PROLOG 

Jsme bosé nohy a vyřezávané hole těch, kdo chodí na slunci a čekají na vítr. Jestli zemřeš, aniž bys byl vězněm i svobodným zároveň, nikdy jsi nežil. 
Jsme silné paže a chamtivé ruce rolníků, kteří neodcházejí do důchodu. Pokud se živíš setím a sklizní, nemůžeš mít velké sny, jen nadějné vyhlídky. 
Jsme vřelé a posměšné úsměvy toho, kdo vítá cizince se zvědavostí i nedůvěrou zároveň. Každé setkání je exodus, každý střet je invaze. 
Jsme zvídavý pohled a odborný sluch toho, kdo vede stádo a peče chléb. Jsme nevinný křik dětí a pomstychtivá mlčení starců. 
Jsme modlitby na kolenou, zpěvy u ohně, nadbytečná slova poskvrněná vínem. Jsme vůně myrty, kmen jalovce, trpkost sýra. 
Mistrál nám dodává zarputilost, moře průzračnost; nosíme černé závoje ohlašující neštěstí. Sardinie má jen jednu vlajku, každá víska má svého mučedníka nebo mučednici. Tou naší je žena jménem Teresa, jejíž smrt zůstala příliš dlouho tajemstvím. 
Nikdo o ní nemluví, někdo se ptá, všichni si ji pamatují. 
Terezu zavraždili a celé je to naše chyba. 

KAPITOLA 1. 
Jednoho teplého zářijového rána pronikl oknem do prvního patra domu rodiny Murru paprsek hřejivého světla a dotkl se Teresiny tváře, stejně jako by to udělala ruka jejího manžela Bruna, kdyby ho ovšem pracovní povinnosti nezdržely ve městě déle, než se očekávalo. Žena nedávno porodila Emilia, jejich třetí dítě, ale komplikace při porodu ji přiměly k nucenému odpočinku. Po několika týdnech podlehla nutkání znovu vytáhnout paty z domu, přestože ještě neuběhlo těch stanovených čtyřicet dní klidu během šestinedělí. Teresina volba nedodržovat tradice se v místě, jakým je Lolai, zdála být několikátou namyšlenou opovážlivostí, ale ona měla v povaze řídit se spíše svými potřebami než zvyklostmi. 
Zatímco si před zrcadlem rozčesávala dlouhé černé vlasy, její medové oči zvědavě sledovaly vlastní odraz. Už dlouho se nepozorovala takhle zblízka: všimla si malých pih po stranách 
čela a toho, že kůže na obličeji je napjatější, zatížená nedávnou únavou. Naznačila úsměv směrem k zrcadlu a to jí ho oplatilo, ale vzápětí se jí stáhly svaly a výraz jí připadal tak nepřirozený, že s tichým povzdechem opět zvážněla. Otočila se k poličce a uchopila svůj oblíbený náhrdelník sa corbula, kulatý stříbrný přívěšek připomínající pletený proutěný košík, který jí darovala kamarádka Gavina ve svatební den. Opatrně si ho navlékla na krk a spokojeně přikývla. 
Ze skříně si vzala širokou černou sukni s volány na spodním lemu zdobeném barevnými hedvábnými nitěmi a bílou lněnou halenku se dvěma knoflíkovými dírkami u krku spojenými párem manžetových knoflíčků. Přes košili si oblékla těsný brokátový korzet, i ten zdobený flitry a ladící se sukní, a obula si černé kožené boty s podpatkem. Pak si sepnula vlasy do úhledného drdolu a zakryla je hedvábnou látkou složenou do trojúhelníku a svázanou pod bradou do mašle. 
Když Teresa vzala do náručí Emilia, vyšla z ložnice a zastavila se na konci chodby, aby vzbudila zbylé dva potomky: osmiletou Maddalenu a šestiletého Francesca. Obě děti kráčely po schodech před ní a ještě rozespalé se sesunuly na židle v kuchyni. 
Dům rodiny Murru se skládal z pěti místností uspořádaných ve dvou podlaží: v prvním patře se nacházely dvě ložnice, v přízemí kuchyně s krbem, pokoj pro hosty a malinkatá komůrka. Z kuchyně se vcházelo na velký vnitřní dvůr, kudy se šlo jednou stranou k zeleným dřevěným vratům vedoucím do ulice a druhou ke stájím a malému prostoru přestavěnému na obchod. Sama Teresa ho osobně řídila, pravidelně ho doplňovala jídlem, nápoji a nářadím, které Bruno obstarával na trhu – sekerami, zahradnickými noži, hráběmi a jutovými pytli – a vše prodávala krajanům a sedlákům, kteří se v Lolai často zastavovali, aby doplnili zásoby. 
V posledních letech se obchod rozrostl tak rychle, že se rodina Murru stala jednou z nejznámějších ve vsi. Krátce nato Teresa, poháněná optimismem, přesvědčila svého manžela, aby dům na západní straně ještě rozšířil a otevřel tam hospodu. Žena se znovu pustila do práce, přestože již čekala třetí dítě, a když práci dokončili, stal se skromný podnik – s krbem, několika stoly a dřevěným pultem, za nímž byla malá kuchyňka – nejnavštěvovanějším místem v okolí. Teresa se o děti i oba podniky starala s neúnavným zanícením, ale vyžadovaná námaha se brzy vystupňovala natolik, že musela najít člověka na výpomoc. 
Rita, nejmladší dcera tetky Adriany, místní vdovy, byla nezkušená a poněkud lehkovážná, ale od začátku prokazovala píli a byla vřelá k dětem. Její protáhlý a zvídavý obličej se podobal 
bílým myškám, které se schovávají v domě a každou chvíli se vracejí na návštěvu zpod nábytku. Často přibíhala do kuchyně s jekotem připomínajícím myší pískání a spokojeně se smála, když viděla Terezu vyskočit na židli nebo se leknutím chytat za hruď. Dívčina naivita vůbec nešla dohromady s vážností paní domu, ale Teresa se ji postupem času naučila docenit: přestože byly velmi odlišné, Rita plnila své povinnosti a podávala jí velkou pomocnou ruku. 
Teresa přišla do kuchyně, a když viděla, že se Rita u krbu chystá ohřát mléko, pozdravila ji kývnutím hlavy. 
„Odcházím, uvidíme se později,“ řekla a s úsměvem se rozloučila se dvěma staršími dětmi. Potom na věšáku u vchodu popadla tmavý šál a přehodila si ho kolem ramen; ze skříně vytáhla svazek železných klíčů a odešla s Emiliem sevřeným v náručí. 
Chvíli před tím, než prošla zelenými vchodovými dveřmi, si Teresa všimla, jak k ní od stájí přichází Tore. Byl prošedivělý a statný, o pěkných pár let starší než ona a měl úzké čelo a nápadný hákovitý nos. Byl odjakživa spíš introvert, a přestože měl jemné způsoby a elegantní držení těla, černé kruhy pod očima a zarudlé klouby na obou rukách prozrazovaly, že rozhodně nepochází z panského rodu. V dětství ztratil rodiče a do Lolai přišel s prázdnými kapsami a v otrhaných hadrech; on a Teresa vyrostli společně a během let se mezi nimi vytvořilo sourozenecké pouto, přestože je nepojila krev. 
Když v domě rodiny Murru začaly namáhavé práce a Bruno, který se před několika lety rozhodl podnikat na různých vesnických jarmarcích, viděl, že by se jim hodila pracovní síla, požádal Toreho, aby se k nim nastěhoval; potřebovali pomocného dělníka, ale ještě více někoho, kdo by se staral o hospodářská zvířata a dohlížel na Teresu a děti, když byl Bruno pryč. Tore byl jedním z mála, kdo se paní domu vždy zastával, a to i v nevhodných situacích, což z něj v očích kraje dělalo téměř slabocha. 
„Vypadá to, že dnes bude hezky,“ řekl muž vesele. „Je vám lépe?“ 
Teresa přikývla a zvedla ruce, aby si upravila šátek. 
„Řekla bych, že odpočinek už trval dost dlouho.“ 
„Víte, že byste neměla odcházet, viďte?“ odpověděl Tore. 
Žena vytáhla z kapsy svazek klíčů. „Slíbila jsem to.“ 
„Tak tedy vyřiďte pozdravy i ode mě,“ dodal muž rezignovaně. 
Teresa se usmála a jemně kývla hlavou, potom stiskla kliku a překročila práh. 
Na druhé straně ulice posedávalo v půlkruhu asi deset mužů před domem patřícím Toniovi, hromotlukovi s hustým obočím a několika málo tmavými vlasy sčesanými dozadu. Když ji spatřili před sebou, všichni zmlkli překvapením. 
„Teresì! Nečekali jsme vás venku tak brzy,“ zabrblal nakonec Biccu, starý vousatý muž s prohnaným úsměvem. 
Odjakživa mu chyběl nehet na ukazováčku pravé ruky, nebyl ale den, kdy by vyšel z domu bez černého vlněného klobouku na hlavě, kterému se v těchto končinách říkalo berritta. Teresa neodpověděla, zbytek skupiny se mezitím díval jinam, aby zamaskoval rozpaky. 
„Něco neodkladného?“ zeptal se Tonio stojící u vchodu s prázdnými sklenicemi v rukou. „Jen pár opožděných pochůzek,“ odpověděla a přidala do kroku. 
„Dobře děláte, že nezahálíte,“ prohlásil Biccu ironicky. „Mimochodem, jste velmi elegantní. Ty vaše pochůzky musí být vážně důležité…“ dodal a naklonil se k Eliovi, menšímu bělovlasému muži, který seděl vedle něj a loktem se opíral o vycházkovou hůl. 
„Kdo v mládí spí, ve stáří pláče. Hezký den,“ pronesla úsečně Teresa, než zahnula za roh. Když Elio uslyšel její odpověď, praštil Bicca holí do holeně. 
„Ty pitomče! Místo, abys ji zdržel, tak jsi ji odehnal!“ 
„Co naplat,“ odvětil Biccu pobaveně. „Vidíš, jaká je? Tak marnivá, že už ani komplimenty nepřijímá." 
„Ty to pořád nechápeš? S mocnými se jedná jako s ohněm,“ řekl Tonio s předstíranou moudrostí. „Nesmíš se držet příliš blízko, ale ani příliš daleko. “ 
Muži přikývli a znovu upřeli pohled na prázdnou bránu, zatímco ticho přerušovalo několik stehlíků třepotajících se v korunách stromů. 
Teresa nechala skupinku za zády a v zavřených ústech zatínala zuby, pak v rozčilení omotala Emilia šálem. Doufala, že když zůstane doma, dokáže si vypěstovat určitou imunitu proti nepříjemnostem, jako se vytváří protilátky během nemoci. 
Na drzé pohledy ostatních byla zvyklá odjakživa, ale kvůli časté nepřítomnosti manžela začínaly být uštěpačné poznámky mužů neodbytné. Vždycky se vyhýbala střetům, aby 
nepřišla o zákazníky v obchůdku nebo v hospodě, ale čas od času ve snaze ovládnout se selhala a vzápětí toho litovala. Každá odpověď, každý pokus potlačit rozhořčení změnou pohledu nebo tónu hlasu, byl marný – a zároveň stačil k tomu, aby je podnítil k dalším řečem, místo aby ji nechali být. 
Dál kráčela z kopce dolů úzkou ulicí lemovanou citronovníky, zatímco sluneční paprsky se odrážely od dlažby a ozařovaly tak vchody do domů v každém lolaiském zákoutí. Z otlučených balkonků s výhledem na ulici se ozývaly zvonivé dětské hlasy a praskání prvních zapálených krbů spolu s občasným skřípěním vozů v dálce. Domy, nanejvýš dvoupatrové a s branami zasazenými mezi tlusté kamenné zdi, byly všechny polootevřené a připravené přijmout nečekané návštěvníky; obchody naopak zůstávaly zavřené, aby majitelům, často přemoženým spíše leností než únavou, dopřály pár hodin odpočinku. 
Teresa vyrůstala v těchto ulicích a mezi lidmi, kteří je každý den oživovali, aniž se kdy cítila součástí stejného světa. Když byla mezi nimi, pociťovala otravné svrbění, ale zároveň si nedokázala představit, že by byla kdekoliv jinde, a tento vnitřní rozpor ji držel v zajetí ustavičné trýzně, které se postupem času rozšiřovalo, až se z něj stal zvyk. 
Žila jako služebná bohaté statkářské rodiny Collu a byla k ruce Vincenzovi, Margheritě a jejich čtyřem ratolestem. Její babička, která ji vychovala, zemřela, ještě než jí bylo osm let, což z ní a Toreho udělalo jediné sirotky v domě. Možná právě proto nebo snad kvůli tomu, že byla podobně stará jako jeho děti, se k ní pan Collu vždy choval s respektem a trval na tom, aby se naučila nějakému řemeslu, které by jí zajistilo důstojnou budoucnost. V den Teresiných osmnáctých narozenin Vincenzo uspořádal ve svém domě setkání havířů; mezi nimi byl i kudrnatý, vysoký a štíhlý mladík pocházející z nedaleké vesnice. Jmenoval se Bruno. On a Teresa si okamžitě padli do oka, a přestože chtěl mladík kvůli chronickému zápalu plic s prací v dolech již dlouho skončit, pan Collu jejich svazek rád podpořil. Ačkoli riskovali, že pro sebe navždy zůstanou tajemstvím, právě myšlenka, že budou mít čas se vzájemně objevovat, je přiměla k tomu se do sebe zamilovat. 
Za zvuků šplouchání vody a dutého dunění zvonů v dálce Teresa zamyšleně kráčela dál a čas od času se zastavila, aby sebrala pár zralých ořechů, které popadaly ze stromů. V posledním úseku cesty, který se stáčel nahoru ke kostelu, zaslechla za zády ostrý hlas. 
„Tereso, jste to opravdu vy?“ 
Byla to Sofia, kovářova manželka, starší než ona a poprvé těhotná. Když se Tereza otočila, všimla si, že ji žena mlčky zkoumá tmavýma očima od šálu až po boty. 
„Jste zdravá, díky Bohu. Ale co děláte venku z domu? Potřebujete něco?“ dodala a spustila ruku k břichu. 
Teresa předstírala, že si výčitky v jejím hlasu nevšimla. „Ne, děkuji, vyřídím to raz dva. Brzy už to čeká i vás, že?“ 
„Bůh nám pomáhej! První měsíce byly náročné, ale teď už je to jen otázka několika dní. Jen doufám, že mě nečekají žádná nepříjemná překvapení.“ 
Teresa sklopila zrak a Sofie vyvalila oči, protože si uvědomila, jak nevhodně se vyjádřila. 
„Samozřejmě jsem tím nemyslela… Chci říct, že to pro vás nemohlo být jednoduché. Ale dítě je v pořádku, ne?“ zeptala se a naklonila se k ní. 
Teresa přikývla a instinktivně Emilia pohladila, aby ze sebe setřásla rozpaky.