Rebeka, březen 1943 

Bylo šestého března ráno, dva dny po té novině, že nás budou vysídlovat na sever, a po tom, co mi táta řekl, že jsou v životě chvíle, kdy nic nezávisí na nás a kdy se musíme podřídit osudu. Zeptala jsem se ho, jestli je to i tato. 
„Nevím, Beko,“ odpověděl a pohladil mě po hlavě. „Chtěl bych ti říct, že i nyní máme na vybranou. Rád bych ti řekl, že vždy máme možnost volby. Bohužel ti nemohu říct nic.“ 
„Učil jsi mě, že bych se nikdy neměla vzdávat, že?“ 
„Ano.“ 
„A že vždy stojí za to, zkusit to ještě jednou.“ 
Přikývl hlavou. 
„A teď? Proč to za to nestojí teď, papá? Proč zrovna teď?“ 
„Nevím, co by se dalo dělat.“ 
„Utečme.“ 
„Kam utečeme, to se máme skrývat v horách? Zima ještě neskončila.“ „Poprosíme, aby nás někdo u sebe schoval. Strýček Mitko a teta…“ 
„Nemůžeme je vystavovat nebezpečí. A není možné, aby nás nenašli.“ 
„Tak vymysli něco jiného, jsi přece dospělý! Jestli je pravda alespoň desetina z toho, co přečetl Aron, tak…“ 
„Vím, Beko.“ 
„Ne, papá, nevíš!“ dupla jsem nohou a zamrzlá louže přede mnou popraskala, „vůbec nic nevíš!“ 
A skutečně jsem tomu věřila. 

O šest dní dříve tomu byl měsíc, kdy přede mnou Leon zahrál Schubertovu Serenádu. Nepřemýšleli jsme o tom, co to datum znamená, ale nepochybovali jsme, že je důležité. 
Instinktivně jsme o tom mlčeli, abychom to slovy nevyplašili. Společně jsme chodili do našich škol a snažili jsme se společně i vracet. Někdy, když nebyli kolem lidi, jsme se drželi za ruce. Ani to jsme nedělali vždycky. Někdy jsme se jen při chůzi dotýkali prsty, propletli jsme je na okamžik jakoby náhodou a vyměňovali jsme si pohledy. Potom jsme bloumali kolem zavřených obchůdků mezi ulicemi Kapija a Adžundar a mlčeli jsme. Tak silné city v nás ta hudba vyvolala, že jsme se potřebovali projít, abychom se uklidnili. Jindy jsme si zase povídali o našich rodinách, on o hudbě a já o literatuře. Tehdy jsem napsala svou první báseň a přečetla jsem ji jen jemu. Začala jsem přemýšlet ve verších – i ty nejbanálnější myšlenky mi letěly hlavou v rýmech. Věděli jsme, že o nás mluví, že jde do tuhého, že zuří válka, že nás obklopuje nespravedlnost a čeká strádání. Věděli jsme to, ale nechali jsme to plynout kolem nás, nechali jsme to odtéct do kanálu. Vystavěli jsme si svůj svět – barevný a krásný. 

Táta k tomu zůstával cizí. Natolik se ponořil do svých myšlenek dospělého, do zpráv o válce, do tónu, kterým s ním ostatní mluvili, že mi nedávalo smysl mu to vysvětlovat. „Nevím, co by se dalo dělat,“ řekl mi to jen tak, aniž by si uvědomoval, jak je to kruté. V tu chvíli jsem ho nenáviděla, chtěla jsem, aby ho to bolelo, aby mě pochopil, drtila jsem vzteky led z kaluže. Tátovi nebylo patnáct. S mámou prožili lásku, sdíleli důležité okamžiky, kryli své krásné vzpomínky. Nikdo mu je nemohl vzít. 

„Až odjedeme do Polska, kdybych nežil poblíž, našetřím si peníze na kolo a každý den tě po práci přijedu navštívit,“ řek mi ráno Leon. 

Neřekla jsem mu, že nevěřím, táta trval na tom, abych mlčela. Jen jsem se podívala stranou. 
Řeči o deportaci se už roznesly. Hned čtvrtého večer se u nás stavil jeden advokát, tátův spolužák. „Co kdybychom si zapálili na dvoře?“ navrhl taťkovi. „V téhle zimě?“ divil se táta. Ale výraz naší návštěvy byl výmluvný. Sledovala jsem je oknem – stáli za švestkou, ten muž s tátou mluvil vážně, položil mu dlaň na rameno a táta naštvaně zadupal nedopalek do země. Vrátil se pobledlý. 

„Vystěhují nás. Během několika dní,“ řekl ve dveřích. 
Ozvala se rána. Hrnec, který máma nesla do trouby, spadl na zem a kousky řepy se jí rozsypaly pod nohy.
„Kam?“ 
„Daleko, moji milí,“ taťkova tvář byla mrtvolná, jen rty se pohybovaly, jako by nebyly jeho, „tam, odkud není návratu.“ 

Od této chvíle se začalo povídat, co kdo slyšel – nejasné a strašné příběhy. Taťkův spolužák zodpovídal za kjustendilský majetek, který stát zabavil. O několik dní dříve ho navštívil úředník Komisařství židovských otázek – KŽV, jak mu říkali, a chtěl, aby mu předal sklad tabáku „Fernandes“. Advokát mu ho bez udání důvodu odmítl předat. Úředník neochotně souhlasil a to jen za podmínky, že bude přísahat, že důvod udrží v tajnosti: jednalo se prý o otázku výjimečného státního významu. Prý byla podepsána smlouva s Německem o neodkladném vystěhování židů do bývalého Polska a sklad potřebovali jako místo našeho shromáždění, než nás naloží do vlaků. Datum našeho transportu: 10. března po půlnoci. 

Na druhý den večer, pátého března, se taťka vrátil s ještě horšími zprávami: starosta si od židovské obce vyžádal neodkladně zajistit tři sta kbelíků, tři sta velkých naběraček, velkých hrnců a další domácí potřeby, aniž by vysvětlil proč. Máma začala balit. Vytahala kufry, ale usoudila, že nejsou vhodné a rozhodla se ušít nám batohy. Sháněla vhodný model, vyptávala se sousedek a přítelkyň. Potřebovala látku a tak nastříhala přikrývky a zvuk šicího stroje se rozletěl bytem. Během šití co chvíli vyskočila a doběhla pro něco, na co si vzpomněla, a pak se vracela k šicímu stroji s nesoustředěným výrazem ve tváři. Vítala další ženy opařené panikou. Zašívala ponožky, pletla rukavice, hledala čepice, pekla suchary. Jednou se objevila ve dveřích pokoje s nůžkami v ruce s tím, že mi ustřihne copy. Proslýchalo se, že budou matky oddělovat od dětí a prý bych měla s dlouhými vlasy starosti. Odmítla jsem to a ona mě nenutila. Ale o to naléhavěji se rozezněl šicí stroj. 

Děti měly radost. Malé židovské děti se radovaly. „Pojedeme vlakem do zahraničí!“ přivítal mě křikem šestiletý Chaim z naší čtvrti. I další děti se vytahovaly, jak nastoupí do největšího vlaku a pojedou hrozně moc daleko až k moři. Dál v ulici jsem uviděla vlak namalovaný klackem do bláta. Chtěla jsem těm malým umělcům vyčinit, vysvětlit jim, že nejde o štěstí, ale zahleděla jsem se do jejich zářících očí a nic jsem neřekla. Když jsem v pátek zašla k Leonovi domů, nebyl tam, ale přivítala mě Blanka. „Poprosila jsem taťku o krém a on mi ho namíchal,“ radovala se, vzala krém ze stolu a strčila mi ho přímo pod nos. „V Polsku prý budeme pracovat na poli a musíme si chránit obličej před sluncem. Mám mu říct o jeden i pro 
tebe?“ Podívala jsem se na ni, byla tak křehká, oči jí zářily a vzrušením rozhazovala rukama. Objala jsem ji a odešla jsem. Šla jsem po ulici, míjela ustarané pospíchající lidi a nechápala jsem: většina dospělých věřila, že nás odvezou do Polska na práci. Nečekali nic hezkého, předpokládali chudobu, hlad, nemoci a těžké zimy v cizí zemi. Ale na rozdíl ode mě si sebe představovali živé. 

„Papá, proč jim neřekneš, co se píše v těch novinách?“ zeptala jsem se táty, když jsme šli k sousedům. 
„Nejsem si jistý, že je to pravda.“ 
„A co když ano? Nebylo by lepší, aby to věděli?“ 
„A když to budou vědět, tak co? 
„Rozhodnou se, co udělají.“ 
„Nemůžou nic dělat, holčičko moje. Kdyby to mělo smysl, řekl bych jim to. I já lituji, že jsem to slyšel. Člověk potřebuje naději.“ 

Přeměřila jsem ho pohledem, jeho štíhlou postavu v šedém kabátu. Přidala jsem do kroku a jeho kroky za mnou pomalu utichly. Mrzelo mě, že jsem vyrostla. Mrzelo mě, že se v mých očích táta zmenšil. 

„Bojím se, že můžu zmizet. A že se to nikdo nedozví. A že nebudu nikomu chybět.“ 

To jsem řekla taťkovi o několik let dříve na Tu bi-švat, když se ostatní děti sešly beze mě. Tehdy mě uklidnil, ale můj strach se vrátil a ještě silnější. Dívala jsem na náš skromný pokoj se dvěma postelemi pro mě a pro Árona, malý psací stůl, inkoust s ulomeným držátkem na pero. Prohlížela jsem si police se svými oblíbenými knihami a skříňku s prasklými dvířky. V tomhle pokoji jsem si hrála, plakala, smála se, schovávala se, snila, spala, do noci si povídala s bráchou. Podívala jsem se ven oknem a zadívala jsem se na pevnost Chisarlaka, ještě šedivou a holou, ale pevnou a dávající naději svou nezlomnou pozicí. Mohla jsem se na pevnost dívat hodiny a vždy jsem našla něco nového. Milovala jsem náš dům. Milovala jsem tohle město – kamarády, hory, ovocné sady ponořené do barev, pestrý trh, prašné dílničky, působivé budovy. Milovala jsem tuhle zemi. Zemi, kde jsem se narodila, kde se narodili moji rodiče a jejich rodiče i jejich rodiče. Jediná země, kterou jsem znala.
Viděla jsem, že moje láska nebyla vzájemná. Byla mojí součástí, ale nebyla součástí této země. Pro ni jsem byla zbytečná, dokonce škodlivá. Chtěli mě vymazat jako skvrnu na dlažbě, naložit mě do vlaku a vyhodit na skládku. A ne za dlouho, do tohoto pokoje měli nakráčet jiní lidé, na posteli měla snít jiná holka – nějaká s árijštější krví, na poličkách měly ležet jiné knihy, držátko na pero by bylo vyměněno, někdo jiný měl obdivovat Chisarlaka a nebo k ní být lhostejný, někdo jiný než já měl chodit do školy. Lidé jsou snadno nahraditelní. Nebo možná že ne lidé, ale židé. Naložíš je do vlaku, oni zmizí, konec, už jsou zapomenuti. A život pokračuje. Pokračuje beze mě. 

„Jsi tak krásná, Beko!“ zvedla mamka hlavu od šicího stroje, šila třetí batoh a noha se jí zastavila na pedálu. Ticho, které se rozprostřelo po jejích slovech, tížilo. Zahleděla se mi do tváře, jako by mě viděla poprvé. Potom její pohled sklouzl a díval se skrz mě. Přeběhl mi mráz po zádech. 

Uprostřed příprav k odjezdu, mezi tou vší panikou, si mamka všimla, že jsem hezká. Do té doby mi to neřekla. Ne že bych necítila, že se jí líbím. Spokojeně kývala hlavou, když si mě prohlížela, když mi pletla copy, když mě hrdě představovala kamarádkám. 

„Je všechno v pořádku, mami?“ 
Znovu se na mě zahleděla, narovnala se a přiblížila. 
„Jsi tak krásná!“ pohladila mě po čele, tváři, bradě. V očích se jí zračila hrdost i strach. „Jsi podobná mé mámě zamlada, byla to krasavice. Jsi ještě hezčí než ona, Beko.“ 
Narůstal ve mně strach. Chtěla jsem se skrýt před tím dotěrným pohledem. Odtáhla jsem se a její ruka klesla. Jako by si toho nevšimla a dál se na mě dívala. „A jsi tak mladá.“ 
„Co tě to zrovna teď napadlo?“ 
„Víš, že na sebe musíš dávat pozor, viď? Těžko mi dovolí být stále s tebou.“ „Všichni na sebe musíme dávat pozor. Ale k čemu nám to bude, když i tak umřeme?“ „Smrt není to nejhorší, zlatíčko.“ 
Pohladila mě třesoucími se prsty.
„Půjdu,“ odtáhla se ode mě, „jdu k Rivce. Vrátím se za chvíli.“ 

Kolem oběda se oteplilo, všude bylo bláto, lepilo se na podrážky a moje kroky ztěžkly. Šla jsem naší ulicí, přešla jsem Leonův dům a odolala jsem chuti nahlédnout přes okno. Byl tam kluk, se kterým jsem spojovala veškeré světlo své budoucnosti. Chvíli před tím odtamtud vyšla moje máma s pytlíčkem bílého prášku v ruce. Byl pro mě, obsahoval cyankáli a máma se rozhodla mi ho zašít do podšívky kabátu. Jen tak pro každý případ. Řekla mi to, jako by mi podávala kapesník. 

„Dej mi ho!“ řekla jsem jí. 
Nepohnula se. Její tvář byla bledá a bez výrazu. Táta se na nás udiveně díval. „Dej mi ho!“ zopakovala jsem. 
Místo toho, aby otevřela dlaň, ji stiskla v pěst. Vidím tu pěst, jako by to bylo dnes – seschlá kůže, vystouplé žíly, klouby jí zbělaly – třásla se, jako kdyby do ní šel proud. Zajímalo mě, jestli najde sílu a dojde až do konce. Doufala jsem, že ne. Pěst se rozevřela a pytlíček se ocitl v mé dlani. 
„Máš ho pro všechny?“ 
„Nemůžu Bochora žádat o víc. Ty ho potřebuješ nejvíc.“ 
„Proč?“ 
„Jen jestli by ti chtěli ublížit.“ 
„Všem nám mohou ublížit.“ 
Mámina tvář se zkroutila; pokusila se mě pohladit, ale odtáhla jsem se. Odvrátila jsem od ní oči, nedokázala jsem se dívat na to, jak trpí. 
„Tobě mohou ublížit i jako ženě. Jsi tak krásná, zlatíčko moje.“ 
Taťka si jednou rukou zakryl oči a druhou objal mámu. A já jsem stiskla dlaň s pytlíčkem a vyběhla jsem ven.

Šla jsem naší ulicí. Bláto se mi nalepilo na boty a moje kroky těžkly. Nechala jsem za sebou Leonův dům a zřejmě jsem za sebou nechala i svou lásku, své sny a život. Celý můj život byl za mnou, celých patnáct let. Představovala jsem si, že je to jen začátek. Přede mnou bylo jen 
bláto, lepivé, hnusné, které tě lapí a nepustí, a mně osud nachystal do toho bláta zapadnout – méně či více mučivě. Méně či více mučivě – to byla má jediná volba. 
Šla jsem v ten březnový den naší zablácenou ulicí, slunce vysvitlo nad mraky, pohladilo zemi a rozpustilo led. Šla jsem a přemýšlela, jestli má smysl pokračovat. Má smysl bojovat? Proti čemu? Proti komu? Proti těm neznámým lidem, kteří nás chtěli vystěhovat? Proti Hitlerovi v Německu? Kde jsou oni a kde já? Nebo proti mé milující mámě, která mi dala jed, aby mi darovala milosrdnou smrt? Proti tátovi, který ji na to nic neřekl? Nevěděla jsem. Ale nechtěla jsem přestat. Raději jsem chtěla kráčet vpřed, než mě bláto pohltí úplně. A zapadajíc do něj, jsem chtěla cítit radost z pohybu, z naděje. Že možná zrovna teď se stane zázrak. A že zrovna já vyváznu. Nebo že v okamžiku, než se potopím, uvidím slunečný paprsek nebo krásný stín stromu. Poslední okamžik krásy. Nestojí za to o něj bojovat? 

Vyndala jsem pytlíček, roztrhala ho a vysypala jeho obsah do bláta. Potom jsem se otočila a vyrazila domů.