Jsou lidé, které by nikdy neměl možnost poznat, kdyby nebylo sexu. Lidé, s nimiž by nikdy neprohodil ani slovo nebo se na ně možná ani nepodíval. 
V zorané půdě, mezi odlehlými cestami, suchými zídkami a tunely z olivovníků se otevřela nová cesta: modravá temnota, v níž se člověk zbavuje všech rozpaků – potřesení rukou se v mžiku mění v doteky těl a všechny rozdíly se stírají na sklápěcím sedadle. Co v takové chvíli může zbýt ze studu? Poté, co se kůže třela o kůži? Poté, co se bradavky vzájemně dotkly a smísil se pot? „Nezamiluj se,“ řekl mu jeden z těch mužů, když ho doprovázel zpátky domů. 
Bylo to jejich třetí nebo možná druhé setkání. Mladík si pamatuje tmu, přehřátý vnitřek auta, rozpálenou kůži pod bílou košilí. Muž zaparkoval nedaleko činžáku, kousek od kruhového objezdu s vrbou; každé projíždějící auto ozařovalo větve zelenou září. V osm tam měl projet i vlak do Bari: světlo prosvítající otvory ve zdi u železnice bylo oslepující. 
„Nezamiluj se,“ řekl muž, zatímco ho stále tiskl v náručí. 
„Ani ty ne,“ odpověděl mladík, když si zapínal bundu. 
Ten večer ještě nic netušil. Nemohl si ani představit ránu, kterou ten muž svým zmizením způsobí. Chlapec vystoupil z auta zakuklený v umělém teple, které ho stále ještě chránilo před únorovým vzduchem. Sotva přešel bulvár a možná už přemýšlel o úkolech z řečtiny anebo o tom, co dávají před večeří v televizi. Tmavé auto za zády se mezitím znovu rozjelo. 

1. 
„Za chvíli se k vám připojím. “ Takhle to svým kolegům říká vždycky. Skoro nikdy to pak ale neudělá. Lucio totiž během obědové pauzy raději zůstává sám v kanceláři. 
Když nadejde správný čas, vykloní se z okna s výhledem na dopravu ve via Capruzzi a pomalu si zapálí cigaretu – často víc než jednu. 
Jak potahuje z cigarety, jeho oči pozorují zeď podél železnice. Před ní se řadí cestující čekající na polední autobusy. Shora vypadají jako mučedníci, kteří nemají ani lavičku k sezení, ani přístřešek, který by je chránil před sluncem. Zeď za nimi je polepená plakáty, obří 
usměvavá tvář Moiry Orfei se jedna vedle druhé donekonečna opakuje a tvoří dlouhý, sarkastický smích. Projede nákladní vlak, rachotí a jedna žena sebou trhne leknutím. 
Mezi cestujícími je i jeden chlapec. Cestuje na trase Bari-Scappagrano alespoň čtyřikrát do týdne a Lucio ho skrz světlemodrý závoj kouře sleduje pokaždé, když může. Jen co ho vidí přicházet, vytáhne cigaretu, kterou má vždy připravenou v kapse košile. Chlapcův jízdní řád už zná nazpaměť: upravil podle něj rytmus své závislosti. 
Poprvé ho upoutala barva jeho bundy. Zářivě fuchsiová větrovka. Lucio ji na něm z okna své kanceláře vídal celý květen. Pak udeřila horka, mladík ji přestal nosit, a aby ho Lucio mezi čekajícími lidmi rozpoznal, musel se zaměřit na jiné detaily. Zlatavý lesk vlasů, nervózní chůze, působící jako by měl vždycky zpoždění. Přitom ale vždy přijde s předstihem. Vždy čeká na stejném místě, trochu stranou od ostatních cestujících. Nad ním visí reklamní plakát na výkup zlata. 
Jednoho rána, když Lucio kroužil autem a hledal parkovací místo, chlapce zastihl, zatímco vystupoval na zastávce. Růžová větrovka zářila téměř znepokojivě. Na okamžik se mu zdálo, že mu přes okno oplatil pohled. 
Lucio ve zpětném zrcátku pozoroval, jak se vzdaluje, pronásledovaný totožnými vysmátými obličeji Moiry Orfei. A sledoval ho tak dlouho, dokud se nezmenšil ve fuchsiovou tečku a zcela ho nepohltil podchod. 
Viděl ho vždycky jen z dálky. Jen jednou šel naproti němu přes přechod a jejich lokty se letmo dotkly. Tvářil se zachmuřeně. Možná mu svítilo slunce do očí. Ale možná byl zachmuřený už předtím. Lucio si všiml malého růžového pupínku těsně nad jeho rty. 

2. 
Nedaleko kanceláře, stále ve via Capruzzi, je kavárna, kde berou stravenky. 
Mnoho dní se zdálo, že chlapec zmizel, už se neukázal na zastávce, ale právě tam, v té kavárně, ho Lucio jednoho červnového rána znovu našel. 
Ve chvíli, kdy ho pozná – teprve až tehdy –, si uvědomí, jak důležité pro něj bylo ho vídat. A jak zklamaný byl, když ho celé ty dny nezahlédl čekat na zastávce.
Chlapec sedí sám u hliníkového stolku v podloubí. Čte knihu, odlepená obálka plápolá ve větru. Je brzy ráno. Kolega trval na tom, že Lucia pozve na snídani, ale netrvalo mu dlouho, než pochopil, že je to jen záminka, aby ho zaplavil stížnostmi na vedoucího. Lucio se snaží vybrat stůl co nejblíž chlapci. Když se posadí, mladík nepatrně zvedne oči, pak se vrátí ke čtení. Od té chvíle jim věnuje stejnou pozornost jako holubům, kteří se motají kolem a hledají drobky listového těsta. Nevraživý, soustředěný pohled, chvějí se mu víčka. Jeho hubené nohy se obtáčí kolem nohou židle. 
Má díru v džínách. 
Lucio si toho nemůže nevšimnout. Jen ždibec nahé kůže pár centimetrů od rozkroku. Odtrhnout oči se mu podaří až ve chvíli, kdy má pocit, že zahlédl, jak se pod stolem vrtí nepohodlím. 
Kolega z ničeho nic přestal mluvit a tvářil se, že čeká na odpověď. 
„Promiň,“ řekne mu Lucio, „ještě napůl spím,“ a osladí si kávu. Na čele mu vyrazila vrstva potu. Jdou zaplatit dovnitř do kavárny – strhne se krátký zápas o to, kdo koho zve – a když zase vyjdou ven, chlapec už je pryč. Jeho hliníkový stolek se leskne na slunci. Sedl si na něj holub a nadouvá vole. 
Venku se ještě na chvíli zdrží, jen vykouří poslední cigaretu. Lucia kolegův monolog už asi nemůže zajímat méně. Slova se mění v nesmyslnou změť podobnou graffiti, která špiní podloubí. 
Když jemu se v mysli opět otevřela ta díra.