Nikdo není jako ty 

To jsi mi jednou řekl, abys mi polichotil, stejně jako to říkají milenci ve filmech. Ale už tehdy jsem věděla, že se mýlíš. Každý je někomu podobný a každému se někdo podobá. Dokonce se říká, že každý má na světě alespoň jednoho dvojníka, a já vím jistě, že ho mám: potkala jsem hned tři. 

První byla Majda, vysoká žena, která k nám chodila obdělávat kukuřici. Část pozemku u domu, kde jsem vyrůstala, patřila jí – dům stál na nízkém svahu, pod kterým bylo pole. Během roku k nám několikrát přijela s traktorem a fenkou border kolie jménem Stela. Zatímco Majda pracovala, Stela seděla vedle ní v kabině, nebo číhala na kraji pole na hraboše a polní myši. 

Majda byla asi o třicet let starší než já, ale bylo jasné, že je mou dvojnicí. Naše obličeje byly úplně stejné, jenom její rysy byly o něco ostřejší než moje. Ve tvářích měla ďolíčky stejně jako já. Jednou mi dovolila, abych se konečkem prstu dotkla nejprve jejích, a pak i svých. Z kopce jsem sledovala, jak obrací zem a nechává v ní dlouhé brázdy. Na konci, tam, kde pole přecházelo v rozbahněnou louku, udělal traktor elegantní půlkruhový oblouk, a já se naučila nové slovo: souvrať. Po práci na poli se obvykle zastavila u nás doma. Seděli jsme venku na lavičce pod pergolou obrostlou vinnou révou a před sebou jsme měli orosené sklenice ledového čaje. Nad potokem se vznášely roje malých mušek, které se shlukovaly do průsvitných oblaků. Moji rodiče si povídali s Majdou a já jsem si mohla hrát se Stelou. 

Nevím, jestli si Majda uvědomovala, že je mou dvojnicí. Nebo jsem byla já tou její? Tehdy jsem byla přesvědčená, že chápe, že mezi námi existuje nějaké zvláštní pouto. 

Kouřila dýmku – představ si to! Když bylo obzvlášť horko, stála ve stínu u domu a vyplivovala kousky hrubě nařezaného tabáku na zem. V rozhaleném tričku a se slamákem na hlavě vypadala jako vandrák nebo jako hodná čarodějka z nějakého příběhu. Nenápadně jsem po ní pokukovala, stejně jako děti pokukují po věcech, které se jim líbí nebo je lákají. Zavolala mě k sobě. „Něco pro tebe mám.“ Odněkud vytáhla malý nožík. Byl skládací a čepel už byla trochu ztupená. Na rukojeti se leskl malý křížek. 

„Když ti ho dám, slíbíš mi, že o něm nikomu neřekneš?“ Sklonila se ke mně tak blízko, až mě pohltila její vůně po hlíně a potu. 

Přikývla jsem. Byla jsem si téměř jistá, že by mi rodiče nikdy nedovolili si ten nožík nechat. Rychle jsem ho schovala do kapsy. 

„Hodná,“ přikývla Majda a zase se narovnala. 

„Pověz mi něco,“ řekla. „Čím chceš být, až budeš velká?“ 

„Až budu velká, budu jako ty,“ vyhrkla jsem bez přemýšlení. 

Zařehtala se, a pak se na mě mrzutě podívala. „Doufám, že to nemyslíš vážně,“ řekla. Moc se mi líbilo, jak se smála: s hlavou zakloněnou dozadu a s rukama na kolenou. Byla úplně jiná než lidi kolem, kteří byli buď staří a podezřívaví jako moje babička, anebo mladí a pořád vystrašení jako moji rodiče. Když pracovali na polích, jezdili do práce, nebo i tehdy, když se scházeli v místní hospodě: vždy, když odbilo na kostelní věži, vyděšeně se podívali vzhůru a rychle se rozloučili. Často jsme mívali odpolední bouřky, které se náhle přehnaly přes rovinu a udeřily po polích silnými ranami krup. 

Teď na ty časy vzpomínám jako na skřípění otcova kola na polní cestě vedoucí k silnici a jako na nízký kouř, který se vinul předními dvířky pece na chleba. Každé léto moje ruce pokryly ranky od ostnů rostlin a štípance od hmyzu. To bylo vlastně vše, co jsem znala: dům, bouřka, kostelní zvony v dálce. Připadalo mi, že to tak bude navždy. Majda se nikdy nevdala, ani neměla děti. Starala se však o svého starého otce. Když zemřel, jednoho dne prostě odešla. Když o tom teď přemýšlím, jsem teď zhruba stejně stará jako Majda, když zmizela. Dům nechala prázdný a kukuřice na jejím poli zežloutla natolik, že ji během brzkých rán ohlodávaly srny. Vzala si ale Stelu, a tak jsem věděla, že odešla dobrovolně. 

Podruhé to bylo čirou náhodou. Bylo to krátce po tom, co jsem skončila školu a my se právě seznámili. Scházeli jsme se na obědech a večeřích, jako bychom už byli dávno dospělí. To se mi na tobě líbilo: uhlazenost a zodpovědnost. Tenkrát jsem už bydlela v paneláku, v malém bytě se dvěma spolubydlícími a krajkovými záclonami nasáklými cigaretovým kouřem. Hodně jsem přemýšlela o budoucnosti, o svých plánech a o tom, kde strávím páteční večer, ne nutně v tomto pořadí. Pečlivě jsem si zapisovala sny, protože jsem věřila, že se mi odhalí něco důležitého. 

Zahlédla jsem ji na konci nákupní uličky u mrazáku se zmrzlinou. Víš přece, jak mám ráda oříškové kornouty – chtěla jsem si jeden vzít, ale ona tam jen tak stála. Chvíli jsem rozpačitě přecházela u mražené zeleniny a čekala, až se posune. Vypadala úplně stejně jako já, jen na sobě měla světlý vlněný kabát posetý barevnými vzory. Dokonale upravená, s vkusně vybranými šperky a pevnou koženou kabelkou. Měla s sebou dítě – asi čtyřletého, pětiletého chlapečka. Jednou rukou držela nákupní košík a druhou ho mlčky hladila po hlavě, zatímco se držel její nohy. Se zaujetím a strachem jsem se k ní pomalu přiblížila, jako když se přibližuješ k nějakému vzácnému druhu ptáka. Nevšimla si mě. Pak ale otevřela mrazák a sáhla po zmrzlině, až její profil zazářil v mdlém neonovém světle. Naše pohledy se setkaly přes prosklené dveře mrazáku. Její tvář se dokonale prolínala v mém jemném odrazu ve skle. Usmála se a kývla na mě. Bylo jasné, že je jednou z těch, kteří vždy vědí, co říct. Ve tvářích se jí rýsovaly ďolíčky. Na chvíli se zastavila, jako by mi chtěla něco říct, ale pak odvrátila pohled. Udělala jsem krok blíž. Zavřela dveře mrazáku a s chlapcem zmizela za regály s nápoji. 

Byla to promarněná příležitost? Nezapomeň, že vždycky existuje možnost, že se životní cesty zkříží a omylem dojde k jejich záměně. 

Měla jsem chuť za ní jít, pozvat ji na kávu, zeptat se jí, co mi chtěla říct – ale bála jsem se. Zůstala jsem stát. Když jsem se konečně vzpamatovala, zjistila jsem, že si vzala poslední oříškový kornout. 

To, že existuje i třetí, se ukázalo až minulou zimu. Jednoho rána jsem mezi zprávami zahlédla její fotku. Znovu tam byl ten dobře známý úsměv, který vykresluje ve tvářích ďolíčky, mé vlasy, můj nos. 

Ukázala jsem ti ji – „Jo,“ řekl jsi a vyškrábal poslední lžičku jogurtu z kelímku. „Fakt je ti hodně podobná.“ 

Článek mluvil o ocenění, které obdržela za vynikající výsledky v oblasti vědy. Byla to bioložka a vypadalo to, že velmi úspěšná. Mísila se ve mě závist a zvědavost. 

Nemohla jsem si pomoct: na internetu jsem o ní našla vše, co šlo. Přečetla jsem si dokonce několik odborných článků, které napsala: o bosporsko-suezské migrační trase ptáků a potravních zvycích křepelek. Za pár dní měla mít na městské univerzitě veřejnou přednášku. Řekni mi, jak bych tam mohla nejít? Zajímalo mě, jak ve skutečnosti vypadá. Chtěla jsem vidět, jestli by se i ona poznala ve mně. Byla by zklamaná? V myšlenkách jsem si přehrávala okolnosti našeho setkání. 

Prohlížela jsem si fotografie na jejích profilech, na kterých v náručí chovala mladého šimpanze, lezla v Dolomitech a na písečné pláži sledovala západ slunce. Vypadala šťastně. Vypadala dobře. 

Zeptala jsem se tě, jestli taky vypadám tak dobře. „Samozřejmě,“ řekl jsi při odchodu, jemně ses dotkl rty mé tváře a opatrně za sebou zavřel dveře. Ranní byt působil prázdně, hrubě. V posluchárně se na šedých čalouněných sedadlech nudilo několik akademiků. Mladý muž s dlouhým plnovousem a brýlemi si v první řadě pohrával s foťákem. Přednáška začala pozdě a očekávala jsem, že se zhasnou světla, místo toho jsem se však pod ostrým neónovým světlem cítila nebezpečně viditelná. Ráda bych se schovala do nějakém koutu, ale sedadel bylo málo a návštěvníků ještě méně. Chvíli trvalo, než jsem ji zahlédla. Už tam byla, ve druhé řadě si prohlížela poznámky a občas si upravila vlasy. Po pár minutách k ní přišel starší muž v károvaném saku a jemně se dotkl jejího lokte. To byl signál, že přednáška začne. 

O křepelkách nevím vůbec nic. Na projekci se střídaly grafy, tabulky a pečlivě vykreslené kresby letkových per. Mluvila rozhodným hlasem a občas se během přednášky usmála. Čekala jsem, že se naše pohledy střetnou, že si mě možná všimne, jak se krčím v poslední řadě za šedým opěradlem sedadla. Nevšimla. Nerozuměla jsem jejím slovům, poslouchala jsem pouze tón jejího hlasu, jako by mi mohl prozradit něco o jejím životě. Kde se narodila? Pamatuje si na bouřkové mraky, která se hromadily nad obzorem, štípance od komárů a nízko letící ptáky? Má ráda oříškovou zmrzlinu? Kde se naše cesty rozdělily? Kdy jsem sakra udělala chybu? 

Když přednáška skončila, vyklouzla jsem z místnosti a před vchodem si zapálila cigaretu. Po chvíli se objevila ve společnosti fotografa s plnovousem a ještě jednoho z hostů přednášky. Chvíli klábosili na chodníku, a pak se pomalu rozloučili. Sledovala jsem ji na ulici, přes zasněžený park, na nádraží, a nakonec do vlaku. Šla jsem několik kroků za ní, stále nerozhodnutá, jestli ji mám oslovit. Když se posadila, vybrala jsem si místo u okna a v odrazu pozorovala její siluetu. Byl to můj pravidelný vlak: jel mým směrem a ona vystoupila na mé zastávce. Kabát si přehodila přes ruku a na rameno si hodila hezký batoh, já jsem však zůstala sedět. Z okna vlaku jsem viděla, jak přecházím na parkovišti sněhovou pokrývku, abych nasedla do našeho auta. Když zavřela dveře, políbil jsi mě, a pak jsi zapnul světla. Ve větru vířily sněhové vločky. 

Víc už jsem neviděla, protože vlak vyjel z nádraží směrem na sever. Venku se stmívalo a brzy jsme vjeli do polí. Po obou stranách se rozprostírala rovina, obzor mizel v šeru. V kapse jsem nahmatala Majdin nožík. Byl dost ostrý na to, abych mohla uličnicky do dřevěného obložení pod oknem vyrýt své iniciály. Pak jsem si vyzula boty a nohy položila na protější sedadlo vedle Stely, která zvědavě zvedla hlavu. Pravidelné drncání vlaku mě uspávalo, roztřepený cestovní klobouk jsem si stáhla ještě víc přes oči. Než jsem úplně usnula, napadlo mě: vlastně nevím, kde je další zastávka.