První úryvek 

Dvě stě kilometrů rovně, oznamuje GPS a vede nás provinciemi, které podle předpovědi počasí v následujících hodinách a dnech čeká pořádná průtrž mračen. Vláda pravděpodobně zrána některé cesty uzavře, a tak jsme neváhali vyrazit na cestu hned navzdory pozdní hodině. Když však teď kalamita dostává v rádiu jasné obrysy, zdá se, jako bychom uháněli nočním tunelem, kolem kterého se rozprostírá realita. Později vjedeme do rána a znovu se ukáže, jak moc jsme skutečnost podcenili, která varování jsme ignorovali. Žijeme, jako by se planetární katastrofy vždy dotýkaly jen druhých, nikdy nás. Umíme si představit jen neštěstí nám blízká, ta, co vzplanou v našem slepém úhlu, nebo ta, co nám bují v těle. 
Stěrače skřípají a jen ztěžka zbavují sklo vody ….et demain, on prévoit encore plus de pluie, …déšť neustane ani zítra. Vypnu rádio. Na místech bez osvětlení se zdá, jako by tma celé kilometry jen houstla. Cedulí, které v rychlém sledu míjíme, si nevšímám. Je to jen hustá spleť křižovatek a šipek. Názvy se míhají v záři světlometů, my však nepotřebujeme vědět, kde přesně se nacházíme. Odpočet kilometrů do další odbočky nám stačí. Kdesi v hučení deště a dálničním osvětlení leží pramen Dunaje, hluboko v Černém lese, který nás vábí téměř magnetickou silou. 
Poslední dobou mě přepadá neklid. Nejsem schopná ho vysvětlit. Mám pocit, že se pod důvěrně známým skrývá cosi cizího. Nepříjemná představa, že věci nejsou takové, jaké se zdají. Že se pod mléčným závojem reality podobně jako na rentgenovém snímku schovává chladné, tvrdé, bělavé jádro, které se vynořuje jen v nepřítomnosti světla, anebo se zezadu přikrade v prázdnotě mezi dvěma okamžiky. 
Chci mít možnost chvíli následovat trasu, podobně jako řeky, které v krajině již po tisíce let ukazují směr. Dunaj je přitom jediná řeka na světě, jejíž říční kilometry se uvádí proti proudu, tedy od ústí k pramenu. Chtěla bych cestovat až k nulovému bodu, sulinskému majáku, zářivému světlu na samém kraji Evropy, a kilometry namísto přičítání odečítat. 
Už roky schovávám v horním šuplíku pracovního stolu mapu východní Evropy. Jako jediná z těch, které jsem dokázala najít, ukazuje většinu Dunaje. Řeka se vine z levého horního okraje, chycená mezi místopisnými názvy a topografickými symboly, jako nervová soustava modrých, červených a žlutých čar. A protože se tam řeka musela vejít téměř celá, je mapa skoro k ničemu. Krajina je zhuštěná, názvy měst a vesnic zkrácené tak, že je není možné přečíst, dálnice a okresky od sebe navzájem nejdou rozeznat. Mapa nemá nejmenší ambici ukazovat cestu.
Poté, co jsem si před několik týdny koupila dodávku předělanou na pojízdný srub, jsem vytáhla mapu z šuplíku a rozložila ji na kuchyňském stole. Dodávka se nabízela jako lék na můj neklid a zároveň příslib dobrodružného života. Naklonila jsem se nad papír a modrou fixou řeku zvýraznila. Vysvobodila jsem ji tak ze změti barevných linek. Řeka se na mapě objevuje mezi německými městy Pasov a Ulm jako široké koryto, které vede mezi majestátně se tyčícími vápencovými skalami. Fixa tady zanechala svislý pruh, jako bych na chvíli zaváhala, než jsem pokračovala dál, podél hradů, klášterů a paláců ve Švábské Albě a pak stále rychleji přes průlomová údolí, ledovcové kotle a soutěsky až pod kopce porostlé pokroucenými meruňkovými stromy v rakouském údolí Wachau. A odtud do maďarské části Panonské pánve, kde se Dunaj téměř pravoúhle stáčí k Srbsku a pak pokračuje dál přes nechvalně známá Železná vrata a zatopený ostrov Ada Kale na východ. Doširoka vybagrovanými rumunskými kanály se žene až k deltě, kde se Dunaj vlévá do Černého moře. Klikatá čára z modrého inkoustu a jedno slovo roztažené do šířky tak moc, že se stalo nečitelným. 
Někde nad deltou jsem oddálila fixu od papíru a jako by mi hrudí projelo hejno stěhovavých ptáků tleskajících krířdly. Takhle nějak by se před námi mohly rozprostírat následující měsíce. Jasný a přehledný výchozí bod našeho příběhu. Začátek i konec. 
Pramen se ocitl mimo mapu, ležel vedle poloprázdných hrnků kávy a jablečných slupek. Tam, mezi drobky chleba a nákupními seznamy, jsem chtěla naši cestu započít, na bažinaté louce na úpatí hor v Černém lese. 
Vyhladila jsem záhyby mapy a přišpendlila ji nad sedadlo, které je možné rozložit na postel. Přes modré polštáře jsem natáhla ovčí kožešinu, na podlahu z dřevotřísky položila koberec s motivem inspirovaným Persií a po stěnách rozvěsila řetěz lampionových světýlek. Skládací domov. Vtěsnat se do cestovního balení. Mít směr: z Černého lesa po proudu až k Černému moři. 
Ale co neviditelná stránka řeky? Nemyslím nadzemní tok, který vykrajuje krajinu a sleduje linii času, vzestupů, pádů, smrti i zrození, ale část, která řeku proměňuje v koloběh. Věčnou smyčku, jejíž začátek by snad mohl ležet někde v průtrži mračen či v dešti dopadajícím na kůži nebo ve vlhkosti, kterou vdechujeme za parných letních dní. Tato část prostupuje papírem mapy, jejíž kresba je jen slabý otisk, zrcadlově napsané popisky, podvědomí, které nelze vyjádřit slovy, beztvarý sen. Bahnitý proud pod modrou povrchovou vodou, ruka, která tě chytí za kotník ve chvíli, kdy si sám sebe představuješ ve stavu beztíže.
Dvojí tvář řeky: vždy je vidět jenom polovina. Vodní hladina láme obraz, který o ní člověk má. Z úsměvu se vyklube kyselý úšklebek. Musíš se jí podrobit, aby ses vůbec mohl přiblížit. Přestože tam je, hned zmizí, a přece tam stále je, jako břitva ostré mihotání vyskakující z vody i měkké, pohlcující a nedosažitelné dno. 
Znovu jsem prstem přejela modrou linii, která se v mé představě jako nit táhla přes okraj mapy podél dřevěných desek, jimiž je nákladový prostor obložený, a pak dál pod řetězem lampionových světýlek ke skříni s množstvím malých zásuvek, které se hodí tak akorát na skladování bonbónů proti nevolnosti, až k plynové láhvi stojící vedle přenosného dvouplotýnkového vařiče. Je to místo, kde příběhy zůstanou viset jako síť, kterou sama rozvěsím. Pramen řeky by se teď mohl nacházet někde v suku namísto větve, která tam kdysi rostla. Dodávka je v podstatě jen dutým stromem. Pramen však bude z mapy vždycky padat, pokaždé bude jinde, než si myslíme. Ani já nikdy nezjistím, kde přesně mi pod kůží bije to druhé srdce, bez ohledu na to, kolikrát si položím dlaň na břicho. 
Konečně můžu něco nahmatat. Ještě to nevidím, ale nahmatám to, je to tam. 
Máme stejný půdorys. Ona je oběhová soustava, uzavřená jednotka, tělo, které se vlévá samo do sebe. Žena, která se divoce valí vodním korytem, se svíjejícími se rameny a žilami, jež protékají Evropou. Její rozvlněné tělo následuje cyklus krve, přítok i odtok. Příliv je přílivem plodnosti, žití i nežití. 

Druhý úryvek 

Pasov je hlučné město. Gra0iti se tam všude domáhají lepšího světa, práv zvířat, klimatických opatření. Shoříme zaživa, vykřikuje jedno z nich, zatímco varhany v katedrále zlovolně otřásají vitrážovými okny. Těmito ulicemi se v devatenáctém století pronásledována posměšky procházela spisovatelka Emerenz Meierová. Místní ji zesměšňovali a ponižovali, přezdívali jí narrische Verslmacherin, bláznivá veršotepka, někdy i o něco prozaičtěji, štětka. Dnes jí na břehu Dunaje ve staré části města vzdává hold její busta. Dívá se městu do očí otočená zády k řece i bavorským lesům. Přestože ji vychvalovali jako přirozený talent, zůstával pro ni jakožto ženu literární svět uzavřený, a proto ji po celý život doprovázela melancholie. Jako by její zámořský stesk po domově, který ji později sžíral, začal klíčit už tady, doma. 
V kavárně na náměstí Domplatz si o ní na internetu přečtu vše, co dokážu najít. Jak o sobě sama napsala, byla něžná, citlivá, divoká i buřičská a od přírody nekompromisní. Její naturalistické 
příběhy a básně se na společnost dívaly kriticky, zároveň však láskyplně popisovaly bavorskou přírodu i zemědělství, které bylo v době rychlých změn na ústupu. Psala o rodném kraji, ale nevykreslovala žádnou idylku – venkovská společnost byla dusivá, farnost panovačná a patriarchální rodina zdrojem konfliktů. Její tvorba vypovídá o velkém soucitu se všemi, kteří nezapadali. Možná právě proto, že se tak sama cítila. Napsala to i své přítelkyni Augustě Unertlové, která ve své vile ve Waldkirchenu provozovala literární salon a zároveň byla pro Emerenzovou spojkou s časopisy a novinami. 
Emerenz chudobě utekla přes vodu až do Chicaga, kde záhy poznala tvrdou realitu přistěhovaleckého života. Stesk po domově, drsné životní podmínky, mateřství i na alkoholu závislý manžel, který brzy zemřel, jí znemožnili nadále psát. Pouze v korespondenci stále ještě zaznívala její angažovanost, plamenná kritika politiky a sociálních i ekonomických podmínek jak v Evropě, tak ve Spojených státech. Byla přesvědčenou marxistkou, a proto stále pociťovala rozhořčení nad nespravedlností a těžkostmi, kterým musela jako emancipovaná žena čelit. Studovala účetnictví, angličtinu a francouzštinu, provozovala nejen uměleckou kavárnu, ale i farmu a během americké prohibice tajně vařila pivo. 
Ve stejném roce, kdy jsem se narodila, vyšel film o jejím mládí v Pasově, v němž ji nějaký muž zachrání před znásilněním, prožije několik vztahů a nakonec skončí u prostituce. Popisek filmu varuje před ženskou nahotou. 
Kdyby musel Goethe večeři připravovat, knedlíky dosolovat, kdyby musel Schiller nádobí mýt a Heine šaty zašít, pokoje uklidit a hmyz vyhubit, pak o psaní básní mohli by jen snít, znějí autorčiny verše napsané na pamětní desce vedle busty. 
Jedna z fotek pořízených během odhalení sochy zachycuje místního radního, jak jí tiskne polibek na rty.