezený, stejně jako i vliv, jejž měl na současnost. To, co je uvnitř, tedy zůstává mlhavé, a čím hlouběji jsem putoval v čase, tím složitější bylo sesbírat informace, které jsem potřeboval. Je také třeba dodat, že většina osob, jejichž jména se budou od této chvíle objevovat, je – jak již bylo řečeno – mrtvá a jejich pravdy zemřely spolu s nimi. Proto amen: vopravdická pravda neexistuje. 

První letní noci 21. června 1930 vzal militantní komunista Angelo Orlando svou snoubenku Elenu pod paží a opatrně jí pomohl nastoupit do auta svého otce. První letní noci opustili Marano a modlili se k Bohu, aby je nikdo neviděl. Když přijeli do nemocnice Real Casa Santa dell’Annunziata, která se nacházela ještě ve čtvrti Pendino, ale nebyla daleko od Cippo di Forcella, pomohl Angelo Eleně zase vystoupit a potom běžel dovnitř pro invalidní vozík, jejž dovezl k autu, aby se Elena příliš neunavovala. Celý komplex Annunziaty se skládal z nemocnice a přilehlého sirotčince a dětem, které v něm vyrůstaly, se říkalo děcka vod Madony. 
Porod proběhl bez větších obtíží, řádové i zdravotní sestry byly laskavé, děcko hned začalo plakat a naplno využilo svých nových plic. Angelo stál u okna a kouřil jednu cigaretu za druhou; rukou si pevně držel klobouk na hlavě, jako by mu snad každou chvíli mohl uletět pryč. Elena po porodu sesbírala síly, aby osobně odnesla dítě do Kola nalezenců o několik chodeb dál. Do dřevěné přihrádky dala bílý ručník a na něj položila novorozence. Letmo ho pohladila po čelíčku a roztočila kolo. Chlapce pojmenovali Carlo Fraccari po řediteli nemocnice, a tak to zůstalo tři roky. 
Pár se vrátil do Marana, když už bylo slunce vysoko a oficiálně začínalo léto. V tomto kraji byli jen sedláci a pozemky, ekonomika se točila hlavně kolem zemědělství. Rodina Orlandových vlastnila pilu a po generace vyráběla proutěné koše a košíky na ovoce, a proto se jim říkalo Mastroni, velmistři. Angelo ale cítil, že se narodil, aby dělal politiku a aby Marano proměnil ve skutečné město, a kvůli tomu byl nucený se odtamtud často vzdalovat. Své dny trávil přejížděním mezi pochůzkami v Neapoli a Římě. Když bylo potřeba, jezdil do Florencie a Bologni a potom se vracel domů. Když spolu se svým otcem Gaetanem seznali, že nadešel čas, Angelo se s Elenou oženil a společně se pro dítě vrátili, jak slíbili. Děcko teď slyšelo na jméno Carlo, proto se Angelo rozhodl mu ho nechat a připojit k němu jen jméno po svém otci. Po třech letech v předpeklí tedy dítě konečně přivezli do Marana a Carlo Gaetano Orlando se tím narodil podruhé, a to takovým způsobem, že si i hvězdy a přírodní zákony všimly jeho odlišnosti. Po otci měl zdědit podnikavého ducha a touhu řídit Marano. Naproti tomu po matce mu zbylo pouze jméno, které později dal své první dceři. 

Jméno Bastimento jsem poprvé slyšel jako dítě. Řekla ho má babička, která byla téměř stejně stará jako Tanino – jméno Gaetano bylo vyhrazeno pro formální příležitosti – a která v Maranu sice nevyrostla, ale strávila v něm celý svůj život po svatbě. Bylo to pro mě nové slovo a od té doby jsem si – jak se často stává – pokaždé, když jsem ho slyšel, všímal, jak je vyslovováno. Po letech mi Bruno vysvětlil, odkud tohle přízvisko pochází. Bruno je druhý syn Tanina a druhý člověk na světě, který ho miloval nejvíc. Vyprávěl mi, že Tanino jako malý kluk nadělal v Maranu spoustu hovadin a že už v osmi letech ho všichni znali, i proto, že měl Mastronovic krev a čekaly se od něj buď velké věci, anebo hromada průserů. Nehrál si s ostatními dětmi, maximálně je svolával k sobě a přemlouval je, aby lítaly po ulicích a dělaly kravál nebo svým rodičům kradly cigarety a drobné. Potom si ho jednoho nedělního rána nejspíš všimnul jeden pastevec, který ho dobře znal, jak se sám potlouká po poli, zatímco všechny ostatní děti a jeho rodina byli u farnosti San Castrese, na sousedské sešlosti po mši. Pastevec mu řekl „Tanì, ty seš jak támhle Bastimento“ a ukázal na jedno z nejmladších kůzlat. Řekl mu, že Bastimento je hodně živé kůzle, že strašně zlobí, nejí s ostatními kozami, samo šplhá na nejstrmější kopce a chodí se pást, kam se mu zlíbí. Od té doby mu to jméno zůstalo. Tohle mi Bruno neřekl, ale já myslím, že Tanino nečekal na nic jiného, než že si najde vlastní jméno, které by označovalo jen jeho a nikoho jiného před ním. Od té doby už Tanino nebyl Mastrone a ani jeho děti nebudou. 
Kdokoliv vyrostl v této části Itálie, ví, že přízvisko není obyčejná přezdívka: je to identifikátor osoby a její rodinné větve v kraji. Řeknou ti tak jednou ze srandy, a aniž by sis to uvědomil, máš jméno přišité navždycky. Čím silnější přízvisko je, tím déle přetrvá v čase a mezi generacemi. Jakmile jsem tenhle mechanismus pochopil, přišlo mi opravdu prapodivné, že se osmiletý kluk jako Tanino dokázal vmžiku zbavit tak silného přízviska, jaké měl jeho otec. 

Brunovi bylo do smíchu, když mi řekl, že podle něj jedinou Taninovou velkou vášní v životě byla kunda. Říká, že se rozhodl stát mafiózem jen kvůli holkám. „Já šoustam rád,“ řekl mi, „ale to, co prováděl Bastimento bylo k nevíře.“ Když Brunovi začaly v polovině 80. let na bradě rašit první chlupy, začal ho Tanino brát s sebou na důležité události nebo recepce. Bastimento měl nejradši soutěže krásy: Miss Kampánie, Miss Itálie, Miss Venuše, Miss fotomodelka a tak dále. Nenechal si ujít žádnou z nich. V Neapoli a okolí to věděli, a tak ho občas zvali jako porotce, a mnohem častěji jako předsedu poroty. Bruno obvykle seděl vedle něj, pozoroval promenádu v plavkách a svého otce, který vždy hlasitě tleskal. Potom, když vyhlásil vítězku a osobně jí na pódiu předal pugét růží, mezi blesky foťáků a potřásáním rukou kývl na Bruna a následoval dívku do šatny. Když byl jeho syn dostatečně starý, začal ho Tanino po slavnostním předáváním cen seznamovat s vicemisskami. „Teď seš chlapák,“ říkával mu a požadoval od soutěžících potvrzení: „No nemam pravdu, že je chlapák?“ 
Potom mi Bruno ukázal fotky, které přinesl. Na jedné z nich stál Tanino, tenkrát kolem šedesátky, mezi pěti finalistkami Miss Kampánie. Měl na sobě černý oblek s bílou košilí a pruhovanou červeno-zlatou kravatou; prořídlé vlasy měl shrnuté dozadu, precizně učesané a houževnatě tmavé. Taninovy oči nešlo, stejně jako od určitého věku na všech fotografiích, vidět, byly skryté za téměř zcela černými carrerami. Potěšený úsměv byl však vidět zřetelně. Rukama objímal boky dvou dívek, jedné blonďaté a jedné zrzavé, tiskl mladé maso a zdálo se, jako by to bylo to jediné, co potřeboval. Při pohledu na fotografii mě okamžitě zarazilo, že Tanino stojící uprostřed je z nich nejmenší, přesto si toho v době pořízení snímku určitě nikdo nevšiml. 

Na fotografiích z předávání cen se nikdy neobjevuje, ale na těchto večerech byl s Taninem a Brunem vždy ještě jeden muž. Jmenoval se Antonio Russo a byl to Bastimentův osobní řidič a důvěrník. Byli přibližně stejně staří, ale Russo byl mnohem uměřenější, takový typ, kterého si nevšimnete. Měl hustý knír, málo se vyptával a byl na něj spoleh. Občas zůstával doma s Adou a dětmi, když měl Tanino pochůzky kvůli Maranu, a během let naučil Bruna i jeho sourozence řídit. Bastimento neměl řidiče z rozmaru, a ani proto, že by neuměl řídit, ale kvůli článku 1. Jedná se o staré disciplinární opatření a z toho, co jsem pochopil, se jednalo o nálepku přisouzenou bezpečnostními složkami některým bývalým zločincům nebo osobám, které bylo třeba mít pod dohledem. Pokud vám přidělili článek 1, v podstatě jste, mimo jiné, doživotně ztratili možnost získat řidičský průkaz. Tanino tento cejch dostal v 74. roce, ale zdá se, že to nebylo za jednu konkrétní událost. 70. léta využil vlastně především k zaopatření rodiny, dělání dětí a opětovnému přivyknutí na slunce, z něhož ho stále příliš bolely oči. Poté, s přibývajícím věkem a rozumem, který cítil, že získal, přesvědčil sám sebe, že pokud by měl tu možnost, velmi by se mu dařilo v politice. Koneckonců to měl v krvi, i když se jeho představy od těch otcových lišily. Jeho možnost kariéry v parlamentu ale bohužel byla již před lety nenávratně kompromitována, a navíc další věcí, kterou člověk s článkem 1 ztrácí, je volební právo. To nevadí. Poslancem se stane Bruno. Nějaký Orlando v Římě být musí, říkal, a jeho druhorozený byl vyvolený. Taninovi každopádně zůstalo alespoň potěšení volit nejkrásnější ženy v Neapoli a okolí.