Od prvního dne jsem se topil. Voda mě strhla rychle a bez varování. Zatímco jsem klesal, tělem mi cloumal strach a chlad mi pronikal až do morku kostí. Během několika okamžiků jsem se dotkl dna rybníku. Cítil jsem, jak se mé tělo pomalu zklidňuje a odvážil jsem se otevřít oči. Obklopovala mě jen zkalená voda, zelenohnědý závoj. Zatočil jsem se a v dálce se objevilo slabé světlo. Jakmile jsem se k němu s jistým úsilím přiblížil, nalezl jsem napůl zavalenou chodbu. Bez přemýšlení jsem se vtěsnal do otvoru. Na druhé straně tunelu mě očekávalo nějaké nové, lepší místo, nebo jsem v to alespoň doufal. Jediné, co jsem měl na cestu, byl poslední zoufalý doušek kyslíku, který jsem nabral těsně před tím, než jsem vletěl do vody. 
Školní rok začal několik dní po tom, co jsme se přestěhovali. Okamžitě mě pohltila záplava nových zvyklostí. Čistě chlapecké třídy. Při příchodu učitele do třídy povstat, společně se pokřižovat a až třikrát denně přitom odříkat otčenáš. Smrtelně vážná a výhrůžná slova jako přezkoušení či test. Odpoledne pak vlažné tučné čokoládové mléko v tmavém refektáři, kde se nade mnou tyčila několikametrová vitrážová okna. 
Když si tu chodbu představím teď, vidím ji v mdlém světle. Z výklenků ve stěnách na mě otupěle hledí sochy svatých a ze zarámovaných zažloutlých fotografií mě nelibě pozorují kněží. Světle šedé a vínově rudé kachličky studí do nohou, zatímco se ze školní kuchyně valí oblak páry a škrobu. Vysoko u stropu se pak nachází zamlžená okénka a za nimi se rozprostírá nebe potištěné šedí. 
Opatrně jsem ve třídě zvednul ruku, abych odpověděl na otázku. Poprvé jsem si byl jistý. Učitel se však mé odpovědi vysmál, protože můj poněkud nešťastný překlad do nizozemštiny vyzněl dvojsmyslně. V hodině angličtiny jsem zase nesměl používat slova, která se spolužáci ještě neučili. Oblíbené výrazy jako soft-spoken, to throb, to stifle nebo a burst, jsem zamlčel a vyhnal z hlavy. Vždy když se na hřišti vytahovaly vtipy z televizních seriálů, cítil jsem, jak se mezi námi otevírá propast. Sledoval jsem tváře ostatních, a když se smáli, smál jsem se s nimi a sem tam jsem přitakal, zároveň se mi však točila hlava. 
Návrat tu řeckou bezstarostnost z rodičů zase smyl. Jako by se znovu ocitli v dosahu nějakého temného záření, jehož síle se nedokázali ubránit. Bezstarostné hřejivé večery na terase, kde jsme si v poklidu povídali nebo četli, byly tytam. Otec prakticky neustále cestoval, a když už se vyskytl doma, věnoval se hlavně matce, jejíž nálada byla čím dál vrtkavější. 
Doma jsem mlčel, díval se na televizi a snažil se nepůsobit problémy. Pokoj jsem si svědomitě uklízel, se školou jsem se snažil co možná nejvíc držet krok, a tiše se přemisťoval z jednoho místa na druhé. Novému pořádku jsem se nevzpíral, na to mi chyběla odvaha i představivost. Završil bych i toto období, bez naděje či náznaku toho, co bude dál. Nebylo však jisté, kterým orgánům by mezitím došel kyslík a které vrstvy duše by mi zakrněly. 
Snažil jsem se tělo ovládat tak, aby to pro rodiče i spolužáky bylo přijatelné. Nedělat ani neříkat cokoliv kontroverzního, nedávat najevo chaos, který ve mně zuřil. K tomu se mi hlavou honily čím dál zběsilejší myšlenky. Celé dny jsem maniakálně počítal druhé mocniny stále vyšších čísel nebo se bifloval všechna hlavní města světa a pak je vyjmenovával. 
Vzniklo pár povrchních přátelství s kluky, co mě moc nemuseli, i nevyvážené vztahy s těmi, v nichž jsem rozpoznal něco nejasného a sotva hmatatelného. Tu a tam se našel nějaký zapálený učitel či laskavý fotbalový trenér, který si mě vzal na chvíli stranou, aby mi pošeptal několik povzbuzujících slov, jež pro mě znamenaly tolik, jako molekuly kyslíku. 
Na chvíli jsem vytušil, kdo by se ve mně mohl skrývat. Někdo, kdo slyší tlukot srdce ve dva tisíce let starém latinském textu a dokáže ho zarecitovat. Nejprve nesměle, ale postupně stále přesvědčivěji. Obránce ostrý jako břitva, který klame křehkým a kostnatým tělem. Někdy zase jako výpary odpočívajícího starého gejzíru probublaly na povrch zbytky řečtiny. Útržky rozhovorů, fotbalové popěvky posmívající se úhlavnímu protivníkovi z nedalekého města nebo prostoduché reklamní slogany na croissant plněný čokoládou. Vynořily se tak nečekaně, jako zase zmizely. Na malou chvíli se mi zdálo, jako bych vnímal pach pomalu se roztékajícího asfaltu nebo na jazyku cítil dozlatova upečenou pitu plněnou pikantním souvlaki a tzatziki. 
Občas jsem si představoval, jak znovu stojím vedle majestátní středomořské borovice, po jejímž kmeni se sunou housenky. Najdu klacík a kleknu si vedle stromu. Jak se tak průvod táhne, obdivuju ty statečné kolemjdoucí, jejich vlající chloupky i svorný pohyb. Když je procesí asi v polovině, opatrně položím špičku klacíku vedle průvodu a co možná nejjemněji poklepu stranou na jednu z housenek. Chvilku vypadá zmateně. Sevřena prázdnotou před ní a housenkami pochodujícími za ní. Vmžiku se však vzpamatuje, sebere odvahu a bez mrknutí oka se vydá novým směrem. Nerušeně si to mašíruje dál. Najednou se stává novou vůdkyní a ostatní ji slepě následují jako já své rodiče. 
Ani doma jsem se necítil dobře, byli jsme si vzdálení. Na víc než známky a uklizený pokoj se nikdo neptal. Sem tam se objevila nová aktivita nebo předměty, které bych mohl sbírat, abych přečkal další letní prázdniny. Mince, pivní tácky, pohlednice, pořád je co shromažďovat, víc než dost, aby to zaplnilo každou prázdnotu. 
V matčině přítomnosti mě zaplavoval smutek a cítil jsem se provinile. Tyto pocity ve mně nechtěně, přesto mistrně vyvolávala svým nechutenstvím, mlčením a netečností. Ještě teď mnou ty staré proudy zmítají. Přes den jsem ji vídal, jak zamyšleně stojí. Mlčela, ale já cítil, že to v ní vře. Zlověstně tichá ponorka číhající pod hladinou nepřátelských vod. Večer se pak obývákem rozléhaly opilecké výčitky. To jsem vždycky utekl nahoru, rychle se převlékl a vklouzl do postele. 
Když jsem vydržel na zádech ležet a nehybně čekat dostatečně dlouho, stalo se to. V koutku oka se objevila nesmělá slza. Tiše sílila, dokud se nevylila z břehu, a pak stékala podél lícní kosti a tváře až ke krku. Cítil jsem tenkou chladnou stopu, kterou zanechávala. Jakmile voda vyschla, zbylo jen trochu soli. Jemné krystalky, které mi ulpěly na tváři, vytvořily cestičku a trochu mě tahaly za kůži. Zůstal jsem ležet bez hnutí, a pak rozvážně rozpohyboval lícní a žvýkací svaly. Pokud jsem to udělal dostatečně pomalu, ucítil jsem, jak solná krusta pukla. Jemné sevření povolilo a z kůže mi zmizelo napětí. Špičkou prstu jsem setřel zbylé částečky. Oči byly vyschlé, přesto se mi leskly. Zavřel jsem je a nechal se unášet hlubokým, opojným spánkem. 
Byl jsem zpátky přesně dva roky, když se jeden ze spolužáků asi měsíc před svými šestnáctinami oběsil. To čtvrtletí předtím jsem vedle něj sedával každé odpoledne v refektáři. Bez ustání mi vyprávěl o svých zážitcích ze skautu a korfbalu. Ze zdvořilosti jsem se smál a sem tam se zeptal, jak si užil oslavu, o které se před víkendem zmínil. Mrzelo mě, že sám nemám jedinou historku, o kterou bych se mohl podělit. 
Časem jsem se omezil na přikyvování a v duchu si opakoval latinské časování, zatímco on mluvil jako kolovrátek a doprovázel to rozmáchlými gesty. Ke konci čtvrtletí už jsem ho ignoroval a doufal, že příběhy o popíjení a děvčatech zahrne druhého souseda. První týdny po jeho smrti jsem se kvůli tomu cítil hodně provinile. 
Na pohřbu jsem z kostelního chóru sledoval stovky lidí. Překvapovalo mě, jak někdo mohl mít tolik blízkých a zároveň se cítit tak osamělý. Přišly desítky děvčat a já se zastyděl, že mu vlastně trochu závidím. Představoval jsem si, jak odlišně by vypadal můj pohřeb. To pomyšlení navýšilo beztvarou masu smutku, která ve škole panovala, o vrstvu bolestné hořkosti. 
Tohle byl tedy můj nový domov. Země, kde zdánlivě nežily žádné dívky, kde pohledný a citlivý chlapec prožíval hluboký smutek a kde moji rodiče ředili vlastní beznaděj večerními půllitry a lahvemi vína. 
Tohle období mělo trvat šest let, i když jsem na to svoje vymyšlené pravidlo už stihl zapomenout. Můj opatrný a nejistotou nasáklý rozběh byl u konce. Jednoho nádherného letního večera mě najednou obklopily dívky a z pro mě neuvěřitelných důvodů o mě projevily upřímný zájem. Koutkem oka jsem na náměstí mezi dlažebními kostkami zahlédl třpytící se skleněné střepy. Jako bych dosáhl konce podvodního tunelu a spatřil nad hladinou blyštící se zlato a stříbro. Z posledních sil jsem se vysoukal z díry, dopadl na rybniční dno a odrazil se od něj vzhůru. Stoupal jsem vodou a protrhl membránu. Zamrkal jsem a nadechl se tak zhluboka, jak jen to bylo možné. 
Poslední z kamarádek se toho večera rozloučily a vydaly se přes náměstí domů. Nehnutě jsem stál a díval se za nimi. Nadšeně mávaly rukama, culíky jim vesele poskakovaly a fasády kaváren odrážely jejich smích zpátky ke mně. Večerní větřík mě hladil po tvářích i pažích a já ucítil, jak mi jemná záře prosvětluje každou buňku těla. 
Přežil jsem svá olověná léta. Nepoznal jsem nekonečný smutek. Bolest, kterou jsem zažíval, byla pozvolná a stálá. Byla mi dávkována po troškách, a díky tomu jsem si na ni zvykl. První měsíce jsem se bez ustání snažil zjistit, v čem je háček. Někdy jsem byl přesvědčený, že se den a noc prohodily a já se každou chvíli probudím v tom starém nehostinném světě. Postupně jsem však pochopil, že to teď bude jinak, že ta amorfní zkostnatělá tkáň se poprvé za dlouhé roky prokrvila. Části, které se již zdály odumřelé, se znovu okysličily, i když nikdy nezjistím, co všechno na mě nedostatek kyslíku napáchal. Jak zvážit hořké večery a prázdná léta? Jaký stín vrhá absence přítomnosti a skutečnosti? První střet pohledu s dívkou. Rozechvělé ruce a rty během tajného nočního výletu. Doma pak vlídné pohledy plné porozumění a občasné kapky moudrosti. Možná že vše, co následovalo, ten smutek zmírnilo, nebo ho to naopak prohloubilo? Co dělat s trhlinami na duši? Se ztrátou, kterou už nikdy nedoženu? Od té chvíle jsem si stanovil nové pravidlo. Vždycky budu chodit pozdě a každou situaci vyhodnotím o celou věčnost za ostatními. 
Pár měsíců poté přesně na tom náměstí se třpytivými střepy poprvé zahlédnu dívku s kudrlinami. V ten okamžik doopravdy uvěřím. Mé vyhnanství skončilo. Jsem volný.