Přeložila Barbora Genserová
Zatímco čekám na Isaaca, několik starých mužů zápasí o parkovací místa, šestičlenné rodiny se snaží nacpat do malého taxíku a ze všeho toho troubení mi píská v pravém uchu. Letištní parkoviště zrcadlí dopravní situaci v celé zemi v malém, předzvěst chaotických dálnic, kde dopravní značení nic neznamená a platí jen právo silnějšího nárazníku.
„Odsouváme svoje sny na zítra a na později, ale nebolí to někdy v hloubi duše?“ Slova nizozemské písničky tady znějí naprosto nepatřičně – na tomhle parkovišti, v tomhle městě. Je to Isaacův způsob, jak ohlásit svůj příchod. Na základní škole jsme párkrát do roka mívali společné karaoke pátky. Každá třída vystoupila s písničkou podle vlastního výběru, i když ten výběr byl omezený, protože karaoke set měl jen pár možností. V sedmé třídě jsme si po celý rok pokaždé vybrali ‚Co bys dělal‘ od Marca Borsata a rappera Aliho B. Do Vánoc jsme si vymysleli i vlastní choreografii a text jsme celý znali nazpaměť. Měli jsme sladěné oblečení, na hlavě našikmo posazené kšiltovky a po skončení vystoupení následoval hlasitý potlesk celé školy.
Starý bílý Mercedes zastavuje, motor utichá a Ali B je přerušen v půlce věty. Obě okna auta jsou stažená a já vidím, že Isaac sedí trochu shrbený. Jeho hlava taktak nenaráží do stropu. Nevím, jak jsem si myslela, že teď bude vypadat. I přes fotky, které jsem v posledních letech viděla, jsem si Isaaca představovala jako o něco vyšší verzi jeho čtrnáctiletého já, samá ruka, samá noha, včetně řídkého knírku.
„Nějak ses vytáhnul,“ konstatuju. Já jsem vyrostla dřív než on a vždycky jsem vyhrála, když jsme se prali, protože jsem měla silnější ránu a nebála jsem se škrábat až do krve. Isaac mě začal dotahovat rok před tím, než s tátou odjeli, a už si nemusel vyčesávat vlasy nahoru, aby vypadal vyšší než já. Na naše čtrnácté narozeniny jsme si na tapetu v pokoji naposledy zaznačili svoji výšku. Isaac změřil rozdíl rýsovacím trojúhelníkem a po zbytek dne slavil nejen narozeniny, ale i vítězství. Byl oficiálně o dva centimetry vyšší než já.
Vezme mi kufr a usměje se. „Však jsme oba věděli, že vyhraju.“
Cesta autem z letiště k bytu našich prarodičů trvá jen čtvrthodinku, povídá Isaac. „Nevím, jestli si ještě pamatuješ, jak daleko to je, když jsme tu tolikrát byli na návštěvě, ale v dětství se ta cesta vždycky zdála hrozně dlouhá, že jo?“
„Jo, trvala hodiny.“
„Když je velký provoz nebo zácpy, tak to i tu hodinu trvat může, ale od minulého týdne je to na cestách klidnější. Každý, kdo mohl, už z města utekl, a do Bejrútu už skoro žádné lety nelítají.“
„Logicky.“
Cesta autem se podobá srazu ze základky, na kterém pojídáte preclík a u toho se snažíte během pěti minut vytáhnout celý životní příběh z někoho, koho jste kdysi znali. „A co že to teď děláš? Finance?“ Isaac kdysi začal studovat podnikání, nebo ekonomii, nebo účetnictví. Přesně si to už nepamatuju a slovo „finance“, ať už znamená cokoli, se mi zdálo nejblíž správné odpovědi.
Mlaskne a zavrtí hlavou. „Dolary. Škola stojí čím dál víc, teď už jsme na 12 tisících za rok a při dnešním kurzu dolaru je to úplná šílenost.“
„A co teda děláš?“
„Sem tam něco. Kamarádovi bráchové mají benzínku a pár taxíků, tak pracuju pro ně, když mě potřebujou.“
„A vrátíš se někdy do školy? Až to bude levnější?“ „Možná. Jedlas v letadle?“ Pustí jednou rukou volant a ukáže na KFC napravo od nás. Nehty na palci a ukazováčku si hraju s volnou nitkou, která visí z popruhu mého batohu. „Holka vedle mě v letadle mi dala sendvič se sýrem.“ „Chceš něco k jídlu?“ Zavrtím hlavou.
V autě, když se uzavřená před vnějším světem zadívám na přihrádku v palubní desce a soustředím na hudbu, je to svým způsobem příjemné. Sedět vedle něj a dívat se na něj, jako bychom nikdy nebyli odloučení. Studuju obrysy jeho obličeje, zakřivení na kořeni nosu, které jsme oba zdědili po tátovi, nepoddajné vlasy na temeni. Jeho tvář je moje tvář, jen trochu jiná. On je já, jen trochu jiný, není nikdo na světě, kdo by se mnou sdílel víc genetických podobností než Isaac. Není to cizinec.
Zároveň je Isaac ale někdo, koho jsem znala v minulém životě. Ve všech ohledech se změnil k nepoznání – výškou, účesem, hloubkou hlasu, tím, jak řídí auto a jaké má držení těla. V životě, ve kterém jsme se znali, byl housenka, teď je z něj motýl: prošel procesem, v němž se všechno, kým byl – kůže, mozek, vnitřnosti a kosti – rozpustilo na kaši a potom se zformovalo v nového člověka.
Vědci zkoumali, co si motýli ještě pamatují ze svého housenčího života. Během metamorfózy se předávají pouze vzpomínky, které mají biologický význam: ty, díky nimž motýl ví, co je nebezpečné a čemu může věřit. Ale to, čemu se housenka smála, z čeho byla smutná nebo jak měla ráda ostatní housenky, se ztratí, než se motýl vyklube.
„Kdyby sis musel vybrat, chtěl bys být radši housenka, nebo motýl?“ zeptám se. Co si ještě pamatuješ z našeho společného života?
„Tyvole cože?“ Podívá se na mě, zvedne obočí a zavrtí hlavou. „Asi motýl. Ne, housenka. Můžu si vybrat i něco jinýho? Stonožku nebo tak? Ne. Oranžová beruška bych byl. To je ono.“
Kromě střepů se zdá, že se na bytě nic nezměnilo. Pohovku uprostřed obývacího pokoje si pamatuji ze starých fotografií, jen je vybledlejší a prosezená. Jako by byla unavená z toho, jak pořád stojí na jednom místě. Zajímalo by mě, jak hluboko se její nohy otiskly do koberce. Šlo by ho ještě zachránit pořádným vyčištěním, nebo jsou vlákna už moc utlačená? Nedávno jsem viděla sérii videí jedné firmy, která opravuje plyšáky. Když je látka plyšáka, obvykle kožíšek medvídka nebo kočky, úplně opotřebovaná od nocí plných slz a žužlání, vyndá se z ní všechna náplň. Oči z korálků se odříznou nožíkem a prázdný obal se namočí do mýdlové vody. Na konci videí plyšáci vždy vypadají příliš nově a příliš čistě. Podle mě se už nedají tak dobře mazlit jako předtím.
Poslední jasné sluneční paprsky dne se roztříští na tisíce kousků a odráží se na zdech díky střepům. Bez střepů je jen pohovka a cesta od dveří k ní. Pohovka je pokrytá dekorativními polštáři se zlatými třásněmi, uprostřed leží tenká deka s obrázkem papouška. „Tady spíš?“ ptám se.
Isaac opatrně klade jednu nohu před druhou, jako provazochodec. Paže má doširoka roztažené, aby udržel rovnováhu: pár centimetrů doleva nebo doprava a šlápne na střep. Cestička má šířku koštěte a úplně vidím, jak si ji Isaac s jeho pomocí umetal směrem k pohovce, na kterou se pak svalil, spokojený s tím, jako to je.
Isaac kývne směrem k druhému konci místnosti. Dveře do ložnice jsou otevřené. „Normálně spím tam, ale ještě jsem se tam se smetákem nedostal.“ Teď stojí na pohovce a zvedá koště, které spadlo na zem. Ladným pohybem mi ho hodí, jako když jeden hrdina ve středověkém filmu hází druhému meč. Dřevěná násada dopadne s tupou ránou na podlahu.
Isaac seskočí z pohovky a malými krůčky se vydává zpět ke vchodovým dveřím. „Jdu si nahoru půjčit ještě jedno,“ říká a mizí na chodbě.
Hrnu střepy před sebou jako sněžný pluh a umetám úzkou rovnou linii od dveří do ložnice. Vánek profukující místností je cítit mořem a přeplněnými popelnicemi. Koberec se třpytí mikroskopickými kousky skla, které uvízly mezi vlákny. Nevím, jestli je vysavačem vůbec dostaneme pryč: možná nebude dost proudu a po minutě vysávání vypadne generátor. A pak
budeme muset po schodech seběhnout až dolů, abychom ho znovu nahodili, a budeme doufat, že ostatní obyvatelé domu pořád proud mají.
Ještě si pamatuju, jak jsme spávali tady, a ne ve vesnici našich prarodičů, a vraceli jsme se celí unavení a spálení po dlouhém dni stráveném na pláži. Předtím, než jsme vyběhli po schodech nahoru, šel táta k elektrické skříni, která visela zvenku na budově. Párkrát přepnul elektrický vypínač naší sousedky Im Younes z horního patra, takže se všechna světla v jejím bytě rozblikala. „Aby věděla, že jsme doma,“ říkal tehdy táta. „Takový zvonek.“ Im Younes se pak často do několika minut objevila u našich dveří. Vzala pak mě a Isaaca za ruku, aby nás odvedla k sobě do obýváku, kde na nás čekaly misky s jídlem, a tátu plácla plácačkou na mouchy přes rameno.
Hromádku střepů shrnu ke dveřím do ložnice a vejdu dovnitř. Povlečení leží v neustlaném chuchvalci uprostřed postele a jeden z polštářů se válí na zemi.
V létě bylo v tom pokoji pořád horko. Spali jsme tu ve čtyřech na příliš malé manželské posteli a často jsme se probouzeli zbrocení potem. Přesto jsem tu vždycky byla raději než na vesnici: tady jsme každý večer jedli v restauracích nebo v malých stáncích a každý den jsme chodili kolem cukrárny, kde jsem si mohla koupit lízátko. Pláž byla vždycky poblíž a v noci tu nikdy nebylo úplné ticho.
Naproti posteli stojí knihovna a na ní popadané zarámované fotky. Jednu po druhé zvedám a prohlížím si je, poznávám svatební fotku svých rodičů, fotky svých tet, když byly ještě puberťačky, miminkovské fotky sestřenic a bratranců, a nakonec vidím i sebe. Je to školní fotografie, myslím ze třetí nebo čtvrté třídy. Ten rok jsem měla roztržený ret a odřený obličej, protože jsem na školním dvoře spadla při chůzi na chůdách. Rámeček fotky je prasklý. Jako jedinou ji postavím zpátky doprostřed horní police.
Často mám pocit, že moji prarodiče existují jen v těch momentech, kdy na ně myslím. Ve všech obdobích mezi tím, která někdy trvají i měsíce, jsou z nich zapomenuté vedlejší postavy, loutky, které leží někde na dně zamčené truhly, od níž jsem ztratila klíč. Říkám si to, abych se necítila tak provinile. Pokud neexistují, když na ně nemyslím, neexistují ani chvíle, kdy čekají na zazvonění telefonu, na zprávu „ahoj, chybíte mi“ nebo na mě. Školní fotka, o které nevím, kdo ji sem postavil, tomu odporuje, a čím déle se na mě můj osmiletý obličej dívá, tím větší knedlík mám v krku. Otáčím rámeček.